Když v roce 2000 získal Ivan Hlinka trenérské angažmá v Pittsburghu, požádali američtí novináři bývalého spoluhráče Tigera Williamse, aby zavzpomínal na společná léta ve Vancouveru.
„Vůbec jsme netušili, jak velkou hvězdou doma byl. Byli jsme ignoranti. Když k nám přišel, bylo to, jako byste Wayna Gretzkyho vysadili někde v Súdánu,“ pronesl nejtrestanější hráč historie NHL.
Hlinka odešel do NHL v létě 1981, společně s Jiřím Bublou. Bylo jim jednatřicet let a po Jaroslavu Jiříkovi (1969) byli prvními, kterým komunistický režim povolil přestup do zámoří.
Reprezentační kapitán a trojnásobný mistr světa odehrál ve Vancouveru dvě sezony, ve 137 utkáních základní části si připsal 123 bodů za 42 gólů a 81 asistencí. Dalších 16 utkání a 13 bodů (3+10) přidal v play off. V roce 1982 nastoupil ve finále Stanley Cupu.
Tenhle statistický výčet najdete na internetu snadno.
Ale zatímco jeho trenérská mise v Pittsburghu je známá do přiměřených detailů, o tom, co se skrývá za čísly z Vancouveru, se mnoho neví. Ani Hlinka o hráčské zkušenosti s NHL příliš nemluvil. Když už dal na tohle téma rozhovor, rozebíral spíš fungování zámořské soutěže než vlastní zážitky.
Přitom by rozhodně bylo o čem vyprávět.
Složitý příchod do NHL
První kontakty s ním kanadský klub navázal ke konci roku 1980. Hlinkovi bylo třicet let a věděl, že po mistrovství světa v Göteborgu bude smět odejít legálně na Západ. Splňoval podmínky věkového limitu i úspěšné bilance v reprezentaci.
Jasno měl v jedné věci. Prioritou je NHL, ale pouze za podmínky, že bude mít v týmu krajana.
V té době vyhovovaly pouze tři kluby. Detroit s Václavem Nedomanským, Quebec s bratry Šťastnými a Toronto s Jiřím Crhou a Vítězslavem Ďurišem.
Nebo byla možnost sejít se v mužstvu s parťáky, kteří taky dostali svolení odejít. Ideálně s Jiřím Bublou, s nímž hrál skoro dvacet let, od žáků v Litvínově.
Pro tenhle nápad se nadchli ve Vancouveru. Klub nutně potřeboval posílit a generální manažer Jake Milford si usmyslel, že získá i někoho z Československa. Asi mu bylo více méně jedno koho. V hledáčku měl i pardubické útočníky Vladimíra Martince s Jiřím Novákem.
Na jaře Milford dokonce přiletěl na světový šampionát, aby si všechny adepty proklepnul.
Zaujal ho ještě jeden, německý reprezentant Erich Kühnhackl. „Ale už je starý,“ nakonec tenhle nápad zamítl.
A plácnul si s Hlinkou a Bublou, kteří byli o devět měsíců starší.
Za každého z nich měl Vancouver zaplatit hokejovému svazu okamžité odstupné 25 tisíc dolarů a dalších 25 tisíc po odehrání čtyřiceti zápasů. Hokejisté měli slíbený podpisový bonus 25 tisíc, za každou sezonu 100 tisíc, dalších 50 tisíc mohli získat na výkonnostních prémiích.
Byly to stejné peníze, jaké bral Crha, a výrazně menší, než měli bratři Šťastní. Navíc podstatnou porci museli odevzdávat státní agentuře Pragosport.
Ale pořád to byly dolary.
V květnu 1981 ovšem do námluv s Vancouverem nečekaně zasáhl šéf NHL John Ziegler. Oznámil, že čs. hokejový svaz se rozhodl uvolnit do zámoří čtyři hráče (Hlinku, Bublu, Ebermanna a Martince) a že se uskuteční speciální draft, kde si je kluby rozeberou.
Volit se mělo podle opačného pořadí v základní části. Vancouver měl jít na řadu jako desátý. Byla nulová šance, že by aspoň jednu z vyhlédnutých posil získal. Týmy před ním se sice mohly svých práv vzdát, ostatně podle nařízení NHL se rok po draftu nesmělo s českými hráči obchodovat, takže ti měli jistotu, že po nich sáhne jenom ten, kdo má opravdový zájem. Ale málo pravděpodobné bylo, že by se takových klubů našlo víc.
Výsledky draftu byly následující:
Ivan Hlinka ▪️ Winnipeg
Bohuslav Ebermann ▪️ Detroit
Jiří Bubla ▪️ Colorado
Vladimír Martinec ▪️ Hartford
Vancouver na to však nehleděl a v červnu oznámil podpis dvouletých smluv s Hlinkou a Bublou. S dodatkem, že za ně zaplatil čs. hokejovému svazu.
Ziegler zuřil a kontrakty odmítl uznat. Winnipeg s Coloradem vyhrožovaly právníky. „Jestli chce Vancouver dělat dohody s čs. hokejový svazem, ať se sebere a jde tam hrát ligu. Ale pokud chce zůstat v NHL, musí dodržovat naše pravidla,“ prohlásil Ziegler.
Hlinka s Bublou se tak ocitli ve zvláštní pozici. Najednou pro ně bylo snazší odejít z Československa než přijít do NHL.
„Přestoupím opravdu jenom tam, kde budu mít českého spoluhráče,“ zopakoval Hlinka svoje stanovisko.
Ebermann s Martincem na nic nečekali a podepsali kontrakty ve Švýcarsku, resp. Západním Německu. Hlinka s Bublou měli v záloze podobnou variantu. I svaz se postavil na jejich stranu a tvrdil, že součástí dohod o NHL byl odchod do týmu, který si hráči vyberou, ne který jim přidělí vedení ligy.
Až v polovině července se případ vyřešil. NHL dojednala mír Vancouveru s Coloradem a Winnipegem: Hlinka a Bubla mají platné smlouvy s Canucks, klub ale pošle dotčeným stranám náhradu.
A tak 21. srpna 1981, po vyčerpávajícím letu přes Frankfurt a Toronto, čeští veteráni konečně přistáli ve Vancouveru.
Krátká doba hájení
Na letišti je přivítali generální manažer Jake Milford s trenérem Harrym Nealem, druhý den všechny čekala tisková konference.
„Hlinka vypadá každým coulem jako východoevropský sportovní aristokrat. Má jemné, slovanské lícní kosti a na sobě oblek, jaký v pražském obchodě neseženete,“ všiml si reportér listu The Vancouver Sun.
Neale přidal postřeh, že mu připomíná kanadskou hvězdu Petera Mahovliche.
Na dotaz, jaké má v první sezoně ambice, Hlinka odpověděl, že chce nastřílet aspoň třicet gólů. Což podle něj není velká meta, spíš splněné očekávání.
„Herní styl měnit nebudu. Na to je v mém věku pozdě,“ vykládal dál. „Ale obavy nemám. Kluziště je sice menší, důraz větší, ale hokej je všude stejná hra. Máte stejný puk, stejně velké branky. A tvrdost? Před pár roky jsem hrál proti Philadelphii a taky jsem to zvládl.“
Čeští veteráni přišli po sezoně, v níž zazářil o šest let mladší emigrant Peter Šťastný. Získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka a zaznamenal 109 bodů, v soutěži produktivity skončil šestý.
Všichni tušili, že Hlinka takový uragán nepředvede. Ale může se zařadit mezi výrazné osobnosti NHL?
„Není tak dobrý jako Šťastný, ale dobrý je,“ prohlásil Gilles Léger, sportovní ředitel týmu Quebec Nordiques, který organizoval útěk bratrů Šťastných a byl považovaný za odborníka na čs. hokej. „Záleží, jak mu bude držet zdraví. Přeci jenom mu už bylo třicet let.“
Tahle slova se ukázala jako hodně prorocká.
V tréninkovém kempu novináři sledovali každý Hlinkův (a Bublův) krok. Všímali si jeho bruslení i práce s hokejkou, na poměry NHL nadprůměrné, a oceňovali, že od první chvíle si na ledě bere slovo, diriguje spoluhráče při buly nebo jim vysvětluje, kde by se měli pohyboval při útočných akcích.
Nejdůležitější z nich byl Rick Lanz. Rodák z Karlových Varů, který se v srpnu 1968 nevrátil s rodiči z dovolené v Bulharsku a vyrůstal v Kanadě. Teď se ve Vancouveru stal jediným posluchačem Hlinkových bonmotů a taky jeho neoficiálním, zato velmi vytíženým tlumočníkem.
První utkání v NHL odehrál český útočník 6. října 1981 proti Coloradu Rockies. Na ledě se hlavně rozkoukával, nic nezapomenutelného nepředvedl.
Ve třetím zápase poprvé skóroval a přispěl k nečekané výhře 6:2 nad Edmontonem vedeným Waynem Gretzkym.
Na dlouho dobu to ale byl Hlinkův jediný gól.
V prvních třinácti utkáních vykázal skromnou bilanci 1+7, a tak ho počátkem listopadu trenér Neale dvakrát po sobě posadil na tribunu. Doba hájení trvala přesně měsíc.
Hlinka si v jednatřiceti letech a s životopisem elitního evropského hokejisty musel zvykat na roli náhradníka. „Chci, aby viděl, že jako každý v mužstvu musí o pozici denně bojovat, že tady nemá nic jistého,“ vysvětloval kouč.
Hlinka versus Marián Šťastný
Byla to pro něj nečekaná změna. Zatímco v Litvínově byl neformálním asistentem trenéra, do akce chodil při všech důležitých okamžicích a po boku měl hráče, na něž byl zvyklý roky, v NHL to fungovalo jinak.
Jenom za první sezonu protočil na křídlech třináct spoluhráčů!
Občas se propadl až na pozici čtvrtého centra a těžce si zvykal na to, že se střídají i beci za ním, že se nehraje na kompletní pětky jako v Evropě.
Trenéři mu navíc vyčítali, že chodí málo před branku a nedokáže využít svoji figuru, respekt si víc zjednával hokejkou než tělem.
Před domácím publikem ještě dokázal předvést povedené výkony, na tripech to bylo horší. Neuměl se srovnat s časovými posuny, věčně se cítil unavený.
„Upřímně řečeno, zatím se na kanadský hokej rychleji adaptoval můj desetiletý syn, který tady hraje za žáky,“ hořce si Hlinka posteskl v jednom z rozhovorů. „Jsem zklamaný, hodně zklamaný. Kdybych sem přišel ve třiadvaceti letech, určitě by všechno bylo jinak.“
Příliš mu nepomohla ani skutečnost, že Bubla si v prosinci zlomil kotník a na dlouho vypadl ze sestavy. Krátce nato skončila sezona Lanzovi, kvůli kolenu.
Najednou byl na všechno sám.
Ani mužstvu to kdovíjak nešlo a v půlce sezony začali vancouverští komentátoři řešit, že sázka na Evropany se Canucks příliš nevyplácí. Na soupisce jich totiž bylo sedm: vedle českých veteránů i švédští legionáři Mohlin, Gradin, Lindgren, Brasar a Eldebrink.
Na poměry tehdejší NHL to byl unikát. Šestina všech Evropanů v lize.
Hlinky si pečlivě všímali i novináři v dalších městech. Přeci jenom to byl hráč, jehož nešlo přehlédnout, nejen postavou.
Například ne úplně příjemné mu bylo, že ho s Bublou stavějí do protikladu k bratrům Šťastným.
Češi, kteří se v létě smějí vrátit domů, versus Slováci, o nichž se doma nesmí mluvit ani psát.
Pragosportovci versus emigranti.
„Bez komentáře,“ odpovídal Hlinka na dotazy o Šťastných a jejich životním osudu. Právě proto, že se v létě vracel domů a pak chtěl znovu i do Kanady.
To Marián, nejstarší z bratrů, přehnané ohledy nebral. Když se ho novináři ptali na Hlinkovy výkony, jenom pokýval hlavou a utrousil, že je prostě za zenitem a lepší to nebude.
„Co Marián říká, pro mě není důležité. On toho vždycky hodně namluvil. Je jako politik,“ ohradil se Hlinka. „Je mu osmadvacet, a jestli si myslí, že v jednatřiceti je hokejista už k ničemu, tak mu tedy moc času nezbývá… Víc k tomu říkat nechci. Nestojí mi to za to. Naopak, těším se na zápas i pokec s nimi. Hrál jsem se všemi v reprezentaci a nic proti nim nemám.“
Cesta do finále Stanley Cupu
Už zmíněný Leger tvrdíval, i podle příkladu bratrů Šťastných, že Evropani potřebují v NHL padesát zápasů na rozehrání, než ukážou, co v nich opravdu je.
Platilo to i pro Hlinku. Na počátku roku 1982 šly konečně jeho výkony nahoru a v závěru základní části patřil k nejlepším hráčům Canucks. Byl silný v přesilovkách, o jeho střele zápěstím se mluvilo s respektem.
Nakonec nasbíral šedesát bodů (23+37), v týmovém hodnocení plus/minus byl druhý (+21).
Sice s agentem prohrál sázku o lahev koňaku, protože věřil, že gólů dá minimálně třicet, ale připsal si jeden bizarní rekord. Stal se nejproduktivnějším nováčkem v historii klubu.
Tehdy totiž spadal kategorie rookie každý, kdo hrál v NHL první sezonu. Bez ohledu na věk. Až o deset let později jeho milník vyrovnal Pavel Bure a v sezoně 2018/19 ho překonal Elias Pettersson (66).
Další povedené výkony si Hlinka schoval na play off.
V prvním kole Vancouver přešel snadno přes Calgary, to překvapení nebylo. Pak mu začali pomáhat i soupeři. Tým Los Angeles odklidil z cesty edmontonského favorita a Gretzkyho poslal na mistrovství světa, silná Minnesota překvapivě klopýtla s Chicagem a ani Winnipeg nepřešel první kolo.
Průměrný Vancouver (77 bodů v základní části) tak postoupil do finále Stanley Cupu, aniž v Campbellově konferenci narazil na papírové silnějšího protivníka.
Hlinka byl vidět hlavně v sérii s Los Angeles, dvěma přesilovkovými góly rozhodl důležité první utkání.
Pak ho bohužel začalo zrazovat zdraví.
Nejdřív krátká pauza kvůli bolavým zádům, následně kyčel.
V semifinále i finále odehrál pouze po dvou utkáních. Když konečně naskočil do závěrečné série s New York Islanders, soupeř už vedl 2:0 na zápasy. Nebyla naděje finále proti vítězi předchozí dvou ročníků otočit.
I tak byli ve Vancouveru ze sezony nadšení. Po rozpačité základní části přišla v play off Cindarella story a historický postup do finále. Mimochodem, za následujících čtyřicet let dokázali Canucks tenhle zápis pouze dvakrát napodobit (1994 a 2011).
Samotný Hlinka z první sezony v euforii nebyl. Navzdory nasbíraným bodům a účasti ve finále věděl, že je schopný hrát líp.
„Trochu jsem podcenil, jak je to náročná soutěž a jak pečlivá musí být příprava na každý zápas. A jak skvělí jsou tu brankáři. I ti průměrní jsou lepší, než jaké máme v Evropě. Mám teď k NHL opravdu velký respekt,“ diktoval novinářům.
Hlinka i kouč Neale věřili, že v následující sezoně to bude lepší. „Může dokázat mnohem víc. Podle mě je to čtyřicetigólový hráč,“ uznal trenér.
Konec ve Vancouveru po dvou sezonách
Po letní přípravě s Litvínovem se na kempu předvedl slibněji než před rokem. I jeho čísla pak byla o něco lepší: přesněji 63 bodů v 65 zápasech.
Jenže celá sezona byla na levačku. Opět ho trápila záda, takže střídal zdravotní pauzy s návraty. Nedokázal se dostat na ideální vlnu. Když už se rozjížděl k lepším výkonům, přišla stopka.
„K čemu má Vancouver takového hokejistu? Je mu dvaatřicet, moc nehraje a jenom zabírá místo někomu z Kanaďanů,“ pustil se do něj prostořeký komentátor Don Cherry. Tehdy teprve začínal v televizním šoubyznysu a Hlinka se stal jedním z jeho prvních terčů. Přitom jako někdejší reprezentační trenér ho dobře znal, z Canada Cupu 1976 i MS 1981.
Canucks tentokrát v play off vypadli hned na začátku, když nestačili na Chicago.
Krátce po skončení sezony Hlinka oznámil, že neuplatní opci na další sezonu, a NHL dal sbohem. „Zdraví už mi neslouží tak, abych tady zvládl další rok,“ vysvětlil.
Bubla naopak zůstal a kanadské angažmá si protáhl na pět let, i za cenu emigrace.
Novou smlouvu Hlinka podepsal v Zugu, týmu druhé švýcarské ligy.
Při vší úctě: byl to sportovní vejminek. Ani nejvyšší švýcarská soutěž tenkrát neměla kdovíjakou úroveň, druhou ligu mohl hokejista jeho kvalit odehrát s tupými bruslemi. Ale měl klid a nad sebou trenéra Františka Důma, s nímž v létě 1985 převzali Litvínov. Hezké dva roky to byly.
Za Pastrňákem a Jágrem
V NHL se Hlinka nestal průkopníkem jako Václav Nedomanský nebo Börje Salming, přesto nezklamal.
Zahrál si finále Stanley Cupu, jako první Čech. Bodový průměr 0,898 na zápas ho řadí na třetí místo českých historických statistik, za Davida Pastrňáka a Jaromíra Jágra (jakkoli se čísla z různých dekád a u hráčů s rozdílně dlouhou kariérou nedají příliš porovnávat).
Jeho role byla ve srovnání s dalšími vrstevníky, kteří po třicítce směli odejít do NHL, těžší v tom, že do Vancouveru přicházel jako hvězda. Jako hráč, od něhož si všichni slibovali, že se zařadí k lídrům týmu. Výchozí pozice Jaroslava Pouzara, Milana Nového nebo později Jiřího Hrdiny byla přeci jenom jiná.
Ze začátku mu moc nerozuměli ani trenéři. Neale byl klasickým produktem kanadské školy a přivést Hlinku určitě nebyl jeho nápad.
Trochu to dával i najevo. Když v jednom utkání českého útočníka v závěru stáhl ze sestavy, před novináři pak rozšafně vtipkoval: „Nejvíc se mi líbil v poslední třetině, kdy celou dobu seděl dva metry ode mě.“
Jindy prohlašoval, že Hlinka málo střílí, protože mu chybí sebevědomí. Buď Neale dělal ramena, nebo netušil, že evropský hokej je jiný a hráči z Československa nejsou zvyklí pálit na branku, kdykoli se k nim dostane puk…
Těžko říct, jakou zkušenost z NHL si Ivan Hlinka přenesl do trenérské kariéry. Příliš o tom nemluvil. Nebo se ho spíš nikdo moc nevyptával.
Ale rozhodně se držel zásady, že kouč nesmí dělat z hráčů blbce a veřejně je kritizovat.
Podobně si na vlastním příkladu ověřil, že přechod z evropského kluziště na zámořské není jednoduchý, stejně jako naopak, a ne každý ho během krátké doby zvládne.
Možná proto s klidem vzal do Nagana tolik hráčů z české ligy.
