I tenhle příběh začal 21. srpna. Ne však v roce 1968, nýbrž o dvanáct let později.
Hokejový útočník Peter Šťastný vytočil v rakouském Innsbrucku telefonní číslo do hlavní kanceláře klubu Quebec Nordiques a řekl, že by chtěl mluvit s panem Marcelem Aubutem.
Jméno vyslovil tak, jak bylo napsané v brožurce NHL. Proto chvíli trvalo, než na druhé straně pochopili, po kom se shání.
Nakonec ho přepojili na sportovního ředitele Gilliese Legera. Ten když zjistil, kdo volá a proč, okamžitě zavěsil a upaloval na letiště.
V následujících dnech se mu podařilo dotáhnout dramatický útěk Petera a Antona Šťastných do Kanady. Za rok se k nim za ještě napínavějších okolností přidal i nejstarší bratr Marián.
Všichni tři v zámoří uspěli, ale hvězdou první kategorie se stal Peter. Odehrál téměř 1000 zápasů a jako první hráč, který vyrostl v Československu, byl uveden do torontské Hockey Hall of Fame. I samotná NHL ho zařadila mezi stovku největších legend historie ligy.
Peníze nebyly hlavní motivací
Při tradičním zatracování zrádných emigrantů ve zdejším tisku (spíš tedy ve slovenském, pražské deníky si vystačily krátkou agenturní zprávou) se i v případě bratrů Šťastných na první místo dávala touha po dolarech.
Nebyla to tak úplně pravda.
Ještě na začátku roku 1980 nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěli utéct. Peter s Antonem měli před sebou perspektivu privilegovaných reprezentantů a Marián počítal s tím, že po třicítce půjde kariéru dohrát do Západního Německa. Se svolením úřadů, jako jiní členové zlaté generace 70. let.
Situace se začala měnit po olympijském turnaji v Lake Placid, kde čs. tým skončil až pátý a bratrská trojice byla dodatečně označena za jednoho z viníků. Hráli prý jenom na sebe, aby se ukázali před manažery z NHL.
Ještě zásadnější položkou na seznamu důvodů, proč odejít, se stala situace v bratislavském Slovanu. Pryč byla euforie z titulu v roce 1979 (Slovan se stal prvním slovenským mužstvem, které to dokázalo), teď se víc řešily spory hráčů s trenérem Ladislavem Horským a dusná atmosféra v klubu.
A peníze? Jak sám Peter Šťastný přiznal v memoárech Hokej na dvoch kontinentoch, kdyby byly hlavní motivací, nešli by hrát zrovna do kanadské provincie s nejvyššími daněmi z celé NHL. “Dostali jsme třeba podpisový bonus pětadvacet tisíc dolarů a zbylo nám z něj jenom osm tisíc,” vzpomínal.
Pro angažmá v Quebeku se rozhodli proto, že klub v roce 1979 draftoval Antona. Jako prvního Čechoslováka v historii ligy, dokonce už ve čtvrtém kole.
“Kdyby nás nechtěli, zkusili bychom jiné kluby. Nejdřív Edmonton, pak asi Vancouver nebo Calgary. Chtěli jsme zkrátka hrát v Kanadě.”
Představa, jak bratří Šťastní nastupují v 80. letech zrovna za Oilers, je hodně lákavá. Ale třeba by po boku Gretzkyho a spol. nedostali tolik prostoru jako v Nordiques. Tehdy to byl jeden z nejslabších týmů NHL, proto bylo zřejmé, že právě na bratry Šťastné chce sázet.
Emigrace, která změnila pravidla
Jejich útěk změnil dost věcí na obou stranách železné opony. Převratný byl v tom, že ze dne na den zmizeli hráči na vrcholu sil, spíš ještě před jeho dosažením (Petrovi bylo 24 let, Anton byl o tři roky mladší). Ne třicátníci jako v případě Václava Nedomanského, Richarda Fardy a Jiřího Crhy.
Komunistický režim pochopil, že pokud se taková věc nemá stát tradicí, musí trochu povolit řemeny a pouštět do NHL aspoň zasloužilé reprezentanty. Hned v roce 1981 se dočkali Ivan Hlinka s Jiřím Bublou, nabídku dostali i Vladimír Martinec a Bohuslav Ebermann.
Tehdy ovšem do zámoří utekli Marián Šťastný a Miroslav Fryčer, shodou okolností rovněž do Quebecu, což zase nelibě nesli generální manažeři dalších klubů NHL. V rozmezí třinácti měsíců získali Nordiques čtyři čs. reprezentanty, navíc bez draftu. Posílili se způsobem, který ostatní považovali za neférový.
Právě proto se upravilo pravidlo o draftu. Nově jím musel projít každý a platilo v téhle podobě až do počátku 21. století. Když tedy v roce 1982 emigroval Peter Ihnačák, muselo ho následně Toronto draftovat a teprve pak s ním mohlo podepsat smlouvu.
Peter Šťastný jako nedoceněná hvězda
Peter Šťastný se však nejvíc do historie NHL zapsal tím, co předváděl na ledě.
Hned v první sezoně překročil stobodovou hranici a po zásluze získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka. Vzbudilo to samozřejmě mírné pobavení, protože měl za sebou čtyři světové šampionáty, účast na olympiádě a prvním ročníku Canada Cupu. Ale na druhé straně: i dnešní, už zpřísněná pravidla by mu ocenění dopřála.
Na trojciferný bodový počet dosáhl v šesti sezonách za sebou a pouze Wayne Gretzky dokázal být v 80. letech produktivnější. I proto je Peter Šťastný řazen mezi Evropany, kteří nejvíc ovlivnili historii moderní NHL.
Kdybyste ovšem tehdy měli možnost sledovat zámořská média, asi byste nezískali dojem, že patří mezi absolutně největší hvězdy ligy. Možná by se vám nevešel ani do TOP 10.
Svým způsobem doplácel na to, že nejvýraznější část kariéry strávil ve frankofonním klubu na periferii. Hrát za Montreal, Boston nebo už zmíněný Edmonton, byl by ještě slavnější.
Podobně to měl i jeho parťák Michel Goulet.
Nordiques působili na omezeném mediálním trhu, takže ani ve svých nejlepších letech nebyli příliš zajímaví pro většinové publikum.
Samozřejmě, když vycestovali k zápasům do USA nebo zbytku Kanady, místní novináři nadšeně psali a mluvili o Stastny Brothers. Víc je však zajímal jejich životní příběh než výkony na ledě.
“Já jsem Slovák!”
I když se jejich emigrace stala v roce 1980 velkým tématem, z jedné věci bratři úplně radost neměli. Téměř všechny novinové titulky oznamovaly, že do Quebecu utekly dvě české hokejové hvězdy.
“Nejsem Čech, jsem Slovák!” snažil se zejména Peter Šťastný po čase opravovat reportéry, ale moc úspěšný nebyl. Kanaďané se úplně neorientovali ve středoevropských detailech – a mnozí si s tím nelámou hlavu ani dneska, kdy už přes třicet let existují dvě samostatné země, Česko a Slovensko.
Peter se i proto od počátku života v zámoří snažil slovenské věci co nejvíc pomáhat.
Silně ho v tom ovlivnil podnikatel Štefan Roman, jeden z nejbohatších Kanaďanů. Z Evropy utekl ještě před začátkem druhé světové války a v 70. letech založil Světový kongres Slováků.
Byla to dost svérázná organizace. Většinový čs. exil i pražský disent si od ní drželi odstup, protože její vedoucí představitelé viděli víc much na masarykovské demokracii než na Tisově fašistickém státě (s nímž si někteří dokonce nehezky zadali).
Peter se na rozdíl od Mariána v SKS neangažoval, ale pravidelně jezdil na letní setkání slovenské katolické mládeže. Jedno z nich se v létě 1989 konalo v Simmeringu, na kraji od Vídně, odkud byla vidět Bratislava. “Podívám se tam ještě někdy?” dumal tehdy prý na nedalekém kopci.
Nakonec se domů dostal půl roku po sametové revoluci. Za lehce kuriózních okolností.
Po květnovém MS v Bernu ho totiž Marcel Aubut, bývalý quebecký zaměstnavatel, požádal, jestli by mu nedělal tlumočníka při setkání s osmnáctiletým Jaromírem Jágrem. Nordiques měli v roce 1990 první volbu draftu a kladenský mladík byl jedním z největších talentů. Proto se tedy Peter Šťastný po přistání v Bratislavě vydal nejdřív do Hnidous.
Pád komunistického režimu mu na sklonku kariéry znovu otevřel dveře do čs. reprezentace, ale už si za ni nezahrál.
Nový trenér a bývalý spoluhráč Ivan Hlinka ho před Canada Cupem 1991 oslovil, pětatřicetiletý útočník mu ovšem z Ameriky poslal fax s několika výhradami k nominaci. Zejména mu v ní chyběl bratr Anton, tehdy hráč švýcarského Oltenu, a další Slováci.
Tím celá věc skončila. „Peter má na svůj názor právo, ale reprezentace není parlament, aby tam Češi a Slováci měli paritní zastoupení,“ reagoval Hlinka.
Na mezinárodní led se Peter Šťastný vrátil až po rozdělení federace. Stal se kapitánem slovenského národního týmu, který se skvěle předvedl na ZOH v Lillehammeru 1994, o rok později mu pomohl k historickému postupu do elitní skupiny světového šampionátu.
Teprve pak mohl v klidu svou pozoruhodnou kariéru ukončit.
