Tato noc nebyla krátká. Trvala víc než dvacet let a zničila životy, plány i sny několika generací.
Sportovní prostředí nebylo výjimkou.
Když 21. srpna 1968 vtrhly do Československa armády pěti zemí Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem, rozhodlo se de facto taky o tom, že plavec Alex Baumann získá dvě zlaté olympijské medaile pro Kanadu, Mirko Votava se stane legendou fotbalové Bundesligy a Jakub Hlásek se v tenisovém světě proslaví jako Jacob Hlasek, se švýcarskou vlaječkou u jména.
Ti všichni odcházeli ještě jako děti. Okupace a následné normalizační pořádky ale na Západ vyhnaly i desítky reprezentantů, zdaleka nejen Martinu Navrátilovou a hokejové hvězdy.
V prvních dnech po vpádu cizích vojsk byl sportovní svět nebývale solidární. Kluby i reprezentace odmítaly nastupovat proti Sovětům a jejich vazalům, dokonce se objevovaly hlasy, že agresor nemá na olympijských hrách v Mexiku co pohledávat.
Nakonec zvítězilo nesmrtelné klišé, že sport by se neměl míchat s politikou.
Aspoň na nějaký čas se ale Československo stalo zemí, které téměř všichni fandili a snažili se upozorňovat na její osud.
Sověti se stejně jako v roce 1956 olympiády účastnili
“Co bude s olympiádou?” To byla v čs. sportovním prostředí hlavní otázka, která se po odeznění prvotního šoku z okupace začala řešit.
Do začátku soutěží zbývalo 52 dnů a nikdo nevěděl, co nejbližší měsíce přinesou. Na trénink nebyly podmínky ani pomyšlení, domácí soutěže se rušily nebo odkládaly.
Tématem debat ovšem nebyla pouze příprava na událost roku. Stejně tak všechny trápilo, jaké to bude nastupovat proti sovětským soupeřům a jestli je vůbec slučitelné s olympijskými ideály, aby se agresor a okupovaná země poměřovaly na sportovišti.
Hned 22. srpna zveřejnili manželé Dana a Emil Zátopkovi výzvu, ať je SSSR z olympiády vyloučen.
O den později s podobným požadavkem přišli někteří američtí sportovci.
Od začátku však bylo zřejmé, že nic takového se nestane. “Nevím o pravidlech, která by Sovětskému svazu mohla zabránit v účasti,” pronesl Avery Brundage, šéf MOV.
Podobného názoru byla i mexická vláda s heslem: Sport sí, politica no.
Ostatně každý si pamatoval Melbourne 1956, kdy Sověti krátce před začátkem olympiády vojensky potlačili maďarské prodemokratické povstání – a nic se nedělo. Až na miniaturní evropský bojkot, o který se postaraly Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko.
USA navíc od roku 1964 válčily ve Vietnamu, proto jakákoli jejich snaha zamezit sovětskému startu v Mexiku by asi ve světe nezískala podporu.
Čáslavská by obětovala všechny medaile
Závěrečná příprava na olympijské hry se odehrávala v mírně pesimistickém období. Počáteční celonárodní odpor proti okupaci byl minulostí a v říjnu už v médiích převládal opatrný tón.
Přestalo se psát o hokejových reprezentantech uvězněných v roce 1950, ze stránek novin zmizely rozhovory s emigranty Jaroslavem Drobným nebo Olgou Fikotovou. Proměnil se i slovník při referování o aktuální politické situaci. Místo okupace se zmiňovaly “mimořádné události” a “těžké podmínky”, vyzývalo se ke klidu a důvěře ve státní orgány.
Přehnaně diplomatickými ohledy ale netrpěla gymnastka Věra Čáslavská, která před odletem do Mexika dala jasně najevo, že jí nepůjde jenom o sportovní výsledky.
“Obětovala bych všechny své dosavadní medaile za naše letošní vítězství. Protože bychom nebojovaly za sebe, za sportovce, ale za nás za všechny. A naši lidé si zaslouží – vítězství,” řekla pro Československý sport.
V rozhovoru nepadlo jediné slovo o Sovětském svazu nebo okupaci, ale každému muselo být jasné, co má na mysli.
Zároveň se netajila pochybami, jestli uspěje. První dva týdny po invazi v podstatě netrénovala a na rozdíl od soupeřek neměla luxus soustředit se pouze na technické detaily svých vystoupení.
V Mexiku se jí však vedlo skvěle. Získala čtyři zlaté medaile a stala se vůbec první v historii, kdo něco takového dokázal v individuálních disciplínách na jedněch OH.
Nadšeně ji podporovali i fanoušci na místě, naopak sovětské soupeřky vítalo publikum chladně. Ty dokonce odmítaly chodit na setkání s novináři. Logicky, většina otázek by se týkala okupace.
Československo nakonec získalo 7 zlatých, 2 stříbrné a 4 bronzové medaile. Byl to druhý nejlepší výsledek v historii a znamenal sedmé místo v hodnocení národů, před Západním Německem nebo Velkou Británií.
Za další úspěch komunističtí funkcionáři považovali, že se domů vrátila celá výprava. Zatímco v roce 1956 na čtyři desítky Maďarů zvolily emigraci, Čechoslováci věřili, že situace doma se zklidní a život se znovu vrátí k jarnímu optimismu.
Byla to jenom iluze. Což poznali i někteří olympionici. Věra Čáslavská byla po nastolení normalizace na téměř dvacet let odklizena z veřejného života a Milena Duchková, další zlatá medailistka z roku 1968, po konci kariéry emigrovala do Kanady.
UEFA přelosovala poháry a naštvala Sověty
Program, obsazení ani termín olympijských her v Mexiku se kvůli sovětské okupaci neměnily, ale jinak by se zřejmě nenašel sport, který by srpnovými událostmi nebyl poznamenán.
Okamžitě po 21. srpnu začaly mnohé západní země utínat sportovní kontakty nejen se SSSR, ale i s dalšími účastníky invaze.
Silně se vymezovaly především skandinávské státy a Švýcarsko. To hned na srpnové MS ve sportovním rybářství nepustilo reprezentanty NDR, Maďarska a Bulharska. Navíc tamní hokejová liga oznámila, že čs. hráči nebudou v příští sezoně považováni za cizince – tudíž v případě emigrace budou smět podepisovat klubové smlouvy.
Mezinárodní házenkářská federace zrušila ženský světový šampionát, který se měl konat v Sovětském svazu, a pro jistotu i celý ročník obou Pohárů mistrů evropských zemí.
Největší změny ale čekaly fotbal.
Doslova na vlastní kůži poznali sovětskou okupaci hráči Rapidu Vídeň, kteří měli 21. srpna na Julisce odehrát utkání Intertoto Cupu proti Dukle. Pochopitelně bylo zrušeno, navíc rakouský tým se pak přes území obsazené tanky hodně složitě dostával domů.
O dva dny později se proti zápasům s týmy zemí Varšavské smlouvy vyslovily AC Milán a hlavně glasgowský Celtic. “To se raději z Poháru mistrů odhlásíme, než abychom hráli proti okupantským státům,” ozval se Bob Kelly, šéf skotského klubu. “Podporujeme český národ a myslíme si, že nikdo ze západní Evropy by neměl hrát proti mužstvům ze Sovětského svazu, Polska, Maďarska nebo Východního Německa.”
AC Milán i Celtic patřily k těžkým vahám evropského fotbalu, proto UEFA musela rychle jednat. A rozhodla se přelosovat už nachystaný program pohárových soutěží.
Funkcionáři vymysleli model, kde v 1. kole budou západní týmy hrát výhradně proti západním, československé proti “neutrálním” z Rumunska a Jugoslávie a kluby z pěti invazních států jenom proti sobě. V říjnu se pak uvidí, jaká bude situace.
Celtic tedy místo maďarského Ferencvárose čekal St. Etienne z Francie, trnavský Spartak dostal Steauu Bukurešť, bratislavský Slovan si zahrál proti jugoslávskému NK Bor atd.
Proti přelosování se okamžitě ozval Sovětský svaz a další dotčené země. Celou věc označily za “proniknutí reakční politiky do mezinárodního sportu” a na protest se z PMEZ i PVP odhlásily. Kruté to bylo zvlášť pro Union Berlín, který si místo v pohárech vybojoval vůbec poprvé – a na další si musel počkat do roku 2002.
Pouze třetí soutěž, Pohár veletržních měst, zůstala téměř nedotčená. Nespadala pod evropskou federaci (až od roku 1971, kdy se přejmenovala na Pohár UEFA) a navíc se jí Sověti neúčastnili. Na startu teď však chyběli zástupci Dánska a Lucemburska, kteří odmítli nastoupit proti týmům z NDR a Maďarska.
Přesunuté MS v hokeji a krátký Závod míru
Pro československý sport bylo nejtěžším rozhodnutím odvolání pořadatelství hokejového šampionátu naplánovaného na březen 1969 do Prahy.
Padlo hned na začátku září a důvod byl jasný. Riziko, že zápasy se Sovětským svazem by mohly vyústit v mohutné protesty. Tím spíše, že v té době nikdo nemohl tušit, jak intenzivní a dlouhá okupace bude.
Turnaj se tedy přesunul do Stockholmu – a do historie se zapsal právě emotivně vyhrocenými duely Československa se SSSR (2:0 a 4:3).
Ani cyklistický Závod míru se v roce 1969 nekonal podle původního itineráře. Československý tým z něj odstoupil, oproti předchozímu květnu nepřijel ani nikdo z Velké Británie, Itálie, Švédska, Švýcarska, Nizozemska, Norska…
Byl nejkratší podnik od roku 1951, protože se jel pouze mezi Varšavou a Berlínem, se symbolickou zajíždkou do pohraniční oblasti severních Čech při šesté etapě z Jakuszyce do Wroclawi.
Závod míru byl jedním z posledních případů domácího sportovního vzdoru i mezinárodní solidarity s okupovaným národem.
V prosinci 1969 už čs. hokejisté po dvou letech opět hráli v Moskvě, na premiéře turnaje O cenu Izvestijí. Sovětům tentokrát podlehli 2:8 a poprvé narazili na sedmnáctiletého brankáře Vladislava Treťjaka, který je pak dlouhé roky bude docela trápit.
Symbolicky to, aspoň ve sportu, byla tečka za vzpomínkami na Pražské jaro.
