V prosinci 1975, tři měsíce po útěku z Československa, vedla Martina Navrátilová rozhovor se slavným novinářem Irou Berkowem. Seděli v luxusní restauraci hotelu Plaza na Manhattanu a devatenáctiletá tenistka dvakrát číšníkovi vrátila biftek s připomínkou, že je málo propečený.
Berkow si díky tomu mohl v úvodu článku pohrát s motivem, že Navrátilová nemá ráda, když je něco too red. Na talíři stejně jako v politice.
Ona zase ukázala, že ani v Americe se nebude bát ozvat, kdykoli se jí něco přestane líbit.
Nejvíc se bavili o tom, jak si zvyká na život v zemi, která se od její vlasti lišila snad úplně ve všem.
Česká teenagerka se pochlubila, co všechno si už stihla koupit, a přidala první soud o všední realitě USA: „Pokud jste tady chudí, tak jenom proto, že nepracujete tvrdě.“
Po čase se podobným naivním poznámkám bude smát, ale k tomu se ještě dostaneme.
Když přišla řeč na její rodinu, hlas se jí začal zadrhávat. Vyprávěla, jak každý týden volá domů, přestože půlhodinový hovor mezi kontinenty stojí stejně jako pět bifteků v hotelu Plaza, a jak každý telefonát končí v slzách.
„Rodiče jsou šťastní, že jsem šťastná. Ale když táta začne vzpomínat, jak jsme šetřili každou korunu, abychom mohli spolu jet na turnaj, nebo jak jsme chodili do lesa na houby, tak se rozbrečím,“ svěřila se Berkowovi.
Článek vyšel v řadě zámořských novin, pod různými titulky. Jeden z nich zněl: American ways come easy to Czech tennis star.
Ale tak úplně pravda to nebyla.
V následujících letech musela svést nemálo osobních bitev, aby se mohla stát nejen nejlepší tenistkou všech dob, nýbrž i respektovanou osobností.
Aby mohla nahlas říct: „Já jsem Martina Navrátilová a jsem taková, jaká jsem. Smiřte se s tím.“
Naivní dívenka z Východu
Freedom. To bylo slovo, která tehdy opakovala snad v každém rozhovoru. Jako by chtěla dát najevo, že důvodem emigrace nebyla touha po penězích – což jí předhazovalo nejen Rudé právo, ale i část západních novinářů, kterým přišlo podezřelé, že by se mladá profesionální sportovkyně mohla zajímat o něco jiného než o výsledky.
Přesto byla v prvních letech po útěku opakovaně portrétovaná jako naivní dívenka z Východu opájející se vymoženostmi kapitalismu.
Nálepka luxury-loving defector se jí držela velmi pevně. Nedá se však říct, že by jí nešla naproti.
Bez uzardění se chlubila, kolik času tráví v hollywoodských buticích, jako doma se cítila v klenotnictví u Tiffanyho, do značky Gucci oblékala i svého psa. Při zápasech jí na zápěstí chrastilo pět zlatých náramků a na krku se pohupovaly tři náhrdelníky, což některé fanoušky iritovalo zejména.
„Myslela jsem si, že takhle klenotnicky vybavená jsem perfektní zjev, ale trochu jsem to asi přehnala,“ zasmála se tomu o deset let později v autobiografii Martina, kterou sepsala s americkým novinářem Georgem Vesceyem a pro své exilové nakladatelství ji přeložil Josef Škvorecký.
A kam se ztratila proklamovaná touha po svobodě?
Nikam. Jenom ji Navrátilová nezužovala na politiku. Ke svobodě patří utrácet poctivě vydělané peníze, za co chceme. Ať si o tom ostatní myslí cokoli. Ať se jí klidně posmívají, že pro americký daňový úřad je mezi emigranty největším požehnáním od příchodu Wernhera von Brauna.
Na druhé straně si s odstupem času dokázala přiznat, že posedlost nakupováním byla i projevem emoční nestálosti, jež na ni po emigraci dolehla. V devatenácti letech se v USA ocitla sama, teprve si hledala opravdové přátele i nový domov, neměla trenéra ani nikoho, kdo by ji usměrňoval.
Ovšem tyhle pocity se těžko vysvětlují druhým.
Ufňukánek konečně jedničkou
Ideálně se necítila ani na kurtu. Nebo aspoň jí tenis nešel tak, jak by si přála – a jak to skoro celý svět očekával.
Kritický byl hlavně rok 1976.
Navrátilová díky v zálibě ve fast foodu znatelně přibrala, dostala se na 76 kilo a získala posměšnou přezdívku Big Wide Hope (byla to parafráze termínu Big White Hope z prostředí profesionálního boxu).
Za celou sezonu vyhrála pouze dva turnaje, což až do rozlučkového roku 1994 zůstane nejhorší bilancí její profesionální kariéry. K nim přidala jediné finále.
V žebříčku WTA si pohoršila ze třetího na čtvrté místo.
Opravdu tvrdý pád přišel na US Open, kde v 1. kole senzačně podlehla Janet Newberryové. Psychicky se z toho sesypala. Hned na kurtu se rozbrečela a před novináři utekla.
To byla další barva jejího veřejného obrazu v prvních letech po útěku. Crybaby. Ufňukánek Navrátilová. Rozmazlenec Navrátilová. Spratek Navrátilová.
Sympatie publika si získávala složitě. Často se totiž hádala s rozhodčími a nechala se rozhodit jedním sporným verdiktem, někdy zápasy končila v slzách.
Teprve spolupráce s golfovou profesionálkou Sandrou Hayniiovou vnesla do její kariéry i života řád.
V roce 1978 Navrátilová konečně vyhrála Wimbledon a stala se světovou jedničkou. Byť do velké míry se na téhle pozici udržela díky tomu, že rivalka Chris Evertová část sezony vypustila.
První díl jejích amerických bojů skončil vítězně. Dokázala, že může být šampionkou, a ne jenom talentovanou holkou z východní Evropy.
Aktivistka, která si (občas) protiřečí
Někdy v té době se začala zajímat také o jiné věci, než je pouze tenis. Zejména pod vlivem tehdejší partnerky, feministické spisovatelky Rity Mae Brownové. Ta sice málem její sportovní kariéru zničila, ale zároveň jí ukázala, že na světě neexistují jenom forhendy, fiftýny a mečboly.
Tedy ne že by se předtím Navrátilová ostýchala vyjadřovat se k politickým záležitostem. Koneckonců, měla nálepku politického uprchlíka.
Hned druhý den po útěku, na tiskové konferenci v New Yorku, se pustila do mladých Američanů. Nechápala, proč kritizují vrcholné politiky, když mají privilegium žít v tak skvělé zemi.
„Pokud mají pocit, že je tady draze, ať vyrazí do Francie. A jestli jim přijde, že je v Americe málo svobody, ať se podívají za železnou oponu,“ vzkázala jim.
Až po pár letech života v USA pochopila, že protestovat proti vládě neznamená, že si nevážíte svobody a demokracie.
Stejně tak si upravila další kdysi idealizované představy o nové vlasti. Poznala, že byť se v Los Angeles žije stokrát příjemněji než v Leningradu, tak i Amerika má svoje problémy. Politické, sociální, rasové.
Rozmlouvat veřejně o tématech mimo sportovní svět ji začalo bavit (a baví dodnes) a trochu se to podobalo jejímu tenisu. Servis. Volej.
Ne každý míček skončí uvnitř kurtu, ale důležité je nebát se hrát odvážně.
Až do polohy full crusader social mode, jak to nazval americký novinář Peter Bodo.
V souvislosti s Navrátilovou přišel i s dalším termínem. Celebthink. Všímal si, že slavná hráčka si občas protiřečí a ne vždycky jsou její slova v souladu s činy.
Nedělalo ji problém vyfotit se na titulní stránku časopisu, jak s parťačkou Pam Shriverovou střílejí kachny, aby se po čase nadchla pro veganství nebo ochranu zvířat.
Vystupovala proti social injustice, přitom žila v luxusním horském středisku Aspen, kde černocha mohla potkat jedině tehdy, když si Eddie Murphy přijel zalyžovat.
Propagovala zdravý životní styl, ale za většinu majetku vděčila firmě Philip Morris, výrobci cigaret a hlavnímu sponzorovi ženské tour.
Servis. Volej.
O jedné věci se ovšem veřejně odmítala bavit. O své sexuální orientaci. Logicky. Nikdo ze sportovců to před ní nedělal a dlouho měla pocit, že je to soukromá věc.
Pak se – trochu proti své vůli – rozhodla podstoupit i tenhle boj.
Neplánovaný coming out
K nejotevřenějším pasážím zmíněných pamětí patří kapitola, jak rodiče dostali na přelomu let 1979 a 1980 možnost navštívit ji v USA. Včetně nevyřčeného svolení úřadů tam zůstat.
Pro emigraci se nakonec nerozhodli. Důvodů bylo víc, ale tím hlavním se stala skutečnost, že se nesmířili s jejím životním stylem.
Přesněji řečeno s tím, že ji ženy přitahují víc než muži.
Dozvěděli se to až v Americe. Zejména pro (nevlastního) otce to byl šok. V podstatě se kvůli tomu s rodiči na nějaký čas rozhádala a oni se po půl roce vrátili do Řevnic.
V tenisovém světě o její sexuální orientaci věděl skoro každý, včetně novinářů. Ale kromě několika narážek nebo fotek ve společnosti jiných žen se v médiích nic neobjevilo.
Sportovní reportéři ctili staromódní zásadu, že jejich posláním je psát o sportu.
Teprve v březnu 1981 se Navrátilová svěřila Stevu Goldsteinovi z New York Daily News. Ale dohodli se, že rozhovor zatím publikovat nebude.
Kvůli dvěma obavám.
První z nich byl fakt, že měla zažádáno o americké občanství. A dostat se k němu byl nečekaně náročný proces i pro slavnou tenistku.
Už v roce 1978 požádala Kongres o jeho předčasné udělení, aby mohla reprezentovat USA. Tak znělo oficiální zdůvodnění.
Pro ni ale byla jistě důležitější praktická stránka věci.
Potřebovala americký pas, aby nemusela při každém návratu podstupovat zbytečné byrokratické procedury. Aby v zahraničí byla pod oficiální ochranou nové vlasti. Aby při cestě z Hamburku do Vídně nemusela složitě hledat letecké spojení míjející vzdušný prostor NDR a Československa, protože měla strach, že může být unesena.
Vyhověno jí nebylo. Musela tedy čekat do roku 1981.
Nikoli neopodstatněně se obávala, že kdyby se veřejně začalo mluvit o její sexuální orientaci, jako příliš kontroverzní osoba by občanství dostat nemusela. Republikáni, kteří se tehdy vrátili k moci, nejsou skalními fanoušky sexuálních menšin dnes, natož tenkrát. Navíc v některých amerických státech – jako například ve Virginii, kde zrovna žila – byla homosexualita de iure stále trestná.
Na radu právníka proto celý proces absolvovala v liberální Kalifornii. Se šťastným koncem: 20. července 1981 složila slavnostní přísahu a stala se americkou občankou.
Druhou obavou bylo, že ublíží ženskému tenisu.
Právě v roce 1981 vypukla aféra Billie Jean Kingové, někdejší světové jedničky a stále nejvlivnější osobnosti WTA. Začala se s ní soudit bývalá kadeřnice špičkových hráček, s níž sedm let žila. Důvodem byly palimony – zjednodušeně řečeno jsou to alimenty, na něž má partner po rozchodu právo, byť nežili v oficiálním svazku.
Navrátilové bylo naznačeno, že pokud by veřejně promluvila o své orientaci i ona, hlavní sponzor ženské tour, firma Avon, by odstoupila od spolupráce. Však to bylo v době, kdy homofobie byla normou a kdy se firmy, jež si dnes na sociálních sítích dávají do profilu duhovou vlaječku, děsily jakékoli publicity spojené s homosexualitou.
Goldstein koncem července 1981 zavolal Navrátilové do Monte Carla, kde zrovna hrála, že už musí rozhovor zveřejnit. Americké občanství bylo kladně vyřízené a jeho šéfové na něj tlačili. Nechtěli si sólokapra takové velikosti nechat utéct.
Byla proti. Ale publikaci zabránit nemohla.
„Pořád tvrdím, že to bylo zneužití důvěry, ale dávám to za vinu i sobě. Bylo ode mě hloupé a naivní svěřovat se s nejniternějšími city reportérovi, který má jiné priority, než je moje bezpečí, moje štěstí,“ vzpomínala později.
Coming out byl dokonán.
Rozhovor v listu New York Daily News vyšel 30. července 1981, druhý den ho přelouskaly všechny deníky v USA a mnohé ve světě. Martina: I’m Bisexual.
Tohle prohlášení v různých obměnách křičelo z novinových stránek.
Jak později Navrátilová odhadla, kvůli coming outu přišla o deset milionů dolarů, protože někteří sponzoři se od ní s ohledem na veřejné mínění raději odvraceli (ale jiní zůstali věrní, sluší se dodat).
To však nebylo všechno. Novináři nejen z bulváru tehdy i v následujících letech rozebírali věc z mnoha stran a způsobem, jaký by dnes byl neakceptovatelný.
„Investigativně“ se vyptávali rodičů mladých hráček, jestli nemají strach, že jejich dcery taky skončí jako lesby. Sponzorských firem se dotazovali, jestli jim taková publicita neuškodí (mimochodem, zmíněný Avon ukončil spolupráci s WTA už na jaře 1982).
Později dokonce řešili, kolik z hráček TOP 10 je heterosexuálních a kolik ne.
„Novináři najednou neměli problém se ptát sportovkyň, jestli náhodou nespí se ženami. U sportovců by si něco podobného nedovolili, přesto byste mezi nimi také našli dost gayů,“ uvědomovala si Navrátilová, kterou čekal další boj.
Obhájit si svou odlišnost veřejně a jednou provždy.
Zlomový rok 1981
Rok 1981 – ať už to byla shoda okolností s udělením občanství a coming outem, nebo ne – byl v její kariéře klíčový. Přitom začal pořádnou dardou. Na turnaji v Amelia Island prohrála s Evertovou 0:6 a 0:6.
Řada lidí ji začala odepisovat.
Táhlo jí na pětadvacet, byla světovou trojkou a experti ji začínali vidět jako bývalou šampionku pomalu klouzající směrem dolů. Tím spíš, že vedle stále skvělé Chris Evertové tady byla Tracy Austinová, o slovo se hlásily Andrea Jaegerová, Hana Mandlíková a další mladé hráčky.
Naštěstí tahle porážka byla začátkem cesty nejen zpátky na pozici jedničky, ale i do tenisové historie.
Navrátilová si urovnala soukromý život, přestěhovala se z Virginie zpátky do Texasu a hlavně začala spolupracovat s basketbalovou hvězdou Nancy Liebermanovou.
Ta ji přesvědčila, že tenisu dává málo, že zbytečně prohrává zápasy, které by měla vyhrávat, a že když na sobě začne makat, bude světovému tenisu dominovat.
Navrátilová si hodně slibovala už od US Open v roce 1981. Byl to jediný grandslamový turnaj, který zatím nevyhrála. Navíc v jejím novém domově.
Jenže se jí tam ukrutně nedařilo.
Novináři měli po ruce paralelu s Björnem Borgem, který dokáže vyhrát kdekoli na světě, jenom ve Forest Hills a Flushing Meadows nikoli. Ani fanoušci jí moc nepřáli – i kvůli vyjádřením, že se jí na rušných kurtech v New Yorku nehraje dobře.
Teď konečně postoupila do finále. V něm nad Austinovou získala první set a byla blízko vytouženému titulu. Pak ale nezvládla dva tie breaky. A zase se topila v slzách.
Tentokrát ji však při slavnostním ceremoniálu vyprovázel potlesk zaplněného centrálního dvorce. Ač poražená, dočkala se ovací ve stoje. Jako by ji newyorské publikum konečně přijalo za svou, jako by ocenilo všechno, čím si v předchozích měsících musela projít.
Když dojatá Navrátilová přebírala cenu pro poraženou finalistku, řekla do mikrofonu: „Trvalo mi devět let, než jsem vyhrála tenhle stříbrný míček. Doufám, že mi nebude trvat dalších devět let, než vyhraju mistrovský pohár.“
Připadají vám ta slova povědomá?
Svým způsobem to byla rozcvička na podobný projev, taky emotivní, ale z jiného důvodu, který pronese o pět let později před diváky na pražské Štvanici.
Dokonalá profesionálka Navrátilová
Představením na US Open 1981 a změnou v přístupu k tenisu začala nejlepší léta její kariéry.
Z následujících 28 grandslamů se ve 22 případech dostala do finále, patnáctkrát odešla z kurtu jako vítězka.
V roce 1984 vyhrála 74 utkání dvouhry v řadě a stala se čtvrtým nejlíp placeným sportovcem světa. Brala víc než hvězdy NBA, vydělala si tenkrát zhruba desetkrát víc než hokejista Wayne Gretzky.
Dokázala získat čtyři grandslamové tituly v řadě, byť ne v kalendářním roce. Její rekordní série se zastavila na šesti (Wimbledon 1983 až US Open 1984; tehdy se ještě Austrálie hrála na přelomu listopadu a prosince, proto za rok 1984 nemá klasický Grand Slam).
Dohromady vyhrála 167 turnajů dvouhry a 332 týdnů byla světovou jedničkou.
Ženskému tenisu jasně vládla.
Pořád ale byla terčem dobových stereotypů. Někteří novináři v narážkách na její sexuální orientaci mudrovali, že vlastně hraje mužský tenis a je svým způsobem nespravedlivé, když všechny ty dívenky v šatech opatrně pinkající od základní čáry poráží rozdílem třídy.
Zatímco před pár roky se jí předhazovalo, že nedokáže naplnit svůj jedinečný talent, teď byl problémem její odstup od konkurence.
„Vždyť ostatní hráčky můžou trénovat stejně. Můžou do úmoru běhat čtvrtky na dráze, můžou chodit do posilovny, můžou nabírat kondici při basketu,“ odrážela absurdní výtky.
Rovněž její přímočará povaha vadila víc než dřív. Zatímco John McEnroe nebo Jimmy Connors byli považováni za osobnosti i díky tomu, jak neurvale se občas chovali při zápasech, u žen nebylo projevování emocí vítané.
Za ideál se považovalo uhlazené vystupování po vzoru Evertové a Austinové.
Zároveň do roku 1983 trvalo, než se objevila na titulní stránce magazínu Sports Illustrated. Byla už čtyřnásobnou wimbledonskou vítězkou, ale dočkala se, až když vyhrála US Open. Původně se o ni měla dělit s Ivanem Lendlem, ale když ten ve finále neuspěl, měla ji celou pro sebe.
Konečně.
Málo konzervativní emigrantka
Ani prestižní pocta a další tituly nic neměnily na tom, jak ji přijímala část médií, zejména těch konzervativních.
Neustále a s jistou dávkou zlomyslnosti jí byl připomínán východoevropský původ. Nepomáhalo, že se proti tomu ohrazovala, že se hrdě hlásila k Americe.
Například v roce 1985 se dostala mezi pět finalistek ankety o nejlepší sportovkyni USA posledního čtvrtstoletí, přesto ji o rok později Sports Illustrated neuctivě tituloval jako na blond obarvenou bisexuální emigrantku z Československa.
S jasným podtónem: kdyby se narodila v USA, byla by vzorná jako Evertová. Ale co čekat od někoho, kdo vyrůstal v bezbožném komunismu…
I v tomhle směru se totiž vymykala obvyklým klišé. Většina lidí měla s uprchlíky z východní Evropy zkušenost, že jsou bytostně konzervativní, že Demokratickou stranu považují za odnož KSSS a snaží se být američtější než Američané. Ze sportovců se takové definici blížili Ivan Lendl a později hlavně Robert Holík.
Navrátilová byla jiná. Díky tomu se dopracovala k dalšímu nečekanému poznání: i svobodomyslná země může mít problém se svobodomyslnými osobnostmi. Zvlášť pokud jsou to ženy a jejich názory nezapadají do mainstreamu.
„Existují Američané, kteří nenávidí komunismus, ale přitom si z nějakého důvodu myslí, že jsem měla zůstat doma a žít pod režimem, který se jim osobně nezamlouvá,“ posteskla si na tohle téma.
Bitvy s veřejným míněním vedla i dávno po tom, co komunismus padl. Brala se za práva homosexuálů, za zrovnoprávnění žen, za skorou jakoukoli menšinovou věc, která vás napadne.
Inspirace nejen tenisová
Když v roce 1994 končila s profesionálním tenisem (pravda, v novém tisíciletí se na kurty vrátila a v deblu dokonce reprezentovala na olympiádě v Aténách 2004), nikdo nepochyboval, že odchází největší hráčka historie.
Dokonce i neúprosný britský bulvár ji začal velebit a londýnské publikum ji při poslední účasti ve finále Wimbledonu vítalo mnohem vřeleji než dřív.
Ona všechny sentimentální poklony brala s nadhledem. Vtipkovala, že její legacy není kdovíjak výrazná, protože i když vyhrála tolik titulů a tak dlouho byla světovou jedničkou, co se útočného stylu týče, našla málo následovnic. Zase se hraje od základní čáry a na síť se nikomu moc nechce.
Může být.
Nakonec jejím největším odkazem třeba nejsou bitvy na kurtech, ale ty, které musela vybojovat za branami stadionů.
„Já jsem Martina Navrátilová a jsem taková, jaká jsem. Smiřte se s tím.“
Dnes se to může zdát jako banalita. Samozřejmost, která nestojí za řeč. Vždyť skoro každý sportovec touží být jedinečný. Zapamatovatelný. Nesplývat s davem a jít vlastní cestou.
Ale obhájit si to před čtyřiceti, padesáti roky vyžadovalo pořádnou kuráž.
