Demokratická republika Kongo se letos objevila na seznamu účastníků fotbalového mistrovství světa vůbec poprvé. Přesto to není její premiéra. Mezi elitou si zahrála už v roce 1974, pod názvem Zair.
Do historických statistik se zapsala rekordní porážkou 0:9 s Jugoslávií i tím, že se na šampionát kvalifikovala jako první zástupce černé Afriky.
To však byla jen okrajová část příběhu mužstva přezdívaného Leopardi.
Hráči i trenér byli celou dobu pod tlakem režimu diktátora Mobutua Sese Seko, z naslibovaných prémii za postup neviděli ani dolar a při samotném turnaji v Západním Německu dokonce uvažovali o stávce. Právě před zápasem, který prohráli rozdílem devíti branek.
Navzdory celkovému skóre 0:14 i poslednímu místu ve skupině tehdy fotbalisté Zairu zaujali rychlostí, tahem na branku, šikovností. Chodily jim nabídky z Francie, Belgie, Německa, ale hned po MS se museli vrátit domů.
Všichni.
Pokud tedy ještě někdy chtěli vidět své rodiny.
Zair hledal identitu i přes fotbal
Klíčovým okamžikem pro rozvoj afrického fotbalu se stalo MS 1970, kdy kontinent měl prvně garantované místo mezi šestnáctičlennou elitou. Na turnaji se tenkrát představilo Maroko vedené jugoslávským trenérem Blagojem Vidiničem. Získalo bod za remízu 2:2 s Bulharskem, ale cenná byla i porážka 1:2 se Západním Německem.
A právě Vidiniče se o rok později rozhodl získat do svých služeb Mobutu Sese Seko. Evropský expert se měl stát posledním dílkem projektu, jehož cílem bylo udělat ze Zairu zemi respektovanou ve fotbalovém světě.
Vidinič neměl důvod odmítnout. Dostal měsíční plat 1750 dolarů, což byla suma, na jakou nedosáhli ani kolegové v Anglii. Navíc mu vadilo, že v Maroku mu do sestavy a dalších věcí mluví král. S tím měl být konec. Kdyby tak tušil…
Mobutu viděl ve fotbalu velký potenciál od chvíle, kdy se v roce 1965 dostal pučem k moci. Tehdy se bývalá belgická kolonie jmenovala Demokratická republika Kongo, on později její název změnil na Zair. Chtěl, aby se zbavila koloniálního dědictví i kmenové nevraživosti a získala novou identitu.
Fotbal měl být jedním z jednotících prvků. Mobutu proto neváhal a krátce po puči vykoupil z Belgie několik prvoligových hráčů konžského původu. Další peníze investoval do zahraničních trenérů nebo zápasů se slavnými kluby, jako byly Santos s Pelém, Vasco da Gama, Stoke City.
První výsledek se dostavil v roce 1968, kdy Demokratická republika Kongo vyhrála Africký pohár národů. Navíc ve finále porazila Ghanu, jejíž prezident Kwame Nkrumah byl Mobutovým hlavním politickým rivalem.
Vidiničův úkol byl proto jasný: dostat Zair na mistrovství světa v roce 1974.
Dům, auto a peníze
Hned po příchodu do země zjistil, že ho čeká hodně práce. Hráči byli amatéry, hlavní složkou jejich jídelníčku bylo hadí a opičí maso, liga měla slabou úroveň a mezi dvěma nejlepšími kluby panovala dusivá rivalita.
Přesto dokázal vytvořit fungující národní tým. Na jaře 1974 s ním pak překvapivě triumfoval na Africkém poháru národů. Turnaj se konal v Egyptě a vítězné mužstvo cestovalo domů Mobutovým speciálem. Nové národní hrdiny vítaly na letišti davy nadšených fanoušků.
V té chvíli už bylo jasné, že reprezentace postoupila na mistrovství světa, tudíž se očekával další úspěch. Dokonce se odvážně mluvilo o titulu.
Zairský diktátor se snažil hráče motivovat nejklasičtějším způsobem – majetkem a penězi. Každý člen týmu měl slíbený dům s elektřinou a tekoucí vodou, k tomu Volkswagen Passat a pořádný finanční bonus. Hned v letadle z Káhiry fotbalisté vyinkasovali 1000 dolarů s tím, že zbytek jim bude vyplacený později. Mělo jít o sumy v řádu desítek tisíc.
Jenže jak se blížil termín turnaje, zůstávalo jenom u slibů. “Peníze dostanete, až přiletíte do Evropy,” slyšeli od svazových funkcionářů.
Nájezdy na obchod s elektronikou
Leopardi – i tuhle přezdívku jim vybral Mobutu, místo někdejších Lvů – se na dobrodružnou cestu vypravili s šestitýdenním předstihem. Sotva ve Švýcarsku vystoupili z letadla, byli překvapeni, jaká může být v květnu zima.
Na počasí sváděli i první neúspěchy z přípravných zápasů. Hned na začátku například prohráli s Luzernem, nováčkem švýcarské ligy. Lepší to nebylo ani proti italským klubům. Vidinič jako jeden z mála chápal, že problémem není počet stupňů na teploměru jako spíš nezvyk hrát proti dobře organizovaným týmům.
Svůj německý domov našli Leopardi v Aschebergu, městečku nedaleko Dortmundu a Gelsenkirchenu, kde je čekala utkání základní skupiny MS. Občas trénink proložili přátelskými zápasy s kluby nižších soutěží, aby si vydělali nějaké peníze. Neboť slíbené prémie stále nepřicházely.
“Utratili to pak v obchodu s elektronikou. Kupovali rádia, magneťáky, televize a vůbec neřešili, jestli jim doma půjdou zapojit,” vzpomínal jeden z místních v knize Zaire ’74: The Rise and Fall of Mobutu’s Leopards od Neila Andrewse vydané v roce 2022.
Nekonečné čekání na peníze
Na nezájem médií si fotbalisté nemohli stěžovat. Už jejich postup na šampionát se stal velkým tématem – a ne vždy v pozitivním duchu. Evropští novináři, fanoušci i funkcionáři se totiž těžce smiřovali s tím, že na turnaji chybějí tradiční země jako Anglie, Československo nebo Maďarsko, zato tam jsou Zair, Haiti, Austrálie. “Mistrovství světa bez Anglie pro mě není opravdovým mistrovstvím světa,” ocitovaly londýnské The Times západoněmeckého kapitána Franze Beckenbauera.
Zair byl nalosován do skupiny B společně s Brazílií, Skotskem a Jugoslávií. Byl jasným outsiderem, ale našlo se pár věcí, které mu dávaly naději:
- Brazílie bez Pelého a několika zraněných hráčů nebyla zdaleka tak obávaným týmem jako o čtyři roky dříve
- Skotsko před turnajem víc než cokoli jiného řešilo alkoholové eskapády svých hráčů
- Jugoslávie sice postoupila přes Španělsko, v přípravě ale vršila porážky i se slabšími soupeři
Dnem D zairského fotbalu se stal 14. červen 1974, kdy mužstvo na nově postaveném Westfalenstadionu v Dortmundu nastoupilo proti Skotsku. Ve žlutých dresech s velkým nápisem LEOPARDS na hrudi, které jim u Adidasu nechal vyrobit Mobutu. “Žlutá skvěle vynikne na černé kůži. Budete vypadat jako Pelé,” tvrdil.
Hráče však každým dnem víc než design dresů zajímal osud prémií za postup. “Po zápase je budete mít. Už jsou na cestě do Německa,” slyšeli další ze slibů.
První výhružka od diktátora
Premiéra skončila porážkou 0:2, ale Leopardi rozhodně nezklamali. Ve druhém poločase si vytvořili několik slibných šancí a fanouškům na stadionu se jejich hra líbila. Dokonce i Mobutu poslal telegram, svým způsobem povzbuzující: “První bitvu jste ztratili, ale válka se dá ještě vyhrát. Teď vás nesledují jenom lidé v Zairu, ale v celé Africe.”
Jenže fotbalisty tím úplně nedojal. Znovu se dožadovali slíbených peněz a znovu slyšeli pouze neurčité výmluvy. V kabině se dokonce hlasovalo, že pokud jim prémie nebudou vyplacené před dalším utkáním s Jugoslávií, začnou stávkovat a nenastoupí.
Najednou to byl problém nejen pro početnou výpravu funkcionářů Zairu, ale i pro západoněmecké pořadatele. Tohle by byla blamáž, jakou historie světových šampionátů nepamatuje. Hráči tak na utěšenou dostali od domácího svazu aspoň 300 marek.
Tím však předzápasové drama nekončilo. Když mužstvo přijelo na stadion do Gelsenkirchenu, ochranka vyvedla z kabiny kouče Vidiniče. Sestavu a taktiku místo něj určil ministr sportu.
Důvod? Funkcionáři podezřívali trenéra, že svým krajanům vyzradil informace o zairském týmu.
Vidinič směl přijít do kabiny až těsně před úvodním hvizdem. Místo vysvětlení pouze hráčům předal vzkaz do prezidenta Mobutua, s nímž krátce předtím mluvil po telefonu: “Pokud k zápasu nenastoupíte, ani se nemusíte vracet domů, protože svoje rodiny už stejně nenajdete.”
Nikdo ze zasvěcených se nemohl divit, že v 18. minutě Jugoslávci vedli už 3:0.
Zairští hráči se po hřišti pohybovali jako omámení, míč jim odskakoval, hlavy měly svěšené.
Trenér po třetím gólu dokonce vystřídal gólmany – něco takového se v historii MS stalo poprvé, do té doby bylo vždy důvodem podobného tahu zranění. Jak později přiznal, udělal to na příkaz jednoho z prezidentových mužů.
Ani změna v brance však nepomohla. Jugoslávský tým se soupeřem, jenž navíc od 22. minuty hrál v deseti, neměl příliš práce a pohodlně zvítězil 9:0.
Zápas o život
V Zairu zavládlo zděšení. Vláda sice v průběhu utkání přerušila vysílání s odkazem na technické problémy, ale debakl utajit nešlo. S gustem si ho užíval zejména evropský tisk, pro který byl výsledek důkazem, že podobné týmy nemají na šampionátu co hledat.
Mobutu tedy do Aschebergu vzkázal, že pokud mužstvo závěrečný duel s Brazílií prohraje o víc než tři góly, odnesou to rodiny hráčů.
“Do kabiny vstoupili tři přísně se tvářící funkcionáři a spustili smršť nadávek,” vzpomínal po letech obránce Mwepu Ilunga. “Zneuctili jste Zair! Jste špína a zkurvysyni! Náš vůdce je vámi zhnusený. Takhle řádili asi půl hodiny a pak odešli. Nikdo v kabině nepochyboval, že to myslí naprosto vážně.”
Zairští fotbalisté tak proti Brazílii museli hrát jako o život. Doslova.
Z obliga byl pouze trenér Vidinič. Ještě před úvodním hvizdem hráčům oznámil, že ať utkání dopadne jakkoli, on se do Afriky rozhodně nevrátí. Jeho rodina už dokonce odletěla do Jugoslávie.
Později se o cestě k porážce 0:3 hojně spekulovalo, protože to byl výsledek vyhovující oběma stranám. Brazilci potřebovali zvítězit o tři góly, aby postoupili na úkor Skotska (všichni tři favorité vzájemně remizovali 1:1, takže o pořadí rozhodoval počet branek vstřelených Zairu). Afričtí hráči zase nesměli dostat víc gólů, aby uchránili děti a manželky.
Ale s přesvědčivým svědectvím, že by se po poločase 0:1 něco u kabin domluvilo, nikdo nepřišel.
Třetí výhružka od Mobutua, už tradičního znění, doputovala do Aschebergu hned po zápase. Půlka týmu totiž dostala během turnaje zajímavé nabídky z Belgie, Francie nebo Německa, proto prezident nakázal, že všichni se musejí vrátit domů. Kdo neposlechne, má znovu zapomenout na to, že by se ještě někdy viděl s nejbližšími.
Fotbalový ústup ze slávy
Zatímco po jarním vítězství na Africkém poháru národů se Leopardi vraceli jako národní hrdinové, teď je, po nočním příletu, vítalo jenom pár novinářů.
Druhý den se navíc všichni museli dostavit do prezidentské rezidence.
Tam přišel další proslov rozlíceného diktátora, který fotbalistům oznámil, že odteď mají zakázáno cestovat do zahraničí. A skutečně: jejich jména dostali vojáci na letišti i na hranicích, nedávno uctívaní šampioni nesměli odjet ani přes řeku do “druhého” Konga.
Odvahu znovu se zeptat na nevyplacenou finanční prémii pochopitelně nikdo nenašel. Všem bylo jasné, že peníze od FIFA rozkradli funkcionáři – jak ostatně v kleptokratickém Zairu bývalo zvykem.
Po nevydařeném turnaji Mobutu na fotbal zanevřel. Pochopil, že investice do úspěchu na trávníku je příliš drahá záležitost s nejasným výsledkem. Tím spíš, že mnohem větší a předvídatelnou reklamu mu udělal říjnový boxerský zápas Muhammada Aliho s Georgem Foremanem v Kinshase. Do historie vstoupil jako The Rumble in the Jungle a ve světě ho sledovala zhruba miliarda lidí.
Ze Zairu je zase Demokratická republika Kongo
Smutný osud Leopardů se naplnil v kvalifikaci na MS 1978. Kdepak nějaké ambice, tentokrát mužstvo ani nenastoupilo do prvního utkání se Středoafrickou republikou. O osm let později ho dokonce ze soutěže vyloučila FIFA.
I na kontinentální úrovni si musela reprezentace na úspěch počkat. V roce 1998 skončila třetí na Africkém poháru národů – to už ovšem byl Mobutu odstavený od moci a země se znovu jmenovala Demokratická republika Kongo.
Pod tímto názvem se teď po 52 letech kvalifikovala na světový šampionát.
Opět není favoritem. Ale může spoléhat na daleko zkušenější hráče, kteří oblékají dresy West Hamu, Sunderlandu, Lille nebo Betisu a hlavně nemusejí řešit výhružky politiků.
