Když na jaře 1973 nastoupili fotbalisté Eintrachtu Braunschweig k utkání proti Schalke s reklamou Jägermeister na hrudi, bylo z toho řádné pozdvižení.
Proboha, takhle znesvěcovat fotbal?
Mít sponzora na dresu bylo navíc proti regulím, ostatně mužstva tam nemívala ani výrobce oblečení, jenom klubový znak. Ale majitel likérky pravidla elegantně obešel. Eintracht si za nové logo vybral logo Jägermeistera, ikonický obrázek s jelenem, a paragrafově tedy bylo všechno v pořádku. Žádný sponzor na dresu, pouze velký klubový znak.
Jelen na něm vydržel celých třináct let – až do časů, kdy takové věci byly dávno normou, nejen v Bundeslize.
K novým zvyklostem se brzy přidal i hokej. A v roce 1987 zažil sponzorský skandál, který si s tím fotbalovým v ničem nezadal.
Chřadnoucí bundesligový tým ECD Iserlohn totiž částkou 900 tisíc marek podpořil libyjský vůdce Muammar Kaddáfí.
Hokejisté pod dohledem berňáku
Na začátku tohohle příběhu byla válka. Korejská válka. Nebo přesněji řečeno: její konec.
Když bylo v roce 1953 uzavřeno příměří, kanadské jednotky se z jihovýchodní Asie přesunuly na základnu u západoněmeckého Iserlohnu, který stejně jako celá spolková země Severní Porýní-Vestfálsko patřil do britské okupační zóny.
Kanadští vojáci si u kasáren postavili kluziště a ve volných zimních chvílích na něm mastili hokej. Málo známá hra místní natolik zaujala, že ji začali zkoušet na rybnících a bez bruslí taky na ulicích, kolikrát s vyřazenými hokejkami, které dostávali od vojáků.
V roce 1957 bylo kluziště zpřístupněno i domácím, pak dokonce k přátelskému zápasu přiletěl mládežnický tým ze zámoří – a odtud už byl jenom kousek k založení vlastního klubu.
Nejdřív se jmenoval EC Deilinghofen, sídlil v Hemeru a během necelých dvaceti let postupnými kroky dokráčel až do Bundesligy, nejvyšší západoněmecké soutěže. V roce 1979 se přestěhoval do sousedního města a název změnil na ECD Iserlohn.
Na počest svých spoluzakladatelů měl v logu dlouho javorový list.
O mládež se v klubu staral Heinz Weifenbach, vyučený zedník a pozdější úspěšný developer. Když se v roce 1981 uvolnilo místo předsedy ECD, celkem přirozeně ho obsadil on.
Byl to zvláštních chlapík. Při těle, s knírkem (chtělo by se napsat: typicky německým) a obvykle se zapáleným doutníkem.
Hokejový klub řídil podobně jako své stavební firmy. Nejraději si najímal „gastarbeitery“, převážně Kanaďany – za Iserlohn hráli například pozdější úspěšní trenéři NHL Bruce Boudreau a Ralph Krueger. Část výplat předával bokem v hotovosti (ne, opravdu to není český vynález z devadesátých let), aby on i hokejisté ušetřili na daních. Formálně byli všichni zaměstnáni v jeho různých soukromých společnostech.
Sportovně to docela šlapalo. Iserlohn se držel v Bundeslize a v roce 1986 dokonce postoupil do semifinále, což byl historický úspěch.
Jenže v té době už se o klub a jeho účetnictví zajímal berňák.
Následovaly scény jak z krimi seriálu. Kontroloři vtrhli nejen do kanceláří ECD, ale prohledávali i byty hráčů. Zajímali se o smlouvy a hlavně stvrzenky prokazující, kolik marek jim klub opravdu zaplatil.
Razie se nevyhnula ani Jaroslavu Pouzarovi, největší hvězdě týmu, dvojnásobnému mistru světa a brzy trojnásobnému vítězi Stanley Cupu.
Iserlohn dlouho ze všech šlamastyk dokázal, ehm, vybruslit. Koneckonců nebyl jediným německým klubem, který k účetnictví přistupoval kreativně a dostal se tak do problémů. Když nasekal dluhy, ostatní týmy mu část odpustily, nebo se aspoň dohodl splátkový kalendář, aby ECD neztratil bundesligovou licenci.
Světový skandál
Na podzim 1987 ovšem začalo přituhovat.
Další kontrola finančního úřadu vyměřila Iserlohnu nedoplatek 5,8 milionu marek a Weifenbach musel rychle najít peníze, aby klub nezbankrotoval.
Nakonec se dohodl s bývalým starostou sousedního Hemeru, který měl obchodní kontakty v Libyi, že zkusí africkou cestu. Věděli, že Mummar Kaddáfí chce se Západním Německem obchodovat a zvýšit podíl libyjské ropy na trhu.
Společně s několika novináři tedy koncem listopadu vyrazili do Tripolisu.
Kaddáfí je přijal v beduínském stanu, fotografové pilně cvakali spouštěmi. Libyjský plukovník hokejový zápas nikdy neviděl, původně se prý domníval, že jeho peníze poputují do tenisu, ale pak přeci jenom obě strany dostaly, co chtěly.
Weifenbach příslib 900 tisíc marek výměnou za promo Zelené knihy, což byla brožurka, v níž se Kaddáfí snažil svět seznámit se svými názory skoro na všechno – akorát nikoho ve světě nezajímala. Iserlohn ji měl propagovat na dresech a ledové ploše, navíc měl Weifenbach pomoct s distribucí v Západním Německu.
Když 4. prosince 1987 mužstvo Iserlohnu nastoupilo k utkání proti Rosenheimu opravdu s reklamou na Zelenou knihu na dresu, nastal poprask.
Psalo se o tom po celém světě. Velkou story přinesl The New York Times, Iserlohn se dostal do zpráv amerických i britských televizních stanic.
Kaddáfí totiž nebyl jenom jedním z mnoha afrických diktátorů. Už tehdy se mělo za jisté, že patří k hlavním sponzorům mezinárodního terorismu. Sice byl ještě rok do Lockerbie, ale taky půldruhého roku po útoku na západoberlínskou diskotéku La Belle, kde tři lidé zemřeli a dalších 229 bylo zraněno. Terčem teroristů byli američtí vojáci, kteří se tam rádi chodili bavit.
„Je to naprosté porušení zásady politické neutrality ve sportu,“ vyjádřil se k reklamě na dresech spolkový ministr vnitra Friedrich Zimmermann.
„Sport tady není proto, aby podporoval kriminální živly a terorismus,“ rozčílil se reprezentační trenér Xaver Unsinn, který měl na Iserlohn pifku už dávno, protože němečtí hráči v něm byli jenom do počtu.
Obzvlášť nepříjemná musela celá situace být pro brankáře Čestmíra Fouse a obránce Vítězslava Ďuriše. Počátkem 80. let utekli z Československa, a teď nedobrovolně podporovali soudruha pražských soudruhů…
Jediný Weifenbach se tvářil, že celé to pozdvižení nechápe.
„Tady přeci nejde o žádnou politickou propagaci. Děláme reklamu knize, řekněme literatuře. Kaddáfí je pouze jejím autorem a myslím, že čas pálení knih už je minulostí,“ ohradil se.
Nesouhlasil ani s vyjádřením Německého hokejového svazu, že Iserlohn propaguje nemorální a neetické hodnoty. „Kdo rozhoduje o tom, co je morální a etické? Politici?“
Nicméně svaz rozhodl, že další reklamu Kaddáfího tolerovat nebude.
Hlasování v kabině
K příštímu zápase jel Iserlohn do Frankfurtu a hráči měli od Weifenbacha nařízeno nastoupit opět v dresech se Zelenou knihou. V kabině si však odhlasovali, že ani náhodou. Sice riskovali, že Libyjci nesplní dohodu o ekonomické podpoře a klub půjde ke dnu, ale taky věděli, že v opačném případě jim hrozí disciplinární trest od svazu.
Utkání odehráli v tradičních dresech.
Frankfurtu podlehli 3:7 a byl to poslední hokejový počin ECD Iserlohn. O pět dnů později klub vyhlásil insolvenci. Jeho zápasy byly anulovány a bundesligovou sezonu dohrálo jenom devět týmů.
Hráčům bylo umožněno najít si nové angažmá a většina toho okamžitě využila, včetně tří českých hvězd. Pouzar přestoupil do Rosenheimu, Fous do Frankfurtu, Ďuriš do Freiburgu.
Klub změnil název na ECD Sauerland (podle regionu, ve kterém Iserlohn leží) a po vleklém dohadování směl novou sezonu začít ve třetí lize. Za šest let ovšem přišel další konkurs, další změna jména a teprve v roce 2000 se Iserlohn do nejvyšší soutěže vrátil. Díky odkoupení licence od Rosenheimu.
Pod názvem Roosters (Kohouti) v DEL působí dodnes, ovšem semifinálovou účast z éry Pouzara a spol. zatím nedokázal zopakovat.
Weifenbach opustil klub v roce 1991 a o dva roky později byl odsouzen ke čtyřletému trestu za daňové úniky, nakonec si odseděl 27 měsíců. Zemřel v roce 2015. V Iserlohnu se na něj stále vzpomíná hlavně jako na srdcaře, který se snažil zachránit místní hokej.
Slavný dres se Zelenou knihou si dnes můžete prohlédnout v Síni slávy německého hokeje v Augsburgu a v Německém sportovním a olympijském muzeu v Kolíně.
