Ve středu 15. listopadu 1989 uspořádalo vedení hokejového svazu setkání s novináři, aby je seznámilo s chystanými novinkami ohledně uvolňování hráčů do zahraničí, hlavně tedy do NHL.
I sportovní funkcionáři chápali, že svět za okny se mění.
Vždyť v létě 1989 směli bránou do NHL konečně projít členové slavné Larionovovy pětky, koše v NBA stříleli první sovětští basketbalisté – a ze zámoří se oficiálními kanály ozývali zájemci o služby Vladimíra Růžičky (Edmonton) nebo Zdena Cígera (New Jersey).
Hlavní zamýšlená změna spočívala ve zrušení věkové hranice. Ta se postupně z dvaatřiceti let snížila na osmadvacet, čehož v roce 1988 využili mistři světa Igor Liba (Rangers) s Dušanem Paškem (Minnesota) a po následující sezoně i Miloslav Hořava (Rangers).
Novým kritériem mělo být absolvování aspoň jednoho olympijského cyklu v národním týmu.
Dál se však počítalo s tím, že nebude smět odejít každý, kdo dostane nabídku. Cesta do NHL, případně Švédska a Finska, měla být otevřená pouze elitě. Vedle inkasování deviz totiž svaz viděl hlavní přínos uvolňování hráčů v tom, že z jejich výkonnostního růstu bude mít prospěch reprezentace.
Jenže už tři dny po setkání s novináři bylo v Československu všechno jinak. Také připravované hokejové směrnice smetla se stolu nečekaná vlna společenských změn.
Přes oceán sledovali situaci i jeden teenager, který odmítli čekat na perestrojkové ústupky, a ještě v roce 1989 utekl za snem o NHL.
Pod dohledem kanadské jízdní policie
Dopoledne 2. ledna 1989 měl sedmnáctiletý útočník Petr Nedvěd – společně s Martinem Ručinským a dalšími parťáky z litvínovského staršího dorostu – nasednout v Calgary do letadla a vrátit se domů z třítýdenního kanadského zájezdu završeného vítězstvím na populárním turnaji Mac’s Midget.
Jeho místo však zůstalo prázdné.
Dvě hodiny před odletem rodina Langstaffových, u níž celou dobu bydlel, zavolala řediteli turnaje a oznámila mu, že český mladík se pohřešuje.
Věci zůstaly v pokoji, jenže on nikde není a nezanechal ani zprávu.
„Před pár dny mi říkal, že se nechce vrátit,“ prozradil pak policistům Chris Jones, šestnáctiletý hráč týmu Calgary Buffaloes a Nedvědův spolubydlící u billet family. „Vyprávěl, jak se mu v Kanadě líbí a že by tady chtěl zůstat, aby mohl hrát profesionálně hokej. A jednou nastoupit i proti Gretzkymu.“
V té době byl už mladík pod dohledem kanadské jízdní policie.
K útěku se definitivně odhodlal osm hodin před odletem. Uprostřed noci zavolal kamarádovi – českému emigrantovi, s nímž se v uplynulých týdnech blíž poznal – a vybalil na něj: „Chci tady zůstat. Dostaň mě z Calgary.“
Odjeli do nedalekého Banffu, a tam nezletilý kluk, který anglicky uměl pár slov, šokovaným policistům sdělil, že žádá o azyl.
To je, mimochodem, jeden z mála detailů, které kdy Nedvěd o útěku veřejně prozradil. Většinou novinářům povyprávěl historky o dvaceti dolarech v kapse, myšlenkách na rodinu v Liberci a touze hrát NHL, ale o osudné noci mlčel.
Drobnou výjimku udělal před deseti roky v rozhovoru s americkým publicistou Talem Pinchevskym, který ho zpovídal pro svou knížku o hokejových útěcích nazvanou Breakaway: From Behind the Iron Curtain to the NHL. „Jméno člověka, který mu pomáhal, ale dál drží v anonymitě,“ přiznal Pinchevsky v textu.
Ze stanice byl Nedvěd převezen do hotelu. Policisté mu nařídili, ať nikomu neotvírá, pouze jim. Poznávací znamení: trojí zaklepání na dveře.
„Seděl jsem tam půl hodiny a říkal si, že tohle nevypadá dobře,“ vyprávěl po letech Pinchevskému.
Nebyl si jistý, jestli se policie náhodou nerozhodne kontaktovat litvínovskou výpravu, proto po chvíli raději z hotelu nepozorovaně zmizel.
Vydal se rovnou za kamarádem. Pěšky. Uprostřed mrazivé kanadské noci. „Byly to hrozné okamžiky. Procházel jsem centrem města a na kohokoli jsem se podíval, měl jsem pocit, že mě sleduje.“
Po necelé hodině konečně zazvonil u kamarádových dveří. Promrzlý, ale šťastný. Tajemný parťák obratem zavolal Luboši Peštovi, právníkovi českého původu, který se ho rozhodl zastupovat před kanadskými úřady.
Ale vyhráno nebylo. Ani zdaleka.
Nešťastné načasování
Nedvěd byl dalším z řady českých a slovenských hokejistů, kteří se rozhodli utéct do zámoří, ale od Nedomanského, bratrů Šťastných, Fryčera, Pivoňky nebo Klímy se jeho případ lišil ve třech zásadních věcech.
◾Byl nezletilý sólista. Sedmnácté narozeniny oslavil den před odletem z Československa. Nikdo ho v Kanadě neznal, neměl jistotu, že se hokejem uživí, a navíc NHL nebo jinou profesionální soutěž mohl hrát nejdřív na podzim 1990. Riskoval absolutním způsobem.
◾Jeho útěk byl impulsivní, nebyl dlouhodobě připravovaný jako u Šťastných, Fryčera a spol. V jejich případech vlivní majitelé klubů NHL využili konexí v parlamentu nebo na ministerstvu zahraničí a předem si dojednali, že udělení víz i pracovních povolení bude formalitou. Nedvěd se musel spoléhat jen na svého právníka.
◾Načasování bylo svým způsobem nešťastné. Od 1. ledna 1989 totiž kanadská vláda zrušila speciální status pro uprchlíky z východní Evropy, neboť pod vlivem Gorbačovovy perestrojky usoudila, že na druhé straně železné opony panuje už více méně svoboda. Nedvěd nemohl počítat s tím, že jeho žádost bude vyřízená přednostně – a že vůbec bude úspěšná. Byl na tom vlastně jako běžný ekonomický migrant z Mexika nebo Indie.
Jeho případ okamžitě začal plnit stránky kanadských novin. Pro žurnalisty to byla senzace. Před pár dny obdivovali umění hubeného útočníka na známém turnaji, kde si v sedmi zápasech připsal šestadvacet bodů (16+10) a jako kapitán přebíral trofej pro vítěze, a teď nečekaně řešili jeho budoucnost v Kanadě.
Petr Nedvěd? Co je to vůbec za kluka?
Od mladíků, kteří s ním trávili čas, získali zajímavý obrázek. Miluje vajíčka na všechny způsoby. Většinu peněz utratil za trička. Obdivuje Wayna Gretzkyho. A je s ním sranda (protože kdykoli ho viděli s litvínovskými spoluhráči, všimli si, že po jeho slovech následovala salva smíchu).
Novináři taky kontaktovali Ivana Hlinku, který zrovna pobýval v nedaleké Regině s reprezentačním béčkem a zároveň byl trenérem ligového Litvínova, kde měl Nedvěd brzy dostat šanci. „Ti, kdo mu radí a pomáhají, nejednají v jeho zájmu. Spíš se na něm chtějí přiživit. Až tady bude hrát za juniory, může si zlomit nohu a má po kariéře,“ řekl český kouč.
Víc pochopení měl logicky Peter Šťastný. S Nedvědem se setkal hned druhý den po dezerci, protože jeho Quebec Nordiques zrovna hráli v Calgary. „Je to fajn kluk, přeju mu hodně štěstí,“ vzkázala slovenská legenda.
Hodně se spekulovalo, jestli se v útěku neangažoval Petr Svoboda, litvínovský odchovanec, který emigroval v roce 1984 a od té doby působil v Montrealu. Shodou okolností totiž Canadiens přicestovali do Calgary 29. prosince. Svoboda se měl dokonce setkat s trenéry, ale nakonec se neukázal. Později tvrdil, že se neviděl ani s Nedvědem. Koneckonců ho znal pouze podle jména.
Pošlete ho domů!
Český mladík ovšem neměl v Kanadě jenom příznivce fascinované jeho kuráží. Zvlášť političtí komentátoři si na něm pochutnávali způsobem, za jaký by se nemuselo stydět Rudé právo.
Jejich základní argument zněl: v Československu nepanuje žádný útlak, protože jinak by přeci režim nepustil mladé kluky na turnaj do Calgary. Nedvědovi jde jenom o peníze, řeči o svobodě jsou akorát líbivé fráze, a kanadská vláda by ho tudíž měla prvním letadlem poslat domů.
„Něco takového, jako sedmnáctiletého mladíka se symboly dolarů v očích, který používá rétoriku studené války, jsme tady dlouho neměli,“ napsal například čtyři dny po útěku William Gold, sloupkař listu Calgary Herald.
„Československo není nejdemokratičtější země na světě, ale není ani zalitá krví. Procházet se centrem Prahy bude stejně bezpečné jako procházet se centrem Calgary,“ přidala se 12. ledna Goldova kolegyně. Pár dnů před tím, než vám při procházce centrem Prahy během Palachova týdne hrozily zásahy vodním dělem a rány obuškem.
Nedvěd se pochopitelně za politického uprchlíka nepovažoval, stejně jako nikdo z hokejových emigrantů. Nebyl žádný Solženicyn. Chtěl si jen splnit velký sportovní sen, jako kterýkoli kluk z Kanady, USA, Švédska, Finska. A jestli si ho splní, to ať záleží pouze na něm a na zájmu klubů NHL, nikoli na komunistických funkcionářích.
Hned po útěku bylo ale zřejmé, že hokej si jen tak nezahraje.
Začal sice trénovat s týmem Calgary Canucks z nižší juniorské soutěže, jenže žádost o povolení hrát zápasy svaz v Praze podle očekávání zamítl.
Stejně tak muselo čekat čtrnáct klubů Western Hockey League, které si ho zapsaly na oficiální seznam případných posil. Směrnice IIHF mluvily jasnou řečí: bez souhlasu z domova nepřipadá nic takového v úvahu, nejdřív po osmnáctiměsíčním trestu.
Nedvěd aspoň chodil na hodiny angličtiny a snažil se co nejvíc poznat kanadský život.
Cesta do NHL je volná
Další komplikací bylo, že 10. března mu vypršela původní turistická víza, potom už de iure pobýval v zemi ilegálně.
Právníci se snažili situaci řešit, ale právě kvůli tomu, že uprchlíci z Československa ztratili právo na speciální zacházení, musel projít byrokratickou procedurou jako kdokoli jiný.
Čekalo ho slyšení před komisí, kde musel zdůvodnit, proč by měl získat status landed immigrant. Tedy povolení k pobytu zaručující právní ochranu od kanadského státu.
Překážky mu nikoli nečekaně kladli diplomaté z velvyslanectví v Ottawě, kteří opakovaně tvrdili, že pokud se vrátí domů, absolutně nic mu nehrozí.
Úkolem jeho zástupců bylo přesvědčit imigrační úředníky o opaku. Vysvětlit jim, že kdyby byl vydaný do Československa, mohl by následně dostat trest, byla by ohrožená jeho kariéra, nesměl by už cestovat atd. Což je úplně jiná situace, než když se neúspěšní žadatelé vracejí do Mexika nebo Indie.
Nakonec se případ vyřešil na začátku června.
Po pěti měsících v Kanadě mu soudce sdělil, že od téhle chvíle je landed immigrant. Dostane provizorní pas, nesmí být vydán do jiné země a za tři roky si může požádat o občanství. Možná pomohlo i svědectví Bohdana Harasymiwa, ukrajinského profesora politických věd z University of Calgary, který promluvil o poměrech v normalizačním Československu.
Hned po vynesení verdiktu oznámil Ed Chynoweth, šéf juniorské WHL, že Nedvěd může bez obav pokračovat v kariéře.
Teoreticky sice čs. svaz a IIHF mohly dělat problémy a trvat na osmnáctiměsíčním trestu, ale pro právníky by nebyl problém rychle přesvědčit případný soud, že kanadské zákony, pod jejichž ochranou teď Nedvěd byl, jsou nadřazené regulím mezinárodního hokeje. Jako už se to stalo v jiných případech.
V létě tedy český teenager podepsal smlouvu s týmem Seattle Thunderbirds a nakročil k vysněné NHL.
V 71 zápasech mezi juniory zaznamenal 145 bodů (65+80) a rázem se stal jedním z favoritů draftu 1990. Nakonec si ho z druhé pozice vybrali Vancouver Canucks, tři příčky před Jaromírem Jágrem.
Nedvěd pak prožil v NHL hezkou kariéru: prošel sedmi kluby, nastoupil k 982 zápasům, vstřelil 310 gólů a na dalších 407 přihrál. Ve své nejlepší sezoně nasbíral 99 bodů.
Experti sice tvrdí, že leccos svému talentu zůstal dlužen, že mohl být mnohem úspěšnější, ale na druhé straně určitě dokázal víc, než si představoval jedné mrazivé lednové noci roku 1989.
