Když 8. května 1984 oznámil Sovětský svaz, že se nezúčastní olympijských her v Los Angeles, jednoduše se to považovalo za odplatu amerického bojkotu moskevských Her o čtyři roky dřív. A stála považuje.
Skutečnost však byla o něco složitější.
Sověti původně chtěli v Los Angeles startovat, proto investovali hodně peněz do sportovní přípravy, ale třeba i do nákupu vysílacích práv. Pilně se účastnili všech předolympijských soutěží.
I na diplomatickém poli volili směrem k americkým pořadatelům pokud ne přímo vlídná, tak aspoň neutrální slova.
Jasně, při každé možné příležitosti si postěžovali, že připravované Hry budou plné komerce (na rozdíl od křišťálově čisté Moskvy 1980) a vytratí se opravdový olympijský duch a kdesi cosi, ale nebylo to nic víc než rétorické cvičení pro domácí posluchače, navyklé na podobné fráze komunistické propagandy.
Ještě při únorové zimní olympiádě v Sarajevu nic nenasvědčovalo tomu, že by události měly nabrat tak nečekaný spád. Na zasedání MOV tam dokonce sovětský zástupce pochválil Američany, že přípravné práce jim jdou od ruky.
Pět dnů před koncem ZOH však došlo k věci nikoli nečekané, rozhodně však pro další vývoj zásadní. Zemřel generální tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov.
Byl sice klasickým imperiálním bolševikem, jako všichni v téhle funkci, ale na rozdíl od předchůdce Leonida Brežněva i nástupce Konstantina Černěnka byl víc pragmatik než ideolog.
Účast své země v Los Angeles podporoval.
Ne snad z přehnaně ušlechtilých pohnutek a přesvědčení, že sport má spojovat národy. Chtěl zkrátka vidět sovětský triumf na americké půdě, hned vedle Hollywoodu. A dodat trochu sebevědomí poddaným, kteří se museli vyrovnávat s další hospodářskou stagnací.
Necelé tři měsíce po jeho smrti bylo všechno jinak.
Není to bojkot. Jen neúčast
TASS oznámil, že národní olympijský výbor jednohlasně odmítl účast v Los Angeles. Jako hlavní důvod byly prezentovány obavy o bezpečnost výpravy v zemi, kde vládnou šovinistické nálady a vládními kruhy je rozněcována protisovětská hysterie.
V prohlášení bylo dále uvedeno, že gesto není bojkotem olympijských her. Sověti se jich pouze nezúčastní.
V příštích dnech svět ještě ujistili, že nechystají žádný trucpodnik jako o čtyři roky dřív Američané. Což pochopitelně byla lež. V srpnu se konala socialistická Družba, mnohem pompéznější než The Liberty Bell Classic v Philadelphii.
S krátkým odstupem se k sovětskému kroku připojily další socialistické státy včetně Československa. Celkem jich bylo patnáct, z toho devět mimoevropských.
Satelitní země SSSR příliš na výběr neměly. Někde jako v NDR to přijali s pořádným skřípěním zubů. Protože ve chvíli, kdy odřekli účast v Los Angeles, de facto oknem vyhodili obrovské investice do sportu, včetně rozsáhlého dopingového programu.
Místo vytouženého PR na hlavní světové scéně se východní Němci museli spokojit s bezcennými medailemi z Družby.
„Ban the Soviets“
Velmi pravděpodobně skutečným důvodem změny sovětské pozice byla snaha poškodit amerického prezidenta Ronalda Reagana před volbami na podzim 1984.
Od prvních okamžiků ve funkci zastával ostrý kurz vůči východnímu bloku (například rozmístěním raket Pershing v Západním Německu), za což tady byl vykreslovaný jako nejhorší zlo.
Černěnko a spol. věřili, že bojkot ho znevěrohodní i před voliči. Ti ho uvidí jako válečného štváče neschopného najít s druhou stranou společnou řeč ani v takové prkotině, jakou je sport, co teprve v důležitějších věcech, třeba při jednáních o odzbrojení.
Přitom Reaganovým vyzyvatelem byl někdejší viceprezident Walter Mondale, jenž byl považován za hlavního architekta bojkotu moskevské olympiády v roce 1980.
Tyhle důvody ovšem Sověti nemohli veřejně přiznat, proto si jako záminku, hojně citovanou, vybrali protisovětskou hysterii.
Posloužila jim existence spolku nazvaného Ban the Soviets Coalition. Vznikl na podzim 1983, v reakci na sovětské sestřelení jihokorejského dopravního letadla poblíž Sachalinu, při němž zemřelo všech 269 osob na palubě.
Členové původně malé organizace požadovali, aby země, která zabíjí civilní obyvatelstvo cizích států, byla vyloučena z olympijských her.
Toho se pochopitelně dosáhnout nepodařilo. V Ban the Soviets Coalition proto přišli s plánem B a rozhodli se, že budou východoevropským sportovcům pomáhat k útěkům.
Údajně byla připravená billboardová kampaň s telefonními čísly, kam se mají zájemci o emigraci obrátit. V Los Angeles a okolí mělo být zřízeno několik desítek safe houses, kde se uprchlíci budou skrývat, než se vyřídí žádosti o azyl. V bezpečí před agenty KGB i ostatních zpravodajských služeb.
„Počítáme, že se nám podaří k emigraci přesvědčit na dvě stě sportovců z komunistických zemí,“ chlubil se David Balsiger, podnikatel v reklamě a spoluzakladatel Ban the Soviets Coalition.
Emigranti posloužili komunistickým zemím
U začátku organizace původně stály emigrantské skupiny z Lotyšska, Litvy a Estonska, později se k nim přidal v podstatě každý, kdo měl na Sověty pifku. Kalifornští antikomunisté, konzervativní katolíci, uprchlíci z Kuby, Afghánistánu nebo Nikaraguy, dokonce i dva okrajoví zástupci čs. exilu.
Byť spolek tvořilo cca 160 skupin, nikdy nezískal větší vliv. Když se například pustil do petice za vyloučení Sovětů s cílem získat milion podpisů, podařilo se jich nasbírat jenom pár tisíc.
„Jsou to blázni,“ prohlásil na jejich adresu Peter Ueberroth, šéf organizačního výboru. Tvrdil, že chystané akce a s nimi spojenou publicitu akorát využijí Sověti – v čemž mu čas dal za pravdu.
Ve východoevropském tisku se o spolku psalo velmi často a oficiální představitelé opakovaně žádali prezidenta Reagana, aby proti aktivistům zasáhl. To pochopitelně nemohl. Jednak neporušovali zákony a jednak měli blízko k republikánům.
I když představitelé Ban the Soviets Coalition tvrdili, že se infiltrovali mezi organizátory a budou díky tomu mít blíž ke sportovcům, pravděpodobně by se nezmohli na víc než na pár billboardů a plakátů.
Sověti však jejich aktivity s úspěchem démonizovali. Psali o chystaných teroristických útocích a únosech sportovců, to bylo na jaře 1984 hlavní téma předolympijského zpravodajství.
Získali ideální záminku k odřeknutí účasti. Bez ohledu na ujišťování organizátorů, že Ban the Soviets Coalition nemá nic společného s nimi ani s vládou a že o bezpečnost sportovců i ostatních hostů bude dokonale postaráno.
Američané a diplomatická akce Rumunsko
Po vyhlášení sovětského bojkotu, k němuž se dalších spřízněné země přidaly v následujících dnech, měli pořadatelé hodně na pilno.
Museli zachránit, co se ještě zachránit dalo.
Jedna z prvních diplomatických misí směřovala na Kubu. Nikdo nepředpokládal, že by se od Sovětů trhla, ale organizátoři dosáhli aspoň toho, že Fidel Castro nerozjel kampaň k bojkotu v dalších latinskoamerických zemích.
Mnohem méně vypočitatelný byl postoj komunistické Číny. Naštěstí pro MOV však toužila po první olympijské účasti a navíc měla s Moskvou komplikované vztahy, proto se k sovětské akci nepřipojila.
Podobné to bylo v případě Jugoslávie.
S tím se však Američané nespokojili. Za každou cenu chtěli rozbít jednotu států Varšavské smlouvy a jako nejslabší článek si vybrali Rumunsko, jež se zatím jasně nevyjádřilo. Získat ho na svou stranu si za úkol dali Ronald Reagan, MOV i organizační výbor.
Americký prezident se dokonce spojil s diktátorem Nicolaem Ceausescem, který rád dával najevo, že se snaží o zahraniční politiku nezávislou na Moskvě, a nabídl mu prodloužení ekonomické doložky nejvyšších výhod. V zaslaném dopise vyjádřil přání (nebo podmínku, chcete-li), aby se rumunští sportovci zúčastnili Her v Los Angeles.
Šéf MOV Juan Antonio Samaranch dokonce přiletěl do Bukurešti a z nejvyšších míst slyšel ujišťování, že Rumuni určitě do USA dorazí.
Peter Ueberroth se s členy Rumunského olympijského výboru sešel v sídle MOV v Lausanne, ale ze schůzky si odnesl spíš rozpačité dojmy.
Ani zprávy z diplomatických kruhů nebyly optimistické.
Ve skutečnosti Rumuni jenom natahovali čas a zvyšovali cenu. Jinými slovy: za účast si chtěli nechat pořádně zaplatit, nejen ekonomickými pobídkami pro vládu.
Nakonec dosáhli toho, že cestu 124 sportovců – původně měli letět s Aeroflotem – zaplatily MOV společně s organizačním výborem, na část se složily i ostatní evropské země. Jestli další sumy putovaly neoficiální cestou, se už asi nedozvíme.
Byl to klasický případ win-win.
Američané zasáhli Sověty na citlivém místě, protože i těm méně informovaným občanům komunistických zemí teď muselo být jasné, že v Los Angeles sportovcům žádné nebezpečí nehrozilo.
Rumuni v oslabené konkurenci získali dvacet zlatých medailí a stali se druhou nejúspěšnější výpravou. Při slavnostním nástupu se jim dostalo nejvíc ovací po domácím týmu.
Ceausescu byl v roce 1985 dokonce za svou vstřícnost poctěn Olympijským řádem.
Starosti pro McDonald’s
Peter Ueberroth měl samozřejmě v souvislosti s postojem Sovětského svazu a jeho vazalů hodně práce i na domácí scéně.
Především musel uklidnit vedení televizní stanice ABC. Patřila jí vysílací práva a najednou se cítila poškozená tím, že v Los Angeles nebude k vidění největší sportovní akce dekády. Bude mj. chybět šest zemí, které v Montrealu 1976 byly v TOP 10 medailového pořadí.
Šéf organizačního výboru jim však vysvětlil, že čím víc cenných kovů připadne Američanům, tím větší zájem bude o sledování přenosů.
ABC se nechala přesvědčit a po skončení olympiády mohla konstatovat, že Ueberrothův předpoklad naprosto vyšel.
Poněkud hůř dopadl McDonald’s. Na olympijské soutěže měl nachystanou reklamní kampaň, kdy zákazníkům se speciálními kupóny sliboval občerstvení zdarma při úspěších amerických sportovců – Big Mac za zlato, hranolky za stříbro a colu za bronz.
Rozsah kampaně byl naplánovaný podle výsledků z Montrealu, ale po odřeknutí komunistických zemí bylo všechno jinak. USA získaly 83 zlatých medailí místo 34 a ve zvlášť vydařených dnech tak byl v některých frenšízách problém sehnat hamburger.
Nicméně McDonald’s, jak známo, nezkrachoval.
OH v Los Angeles byly úspěšné
Olympijské hry skončily úžasným výdělkem přes 250 milionů dolarů, bojkotu navzdory. Úspěch to byl zejména ve srovnání s Montrealem, kde se dluhy nasekané pořadatelstvím podařilo splatit až po třiceti letech.
Svým způsobem tím byl zachráněn koncept OH. Od té doby už nejsou závislé na státní podpoře, většina peněz stejně jako v Los Angeles putuje ze soukromého sektoru.
Ueberroth byl nejen za tenhle kousek vyhlášen osobností roku časopisu Time. Ve sportovním byznysu následně udělal velkou kariéru: mj. byl komisionářem MLB, měl vysoké funkce v Coca-Cole i Americkém olympijském výboru, podnikal v golfu.
Peníze vydělané pořádáním Her se využily na další rozvoj sportu. Byla založena nadace LA84 a jedním z jejích projektů se stal program National Junior Tennis and Learning v kalifornském Comptonu. Jeho cílem bylo zpřístupnit tenis dětem z nemajetných rodin.
Patřily k nim i dvě talentované sestry, které se přistěhovaly z Floridy. Jmenovaly se Venus a Serena.
