Zimní olympijské hry v Sarajevu 1984 byly pro hokej poměrně nudnou záležitostí, rozhodně ve srovnání s dalšími významnými turnaji oné doby. Přesto jedním výrazným způsobem se do historie zapsaly. Byly poslední velkou akcí, na které se představil slavný ruský brankář Vladislav Treťjak.
Jeho kariéra ale ještě ke konci směřovat neměla. Vedení klubu Montreal Canadiens dělalo všechno proto, aby odešel do NHL. Kanaďané měli tenkrát emisary i přímo v Jugoslávii.
Na místě nebyli pouze generální manažer Serge Savard a prezident klubu Ronald Corey, ale taky ministr sportu Joseph Olivier.
Jeho hlavním úkolem bylo doladit pětiletou mezivládní dohodu o spolupráci v oblasti sportu, nicméně se i snažil sovětské protějšky přesvědčit, že by vztahům obou zemí prospělo, kdyby Treťjak směl odejít do NHL.
Jako první reprezentant komunistické velmoci.
Eagleson znovu jedná se Sověty
V Kanadě se tím nápadem nadchli o rok dřív. Treťjak byl v zámoří s CSKA Moskva (porazili Canadiens 5:0) a při rozhovorech s novináři nečekaně prozradil, že by ho lákalo zahrát si za Montreal, pokud by se NHL dohodla se sovětskými úřady. Jako to dřív prošlo v případě čs. veteránů Ivana Hlinky, Jiřího Bubly, Jaroslava Pouzara a spol.
Už tohle vyjádření naznačovalo, jak mimořádnou pozici v sovětském hokeji Treťjak má. Komukoli jinému by po podobných slovech sebrali cestovní pas a předvolali si ho na generální štáb.
Dokonce si troufal veřejně kritizovat trenéra Viktora Tichonova. Aspoň v zámoří.
Opakovaně tvrdil, že kdyby ho nechal dochytat klíčový zápas s Američany na ZOH 1980 (byl střídán po první třetině za stavu 2:2), mohla zlaté medaile získat sborná.
K ambicím jít do NHL podotkl, že přestup by pro něj přicházel v úvahu po olympijských hrách v Sarajevu (světový šampionát se v roce 1984 nekonal). Mohla by to být tečka za dlouhou a úspěšnou evropskou kariérou.
Montreal ve svých plánech spoléhal na tři věci:
▪️ Treťjak je po třicítce pro sovětský hokej neperspektivní a v zájmu reprezentace i CSKA bude, aby důstojně uvolnil místo mladším.
▪️ Ačkoli k perestrojce bylo daleko, soudruzi už začali uvolňovat zasloužilé hráče na Západ: v roce 1979 směl Vladimir Šadrin odejít do Japonska, krátce po něm Alexandr Jakušev do Rakouska (pravda, ti nehráli za armádní CSKA).
▪️ Kanada měla se SSSR relativně vřelé vztahy. Americké kluby by asi byly bez šance, ale přestup do týmu Canadiens se nezdál být utopií.
Do vyjednávání se velmi brzy zapojil Alan Eagleson, šéf hráčských odborů NHLPA a prominentní agent, který byl se Sověty vždycky zadobře. V roce 1972 je přesvědčil, aby kývli na nabídku zúčastnit se Summit Series, později pořádal Canada Cup a neobešlo se bez něj žádné mezinárodní soupeření.
Oživil svoje kontakty v Moskvě a několikrát se sešel i se sovětským velvyslancem v Ottawě. A nechoval se jako troškař: rovnou chtěl do zámoří přivést i útočníky Sergeje Kapustina a Viktora Žluktova.
Canadiens se ale drželi akce Treťjak a věděli, že ze všeho nejdřív ho potřebují draftovat. Nedlouho po útěku bratrů Šťastných bylo totiž zavedeno pravidlo, že každý Evropan toužící hrát NHL musí projít touhle procedurou.
V červnu 1983 si tedy Montreal vybral sovětského brankáře ze 138. pozice. Nezvykle vysoko – když si klub o pět let dřív chtěl pojistit Vjačeslava Fetisova, počkal s tím až na volbu číslo 201. Teď šel Vladislav Treťjak na řadu výrazně dřív než třeba Dominik Hašek nebo Sergej Makarov.
Další sezonu pak měli Canadiens na to, aby transakci dotáhli do úspěšného konce.
Pro Kanaďany byl Treťjak polobůh
Kdyby o těchhle zákulisních bojích věděli fanoušci v Československu, asi by se divili, proč se strhl takový povyk právě kolem Treťjaka.
V Evropě nebyl považovaný za až tak výjimečného brankáře. Ano, třináctkrát vyhrál sovětskou ligu, desetkrát se stal mistrem světa a v Sarajevu se mu potřetí na krku houpala zlatá olympijská medaile, ale vždycky chytal v týmech téměř neporazitelných.
Například poslední ligový titul získal v sezoně, kdy CSKA prohrál jediné utkání ze čtyřiačtyřiceti a na druhého v pořadí měl náskok 28 bodů.
Na MS 1979, 1981, 1982 a 1983 neztratili Sověti jediné utkání.
To se pak sbírají výhry, když na vás jde šestnáct střel za zápas… Dokázal by obstát, kdyby chytal za stejnými mužstvy jako Jiří Holeček nebo Göran Högosta?
V zámoří si ovšem podobné otázky nikdo nekladl.
Tam byl Treťjak za poloboha.
Sochu mu obrazně začali stavět už v roce 1972, kdy se jako dvacetiletý mladík postavil nejlepším kanadským profesionálům v Summit Series. Zámořský tým měl dokonce v Moskvě skauta, který se šel podívat na přípravné utkání. Po jeho shlédnutí měl jasno: „Největší slabinou Rusů je gólman. Nechytne skoro nic.“
Pozorovatel ovšem netušil, že Treťjak se předchozí den ženil a na ledě ještě zápasil s kocovinou.
Slavnému kanadskému gólmanovi Jacquesi Plantovi se ho dokonce tak zželelo, že před prvním utkáním ho navštívil v kabině a dal mu pár rad, jak vyzrát na šutéry z NHL.
Ale nebylo jich třeba. Treťjak zazářil hned v úvodním duelu, shodou okolností v Montrealu. Sověti vyhráli 7:3 a osud osmizápasové série se nakonec rozhodoval až v posledním dějství. A zatímco v kanadské brance se střídali Ken Dryden s Tonym Espositem, on celou porci zvládl sám.
Při každém dalším představení v zámoří kvality obvykle potvrzoval.
Legendární se stal silvestrovský zápas Montrealu s CSKA v roce 1975, kdy domácí tým soupeře přestřílel poměrem 38:13, ale celkové skóre bylo 3:3. A samozřejmě finále Canada Cupu 1981, opět v hale The Forum. Sověti vyhráli 8:1 (poměr střel 26:27) a dvacetiletý fenomén Wayne Gretzky po závěrečné siréně polykal slzy.
Proto možnost, že by právě Treťjak, byť v dvaatřiceti letech, mohl přijít do NHL, budila v Kanadě nadšení.
“Moje hokejové umění patří lidu”
Pohled do historických ročenek nepamětníkům prozradí, že happy end se nekonal. Zase tak uvolněná tehdejší doba nebyla a na prvního sovětského reprezentanta si NHL musela počkat do roku 1989.
Treťjak navzdory prominentnímu postavení propustku ven nedostal.
V životopise, který v SSSR vyšel ještě v 80. letech, to s ohledem na cenzuru okomentoval slovy, že jeho hokejové umění patří lidu a jako major sovětské armády si neuměl představit angažmá v NHL. „Montreal se chlubil kůží medvěda, kterého ještě neulovil,“ uvedl tehdy.
Později, kdy už směl veřejně říkat, co si opravdu myslel, téhle promarněné příležitosti zalitoval. Byl to prý důvod, proč hned v roce 1984 ukončil kariéru, ačkoli se cítil, že by mohl chytat ještě pět let.
Mimochodem, jeho závěrečným zápasem byla 12. dubna porážka 2:7 s Československem na Švédském poháru v Karlstadu. Na druhé straně stál v brance devatenáctiletý Dominik Hašek a vůbec poslední gól dostal od Rudolfa Suchánka.
I po odchodu ze scény Treťjak dál Kanadu navštěvoval. Vždy byl vítán s ovacemi a v roce 1987 dokonce v zámoří vyšel překlad jeho autobiografie.
Byl tam mnohem populárnější než Charlamov, Jakušev, Makarov nebo kdokoli jiný z ruských hokejistů.
O dva roky později byl uveden do Hockey Hall of Fame v Torontu. Jako první hráč z Evropy, který navíc nikdy nenastoupil v NHL. Bylo kolem toho dost emocí, podle některých místních novinářů si takovou poctu nezasloužil (však v kariéře nechytal žádný zápas play off, zněl jeden z argumentů), ale většina Kanaďanů mu to přála.
Druhá šance odejít do NHL se Treťjakovi překvapivě naskytla počátkem roku 1990.
Sovětský komunismus se už svíjel v předsmrtných křečích a on by se už nemusel nikoho ptát, jestli smí odejít, nebo ne. Jako bývalý spoluhráč Helmuts Balderis, který se do zámoří vypravil v sedmatřiceti letech.
Zatoužil po něm Detroit, který měl zrovna problém s gólmany. Šéfové klubu dokonce Treťjaka sledovali na turné s týmem veteránů a řekli si, že za pokus by to stálo.
Jenže pravidla NHL zněla jasně: pokud by ho chtěli Red Wings angažovat, musel by znovu projít draftem. Na led by tak mohl naskočit nejdřív v říjnu 1990. A do té doby se potíže s brankáři daly vyřešit jinak, možná i levněji…
V nejslavnější soutěži světa přesto práci našel. Stal se trenérem brankářů Chicaga, kam si ho vyžádal kouč Mike Keenan. Oficiálně v ní setrval dlouhých čtrnáct let.
Ale byl spíš konzultantem a figurou PR oddělení. Jak potvrdil Dominik Hašek v autobiografii: „V Chicagu se objevil dvakrát do roka, aby se vyfotil s Belfourem, a pak pronesl: ’Eddie hraje velmi dobře. Pracujeme na jeho sebedůvěře, Myslím si, že je to nejlepší brankář na světě.’ Těch pár vět měl naučených a pořád je lačným novinářům opakoval.“
Putinův poslanec
Po kolapsu komunistického systému se Treťjak i doma dokázal adaptovat na nové podmínky. Do velkého hokeje se vrátil v roce 2000, kdy se stal trenérem gólmanů sborné.
No, dopadlo to příšerně. Na světovém šampionátu v Petrohradě do branky prosadil nezkušeného devatenáctiletého Ilju Bryzgalova z Togliatti (v lize měl odchytáno teprve 21 zápasů!), který tlak neunesl, a výsledkem bylo ostudné jedenácté místo. Rusové tenkrát prohráli s Lotyšskem i Běloruskem.
Líp se mu ve funkci dařilo na olympijském turnaji v Salt Lake City. Bronz byl přijatelnou náplastí.
To už se však začal víc věnovat politice a hokejové diplomacii.
V roce 2003 byl za stranu Jednotné Rusko prezidenta Vladimira Putina zvolen do parlamentu a sedí v něm dodnes.
O tři roky později se stal šéfem hokejového svazu a dotáhl to až do exekutivy IIHF.
Členem vedení vrcholného hokejového orgánu byl v letech 2012 až 2021. Pak musel odstoupit, neboť kvůli ruským dopingovým skandálům nesměli ve sportovních organizacích zasedat politici. Málo platná mu tehdy byla hlasitá podpora proruského lobbisty Reného Fasela.
Na Treťjakově loajalitě k Putinovi nic nezměnilo ani rozpoutání války na Ukrajině ruskou armádou. Po tom, co hlasoval pro anexi Luhanské a Doněcké oblasti, se ocitl na mezinárodních sankčních seznamech, včetně kanadského.
To je možná největší paradox jeho života: člen Hockey Hall of Fame se do země, kde se stal jednou z největších sportovních celebrit, nějaký čas rozhodně nepodívá.
A možná už nikdy.
