Tahle story by možná měla úplně jinou chronologii a velmi pravděpodobně i jiné kulisy, kdyby počátkem roku 1987 v Klosterneuburgu u Vídně nezemřel na předávkování heroinem devětadvacetiletý muž.
Vyšetřování dovedlo rakouskou policii k polskému dealerovi, jenž oběti prodal osudnou dávku, a ten při výslechu uvedl, že ho zbožím zásobovali dva Češi žijící v Kanadě – Josef Janda a Jiří Bubla.
Oba byli krátce nato zatčeni.
Janda v únoru a Bubla 17. dubna, kdy přiletěl do Vídně na světový šampionát, aby jako skaut sledoval hráče pro Vancouver Canucks.
Z letiště putoval rovnou do vazby a pro média na obou stranách „železné opony“ to byla událost.
I když hlavou pašeráckého gangu byl Janda, ostatně dřív už zatčený v Peru za obchodování s kokainem, tenhle příběh prodávalo jméno někdejšího hokejového šampiona.
Emigrantův konec.
Tímhle titulkem si přisadilo Rudé právo, protože celá událost potvrzovala tradiční komunistickou představu, že kdo odejde z vlasti, je v té chvíli vlastně zločinec a jinak než zle to s ním dopadnout nemůže.
Kanadští novináři zase žasli, že ten málomluvný chlapík, který během pěti sezon v NHL všechny žádosti o rozhovor odbýval slovy „maybe next time“ a rozpačitým úsměvem, teď sedí v rakouské cele a čeká na soud, jenž ho zřejmě na dlouhé roky ponechá za mřížemi.
Překvapení byli i bývalí spoluhráči a trenéři.
Manželka Ivana, s níž žil třináct let a vychovávali spolu dva syny, celé věci odmítala uvěřit. Obvinění považovala za nesmyslná. Absurdní. Vylhaná.
Pět let – v NHL
Kolem Jiřího Bubly nastalo pozdvižení vlastně už v roce 1981, když přicházel z Československa do Vancouveru. Ale nebylo to tolik jeho zásluhou.
Jako trojnásobný mistr světa a vzorný reprezentant dostal tehdy svolení komunistických úřadů jít hrát na Západ – společně s Ivanem Hlinkou, Vladimírem Martincem a Bohuslavem Ebermannem.
I když už oslavili třicítku, pro NHL byli zajímavými jmény.
Dokonce pro ně v květnu uspořádala Special Czechoslovakian Entry Draft, kde si je rozebraly čtyři nejhorší kluby.
Na Bublu ukázalo Colorado (tým zvaný Rockies, od roku 1982 New Jersey Devils), Hlinka měl zamířit do Winnipegu, Martinec a Ebermann – kteří se nakonec rozhodli pro Západní Německo, resp. Švýcarsko – směli jednat s Hartfordem a Detroitem.
Dlouholetí litvínovští parťáci Hlinka s Bublou tenhle model odmítli. Buď budou hrát spolu, nebo si taky najdou práci ve Švýcarsku.
Toho využil Jake Milford, generální manažer Vancouveru Canucks, a podepsal s nimi v červnu smlouvu.
Bez vědomí vedení NHL.
Její šéf John Ziegler zuřil, hrozil kanadskému klubu vysokými pokutami a obě strany povolaly do zbraně právníky.
Ke štěstí obou českých hráčů se krátce před startem sezony našlo řešení. Vancouver práva na Bublu s Hlinkou od Colorada a Winnipegu vykoupil, jako odškodné poslal pár hráčů a volby v draftu.
Stali se tak prvními čs. hokejisty od roku 1969, kteří do NHL zamířili legálně.
Neměli to však snadné. Přišli jako šampioni, špičky evropského hokeje, a najednou si vedle tvrdé hry museli zvykat i na to, že je občas trenér nechá při zápase sedět na tribuně.
Navíc na ně doléhaly zdravotní problémy. Záda, kolena, kyčle…
Hlinka vydržel dvě sezony, potom odešel do druhé švýcarské ligy.
Bubla se s Kanadou tak brzy loučit nechtěl.
Rok co rok vzorně s Canucks prodlužoval smlouvu a na léto se vracel domů, do Prahy, kde si před přestupem do Sparty postavil dům.
Ve Vancouveru bral 100 tisíc dolarů měsíčně, což na poměry tehdejší NHL nebyl špatný plat. Ale na rozdíl od domácích hráčů neplatil jen daně – polovinu čistého výdělku musel odevzdat státní agentuře Pragosport.
Dva roky se snažil o upravení podmínek, bez úspěchu. Proto v létě 1985 další proceduru schvalování smlouvy čs. úřady odmítl a rozhodl se v Kanadě zůstat.
Bylo mu sice pětatřicet, ale na NHL pořád stačil.
Tedy když mu sloužilo zdraví.
Bohužel v sezoně 1985/86 musel prakticky tři měsíce vynechat. Byť se na její závěr vrátil na led a odehrál i všechna utkání prvního kola play off proti Edmontonu, klub mu už nový kontrakt nenabídl. Místo toho se s ním domluvil na práci skauta na částečný úvazek.
Tady někde začal Bublův volný pád.
Protože v NHL strávil jenom pět sezon a první čtyři platil výpalné Pragosportu, a navíc mu po emigraci propadl všechen majetek v Československu, nestihl zajistit rodinu tak, jak by po úspěšné kariéře vrcholového sportovce bylo na místě.
Rozhodl se tedy podnikat.
„Export, import,“ odpovídal známým, když se ptali, čemu přesně se věnuje.
Často lítal do Evropy a tvrdil, že obchoduje s rakouským křišťálem, občas ze Španělska dováží ovoce a zeleninu.
To ovšem byla pouze část pravdy.
Pět let – v rozsudku
Hned v létě 1986 se nechal zlákat Josefem Jandou, emigrantem z konce 60. let a sousedem z North Vancouveru, k cestě do Pákistánu. Heroin je zlatý důl, dá se vydělat majlant.
Jak později zjistila rakouská policie, Bublovou hlavní rolí bylo investovat 60 tisíc dolarů do nákupu a převozu čtyř kilogramů heroinu. O celé věci spíš věděl, než že by se jí účastnil. Drogy nepašoval, rukama mu neprošly. Těmito argumenty se obhajoval.
Hodnota dovezeného heroinu byla obrovská. Na ulici by se dal prodat za dva miliony dolarů.
Ve Vídni se balil do krabiček s cigaretami, sáčků s kávou a dokonce i do proslulé čokolády Mozartovy koule. Dál pak putoval do Západního Německa, Nizozemska, Kanady.
„Myslím, že Bubla se chtěl zúčastnit jedné akce, vydělat rychlé peníze, aby zajistil rodinu, a pak toho nechat,“ prohlásil později Josef Janalik, inspektor vídeňské policie.
Bývalý hokejista – Janalikovými slovy „naprosto naivní“ – bral pašování vyloženě jako byznys. Neměl prý ponětí, že heroin dokáže zabíjet. Když se ho policisté ptali, co by dělal, kdyby někdo drogy prodal jeho synům, odpověděl, že by ho zastřelil. A rozbrečel se.
Vyšetřování odhalilo, že Jandova skupina operovala už od roku 1981. Pracovali pro ni lidé z Rakouska, Kanady, Polska a Izraele. Kromě téměř dvou kilogramů heroinu jí byly zabaveny i dva mercedesy, pět vkladních knížek celkem na 225 tisíc dolarů a dalších 50 tisíc dolarů v hotovosti.
Konečný verdikt vynesl soud 24. listopadu 1987.
Janda dostal osmiletý trest, Bubla byl odsouzený na pět let a tři roky si měla odsedět i česká emigrantka, v jejímž vídeňském bytě se drogy přechovávaly.
Všichni navíc museli zaplatit vysoké pokuty. V Bublově případě to v přepočtu dělalo 17 300 dolarů.
Dopašovali.
Tak zněl lakonický titulek v Rudém právu.
Vzorný vězeň Bubla
Manželka Ivana okamžitě najala právníka z Montrealu, aby se pokusil dosáhnout přemístění do kanadské věznice. Nejen, že by pak mohla muže častěji vídat, ale především by za vzorné chování mohl být podmínečně propuštěný po odpykání třetiny trestu. V Rakousku až po dvou třetinách.
Nepovedlo se.
Jednak obě země neměly uzavřenou dohodu o vydávání odsouzených a jednak Bubla nevlastnil kanadský pas. Byl pouze landed immigrant, oficiálně stále občan Československa.
Po procesu byl tedy přemístěn do věznice Karlau ve Štýrském Hradci, třetí největší v Rakousku.
Jedinkrát za celou dobu promluvil s kanadskými novináři. Za přítomnosti manželky a s tlumočníkem. O svém provinění se odmítal bavit, pouze prohlásil, že většina věcí, co se o něm v Československu a Rakousku napsala, byly lži a špína.
Trochu víc povyprávěl o novém životě. „Psychicky je to pro mě hodně těžké. Týden tady trvá jako rok,“ řekl.
Ředitel věznice Franz Perolka ho později v jiném interview označil za vzorného vězně, který tvrdě pracuje, moc toho nenamluví a je kajícný.
Bubla často návštěvy nepřijímal. Jednou z výjimek byl Ivan Hlinka. A když v létě 1990 byli Edmonton Oilers na soustředění v Rakousku, zašel za ním útočník Vladimír Růžička, další ze slavných litvínovských odchovanců.
Manželka přiletěla jednou, krátce po vynesení rozsudku. Dál si už jenom psali.
Ze dne na den se musela v Kanadě začít starat o sebe i dvě děti a ještě platit právníky, tak nechtěla utrácet peníze za cestu do Evropy. Notabene kvůli patnáctiminutové návštěvě.
V celé šlamastyce měla aspoň to štěstí, že majitelé Canucks se rozhodli rodině dál pomáhat. Když si založila úklidovou firmu, dali jí na starost klubové kanceláře i vancouverskou halu Pacific Coliseum.
Boj o právo zůstat v Kanadě
Bubla byl propuštěn na jaře 1991. V jednačtyřiceti letech a po odpykání dvou třetin trestu.
Happy end?
Vůbec.
Krátce po návratu do Vancouveru vydaly úřady nařízení, že musí být z Kanady deportován. Jeho trestný čin je natolik závažný, že představuje pro společnost nebezpečí, navíc nemá občanství a tedy ani nárok na vstřícnější zacházení – tak znělo zdůvodnění.
Rozjel se kolotoč odvolání, právních kliček, nových stání, polemik na stránkách novin.
Canucks se za něj opět postavili. Před soudcem svědčil generální manažer Pat Quinn, veřejně ho podporoval bývalý kapitán Stan Smyl a další.
Bublovu právníkovi se podařilo původní verdikt zvrátit, protože byl vynesen podle už neplatného imigračního zákona. Definitivní jistota však přišla až v roce 1995. Soud bývalému hokejistovi oznámil, že dluh společnosti splatil, jak se říká, a smí v Kanadě zůstat.
I tohle všechno byly důvody, proč po revoluci s návratem do Čech nepospíchal. Pokud sem jezdil, tak většinou inkognito. Nevyhledával společnost, netoužil účastnit se veřejných akcí.
Ve Vancouveru dál pracoval v manželčině firmě a uklízel halu, kde pět sezon skákal na led jako obránce Canucks.
Brzy se o něm i přestalo psát pouze v souvislosti s pobytem ve vězení. Kanadské noviny totiž objevily velkou story, že mladý obránce Jiří Šlégr, jehož v roce 1990 Canucks draftovali v prvním kole a který se od léta 1992 snažil uchytit v sestavě, je jeho synem z prvního manželství. Jen si v dětství nechal změnit příjmení – i kvůli otcově osudu.
Šlégrovi nebyly dotazy na tohle téma příjemné. A jak přiznal, rozpačité bylo i první setkání táty a syna po letech, před kabinou Canucks.
Cestu si k sobě našli až v roce 2003, kdy se Šlégr nakrátko do Vancouveru vrátil.
Návraty domů
V té době už otce nemohl na stadionu potkat s mopem, kýbly a vozíkem. V roce 1998 totiž klub neprodloužil rodinné firmě smlouvu a Bubla se pustil do jiného podnikání. Otevřel si kavárnu, zkoušel to v kamionové dopravě, občas si i sám sedl za volant.
A dokud to zdraví dovolovalo, nastupoval na ledě za Canucks Old Timers.
Domů se začal vracet až po roce 2004. Nejprve z důvodů velmi smutných – na pohřeb Ivana Hlinky.
Pak sem létal stále častěji. I proto, že synové Jan a Štěpán si přáli víc poznat zemi, kde se narodili.
Kdo se s ním potkal poprvé, býval překvapený, že před sebou nemá osudem zlomeného muže, nýbrž zábavného společníka. Historky z Litvínova, vojny i NHL sypal jako z rukávu a prokládal je charakteristickým slůvkem whatever.
V jednom z mála rozhovorů, kde promluvil o své minulosti člověka odsouzeného za drogový delikt, Bubla zopakoval, že vinu necítí.
„K tomu se už moc nevracím. Snad jen, abych jiné přesvědčil, že jsem v tom opravdu byl nevinně. Někomu to dělá problémy. Ale přesvědčil jsem kanadský stát. Mohli si všechno najít. Kdyby mi neuvěřili, Kanada by mě nikdy nepřijala zpátky. Ze země by mě vyhostili,“ řekl v roce 2006 pro MF DNES.
Krátce nato začal po boku Jiřího Šlégra pracovat pro litvínovský hokej.
Návrat po téměř třiceti letech.
Nejdřív se věnoval mládeži, pak se dokonce stal sportovním ředitelem. Ale nebyla to idylická štace. Extraligové mužstvo chřadlo, časem se proti jeho osobě postavili litvínovští fanoušci, veřejně ho kritizoval jím odvolaný trenér Vladimír Kýhos i klubová legenda Robert Reichel.
Počátkem března 2012 byl Jiří Bubla z funkce odvolán.
Stáhl se pak opět do ústraní. Tam, kde strávil většinu z posledních třiceti let.
