Podzimních šest zápasů Ligy národů nebude pro německý fotbal pouze začátkem éry trenéra Jürgena Kloppa, ale zároveň i loučením s Adidasem.
Od roku 2027 bude všechny reprezentační týmy oblékat Nike. Skončí tak jedno z nejvěrnějších partnerství v historii světového sportu. Vždyť trvalo od 50. let!
Novinka byla oznámena už předloni, krátce před zahájením mistrovství Evropy, které pořádalo právě Německo. A pro všechny to byl docela šok.
Vůbec nejhlasitěji se ozvali politici, od postkomunistické levice po konzervativní CSU. Byla to jedna z mála věcí, na níž se za poslední roky dokázali shodnout. Chystanou změnu unisono odsoudili. Padala vzletná slova o komerci, která zabila tradici, o pošlapání historie, o nedostatku lokálního patriotismu.
Jenže příběh Adidas-Nike je mnohem složitější a roli v něm hraje řada okolností. Od peněz (v tom se politici ani komentátoři nemýlí) přes trendy globální ekonomiky až po jednoho přihlouplého rappera.
Nemáš tři pruhy? Nehraješ!
Když se po druhé světové válce bavorská obuvnická společnost Gebrüder Dassler Schuhfabrik rozdělila mezi bratry Adolfa (Adidas) a Rudolfa (Puma), v první řadě oba zkoušeli najít cestu k západoněmecké reprezentaci. Tím spíš, že po zrušení sportovních sankcí postoupila na světový šampionát v roce 1954.
Rudolf Dassler ovšem špatně vyhodnotil, kdo má v domácím fotbale hlavní slovo, a snažil se obejít trenéra národního týmu Seppa Herbergera. Neuspěl, a ten mu to navíc nezapomněl.
Šanci proto dostal Adolf řečený Adi.
Příběh, jak jeho kopačky s vyměnitelnými kolíky pomohly reprezentaci k historickému titulu, který národu potýkajícímu se s dědictvím nacistické éry vrátil sebevědomí, patří k základům německé sportovní mytologie.
Co na tom, že to byl vynález jednoho drobného ševce z Brém. Důležitější je, že na MS 1954 vzniklo výjimečné spojení Adidasu a národního mužstva. Firma nejen dodávala týmu kopačky, ale Adi Dassler s ním jezdil na všechny velké akce, aby byl kdykoli k dispozici.
Byť tenkrát ještě neexistovaly smlouvy upravující vztahy fotbalistů se svazem, nepřipadalo v úvahu, aby někdo zvolil jinou obuv. A pokud to zkusil, trest byl jasný. Vyhazov.
Přesvědčil se o tom například Wolfgang Solz. V roce 1964 nastoupil do utkání s Československem v pumách, a když si toho trenér Sepp Herberger všiml, okamžitě ho stáhl ze hřiště. Frankfurtský útočník sice za své rebelství dostal od Rudolfa Dasslera odměnu 1500 marek, ale za nároďák si už nezahrál.
Dresy nikoho nezajímaly
Kopačky, to byl svatý grál tehdejšího fotbalového byznysu. Ony firmám vydělávaly peníze, protože trička, repliky dresů, bundy, míče a další merch se začaly ve velkém prodávat až v 80. letech.
Ve sportovních časopisech byste jiné inzeráty ani nenašli. Každá firma v nich nejen podrobně vysvětlovala, proč jsou jejich boty nejlepší, ale občas i hrdě oznamovala, kdy a na jakém televizním k programu bude k vidění reklama.
Ostatní vybavení nikoho nezajímalo. Proto když teď zaznívá, že po víc než sedmdesáti letech německá reprezentace změní dodavatele dresů, není to pravda. Tři pruhy se na nich objevily až v roce 1980, ve spojení s národními barvami dokonce ještě o osm let později.
Při historickém šampionátu v roce 1954 vybavila tým už dávno neexistující firma Leuzela. V Mexiku 1970 dokonce Západní Německo hrálo v anglické značce Umbro a následná dekáda patřila společnosti Erima (která spolupracovala s většinou bundesligových klubů a v roce 1976 ji Adidas koupil).
Fanoušci o tom však neměli ponětí, protože dresy zůstávaly bez log. Tedy ty německé. K paradoxní situaci došlo v mnichovském finále MS 1974, kdy oba týmy sice byly sponzorované Adidasem, ale pouze Nizozemci měli na rukávech a trenkách tři pruhy.
Šéfa firmy se dotkla revolta hráčů
Tehdy taky skončilo romantické období, kdy firma a svaz spolupracovaly z nostalgie a pro slávu země (tedy ne že by Adidas na spojenectví nevydělal, vlastně mu otevřelo dveře do světa).
O co šlo? Před startem šampionátu se hráči dostali do sporu se svazem o výši odměn za případný titul. Bylo to náročné, dramatické vyjednávání. Když už kapitán Franz Beckenbauer nevěděl, jak přimět funkcionáře ke kompromisu, pohrozil, že pokud hráčům nebude vyhověno, všichni si začerní pruhy na kopačkách.
To by pochopitelně byla pro svaz katastrofa.
Adi Dassler byl situací znechucen. Po všem, co pro německý fotbal udělal, nedokázal pochopit, proč se jeho firma stala rukojmím v téhle šarvátce. Ještě víc mu vadilo, že i někdo jiný chce mít podíl na ziscích sportovního byznysu.
Starost o národní tým proto předal synovi a na další akce už nejezdil.
Reprezentanti přesto dál nastupovali v adidaskách a svobodu při výběru kopaček získali až v roce 2010. Zejména na nátlak Jense Lehmanna a Miroslava Kloseho, kteří měli – jak už v té době bylo zvykem – podepsané osobní kontrakty s Nike.
Adidas už není národní firma
Debata německých politiků z roku 2024 trochu připomínala české půtky o podobu hokejových dresů. Asi nejproblematičtějším argumentem byla slova, jak je nehorázné, že tradiční domácí firmu nahradí americký konkurent.
Jenže na Adidasu je německá už pouze skořápka. Nebo centrála v Herzogenaurachu, chcete-li.
Rodinným podnikem bavorského střihu přestal být v roce 1990, kdy potomci Adiho Dasslera vyřešili ekonomické potíže prodejem většinového podílu francouzskému podnikateli Bernardu Tapiemu. Zakrátko firmu převzal jeho krajan Robert Louis-Dreyfus.
Dneska je Adidas klasickou nadnárodní korporací, mezi jejíž vlastníky patří fondy a individuální investoři z celého světa. S akciemi společnosti se obchoduje na burze a koupit si je můžete i vy.
Obuv a oblečení už dávno nevyrábějí němečtí ševci a švadleny, téměř celá produkce se přesunula do Asie.
K čemu tedy řeči o národní hrdosti a lokálním patriotismu?
To jenom vedení německého fotbalu na ně dlouho slyšelo. Výhodnější nabídku předložila Nike už v roce 2006, ale funkcionáři se ještě rozhodli zachovat status quo. I proto, že mnichovský Bayern, kde je Adidas menšinovým investorem, pohrozil, že v opačném případě nebude uvolňovat hráče pro reprezentaci.
Teď je však úplně jiná doba.
V první řadě se Deutscher Fußball-Bund, největší sportovní svaz na světě se sedmi miliony členů, dostal do ekonomických nesnází.
Národní tým dvakrát na světovém šampionátu nepostoupil ze základní skupiny, ani letos se nedostal mezi šestnáctičlennou elitu. Fiaskem skončilo i minulé Euro, takže od roku 2018 pravidelně přichází o prize money a tučné sponzorské bonusy.
Navíc velmi nákladná byla stavba jinak úžasného sídla DFB, tam se svazové pokladně odlehčilo o dalších 180 milionů eur. O další sedmiciferné sumy se hlásí berňák.
Proto když Nike nabídl dvojnásobně vyšší sumu než Adidas, nebylo co řešit. Čas nostalgických gest pominul.
Řečí čísel: během osmi let se z Beavertonu do Frankfurtu převede 800 milionů eur. Každý byznysmen i řádný hospodář svěřeného majetku by na takové peníze kývl.
Potíže s rapperem
Nikdo z Herzogenaurachu veřejně nekomentoval, proč se firma nesnažila dorovnat nabídku, ale není tajemstvím, že i ona prožívá těžké časy.
Největší ránu ji v roce 2022 zasadila aféra Kanye Westa. Americký rapper, jenž stál za velmi úspěšnou lifestylovou kolekcí, se na sociálních sítích začal projevovat jako antisemita a rasista, proto s ním firma okamžitě ukončila spolupráci.
Údajně tím ztratila 400 milionů eur. Navrch ji žalovali rozčarovaní akcionáři, neboť vedení údajně jeho názory znalo už před podpisem smlouvy.
Adidasu se přestalo dařit i v Číně, měl slabší tržby taky v Severní Americe a jako na každou firmu, i na něj dopadly důsledky trumpovských celních válek.
Byť z nejhoršího je zřejmě venku, jedním z důsledků fiaska s rapperem bylo, že nový šéf společnosti Bjørn Gulden (mimochodem někdejší fotbalista druholigového Norimberka) ohlásil návrat ke kořenům, tedy k většímu důrazu na sportovní vybavení.
Jenom se už nebude týkat německé fotbalové reprezentace.
Ta naposledy se třemi pruhy nastoupí 16. listopadu 2026. Symbolicky proti Nizozemsku. Symbolicky na berlínském Olympiastadionu.
