Pelé měl USA nadchnout pro fotbal, Messi z něj dělá gigantický byznys

„Je to jako prodávat šperk od Tiffanyho v obchodě se zlevněným zbožím. Ale koneckonců i discounty umějí vydělávat peníze.“

Touhle větou přivítal list Palm Beach Post-Times v roce 1975 Pelého ve Spojených státech. Autor nebyl jediný, komu přišlo lehce absurdní, že nejlepší fotbalista všech dob přijal angažmá v neduživé soutěži zvané North American Soccer League (NASL) a v zemi, kde tenhle sport zajímá maximálně tak imigranty.

Když se v roce 2023 vydal stejným směrem Lionel Messi, už to nebyla omračující rána.

Major League Soccer (MLS) přivítala řadu hvězd podobného kalibru, od Davida Beckhama po Zlatana Ibrahimovice, je dlouhodobě na vzestupu a navíc argentinský šampion nejde Američanům vysvětlovat, co je to vlastně ten (evropský) fotbal.

Přesto jsou si mise obou legend v mnohém podobné. Jako by se točil film, jehož scénárista se inspiroval téměř padesát let starým příběhem. 

Snad jenom s tím rozdílem, že v komparsu nejsou usazeni Mick Jagger, Barbra Streisandová ani Steven Spielberg, a Lionel Messi si zatím nebyl zakopat s Joem Bidenem ani Donaldem Trumpem.

„Důchodce“ Pelé třetím nejlíp placeným sportovcem světa

Pelé měl nabídky jít hrát do USA už vlastně od roku 1968, kdy NASL vznikla. Ale pokaždé odmítl. Doma byl spokojený, peněz vydělával hodně (v Brazílii byl největším individuálním plátcem daně z příjmu) a nechtěl měnit prostředí.

Když v roce 1974 velkolepě ukončil kariéru, zdála se být tahle idea definitivně pohřbená.

Jenže zakrátko zjistil, že jeho firmy si nevedou tak dobře, jak si myslel, a splatnost bankovních půjček se rychle blíží. Jinými slovy: byl na nejlepší cestě k bankrotu. 

Proto oprášil kontakty v USA a po dlouhých jednáních na několika světadílech, do kterých zasahoval i americký ministr zahraničí Henry Kissinger, podepsal smlouvu v New York Cosmos.

Měla trvat tři sezony a její celková výše činila 14,25 milionu dolarů. Na tu dobu neslýchaná suma. V podstatě to bylo 140 tisíc dolarů na zápas. Pro srovnání: Bobby Orr, nejlíp placený hokejista, bral 200 tisíc za sezonu. A to NHL byla zavedená soutěž, s přimhouřením očí se dá i říct, že ekonomicky prosperovala.

Podle odhadů se Pelé v roce 1975 stal třetím nejlíp placeným sportovcem světa. Před ním byli pouze boxer Muhammad Ali a golfista Arnold Palmer. Až za ním basketbalová hvězda Julius Erving nebo quarterback Joe Namath, o tenistech ani nemluvě.

Přitom na rozdíl od nich byl za zenitem. Bylo mu pětatřicet, od posledního představení na světové scéně uplynulo pět let a k fotbalu se vracel po téměř roční pauze.

I tak jeho jméno pořád táhlo a slibovalo profit.

Zatímco Messi podstatnou část astronomických příjmů v Inter Miami získá díky firmě Apple, Pelé dostával šeky od Warner Communication. Společnost podnikající na televizním, hudebním a filmovém trhu byla totiž majitelem New York Cosmos.

Brazilský fotbalista s ní měl uzavřeno dokonce několik smluv. Na zápasy NASL, na exhibiční utkání, jako PR pracovník a taky jako umělec (plánovalo se, že by mohl natočit singl nebo hrát ve filmu).

Proč takové komplikace? Z daňových důvodů.

A ještě jedna novinka: když v roce 1972 angažovali Winnipeg Jets hokejového kanonýra Bobbyho Hulla, složila se na rekordní plat celá WHA. Majitelé ostatních klubů chápali, že jeho příchod prospěje i jim.

V podstatě stejné to bylo i teď. Cosmosu se podařilo uzavřít dohodu, že brazilský fotbalista dostane podíl z prodeje vstupenek na své venkovní zápasy. Prostě se vypočte, o kolik vyšší byly tržby díky němu (ve srovnání s průměrem), a polovina z toho připadne newyorskému klubu.

Podobným způsobem je teď odměňován i Messi. Pochopitelně už v jiných technologických kulisách a jiných cifrách – dostává procenta z každého dolaru získaného z předplatného Apple TV, jež má celosvětová vysílací práva na MLS.

Tři stovky novinářů při premiéře

První zápas za Cosmos odehrál Pelé 15. června 1975 proti týmu Dallas Tornado. 

Dějištěm bylo Downing Stadium na Randalls Islandu. Stadion starý čtyři desítky let, který se postavil v době New Dealu prezidenta F. D. Roosevelta – jako státní zakázka, aby byla práce pro lidi. Měl tvar podkovy, atletickou dráhu se skokanskými sektory a vůbec nevypadal světově.

Dukla tady v 60. letech odehrála několik zápasů Amerického poháru, teď se starý stánek chystal přivítat nejlepšího fotbalistu světa.

O lístky byl mimořádný zájem. Stály šest dolarů, ale prodávaly se i za stovku. Nakonec přišlo 21 278 diváků. Třikrát víc, než bylo na zápasech Cosmosu běžné.

Na stadionu bylo přes tři sta novinářů dvaadvaceti národností. Televize utkání vysílala do třinácti zemí, i to byl v historii fotbalu v USA unikát. A aby celkový dojem fanoušků u obrazovek byl co nejlepší, před začátkem se ještě nazeleno dobarvoval uschlý trávník.

Konečný výsledek: 2:2. Pelé měl původně odehrát jen první poločas, ale zůstal až do konce a připsal si i první gól v USA.

Střílet branky a lákat diváky do hlediště byla ovšem pouze půlka jeho práce. Měl především v zemi rozšířit povědomí o fotbale, jenž byl do té doby okrajovým sportem. Ano, měl tradici, Amerika se dokonce účastnila prvního mistrovství světa, ale většina společnosti ho ignorovala. Byly tady přeci baseball, americký fotbal, basketbal, na východním pobřeží i hokej.

Zprávy o fotbale jste v celostátních médiích našli výjimečně. Stejně tak bylo minimum společensky významných osobností, jež by se hlásily k vášni symbolizované kopačkami a kulatým míčem.

Pelého příchod všechno změnil. I díky tomu, že přestoupil do správného klubu. Majitelé firmy Warner Communication měli recept na to, jak z fotbalu udělat show. S pomocí celebrit, z nichž mnohé byly smluvně vázány v jejích filmových nebo hudebních projektech.

A tak na zápasy Cosmosu začali chodit Steven Spielberg, Andy Warhol, Barbra Streisandová, Robert Redford, Mick Jagger. Z jediného důvodu: chtěli vidět Pelého.

Brazilský fotbalista to zase uměl s politiky. Však ho přijal papež, mluvil s králi i královnami, podával si ruku s velkými státníky i diktátory nevalné pověsti. V Americe si zakopal s prezidentem Geraldem Fordem a stihl se setkat i s jeho nástupcem Jimmym Carterem.

Svět fotbalu a šoubyznysu se propojoval nejen při zápasech, ale taky – nebo hlavně? – ve slavném hudebním klubu Studio 54. Hráči Cosmosu tam měli svoji lóži a žádný večer v ní nebylo prázdno. O divokých party, které se tam pořádaly, se vyprávěly legendy.

Z fotbalistů se staly společenské hvězdy a z fotbalu módní fenomén. Kdyby šel Pelé do San Antonia nebo Rochesteru, nic z toho by neexistovalo.

Nebylo proto divu, že Cosmos brzy opustil starý stadion na Randalls Island a začal hrát na Yankees Stadium. Když ani ten kapacitou nestačil, přesunul se na monumentální Giants Stadium.

Warner Communication ovšem nebyla žádná nostalgická charita. Peníze, které společnost do fotbalu investovala, se musely vrátit. Pelé a spol. proto pilně propagovali její projekty a samozřejmostí se staly exhibice Cosmosu po celém světě. Lítalo se firemním tryskáčem, cena za zápas se pohybovala v řádu stovek tisíců dolarů.

Sportovní úspěchy? Ty se dostavily až časem. 

Pelé podobně jako Messi přišel do jednoho z nejhorších týmů ligy, ale posily podle svého gusta nedostal hned. Až ve druhé sezoně dorazil Claudio Chinaglia, v poslední i dlouholetý spoluhráč Carlos Alberto a německá hvězda Franz Beckenbauer. Výsledkem byl zisk Soccer Cupu v roce 1977.

Pelé se loučil s Amerikou i s kariérou titulem, ale ještě než dal definitivní sbohem, uspořádal exhibici na rozloučenou. Cosmos proti Santosu, za každý tým odehrál poločas.

Na Giants Stadium přišlo navzdory dešti 75 646 diváků, ale pořadatelé tvrdili, že by klidně prodali čtvrt milionů lístků. V hledišti byla opět řada celebrit, od Muhammada Aliho po Micka Jaggera, nechyběli ani Jimmy Carter s Henrym Kissingerem.

Ale hlavním hrdinou byl pochopitelně Pelé.

Byl na konci mise, kterou mohl považovat za naplněnou. Nejen Cosmos, nýbrž i fotbal jako takový dokázal v USA zpropagovat jedinečným způsobem. Za tři sezony především díky němu stoupl průměrný počet diváků na stadionech o téměř tři čtvrtiny, ze 7770 na 13 558. Dostal ho na titulní stránky novin, do televizních zpráv a talk shows. Přilákal sponzory.

Nikdo další – a to v Americe působili i George Best, Johan Cruijff, Gerd Müller, Eusébio, Franz Beckenbauer, Bobby Moore – už takhle úspěšný nebyl.

Slovy jednoho z dobových komentářů: „Pelého angažmá byla jedna z nejlepších newyorských investic od doby, kdy Holanďané za pár drobných koupili od indiánů Manhattan.“

Fotbal už je v USA doma

NASL se však při životě neudržela dlouho. Zanikla sedm let po jeho odchodu.

Ale fotbal už se v zemi zabydlel a nejlepším důkazem bylo konání mistrovství světa v roce 1994, které je stále nejnavštěvovanější v historii. O dva roky později byla založena MLS, jež funguje dosud a hraje ji zatím třicet týmů (byť tři jsou v Kanadě).

Messiho úkolem je vytáhnout ji ještě výš. Jeho snažení už se však bude poměřovat úplně jinými metrikami a čísly, než bývalo zvykem. Počtem kliků, followerů, shlédnutých videí, televizních předplatných a hlavně miliardami dolarů, které vydělá hlavním aktérům.

Zatímco Pelé se snažil v Američanech probudit vášeň pro fotbal, Messi z něj má udělat skvěle šlapající byznys.

Luboš Brabec
Luboš Brabec