Až do jara 1989 nenašel nikdo z elitních sovětských hokejistů odvahu utéct do NHL. Na rozdíl od zástupu Čechů a Slováků.
První to zkusil Alexej Mogilnyj, o rok později ho následoval spoluhráč Sergej Fjodorov. Oba využili zahraniční turnaje, odkud se už do vlasti nevrátili.
Kapitán sovětské reprezentace Vladimir Konstantinov zvolil odvážnější plán. Ve spolupráci s Detroitem Red Wings se rozhodl utéct přímo z Moskvy. Pomocí úplatků a předstírání vážné nemoci, která ho měla vyvázat ze služeb armády a tím i CSKA.
Vyšlo to v srpnu 1991. Šlo o jeden z nejriskantnějších útěků, přestože studená válka už byla minulostí a Sovětský svaz mířil k zániku.
Dvě tašky plné dolarů
Detroit draftoval Konstantinova o dva roky dřív, jako 221. v pořadí. V podstatě to byla střelba od boku.
Sovětský režim sice začal uvažovat, že by do NHL pouštěl vysloužilé reprezentanty, ale v případě dvaadvacetiletého obránce nic takového nepřipadalo v úvahu. Zároveň se politická situace na Východě měnila prakticky měsíc od měsíce, tak co kdyby náhodou.
Prioritou pro Detroit byl ovšem příchod útočníka Sergeje Fjodorova. Povedlo se to v létě 1990, kdy se sovětská reprezentace účastnila Her dobré vůle v USA. Po jednom ze zápasů zmizel z hotelu a naskočil do nachystaného auta, jež ho odvezlo za vysněným angažmá do Detroitu.
Brzy po něm se stejným směrem vydali ukrajinští útočníci Dmitrij Christič (Washington) s Alexandrem Godyňukem (Toronto).
NHL se bála ostré reakce sovětského hokeje, ale dostavily se maximálně tiché výčitky. Režim už byl tak vyčerpaný, že se všechno odbylo několika novinovými články o mizerném charakteru uprchlých hráčů. Vedení svazu dokonce v klidu odsouhlasilo zámořské turné tří klubů.
Jedním z nich byl CSKA Moskva, který se i s Konstantinovem na přelomu let 1990 a 1991 vydal odehrát sedm zápasů s týmy NHL.
Pro detroitského generálního manažera Jimmyho Devellana to byla ideální příležitost nejen vidět na ledě vytouženou posilu, ale hlavně se s ní setkat. A aby Red Wings sovětskou stranu zbytečně neprovokovali, raději do zápasu s CSKA v Joe Louis Areně nepostavili Fjodorova.
Po jeho skončení odvezli Konstantinova do klubové centrály, k půlnočnímu jednání.
Devellano před něj – jak líčí novinář Keith Gave v knize The Russian Five – postavil dvě tašky napěchované dolary a pronesl: „Když tady zůstaneš, uděláme z tebe boháče.“
Ruský obránce však odmítl. Doma má ženu s dcerou, bez nich nikam nepůjde.
Navíc si v CSKA nekroutí pouze povinnou dvouletou službu, ale je vojákem z povolání a smlouvu s armádou podepsal na 25 let. Podobný úprk by se rovnal dezerci. Prohlásili by ho za zrádce a doplatila by na to i rodina.
Ke všemu by byl odsouzen jako zločinec, což by zase byla komplikace při získávání pracovních víz v USA.
Ač nerad, Devellano se s ním rozloučil. Místo podpisu získal pouze hráčův příslib, že NHL ho rozhodně láká.
Vzápětí pověřil svého pobočníka Jima Litese, který do Ameriky dokázal dostat Petra Klímu a Sergeje Fjodorova, aby vymyslel, jak co nejrychleji vyřešit i Konstantinovovův případ.
Konstantinov a plán s rakovinou
Na květnový šampionát do finského Turku vyrazila delegace Detroitu v téměř nejsilnějším složení. Hlavně proto, aby dohodla smlouvu se švédským obráncem Nicklasem Lidströmem.
Druhým bodem pobytu bylo nové jednání s Konstantinovem.
Jak si manažeři všimli, sovětský tým byl tentokrát pod ještě větším dohledem než dřív, přesto se podařilo zaranžovat schůzku. Pro jistotu se sešli za městem, uprostřed lesa.
Konstantinov zopakoval přání odejít do NHL. „O peníze mi nejde, podepíšu jakoukoli smlouvu,“ ujišťoval druhou stranu.
Zbývalo najít způsob, jak odchod zlegalizovat.
Oťukávání se svazem ani CSKA nikam nevedla. Detroit vždycky slyšel jasné NĚT. Pak ale Valerij Matvějev, sportovní novinář z listu Pravda, který se angažoval už v příchodu Fjodorova, americkému klubu navrhnul, že zkusí dosáhnout propuštění Konstantinova z armády. To by cestu do NHL hodně usnadnilo.
Pochopitelně to nebyla jednoduchá mise. Nestačilo podat žádost a počkat si na razítko.
Naštěstí v létě 1991 byl Sovětský svaz zemí zmítanou chaosem. Nikdo netušil, jestli se režim znovu upevní směrem k totalitním pořádkům, nebo se časem doklopýtá na dohled západních zvyklostí. A v době takové nejistoty každý touží po penězích. Po novém bytě. Po novém autě. Po hezčí dovolené.
Matvějev a Red Wings se proto hned po šampionátu rozhodli, že uplatí lékařské koncilium v Moskvě, aby vystavilo diagnózu, na jejímž základě bude Konstantinov z armády uvolněn.
Diagnóza: rakovina v terminálním stádiu, neoperovatelný sarkom.
Cena: 30 tisíc dolarů v hotovosti a jeden Chevrolet Caprice.
Tichonov diagnóze nevěřil
V Rusku už začala sezona, ale Konstantinov byl stále v péči lékařů. Podle dohody vyslovili ortel, že umírá.
Ani to však nestačilo. Viktor Tichonov, trenér reprezentace a CSKA Moskva, měl podezření, že jde o komplot, tak nechal Konstantinova přesunout do centrální vojenské nemocnice.
Další hospitalizace, další série vyšetření.
A další dolary. Naštěstí i tam Matvějev našel tři doktory, kteří neměli nic proti západním valutám, a Lites rychle do Moskvy doručil novou zásilku zelených bankovek.
Když další sbor lékařů došel k závěru, že urostlý obránce je opravdu nevyléčitelně nemocný, musela ho už armáda ze svých služeb propustit.
Všichni v Detroitu si oddychli. A poslali Konstantinovovi letenky, aby se 2. září mohl hlásit v tréninkovém kempu.
Puč. A pak cesta přes Budapešť
Jenže trochu podcenili sovětskou realitu léta roku 1991. Dva týdny před chystaným odletem vypukl v Moskvě pokus o státní převrat namířený proti demokratizační politice generálního tajemníka Michaila Gorbačova.
V ulicích se objevily tanky, ale taky demonstranti, kteří se razantně postavili proti stalinistické klice.
Po třech dnech bylo po puči.
Bohužel v chaosu předchozích dnů někdo vykradl Matvějevovi auto, kde měl všechny Konstantinovovy lékařské zprávy, pas a hlavně potvrzení o propuštění z armády.
Red Wings ale znovu přálo štěstí.
Po pár dnech se totiž Matvějevovi ozval chlápek, že našel jeho aktovku a chce ji vrátit. Podle všeho to byl onen zloděj. Fandil však hokeji a nechtěl hvězdě národního týmu způsobit problémy.
Novinář s ním dohodl schůzku a nařídil Konstantinovovi, ať s sebou vezme cokoli, čím byl se nálezci mohli odměnit, resp. ho uplatit. Doma tedy sebral všechny dresy a hokejky – a dostal za ně dokumenty, které mu otevřely cestu ze Sovětského svazu.
Když se šéfové Detroitu dozvěděli, že je všechno, jak má být, rozhodli se nečekat na začátek tréninkového kempu a nařídili obránci, ať okamžitě přiletí do USA.
I tady se však objevil zádrhel.
Jak Matvějev zjistil, vedení armády vydalo na popud CSKA všem letištím nařízení, že nikdo jménem Vladimir Nikolajevič Konstantinov nesmí opustit zemi. Koupil mu proto jízdenku do Budapešti a vlakem, který nikdo nekontroloval, se celá rodina dostala ven.
Do maďarské metropole okamžitě soukromým tryskáčem přiletěl Lites. Dva dny jednal na ambasádě, která na rozdíl od těch ve Vídni nebo Curychu neměla s případy hokejových emigrantů zkušenosti, ale nakonec se podařilo všechno potřebné vyřídit.
Konstantinov se šťastně dostal do Detroitu, kde hned podepsal smlouvu. Vedení klubu se pochopitelně o způsobu, jakým hráče získalo, veřejně nešířilo.
Kůň už není v maštali
Po čase se s nároky na odškodné přihlásil CSKA Moskva, kde funkcionářům docvaklo, co se za jejich zády přihodilo. Vedení Red Wings se však s nimi už nebavilo.
„Když jsme s nimi chtěli jednat my, ignorovali nás. Koně nám chtějí prodat teprve ve chvíli, kdy už dávno není v maštali,“ prohlásil Jimmy Devellano.
Úplatky lékařům stály Detroit zhruba 100 tisíc dolarů, tedy paradoxně mnohem míň, než kolik by sovětská strana vyinkasovala za přestup.
Že to byla skvělá investice, se ukázalo v následujících letech.
Konstantinov s tvrdým herním stylem rychle zapadl do NHL a stal se obráncem, kterého opravdu nechcete na ledě potkat. Ve své nejlepší sezoně skončil druhý v hlasování o Norris Trophy, hned za Brianem Leetchem.
Vladinator, to byla jeho nová přezdívka.
Za kouče Scotty Bowmana se stal součástí slavné ruské pětky, po boku Fetisova, Larionova, Kozlova a Fjodorova, a v roce 1997 společně dovedli Detroit k prvnímu Stanley Cupu po 42 letech.
Bohužel tímto úspěchem jeho kariéra skončila. Šest dnů po finále, při stále nekončících oslavách, havarovala limuzína, v níž jel, a odnesl to nejvíc.
Utrpěl zranění mozku, několik týdnů byl v kómatu a prognózy nebyly optimistické.
Nakonec přežil, ale po procitnutí měl problémy s pamětí, řečí, pohybem. Zůstal odkázaný na vozík.
V Detroitu žije stále, v permanentní péči ošetřovatelů. Pravidelně se však setkává s fanoušky, je zván na akce Red Wings a před pár roky se dokonce poprvé od nehody podíval do Kanady.
Tentokrát už jako občan USA. Bývalý kapitán sovětské reprezentace se jím stal v roce 2005.
