Bylo to před pár roky, při bloumání po antikvariátech v berlínské čtvrti Friedrichshain. Probírám se kousky v nepříliš objemné poličce se sportovní literaturou a najednou v ruce držím knížku Anpfiff, která tolik proslavila jejího autora, fotbalového gólmana Toniho Schumachera.
Vydání: první.
Cena: 1 €.
Hned jsem upaloval k pokladně.
Trochu se ve mně probudil snob, který si řekl, že ji musí mít v knihovně, a trochu jsem si ji po dlouhé době chtěl znovu přečíst. V originále, ne v unaveném překladu z konce osmdesátých let.
A taky jsem si s odstupem chtěl zodpovědět otázku, jestli i dneska, v časech mnohem otevřenějších a víc nakloněných ostrým soudům, by rozpoutala stejný skandál jako tenkrát, v roce 1987.
Schumacher hodil na německý fotbal šrapnel
Týdeník Spiegel snad odjakživa vychází každé pondělí, ale na nádražích velkých německých měst ho seženete už v neděli odpoledne.
Platilo to i 22. února 1987.
Vyprodal se tenkrát během chvilky. Ne kvůli karikatuře sovětského vůdce Michaila Gorbačova na titulní stránce. Ale rozkřiklo se, že v novém čísle vyjdou ukázky z chystaného životopisu reprezentačního brankáře Toniho Schumachera.
Ve frontách stáli i novináři, a tak se druhý den čtenáři všech listů mohli začíst do pikantností z rukopisu knížky Anpfiff.
Ale spíš než Anpfiff to byl Schrapnell. Jeden z největších skandálů v historii německého fotbalu.
Ukázka měla titulek „Ich kam mir vor wie Schlachtvieh“ (Připadal jsem si jako dobytek určený na porážku) a Schumacher v ní popisoval napjatou až skandální atmosféru v národním týmu při mistrovství světa v Mexiku 1986. Což byl trochu problém, protože jeho tehdejší spoluhráči byli stále jeho spoluhráči, reprezentační šéf Franz Beckenbauer byl stále reprezentačním šéfem a funkcionáři DFB stále seděli ve svých funkcích.
Prostořeký gólman tím porušil všechna myslitelná tabu.
Navíc Mexikem to nekončilo.
Podobným způsobem se popasoval i s předchozím šampionátem ve Španělsku. Pochopitelně nevynechal ostudný zápas s Rakouskem a hlavně svůj brutální faul na francouzského obránce Patricka Battistona. Taky se přiznal k experimentování s dopingem a přihodil zkušenost, že v Bundeslize rozhodně není sám.
S gustem se pustil i do mladších spoluhráčů, kterým vyčítal, že jsou leniví, zpohodlnělí a víc než fotbal je zajímají peníze. Z popsaných stránek nevyšli dobře ani Karl-Heinz Rummenigge (ten především), Paul Breitner, Olaf Thon, Uli Stein…
Ovšem Anpfiff nejde zaškatulkovat jako pouhou skandální knížku plnou senzačních odhalení ze zákulisí profesionálního fotbalu – to z ní udělali spíše novináři, kteří si pochopitelně vybírali nejšťavnatější pasáže.
Schumacher i v naprosto seriózním duchu řešil, v čem tehdejší fotbal pokulhává a jak by se měl změnit, aby se stal modernějším sportem, který nikdy nepřestane bavit fanoušky.
Vlastně to není klasický sportovní životopis podle not žánru. S autorem si neprojdete cestu od narození až na vrchol, nesledujete sezonu po sezoně jeho pokroky, nebavíte se veselými historkami z kabiny, nezačtete se do vzpomínek na lidi, kteří ho kdy ovlivnili.
Anpfiff je něco mezi naštvaným křikem a esejí na téma fenomén fotbal.
Možná o to větší haló způsobil.
Vyhazov z Kölnu i reprezentace
Původně to ani knížka být neměla. Schumachera oslovil Michel Meyer, francouzský novinář a bonnský zpravodaj televizní stanice Antenne 2, s nápadem udělat filmový dokument.
Ale když se víc a víc bavili a měli už nahraných třicet kazet rozhovorů, dospěli k závěru, že lepším formátem pro jeho sportovní příběh bude kniha.
Jak později Schumacher připustil, i to byl možná důvod, proč domácí tisk proti němu vedl tak intenzivní kampaň. Pár dlouholetých reportérů se mohlo cítit dotčeno, že ghoswriterem se nestal nikdo ze starých pák německé sportovní novinařiny, nýbrž cizinec. A navíc Francouz.
Hned 23. února 1987, kdy ve Spiegelu i jinde vyšly třaskavé ukázky, a Západní Německo nemělo téma, které by řešilo víc, si Schumachera zavolal Peter Weiand, šéf 1. FC Köln.
„Toni, myslím, že tě nějak budeme muset potrestat. Možná dojde i na rozvázání smlouvy,“ oznámil mu.
O něco nadějněji vypadal telefonát s Beckenbauerem. „Za dva týdny budou lidi řešit zase něco jiného, nedělej si starosti s tím, co bude,“ uklidňoval ho šéf národního týmu.
Jenže neuplynuly ani dva týdny, a Schumacher byl vyhozen z 1. FC i z reprezentace. Zvláště svaz si dal s načasováním záležet – verdikt oznámil 6. března, v den gólmanových třiatřicátých narozenin.
Oba nedobrovolné konce se ho velmi dotkly.
Za 1. FC odchytal 541 zápasů, nejvíc v historii, a s reprezentací slavil titul mistra Evropy i dvě účasti ve finále světového šampionátu.
A především: měl pocit, že v knížce neprozradil nic nového. O všem, co ho na německém fotbalu trápilo, mnohokrát mluvil se spoluhráči, s trenéry, s funkcionáři a off the record i s novináři.
Teď to jenom vykřičel veřejně, když viděl, že jeho názory nikdo nebere vážně.
Nečekal, že Anpfiff vzbudí tolik vášní, a už vůbec ne, že kvůli němu bude vyobcovaný z německého fotbalu. Dělal to přeci pro jeho dobro, ne aby mu uškodil.
„Chybou možná bylo, že jsme se s agentem nepřipravili na to, co přijde. Kdybychom hned svolali tiskovou konferenci, kde bych svoje postoje dál vysvětlil, mohlo být možná všechno jinak,“ přiznal si později.
Možná přišel o titul mistra světa
Německá veřejnost byla v reakcích rozdělená.
Fanoušci 1. FC ho dál podporovali a na zápasy chodili s transparenty, že bez Toniho si svůj klub neumějí představit.
Ti, kdo ho neměli rádi už před tím, získali novou munici. Je to primadona, sobec, náfuka, denunciant, kope kolem sebe a na nikom nenechá nit suchou.
„Ale že jsem lhář, to mi nikdo vyčítat nemohl,“ reagoval s odstupem Schumacher. „Všichni věděli, že mám pravdu. I Franz Beckenbauer se mi časem omluvil, můj vyhazov ho dost mrzel, protože to samozřejmě nebyl jeho nápad.“
Byť od něj 1. FC dal ruce pryč, paradoxně s týmem zůstával. Až do konce sezony trénoval společně s ostatními, jenom na zápasy nechodil.
V červnu pak podepsal smlouvu s Schalke. Za lepší peníze, než měl v Kolíně. Jenže sportovně to vůbec nebylo ono. Tradiční klub sestoupil a Schumacher se raději vydal do Fenerbahce Istanbul. Za větším klidem i novými životními zkušenostmi.
Do německého fotbalu se vrátil už jenom nakrátko.
Nejdřív do Bayernu, kde na podzim 1991 zaskočil za zraněné gólmany a osmkrát se postavil do branky.
O necelých pět let později, kdy v Dortmundu vedl gólmany, nastoupil na poslední dvě minuty závěrečného kola proti Freiburgu, díky laskavosti trenéra Ottmara Hitzfelda. Ve 42 letech si připsal poslední bundesligový zápas a taky druhý titul.
Reprezentace však pro něj zůstala uzavřená.
Kdo ví, kdyby s vydáním autobiografie pár let počkal, mohl udělat úspěch i na domácím EURO 88 nebo se o dva roky později dokonce stát mistrem světa.
A třeba by byl dneska považovaný za nejlepšího brankáře všech dob.
Český překlad vyšel až v roce 1990
I když Anpfiff pomuchlal závěr Schumacherovy kariéry, obchodně to byl majstrštyk. V Německu se stal bestsellerem a prodalo se ho na 300 tisíc výtisků. Celkový honorář byl určitě vyšší než smlouva v Kolíně.
K tomu byl přeložený do patnácti jazyků, celosvětově prodeje překročily hranici 1,5 milionu kusů.
Anpfiff vyšel i v Sovětském svazu (však v závěrečné kapitole Schumacher vysekl poklonu Lvu Jašinovi) a dočkal se rovněž překladu do češtiny. Na jednu stranu to byl malý zázrak, protože za socialismu se životopisy západních sportovních hvězd publikovaly opravdu výjimečně. Ovšem v tomhle případě se nastavovalo zrcadlo prohnilému kapitalistickému sportu, tudíž tradiční ohledy šly stranou.
Nejprve na jaře 1988 ukázky otiskoval časopis Stadion, potom vyšla i samotná knížka. Ale protože výrobní lhůty ve státních tiskárnách byly hodně komplikované, Anpfiff se – pod názvem Odpískáno – objevil na trhu až v roce 1990. Tedy v době, kdy drtivou většinu lidí zajímaly úplně jiné věci.
Název samotný se ovšem docela ujal. Když počátkem 90. let vyšly paměti Tomáše Pospíchala a Jana Bergera, na obálkách se vyjímal podtitul Velký československý Anpfiff, resp. Malý československý Anpfiff.
Německý originál se dočkal několika reedicí, a při pětadvacátém výročí prvního vydání mohl Schumacher s potěšením konstatovat, že se jako autor ukázal být skvělým prognostikem.
Nebo spíš influencerem, jak by se řeklo dneska.
Nejen, že prakticky hned po vydání DFB zavedl v bundeslize antidopingové testy, ale postupem let se ujaly i další gólmanovy nápady.
- zprofesionalizovala se práce rozhodčích
- zavedl se čtvrtý sudí
- do představenstev klubů se dostali zástupci velkého byznysu
- výrazně se v Německu zlepšila práce s mládeží
- fotbal se stal pro hráče prací na plný úvazek, ne záležitostí krátkých dopoledních tréninků a víkendového zápasu
- začalo se víc pracovat s videem
V roce 2017, třicet let po Anpfiffu, vydal Schumacher volné pokračování nazvané Einwurf (Vhazování). Je to vlastně hodně zajímavá kniha, plná pozoruhodných vzpomínek a názorů, ale velký ohlas už nevzbudila.
Asi není divu.
Je jiná doba, Schumacher je ctihodný funkcionář důchodového věku, ne hvězda národního týmu, a taky se časem proměnily parametry toho, co se považuje za skandál.
Teď víc rozčeříte vodu ostrým tweetem a pikantním příspěvkem na Instagramu než obsáhlou knihou.
