Sportovní historie zná několik truc olympiád. Tu první v červenci 1924 uspořádali Němci ve Frankfurtu, protože je Francie odmítla pustit na OH do Paříže.
Nejslavnějším takovým podnikem byla o šedesát let později tzv. Družba, u nás velmi dobře známá. Organizovaly ji komunistické režimy bojkotující olympijské hry v Los Angeles. Akce byla poměrně pompézní a konala se v několika zemích. Hlavní část v Sovětském svazu, atletické soutěže na pražském Rošického stadionu, vzpěračské v Bulharsku atd.
Už méně se ví, že o čtyři roky dřív dostali stejný nápad Američané. Ti, jak známo, odmítli cestovat na OH do Moskvy, a proto svým atletům jako náhradu připravili mítink nazvaný The Liberty Bell Classic.
Upřímně řečeno, nestal se akcí, na niž by sportovci ještě po letech dojatě vzpomínali.
Bojkotu se zúčastnilo 67 zemí
Že v Moskvě nebude o medaile bojovat celý svět, bylo zřejmé od 20. ledna 1980. Právě uplynul měsíc od sovětské invaze do Afghánistánu a americký prezident Jimmy Carter veřejně pohrozil bojkotem letní olympiády, pokud se armáda východoevropské velmoci nestáhne.
Těch ultimát bylo několik, poslední vypršelo 24. května. Pochopitelně všechna bez úspěchu nebo jeho náznaků.
Jediné, co se měnilo, byl postoj Američanů a většiny západního světa vůči olympijským hrám. Zvlášť Carter sršel nápady, jak situaci vyřešit.
Nejdřív navrhoval jejich trvalé přesunutí do Řecka, pak úplné zrušení akce s letopočtem 1980. Další ideou bylo odložení o rok, až se – jak všichni věřili – mezinárodní situace zklidní. Na stole byl rovněž plán uspořádat soutěže v několika jiných zemích současně, mluvilo se o Itálii, Skandinávii, Západním Německu.
„Právně i technicky je nereálné, aby byly olympijské hry Moskvě odebrány,“ reagoval však Lord Killanin, irský předseda MOV, jenž navíc neměl důvod podporovat razantní akce a přivolávat ještě větší problémy, protože právě v roce 1980 mu končilo funkční období.
Zbytek znáte: 67 z pozvaných zemí do Sovětského svazu nepřicestovalo, mj. USA, Kanada, Západní Německo, Argentina, Jižní Korea, Izrael. Několik dalších vyslalo pouze individuální sportovce, kteří soutěžili pod olympijskou vlajkou nebo se neúčastnili zahajovacího ceremoniálu.
Ale ta čísla trochu klamou, protože nešlo o jednotný bojkot pod americkým vedením. Různé země měly různé důvody, proč do Moskvy necestovat.
▪️ Saúdská Arábie vyhlásila bojkot už dva měsíce před invazí do Afghánistánu. Ne, neměla tak skvělé tajné služby. Prostě odmítala cestovat do komunistické země. Ale to málokoho trápilo. Na OH startovala zatím jenom dvakrát a vždy vyslala pouze skromnou výpravu atletů, z nichž někteří výkonnostně nestačili ani na nejlepší ženy.
▪️ Egypt oznámil bojkot ještě dřív než Američané a přidala se k němu řada muslimských zemí. Logicky – útok na Afghánistán považovaly za útok na svou víru. Zvlášť Írán dával hodně nahlas najevo, že opravdu nestojí v jedné lajně s USA.
▪️ Albánie a Čína sice byly komunistické země, ale s Moskvou měly velmi napjaté vztahy. Proto účast nepřicházela v úvahu.
▪️ Izrael by zřejmě zůstal doma i bez invaze do Afghánistánu, protože sovětský režim perzekvoval Židy a podporoval palestinské teroristy. Navíc obě země od roku 1967 neudržovaly diplomatické styky.
Poškodila akce Sověty?
Občas se taky mylně traduje, že americký bojkot olympiády nařídil prezident Carter.
Není to úplně přesné, neboť politici pochopitelně nesmějí zasahovat do činnosti sportovních organizací. Carter pouze doporučil národnímu olympijskému výboru (USOC), aby zrušil účast na akci.
Nicméně každá politická moc má páky, jak ovlivnit rozhodování sportovních funkcionářů. Carter proto dal jasně najevo, že pokud USOC nevyslyší jeho výzvu, vláda s ohledem na národní bezpečnost zakáže americkým občanům cestovat do Sovětského svazu a tudíž žádný sportovec se stejně na olympiádu nepodívá.
Zatímco doma byl v tomhle ohledu úspěšný, jeho zahraničněpolitický plán, že poskládá alianci všech demokratických zemí, které Sovětům ukážou zdvižený prostředníček, selhal.
Většina západních vlád totiž nechala, bez většího nátlaku, rozhodnutí na jednotlivých olympijských výborech. Proto se Her v Moskvě aspoň nějaké formě účastnili i sportovci z Velké Británie, Itálie, Francie, Španělska, Austrálie, Nového Zélandu, Dánska, Nizozemska, Belgie… O neutrálních státech Švédsku, Rakousku nebo Švýcarsku ani nemluvě.
Měl polovičatý bojkot z roku 1980 smysl? Dokázal reálně poškodit Sověty?
Na to ani dneska neexistuje jednotný názor.
Náhradní soutěže v USA příliš netáhly
Američtí sportovci pochopitelně nebyli z vynuceného rozhodnutí USOC nijak nadšeni.
Carter je proto se vší pompou přijal v Bílém domě a dostali i Zlatou medaili Kongresu, nejvyšší státní vyznamenání. Vláda se dokonce chystala uvolnit peníze, aby se v době olympijských her mohla uspořádat velkolepá mezinárodní akce, ideálně v Evropě, která bude protiváhou moskevského dostaveníčka. Ale nakonec pro nápad nenašla dostatek partnerů.
Zůstalo tedy u dvou domácích soutěží – gymnastických v Hartfordu a atletických v Philadelphii.
Ty druhé dostaly honosný název The Liberty Bell Classic, na připomínku slavné historie města, a pro vítěze se nachystaly medaile ve tvaru Zvonu svobody.
Slibovaný lesk se ovšem jaksi nedostavil.
První ránu velkolepým plánům zasadila IAAF, která zakázala závody v době olympijských her. Kdo by se jich zúčastnil, tomu by hrozil distanc. Akce se musela přesunout na 16. a 17. července.
Tedy hned poté, co se v Oslu konaly tradiční Bislett Games. Pro americké závodníky to byla smutná chvíle – zatímco jejich soupeři z Norska odlétali do Moskvy, oni nasedali do letadel směr Philadelphia.
Druhou šmouhou na akci byl nevelký zájem samotných amerických atletů. Logicky byli naštvaní, že nesmějí bojovat o olympijské medaile, a polovina z těch, kdo splnili kvalifikační kritéria, do Philadelphie nedorazila.
I tak se na mítinku sešli zástupci devětadvaceti zemí. Byla to největší atletická akce na půdě USA od Los Angeles 1932.
Kuriózně mezi účastníky byli rovněž Italové, Irové a Lucemburčané, jejichž země moskevskou olympiádu nebojkotovaly. Dorazili i Číňané, pro které to byla jedna z prvních mezinárodních soutěží (olympijská historie komunistické země v té době čítala pouze jednoho sportovce v Helsinkách 1952).
Carter po letech uznal chybu
Na „americké Družbě“ se navzdory slabšímu zájmu objevila řada zajímavých jmen: teenageři Carl Lewis a Ben Johnson startovali ve sprinterské štafetě (byl to vůbec jejich první souboj!), světový rekordman Renaldo Nehemiah vyhrál 110 m překážek, v disku bral stříbro třiačtyřicetiletý veterán Al Oerter, olympijský vítěz z let 1956 až 1968, patnáctistovku žen ovládla Mary Deckerová v americkém rekordu.
Jejich výkony byly bohužel ovlivněny vedrem a vysokou vlhkostí vzduchu; ve stínu bylo 34 stupňů Celsia. Kdo nemusel, ten se zbytečně netrápil, proto čtyři z devíti desetibojařů závod vzdali.
Smutnou kulisu mítinku dotvářel uschlý trávník univerzitního stadionu.
Ani novináře akce kdovíjak nevzrušovala, a pořadatelé ve snaze nalákat fanoušky dali první den vstupné za symbolický dolar. Nakonec se jich celkem sešlo solidních pětadvacet tisíc.
„Hlavně tomu ale neříkejme alternativní olympijské hry, protože ty žádnou alternativu nemají,“ vyjádřil trenér Jimmy Carnes názor mnohých účastníků.
Odstupem let stejný pohled převážil rovněž u prezidenta Cartera, který přiznal, že bojkot byl špatným rozhodnutím. V roce 2020 se sportovcům oficiálně omluvil i národní olympijský výbor.
Ze 466 amerických sportovců, kteří se do Moskvy kvalifikovali, se jich 219 olympijských her nikdy nezúčastnilo.
