Mezi sovětskými hokejisty 70. a 80. let byl nepřehlédnutelný. Zatraceně rychlým bruslením, ale taky díky knírku a nezvyklému jménu.
Helmuts Balderis.
Nejlepší lotyšský hráč éry SSSR se občas vymykal i chováním. Když „rudá mašina“ prohrála na olympijském turnaji v Lake Placid s americkým týmem (do historie se duel zapsal jako Miracle on Ice), on jediný přišel za trenérem Herbem Brooksem a poblahopřál mu k vítězství.
Nebylo divu, že v přísně sešněrovaném sovětském hokeji to svérázný syn řidiče z Rigy neměl jednoduché.
„Helmuts takhle brzy zešedivěl hlavně proto, že příliš dlouho hrál pod Viktorem Tichonovem,“ dělal si později, ke konci osmdesátých let, legraci Igor Larionov, další ze skvělých útočníků oné doby.
Sám Balderis vyprávěl historku, jako ho despotický kouč vyřadil ze sestavy kvůli tomu, že během třetiny vstřelil hattrick. „Hraješ moc na sebe,“ znělo zdůvodnění.
Nejlepší střelec mistrovství světa
Jejich cesty se poprvé střetly v klubu Dinamo Riga, kam Tichonov přišel v roce 1968 z Moskvy, jako mladý začínající trenér. Mužstvo vytáhl ze třetí ligy až do nejvyšší soutěže.
Když v roce 1977 dostal příležitost převzít CSKA Moskva (a sbornou), vzal si Balderise s sebou. V podstatě mu to dal příkazem.
„Pokud chceš dál hrát v reprezentaci, nemáš jinou možnost,“ nastínil mu realitu sovětského hokeje.
To už měl Balderis za sebou účasti na prvním ročníku Canada Cupu a dvou světových šampionátech, ve Vídni 1977 byl dokonce vyhlášen nejlepším útočníkem turnaje, ale vždycky se vracel bez zlaté medaile.
Té se dočkal až na MS 1978 v Praze, kde se pro změnu stal nejlepším střelcem.
Góly dával s lehkostí a rychlý, ladný pohyb mu zajistil přezdívku электричка. Tedy elektrický vlak. Při každém střídání podával důkaz, že zvěsti o šesti letech strávených krasobruslařským tréninkem nejsou jenom bajky.
„Bruslí tak, jak by si většina hráčů NHL přála, aby uměli bruslit,“ napsaly o něm kanadské noviny, když v roce 1979 nastoupil proti hvězdám NHL na Challenge Cupu.
Pokud někdo ze sovětských hokejistů nepůsobil na ledě ani v civilu jako robot, byl to právě on.
Odchod z CSKA Moskva
Ve službách CSKA nakonec setrval pouze tři roky. Jednak jako hrdý Lotyš neměl Rusy příliš v lásce a jednak ho vyčerpávalo neustálé cestování mezi Moskvou a Rigou, kde musel nechat manželku s dcerami.
Tichonov mu to nikdy neodpustil. Do reprezentace už ho pak povolával výjimečně. Podle sovětské tradice totiž základ sborné tvořili vojáci z prominentního CSKA doplnění o hráče dalších moskevských klubů. Hokejisté z ostatních ruských měst nebo dokonce jiných svazových republik měli obvykle smůlu.
„Stávalo se, že mě vzal na soustředění před mistrovstvím světa, ale potom mě jako posledního z týmu vyřadil,“ vzpomínal později Balderis.
Po odchodu z Moskvy si zahrál na jediné velké akci – světovém šampionátu v roce 1983. Ke svému třetímu titulu přispěl devíti body v deseti utkáních.
Na olympiádu v Sarajevu musel zapomenout, stejně jako na MS v Praze, ačkoli byl nejlepším střelcem sovětské ligy. I borci jako Larionov, Makarov nebo Krutov se kanonýrovi z periferie dívali na záda.
V roce 1985 poprvé ukončil vrcholovou kariéru. Bylo mu třiatřicet, a byť stále patřil ke špičce, nechtěl promeškat příležitost stát se hrajícím trenérem v Japonsku.
Byl jedním z prvních sovětských sportovců, kteří směli odejít do zahraničí. Měl sice nabídky i z Německa, Finska, Švýcarska, zájem projevily Toronto a Edmonton, ale soudruzi v Moskvě je všechny smetli se stolu.
„Do Japonska mě nepustili za odměnu, to opravdu ne,“ vyprávěl s úsměvem. „Z mého platu si nechávali devadesát procent, já se musel spokojit se zbytkem.“
Nečekané angažmá v NHL
Fanoušci znovu jméno Helmutse Balderise zaregistrovali v roce 1989. V docela nečekané souvislosti. Jako 238. v pořadí ho do NHL draftoval klub Minnesota North Stars!
Ne, nebyl to vtip. Naopak rekord, který už nebude překonán: Balderis se v necelých sedmatřiceti letech stal nejstarším draftovaným hráčem.
Jako hokejista po konci kariéry směl ze SSSR odejít zadarmo a nemusel ani čekat na svolení svazu. Tím měl všechno usnadněné.
Do Minnesoty původně mířil jenom na zkoušku. Navíc s podmínkou, že cestu na tréninkový kemp zaplatí klubový lékař George Nagobads, který pocházel z Lotyšska.
Právě on přesvědčil skauty North Stars, ať se na Balderise zaletí podívat do Japonska.
Vrátili se s reportem, že roky jsou na něm pochopitelně znát, ale pořád je skvělý bruslař. „Nečekáme, že by zvládl celou sezonu, ale 50-60 zápasů by mohl dát. A hlavně může vylepšit naše přesilovky,“ plánoval si generální manažer Jack Ferreira.
A trochu taky věřil, že pokud návrat po pauze zvládl stejně starý Guy Lafleur, povede se to i lotyšskému harcovníkovi.
Když přišel Balderis do tréninkového kempu, s ustupujícími šedivými vlasy a v brýlích, strhl na sebe nebývalou pozornost. V Minnesotě už sice působilo pár Evropanů, včetně Františka Musila, ale nikdo z nich nepocházel z legendami obestřeného Sovětského svazu.
Stačilo pár dnů, a spoluhráči uznale komentovali Balderisovo bruslení, vymakané nohy a práci s hokejkou. Získal si je i vtípky v jednoduché angličtině. Žádný suchar z Východu, tohle byl zábavný chlapík.
Jeden z novinářů se ho dokonce zeptal, jestli si věří, že by mohl být stejně dobrý jako Wayne Gretzky, největší hvězda ligy. „To určitě ne, on je o dost mladší. Ale pokud obránci soupeře budou proti mně hrát stejně mírně jako proti němu, nebude ten rozdíl tak velký,“ odpověděl.
Po vydařeném kempu podepsal roční smlouvu na 150 tisíc dolarů s opcí na další sezonu a na rozdíl třeba od Dušana Paška, mladšího o osm let, zůstal v prvním týmu.
„Yankee dollar is good,“ smál se v rozhovorech s reportéry a zdůrazňoval, že zatímco v sovětské lize měl roli gladiátora, teď hraje jenom pro sebe, pro Helmutse Balderise.
Další ze slov, která často opakoval, bylo freedom.
V NHL debutoval 5. října 1989. Ve stejný den jako bývalí spoluhráči Igor Larionov nebo Sergej Makarov. Stal se druhým nejstarším nováčkem v historii soutěže.
Pak ho přibrzdily problémy s vízy, ale počátkem listopadu si připsal první gól proti Chicagu. Krátce nato dvakrát skóroval v utkání s Torontem.
A to bylo vlastně všechno, co v zámoří předvedl.
Postupem času začalo jeho herní vytížení klesat a v play off sledoval úsilí spoluhráčů pouze z tribuny. I když projevil zájem pokračovat, vedení North Stars opci na další sezonu nevyužilo.
Hokeji zůstal věrný i po čtyřicítce
Balderis stihl v NHL 26 utkání, připsal si devět bodů za tři góly a šest asistencí.
Jeho angažmá se do historie zapsalo spíš jako kuriozita, ale propadák to rozhodně nebyl. Vždyť s adaptací na zámořské podmínky měli problémy i mnohem mladší borci z Evropy. On navíc za předchozí čtyři roky odehrál dohromady míň zápasů, než kdysi za celou sezonu.
Hokeji však vale nedal. Následující ročník sice vynechal a znovu se dal na trenéřinu, ale po vyhlášení lotyšské samostatnosti se na led vrátil.
Až do roku 1996 hrál za různé týmy z Rigy (v jednačtyřiceti letech se stal se 76 brankami nejlepším střelcem ligy!) a dokonce si připsal dva starty za reprezentaci, proti Litvě a Estonsku. Dvěma góly jí pomohl k postupu do skupiny B mistrovství světa.
Z dálky potom sledoval, jak se jeho následovníci – obránce Sandis Ozolinš, brankář Arturs Irbe nebo útočník Sergejs Žoltoks – nejen prosazují v NHL, ale získávají mladé pobaltské republice i respekt na mezinárodní scéně.
Mimochodem, při pozornějším zkoumání lotyšské soupisky, na jakémkoli turnaji, vás možná zaujme jedna věc. Žádný z hráčů nemá na dresu devatenáctku.
Tohle číslo bylo vyřazeno na počest Helmutse Balderise.
