Fotbalový svět by dnes možná jméno Antonín Panenka neznal, kdyby se západoněmečtí reprezentanti neviděli na konci jara 1976 už na dovolené.
Při mistrovství Evropy v Bělehradě totiž přišli s nápadem, aby se finále v případě nerozhodného výsledku neopakovalo, jako třeba v roce 1968, ale aby vítěze určil penaltový rozstřel. Poprvé v historii.
Důvod? Nechtěli si prodlužovat náročnou sezonu – však Bayern vyhrál PMEZ, Frankfurt a HSV postoupily do semifinále dalších pohárových soutěží. Toužili být co nejdřív na Ibize. Nebo kdekoli jinde než v kabině a na hřišti.
Novinka se dohodla den před vrcholem turnaje.
Zbytek už je historie, jak se říká. Finále opravdu skončilo nerozhodně i po prodloužení a při následných penaltách uspělo Československo. Ve čtvrté sérii nervózní Uli Hoeneß přestřelil, po něm přišla velká chvíle Antonína Panenky. Míč poslal dloubáčkem doprostřed branky Seppa Maiera, který skočil k levé tyči, a oslavy mohly začít.
Franz Beckenbauer, jenž shodou okolností hrál 100. reprezentační zápas, už se ke svému pokusu nedostal. S odstupem let připustil, že byla hloupost prosazovat penaltový rozstřel. Věřil, že Němci na tom byli kondičně líp a při odvetě by proti Čechoslovákům uspěli.
Díky novému pravidlu se tak Panenka 20. června 1976 nesmazatelně zapsal do fotbalové historie. Jenže trvalo dalších skoro třicet let, než se jeho penalta stala fenoménem a jeho jméno celosvětovou proslulou značkou.
Tři napodobitelé za deset let
Dnes se na YouTube můžete do omrzení dívat, jak Panenku napodobují Messi, Zidane, Pirlo, Henry, Zlatan, Mbappé atd. Najdete tam i hitparádu nejlepších pokusů, stejně jako žebříček zpackaných panenkovských penalt.
Možná jste si ale všimli, že neexistuje video, kde by to samé zkoušeli Maradona, Platini, Zico nebo Rummenigge.
Právě proto, že do 90. let byla panenkovská penalta pouze historickou kuriozitou. Poznámkou pod čarou. Drzou a geniální fintou, kterou nebyl důvod opakovat.
Ostatně když se v červnu 1986 připomínalo deset let od bělehradského finále, Panenka v rozhovoru pro Československý sport přiznal, že zatím viděl dva cizí pokusy kopnout penaltu stejně a o třetím jenom slyšel.
Zároveň připustil, že o nějaké globální proslulosti jeho kousku nemůže být řeč. “Mohu si ji dovolit spíše venku, v cizině, kde mě tolik neznají,” řekl.
Naposledy se mu to prý povedlo v roce 1985, v dresu vídeňského Rapidu na zájezdu po Jižní Americe.
Penalta podle Bicana a Hojera
Z dnešního pohledu je zvláštní, že ani v samotném roce 1976 se z Panenkovy penalty nedělala až tak mimořádná věc. Byl za ni chválen, to ano, ale podobným způsobem jako třeba za povedenou kličku, na niž se za pár dnů zapomene.
V československých novinách byste jeho jméno marně hledali v titulcích. Jistě, vliv na to do určité míry měl duch doby. V časech socialismu nebylo zvykem vyzdvihovat schopnosti jednotlivců, tím spíš ne v kolektivních sportech. Vítězil přeci tým, od trenérů přes hráče až po lékaře a maséry, zapomenout se nesmělo ani na předsedu svazu.
Panenka byl proto v následujících dnech zmiňován buď pouze jako jeden z úspěšných penaltových střelců, nebo mu byla věnována maximálně věta navíc.
Například zpravodaj Lidové demokracie konstatoval, že “Panenkovi stačilo technicky bicanovskou penaltou dovršit skóre na 5:3 a rozhodnout definitivně utkání po 120 minutách hry.”
Číslo časopisu Stadion věnované Bělehradu sice vyšlo s odstupem několika týdnů, přesto si redakce vystačila s jedním odstavcem o Panenkovi.
V popisku pod fotkou bylo ještě zmíněno, že penaltu proměnil “s onou proslulou chladnokrevností Antonína Hojera, který podobným způsobem poslal před lety Zamoru do jednoho koutu branky a teprve pak do opačného zavěsil míč.” (pro kontext: sparťan Hojer hrál ve 20. letech).
V nejčtenější Rudém právu se dokonce ve finálovém referátu objevila formulace: “Nezůstal nic dlužen své pověsti a technickou, umístěnou ranou k tyči zajistil titul mistrů Evropy pro ČSSR.”
Ne, není na místě posmívat se reportérovi. Utkání končilo ve 22:58, na hraně uzávěrky, a z novinářské tribuny rozlehlého bělehradského stadionu nemusel mít nejlepší výhled. Natož aby měl možnost sledovat opakovaný záznam. Možná větu ani nenapsal on a na stránky novin ji ve spěchu doťukala služba v redakci.
Zkrátka a dobře: tehdejší vnímání Panenkovy penalty mělo daleko k výrokům o zásadním sportovním milníku.
To až s odstupem času se začala hledat vzletná slova a patetické obraty. Jako třeba: „Kdyby ji (penaltu) viděl Karel IV., dal by mu na tom svém mostě vytesat kámen navíc. Kdyby se toho dožil Alois Jirásek, určitě by jeho jméno vepsal mezi lidičky románu Proti všem či Skaláci. Kdyby se penalty dožila Božena Němcová, smetla by Viktorku a postavila by exekutora buď ke splavu, nebo na Staré bělidlo, aby turisté dvacátého století měli důvod k návštěvě.“
Řešil se víc Hoeneß než Panenka
V zahraničí to bylo podobné.
Například i německý magazín Kicker zřejmě bojoval s uzávěrkou. Finále věnoval malý prostor a hlavní postavou penaltového rozstřelu byl pro něj neúspěšný exekutor Uli Hoeneß. Československý záložník je zmíněn pouze pár znaky – „5:3 Panenka“. Nic víc.
Rovněž anglické deníky si všímaly hlavně Hoeneßova selhání. Možná ze škodolibosti. Možná proto, že ho novináři na rozdíl od Panenky znali; byl hvězdou Bayernu, mistrem světa i Evropy, trojnásobným vítězem PMEZ.
O vítězné penaltě se nejvíc rozepsal list Daily Mirror: „Panenka tak stál před nejdůležitějším okamžikem svého mladého života. Dal si rozběh deset yardů a pak drze poslal míč po levici Seppa Maiera.“
Patrně ani jeho redaktor neměl dokonalý výhled.
A když se Panenka poprvé od zlatého Eura podíval na britské ostrovy, v roce 1977 při kvalifikačním utkání se Skotskem, nevítala ho záplava reportérů. Noviny ho čtenářům s nudnou rutinou představovaly jako technického levého záložníka. Nikoli jako vynálezce výjimečné finty, která oslnila svět.
Stejné to bylo při ME 1980 i světovém šampionátu o dva roky později.
Všude jinde než v Západním Německu jako by se pár po letech na Bělehrad zapomnělo.
Vliv sociálních sítí a YouTube
Paradoxně až 21. století zajistilo Antonínu Panenkovi a jeho penaltě dodatečnou celosvětovou slávu. Především zásluhou nových technologických vymožeností.
V jeho éře se spousta ligových nebo i pohárových zápasů živě nevysílala a častokrát na místě nebyly ani kamery televizního zpravodajství. Proto i kdyby se ho někdo snažil napodobit, zřejmě by takový kousek zůstal světu utajen.
Zato dnes je fotbal k vidění v režimu 24/7. Snad o každém povedeném pokusu se ví, neboť se okamžitě stane hitem YouTube, sociálních sítí a televizních zpráv. Asi nebude přehnané tvrdit, že právě to je pro některé hráče motivací “dloubáček” zkusit. Zvlášť v utkáních, kdy zase o tolik nejde, nebo už je o výsledku rozhodnuto.
Navíc na seznam úspěšných exekutorů se zapsaly i megahvězdy v čele s Lionelem Messim nebo Kylianem Mbappém – a ti inspirují další následovníky.
Zinedine Zidane dokonce panenkovskou penaltu zahrál ve finále mistrovství světa, které sledovalo 715 milionů lidí. Byť jemu se míč za brankovou čáru ještě odrazil od břevna.
Svoji roli nepochybně hraje i skutečnost, že fotbal se vyrovnává a na turnajích nebo v pohárových soutěžích přibývá zápasů, které ani po 120 minutách nemají vítěze. Ve všech zemích a na všech úrovních. Nařizuje se taky víc klasických pokutových kopů, zvláště díky VAR. Za fauly, za hraní rukou.
V téhle záplavě logicky čas od času dojde taky na penaltu, jíž se dnes všude ve světě, s výjimkou země jejího zrození, říká Panenka.
