Byla to první významná sportovní akce na Západě, kam směli čeští a slovenští fanoušci vyrazit ve velkém. Svobodně. Bez ponižujících žádostí o výjezdní doložku a devizový příslib.
Stačilo koupit pár lančmítů, usmažit řízky a naskočit do favorita nebo karosy.
Euforii po vítězném úvodním zápase nad USA podpořily i výsledky právě probíhajících prvních svobodných voleb.
Pak postup ze základní skupiny, čtyři góly Kostarice, hattrick Tomáše Skuhravého a vstupenka mezi osm nejlepších týmů světa.
Fantazie.
Ale pokud se na šampionát z roku 1990 podíváme s odstupem a bez sametové nostalgie, není těžké dojít k závěru, že jinak to byl dost nudný turnaj.
Slepá vývojová větev.
Konec starých fotbalových časů.
Itálie byla šťastnou volbou
Ovšem přidělení pořadatelství právě Itálii se ukázalo být šťastným tahem, tehdy pro to ještě FIFA měla cit.
Druhý aspirant, Sovětský svaz, odešel jasně poražen. Asi mu příliš nepomohlo, že ani ne dva týdny před volbou vyhlásil bojkot olympijských her v Los Angeles. Většina členů výkonného výboru nechtěla riskovat, že by politika mohla ovlivnit i mistrovství světa. A to nemohli tušit, že za šest let bude východní říše zmítaná chaosem a na pokraji rozpadu.
Neznamená to však, že by všechno v Itálii fungovalo bez problémů.
I tam při stavbách a rekonstrukcích stadionů umírali dělníci, naštěstí jich byly „jen“ desítky, ne tisíce – přesně 24 mrtvých (a 678 zraněných).
I tam se na státních zakázkách napakovala mafie, politici a mocní úředníci všeho druhu. Aspoň pár jich kvůli tomu v letech 1992 a 1993 stanulo před soudem.
Nikdo však nemohl Itálii upřít, že je fotbalovou velmocí, zaslíbenou zemí, v těch letech asi na vrcholu zájmu o tenhle sport.
Zatímco EURO ’80 se tam hrálo před poloprázdnými tribunami, teď průměrná návštěvnost dosáhla 48 tisíc diváků, skoro o polovinu víc. I díky tomu, že poprvé se vstupenky prodávaly v balíčcích. Celkem 2,5 milionu.
Jedním z hlavních důvodů tak velkého zájmu – vedle toho, že MS s čtyřiadvaceti týmy láká víc než ME s osmi účastníky – byly změny, jimž italský fotbal prošel v osmdesátých letech.
V roce 1980 byl zrušen čtrnáct let starý zákaz angažování zahraničních hráčů, což původně byla reakce na porážku 0:1 s KLDR na mistrovství světa v Anglii. Brzy po zvednutí závory se do Serie A začali hrnout špičkoví legionáři: Zico, Boniek, Platini, Maradona, Gullit, van Basten, Rijkaard… Ti nejlepší z nejlepších. Nakonec i půlka základní sestavy Západního Německa, které šampionát v roce 1990 vyhrálo, působila v Itálii.
Na jihu dostali peníze, které jim nikdo jiný dát nemohl. Hráli před vyprodanými stadiony, fotbal v Itálii šel ekonomicky nahoru, taky díky propojení s rostoucím mediálním byznysem pozdějšího premiéra Silvia Berlusconiho.
Zkrátka dolce vita.
Naopak německá Bundesliga se potýkala s poklesem návštěvnosti i odlivem nejlepších hráčů.
Anglie víc než samotnou hru řešila problémy s násilnickými fotbalovými chuligány a dokonce kvůli tomu byla v letech 1985-90 vyloučená z evropských pohárů.
Španělský oligopol Realu a Barcelony nebyl ekonomicky ani sportovně ještě tak silný jako teď (ostatně madridský tým v roce 1983 vyřadila v 1. kole Poháru UEFA pražská Sparta).
O kvalitách italského klubového fotbalu svědčila i skutečnost, že ve dvou sezonách předcházejících šampionátu vyhrál dvakrát Pohár mistrů (AC Milan), dvakrát Pohár UEFA (Neapol, Inter) a jednou Pohár vítězů (Sampdoria). Získal pět z možných šesti trofejí.
Když tedy 8. června 1990 utkáním Argentina-Kamerun turnaj začal, snad všichni si slibovali, že je čeká fotbalový svátek, jaký nemá obdoby.
Ani náhodou.
Málo gólů, hodně penalt
Možná jste si toho taky všimli. Když v televizi běží sestřihy nejlepších okamžiků předchozích světových šampionátů nebo se připomínají klíčové momenty fotbalové historie, snad nikdy nepřijde na přetřes MS z roku 1990. Tedy pokud nepočítáme flusanec Franka Rijkaarda a semifinálové slzy Paula Gascoigna.
Neodehrálo se tam žádné mimořádné utkání. Žádný z týmů svým projevem nenadchnul. Nezrodily se nové globální hvězdy.
Na tenhle neinspirativní čas liber, předstoperů a upoceného defenzivního fotbalu se vzpomíná spíš v souvislosti s bizarními účesy „vpředu byznys, vzadu party“.
Jinak nuda a šeď.
➡️ Průměr gólů na zápas 2,21 byl nejnižší v historii (v Mexiku 1986 to bylo ještě 2,54).
➡️ V 37 ze 44 případů vyhrál tým, který skóroval jako první.
➡️ Osm z šestnácti utkání play off se nerozhodlo za 90 minut, z toho tři skončily v normální hrací době 0:0. Jenom o jedno více než v Mexiku (1986) a USA (1994) dohromady.
➡️ Šampioni ze Západního Německa poslední tři zápasy na turnaji vyhráli buď proměněnou klasickou penaltou (s Československem a Argentinou), nebo po penaltovém rozstřelu (s Anglií). Od čtvrtfinále dál vstřelili jediný gól ze hry za 300 minut!
➡️ Bylo uděleno šestnáct červených karet, jako v Mexiku a USA dohromady.
Typickým příkladem tehdejších fotbalových pořádků byla skupina F, kterou tvořily Anglie, Irsko, Nizozemsko a Egypt. V šesti utkáních padlo pouhých sedm gólů! Pět jich skončilo remízou, jediná výhra měla podobu 1:0. Při zápase Irsko-Egypt (1:1) statistici spočítali, že gólman Packie Bonner měl míč v rukou nebo na noze celých šest minut (pravidlo zakazující tzv. malou domů bylo zavedeno až v roce 1992, pak se fotbal stal zase trochu stravitelnějším).
Dobrým vysvědčením pro čs. reprezentaci budiž fakt, že jako jedna ze dvou dokázala opakovaně vstřelit čtyři a víc gólů. Co na tom, že proti slabým týmům USA (5:1) a Kostariky (4:1).
Statistiky a tři tenoři
Mistrovství světa v Itálii ale vlastně až tak mistrovstvím světa nebylo. Spíš mistrovstvím dvou kontinentů.
Ze čtyřiadvaceti mužstev jich přesně tři čtvrtiny byly z Evropy (14) a Jižní Ameriky (4). Už dávno je to jinak. Pro srovnání: naposledy v Kataru jenom 53 procent. Evropa je zastoupená třinácti týmy a Jižní Amerika čtyřmi. V souhrnu tedy o jeden míň než v Itálii, ačkoli počet účastníků se rozrostl o osm.
Rok 1990 byl ale přelomový i v jiných věcech.
Díky rozvoji počítačů se poprvé ve velkém využívaly statistiky: evidovaly se vyhrané a prohrané souboje hráčů, počty faulů a taky přihrávek, povedených i zkažených, dlouhých i krátkých. Samozřejmě s dneškem se to srovnávat nedává, jako se nedají srovnávat současné a tehdejší technologie, ale výrazný pokrok to byl.
Nejbystřejší hlavy mezi funkcionáři si rovněž uvědomovaly, že fotbal se musí rozvíjet dál. Získávat nové fanoušky nejen po celém světě, ale i v tradičních zemích, zvlášť mezi ženami a střední třídou.
Musí se zbavit nálepky sportu pro plebs, který si největší mediální pozornost získává tvrdou hrou a násilím na tribunách. Musí se stát součástí globálního zábavního průmyslu. Musí být atraktivnější na hřišti i mimo něj.
Jestli se dneska říká, že největším soupeřem sportu je Netflix, tak tenkrát jím bylo MTV.
I proto se před finále uskutečnil koncert tří slavných tenorů, Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga a Josého Carrerase. Měl obrovský úspěch. Pomohl popularizaci klasické hudby i proniknutí fotbalu do salónů, kam se dřív dostat nedokázal.
Vystoupení si s velkým ohlasem zopakovali na šampionátech v letech 1994, 1998 a 2002.
MS v Itálii bylo koncem starých časů i pro některé tradiční účastníky. Ano, řeč je o geopolitických změnách.
Posedmé a naposledy si na světovém šampionátu zahrálo Československo. Dva a půl roku po skončení turnaje se federace rozpadla.
Ani Sovětský svaz už se na příští MS nepodíval. Jeho místo zaujalo Rusko.
Jugoslávii sice ještě najdeme mezi účastníky turnaje v roce 1998, ale už to byl úplně jiný výběr než v Itálii. Bez fotbalistů ze Slovinska, Chorvatska a Bosny.
Naopak Německo se naposledy představilo pouze s hráči ze západní části země. Byť na přelomu června a července 1990 se národnímu týmu fandilo taky na východě, už veřejně, bez obav ze škraloupů ve spisech Stasi. Za tři měsíce se Německo sjednotilo a na příštím MS reprezentační dres oblékli i dva bývalí hráči Drážďan.
Nakonec dvě věci přežily italský šampionát víc než cokoli jiného.
Maskot Ciao, dodnes jeden z nejznámějších vůbec, tolik odlišný od všech těch usměvavých, ale zapomenutelných postaviček před rokem 1990 i po něm.
A spolu s ním taky výrok anglického útočníka Garyho Linekera po semifinálovém utkání prohraném na penalty: „Fotbal je jednoduchá hra: 22 hráčů se 90 minut honí za míčem a nakonec vyhrají Němci.“
Asi nejznámější ze všech fotbalových citátů se stal nesmrtelným. I když už nějaký čas neplatí.
