Když se v roce 2009 slavilo šedesát let od založení spolkové republiky, inicioval týdeník Spiegel velký průzkum veřejného mínění s dotazem, která osobnost nejvíc symbolizuje poválečné Německo.
V TOP 10 bylo devět politiků, od Konrada Adenauera přes Helmuta Kohla po Angelu Merkelovou. Mezi nimi se, na devátém místě, ocitl chlapík, který se proslavil víc nohama než řečmi.
Franz Beckenbauer.
Až za ním skončili další sportovci jako Boris Becker, Michael Schumacher nebo Steffi Grafová. O umělcích nebo vědcích nemluvě.
Zařazení po bok špičkových politiků bylo ale na místě. Byť měl Beckenbauer přezdívku Kaiser, tedy císař, ve skutečnosti byl spíš kancléřem německého fotbalu.
Dokazoval to jako hráč, trenér i funkcionář.
Symbol nového Německa
Narodil se 11. září 1945, v mnichovské dělnické čtvrti Giesing. Tedy v časech, kdy poražené Německo bylo na kolenou a čekala ho složitá léta poválečné obnovy.
Místo peněz se platilo cigaretami, elektřina fungovala pouze několik hodin denně a v zimě se topilo vším, co bylo po ruce. Mnichov byl rozbombardovaný, jako téměř všechna velká města.
Beckenbauerova rodina přesto mohla mluvit o štěstí. Jejich dům zůstal netknutý, i když soužití osmi lidí ve čtyřpokojovém bytě mělo asi k idyle daleko.
Až se později začnou rozebírat úspěchy německého fotbalu 60. a 70. let, jako jeden z důvodů bude zmiňovaná právě skutečnost, že generace šampionů vyrůstala v těžkých podmínkách, doslova na ruinách.
„Museli jsme sbírat starý papír a železo, abychom si mohli koupit míč,“ vyprávěl s odstupem mnoha let Beckenbauer.
Že se rozhodl pro fotbal, nebyla vůbec náhoda. Hned před jejich domem na Zugspitzstraße bylo hřiště a na slavný Grünwalder Stadion, kde hrály Bayern a TSV 1860, to měl jenom pár set metrů.
S organizovaným fotbalem začínal v SC 1906 Mnichov. Ve čtrnácti ovšem musel odejít, protože klub neměl dorostenecká mužstva. A byť strýc Alfons hrál ve 30. letech za Bayern, jeho víc lákal TSV 1860.
Jenže všechno pokazil jeden mládežnický turnaj.
Ve finálovém utkání do něj od první chvíle hučel urostlý obránce z TSV. „Co tady chceš, ty blbe?“ přivítal ho na svojí části hřiště.
Beckenbauer, tehdy ještě útočník, se nedal řečmi rozhodit. Vodil si ho po hřišti jako začátečníka, klička doprava, klička doleva, a když přes něj vstřelil gól, jenom se ušklíbl: „Něco ti tam spadlo, blbe.“
Nasupený soupeř odpověděl fackou.
Po zápase Beckenbauer usoudil, že pro něj Sechziger nějak ztratili kouzlo. Vybral si raději Bayern.
To bylo poprvé, ale nikoli naposledy, kdy jeho kariéru – a vlastně i budoucnost německého fotbalu – ovlivnil neuskutečněný přestup.
Podruhé se tak stalo v roce 1966.
Bundesliga tehdy lpěla na platových stropech, které povolovaly maximální měsíční gáži 1200 marek, a proto když dvacetiletý Beckenbauer (jenž navíc od osmnácti platil alimenty na nemanželského syna) dostal nabídku z Inter Milán, neváhal. Byly to pohádkové peníze: 900 tisíc marek ročně!
Nadšeně souhlasil, ale po mistrovství světa události nabraly nečekaný spád.
Itálie tam ostudně prohrála s KLDR a nepostoupila ze skupiny, proto svaz tvrdě zareagoval. Zakázal přestupy ze zahraničí, neboť podle funkcionářů škodily italské reprezentaci. Mimochodem, opatření platilo až do roku 1980.
Beckenbauer tedy dalších jedenáct let zůstal v Bayernu a jako kapitán šéfoval první velké éře dnešního superklubu.
Zrození fotbalového císaře
Přitom začátky nebyly úplně růžové. Když se v roce 1963 zakládala Bundesliga, z Bavorska byly přizvané pouze TSV 1860 s Norimberkem, a Beckenbauer první rok dospělé kariéry strávil v druhé nejvyšší soutěži.
Potom už naštěstí šlo všechno rychlým tempem.
Postup mezi elitu v roce 1965 a po šesti bundesligových zápasech první reprezentační pozvánka. Na konci sezony účast na stříbrném mistrovství světa v Anglii, kde nechyběl v jediném utkání.
Ve dvaceti se stal novou německou hvězdou. Dokonce takovou, že nazpíval píseň Gute Freunde kann niemand trennen a dostal se s ní na 31. místo hitparády.
Pokud najdete odvahu si ji poslechnout, snadno myslím dospějete k názoru, že na trávníku to Beckenbauerovi šlo výrazně líp.
Obchodní talent mu však nikdo upřít nemohl. V západoněmeckém fotbale byl jedním z prvních, kdo dokázal popularitu komerčně využít. Objevoval se v řadě reklam, od kopaček po polévky. V bulváru byl jako doma – ať šlo o fotky z dovolených, nebo s novým fárem.
Později, už jako funkcionář, to dotáhl k naprosté dokonalosti. Byl jedním z šéfů největšího německého klubu, ale zároveň psal sloupky do Bildu a dělal televizního spolukomentátora.
V roce 1969 ho novináři mnichovských listů tz a Süddeutsche Zeitung poprvé označili titulem „Kaiser Franz“ („králem“ být nemohl, tak se už říkalo brankáři Radenkovićovi z TSV 1860), čímž získal brand na zbytek života.
Když pak v srpnu 1971 přijel Bayern do Vídně, aby oslavil šedesáté výročí místní Austrie, nechal se vyfotit u sochy někdejšího rakouského mocnáře Franze Josefa I.
Slavný snímek jenom podtrhl popularitu jeho i přezdívky samotné.
Přesto se nedá říct, že by doma Franz Beckenbauer byl nejoblíbenějším fotbalistou své doby. Tak ho viděl především svět, jako jednu z nejsympatičtějších tváří nového, lepšího Německa.
Fanoušci nejen v Mnichově stavěli výš Gerda Müllera. Slavného střelce milovali, Beckenbauera spíš respektovali.
Jeho elegantní až aristokratický styl hry některé lidi trochu popuzoval. Zatímco ostatní chodili na rozbahněném trávníku do skluzů a bezhlavě se rvali o každý míč, on jako by po hřišti tančil. Se svojí skoro nepřirozeně vzpřímenou postavou.
Ale mnohokrát ukázal, že dovede být i tvrďákem. Třeba na mistrovství světa v roce 1970, kde semifinálový zápas proti Itálii dohrával s vážně zraněným ramenem a pravou rukou přivázanou k tělu.
V reprezentaci nastupoval dvanáct let (1965-77) a pouze jednou nebral medaili z velké akce. Stalo se tak v případě ME 1968, kam se Západní Německo po šokující remíze 0:0 v Albánii nekvalifikovalo.
Posledním velkým turnajem Franze Beckenbauera bylo ME v roce 1976. A posledním velkým zápasem na mezinárodní scéně finále s Československem.
Před jeho začátkem pózoval na trávníku s velkou jedničkou a dvěma nulami, protože v Bělehradě ho čekal stý reprezentační zápas. Jako první Němec dosáhl na vysněný milník.
Že to nedopadlo slavně, ví u nás každý. Trochu míň známá je skutečnost, že Beckenbauer byl připravený jako pátý penaltový exekutor. Ovšem po selhání Uliho Hoeneße a parádě Antonína Panenky se už ke slovu nedostal.
V té chvíli zalitoval, že se na poslední chvíli měnily regule a v případě remízy se místo opakovaného zápasu prosadily penalty.
Byl přesvědčený, že druhý duel by líp kondičně připravení Němci vyhráli.
V následujícím roce dal Německu sbohem a vydal se do North American Soccer League, aby se stal Pelého spoluhráčem v New York Cosmos.
Král a císař v jenom mužstvu.
Jasně, že Beckenbauer – navzdory všemu, co dokázal – nebyl populární jako Pelé. To ostatně žádný fotbalista. Ale když brazilský fenomén v roce 1977 definitivně ukončil kariéru, on se stal hlavní atrakcí Cosmosu i NASL.
Podával si ruku s prezidenty a monarchy, byl jedním z prvních světových fotbalistů, který se ukázal v Číně, jeho portrét namaloval sám Andy Warhol. Pro kluka z ne zrovna bohaté bavorské rodiny to nebyly malé pocty.
Franz Beckenbauer tehdy platil, bez přehánění, za nejznámějšího žijícího Němce.
Z Ameriky přes HSV k reprezentaci
Do německého fotbalu se mohl poprvé vrátit v roce 1978, na světovém šampionátu. Reprezentační trenér Helmut Schön hodně stál o jeho služby, ale nenašel na svazu podporu.
Pořád totiž byla doba, kdy si fotbalisté zahraničním přestupem zabouchli dveře do národního týmu. Neboť odcházeli – očima lidí ze staré školy – za penězi a pohodičkou. Kdo nenastupoval ve fyzicky náročné Bundeslize, nebyl podle nich zocelený pro velké zápasy.
Reprezentace nakonec Argentinu opouštěla bez medaile. Poprvé po deseti letech.
Bundesligu si však Beckenbauer ještě zahrál. V roce 1980 se překvapivě nevrátil do Bayernu, novou smlouvu podepsal s Hamburgerem SV.
V jeho barvách sice získal pátý titul, žádný zázračný comeback to ale nebyl. Za dvě sezony nastoupil k 28 utkáním, nepřipsal si jediný gól.
Kariéru definitivně zakončil v New York Cosmos, kam si odskočil na posledních pár měsíců. Kopačky naposledy obul 12. září 1983. Den po osmatřicátých narozeninách.
Rentiérem nezůstal dlouho a už v létě 1984 převzal západoněmeckou reprezentaci. Mělo to jeden háček. Nevlastnil trenérskou licenci, proto se pro něj vymyslela funkce týmového šéfa. Kamufláž v roli asistentů dělali Horst Köppel a po něm Holger Osieck.
Přesto si vedl zdatně. V Mexiku 1986 dovedl ke stříbru mužstvo, které nepatřilo k největším favoritům turnaje, a čtyři roky nato slavil nezapomenutelný titul.
Byl to největší německý mejdan po pádu Berlínské zdi. Necelého čtvrt roku před znovusjednocením země se mohutně slavilo na západě i na východě, euforie to byla až závratně opojná.
„Spojením s NDR získáme další skvělé hráče a budeme kralovat světovému fotbalu,“ prohlásil tehdy Beckenbauer. Ale odvážné proroctví se nenaplnilo.
Další zlatou medaili, tentokrát pomyslnou, získal jako šéf organizačního výboru MS 2006.
Nejen, že přesvědčil delegáty FIFA, aby turnaj přiklepli právě jeho vlasti. Hlavně dokázal šampionát proměnit v mimořádný ekonomický i politický úspěch.
Německo se světu ukázalo jako tolerantní a mírumilovná země, kde je fajn pracovat, studovat nebo trávit dovolenou. Hezké letní počasí i euforie z domácího postupu do semifinále udělaly své. Přitom ještě pár měsíců předtím ho zahraniční média líčila v temných barvách. Jako místo, kde znovu bují xenofobie a rasová nenávist.
Každé euro investované do MS se vládě bohatě vyplatilo.
Nikoli symbolická částka ovšem skončila na Beckenbauerově účtu. A zpochybňován byl především způsob, jakým funkcionáře FIFA přesvědčoval k podpoře německé kandidatury.
Zkrátka chápal, že buď se trochu ušpiní, nebo se turnaj bude hrát jinde. Taková byla (a stále jsou) pravidla hry.
Klíčoví domácí politici se sice za něj postavili, ale už jenom to, že ho vyšetřovala etická komise FIFA, se stalo kaňkou na jeho kariéře. Stejně jako angažmá ve službách ruského Gazpromu, jehož globálním ambasadorem se stal v roce 2012.
Konec ve stínu tragédie
Z veřejného života se začal stahovat po roce 2015, kdy ho postihla rodinná tragédie – ve 46 letech zemřel na mozkový nádor druhorozený syn Stephan.
Většinu času pak Beckenbauer trávil v Rakousku, kde ostatně žil už od návratu z USA.
Taky u něj se začaly objevovat zdravotní problémy. Trpěl Parkinsonovou chorobou, prodělal dvě operace srdce a přestal vidět na pravé oko.
Když se v létě 2023 v Grassau u bavorského jezera Chiemsee konalo setkání zlatého týmu z roku 1990, jako jeden z mála chyběl. Tedy ne úplně. Přítomný byl aspoň symbolicky. Uprostřed slavnostního večera totiž přišli bývalí hráči na pódium a zazpívali jeho song z 60. let o tom, že dobré přátele nemůže nic rozdělit.
Mnozí měli v očích slzy, protože tušili, jakou zprávu spíš dřív než později dostanou.
Přišla v neděli 7. ledna 2024, kdy Franz Beckenbauer v 78 letech zemřel. Nedlouho po dalších fotbalových velikánech Pelém a Bobbym Charltonovi.
