Popáté za sebou chybějí na světovém šampionátu ruští hokejisté, z důvodů velmi pochopitelných. Je to nejdelší série od roku 1954, kdy sborná debutovala na mezinárodní scéně. Pochopitelně ještě pod hlavičkou Sovětského svazu.
Tehdy vybojovala ve Stockholmu zlaté medaile, a tím se navždy změnil obraz světového hokeje. Do ruské historie se úspěch zapsal podobně výrazně jako o pár let později první let Sputniku do vesmíru – a rovněž v tomhle případě byla událost opentlena propagandistickými mýty.
Odklad kvůli zranění největší hvězdy
Pokud se někdy měl lední hokej obávat pádu do bezvýznamnosti, bylo to na počátku padesátých let.
Dokonce mu hrozilo vyškrtnutí z programu olympijských her, protože definice amatérismu MOV se míjela s definicí uplatňovanou IIHF. Ostatně to bylo v rigidních časech, kdy i lyžařští instruktoři byli považováni za profesionály a upíral se jim start pod pěti kruhy.
Navíc v roce 1952, kdy olympijský turnaj a zároveň mistrovství světa hostilo Oslo, došlo k roztržce mezi evropským a zámořským hokejem. Důvodem byla tvrdá hra amerického a hlavně kanadského týmu.
Tedy tvrdá… Zámořští hráči byli naučení zastavovat soupeře tělem, jenže Evropané na hity nebyli zvyklí, zdejší hokej připomínal spíš krasobruslení s hokejkou a pukem.
Zvyklí nebyli ani diváci a novináři, kteří s oblibou častovali Kanaďany slovy jako „gangsteři“ nebo „barbaři“. Psalo se o nich jako o pomatencích, kteří ničí tenhle krásný sport.
Ještě míň se to líbilo rozhodčím, neboť až do šedesátých let byl takový herní styl považovaný za prohřešek proti pravidlům, jak je měla nastavená IIHF.
Aby třecích ploch nebylo málo, zámořské týmy po mezinárodní federaci požadovaly proplacení cesty na příští šampionát do Švýcarska. Vadilo jim, že ačkoli jsou atrakcí plnící stadiony (nejen v rámci mistrovství, ale i během předcházejících turné), peníze zůstávají výhradně v evropských kapsách.
Když jim ani v jednom nebylo vyhověno, Kanada a USA se v roce 1953 rozhodly zůstat doma.
K nim se v únoru přidal Sovětský svaz, který plánované premiérové vystoupení odložil, údajně kvůli zranění hlavní hvězdy Vsevoloda Bobrova. Ale i kdyby byl zdráv, stejně by sborná na turnaji nehrála, protože dva dny před začátkem zemřel Josif Stalin a držel se dlouhý státní smutek.
Devět dnů po něm se na věčnost nebo kam odebral i Klement Gottwald – a to byl zase důvod, proč po čtyřech odehraných zápasech ze šampionátu odstoupilo Československo.
Elitní skupinu „mistrovství světa“ tak dohrávaly pouhé tři týmy: Švédsko, Západní Německo a Švýcarsko.
Mezinárodní hokej na tom nikdy nebyl hůř.
Kanada s “druholigovými” amatéry
Naštěstí se následující rok turnaj vzchopil k životu. Sovětský svaz tentokrát účast potvrdil, zpátky bylo Československo, po dvouleté pauze se znovu představili Finové a Norové.
K návratu se podařilo získat i Kanadu. Byť to nebylo vůbec jednoduché. Nikomu ze zámoří se totiž na šampionát moc nechtělo.
Od roku 1920 bývalo zvykem, že pravlast hokeje reprezentoval vítěz Allan Cupu, tedy nejlepší amatérský klub, ale tentokrát šampion Kitchener-Waterloo Dutchmen odmítl. Stejně se zachovaly další celky z amatérské „první ligy“.
Vedení svazu se muselo obrátit o patro níž. Bylo podobně málo úspěšné, ačkoli hokejistům vedle uhrazení pobytu a cesty lodí slíbilo i kapesné dvacet dolarů týdně.
Nakonec kývl až klub East York Lyndhursts, semifinalista obskurní Toronto Ice Hockey League.
Všichni jeho hráči byli naprostí amatéři. Aby mohli cestovat na šampionát, museli si vzít v práci volno a půjčit si peníze od kamarádů. Jenom čtyři členové týmu měli zkušenosti s profesionálním sportem, jeden z nich však pouze z baseballu.
V Evropě se jim bude říkat „hrdá Kanada“, ve skutečnosti to byla parta obyčejných chlapíků z předměstí Toronta, zvyklých hrát před pár desítkami diváků.
Tehdy byste v Kanadě našli možná čtyřicet lepších mužstev. NHL sice měla jenom šest klubů, ale pod ní fungovaly další profesionální soutěže: American Hockey League (šest týmů), International Hockey League (devět), Quebec Hockey League (sedm) a Western Hockey League (osm). O rozložení sil v amatérském hokeji už byla řeč.
East York Lyndhursts připluli do Evropy 28. ledna a čekal je čtyřtýdenní aklimatizační pobyt, vyplněný především přípravnými zápasy. Hned v tom prvním, v Paříži, podlehli 2:11 výběru kanadských hráčů působících v britské lize…
Sověti se učili od LTC Praha
Klasický lední hokej, jemuž se u nás dlouho říkalo kanadský, neměl v Sovětském svazu velkou tradici. Populárnější byl bandy, na velkém hřišti s jedenácti hráči a míčkem místo puku.
Až po druhé světové válce se Sověti nadchli pro sport, který byl součástí olympijských her.
Jak známo, velkou roli v tom sehrál pražský LTC, jenž se v únoru 1948 vydal na historický zájezd na východ. Sověti pečlivě sledovali jeho přípravu, filmovali si tréninkové jednotky, ptali se na každý detail, od výstroje po taktiku.
Právě v Moskvě se Modrý, Zábrodský, Konopásek a spol. z rozhlasu dozvěděli, že v Československu se k moci dostali komunisté. Sotva tušili, že někteří z nich na to doplatí pobytem v uranových dolech, jiní budou muset emigrovat – některé čekalo obojí.
Rozhodně se však shodli na tom, že až Sověti vtrhnou na mezinárodní led, budou hodně dobří. Díky zkušenosti s bandy hokejem byli rychlí bruslaři s výtečnou kondicí a osvojili si skvělou techniku hole.
Další z cest do Moskvy podnikli čs. hokejisté dva týdny před startem světového šampionátu 1954 (tedy v době, kdy Modrý a další byli už několik let zavření). Ve vůbec prvním oficiálním měření sil zdolali sbornou 5:3, odvetu v oslabené sestavě prohráli 0:2.
Žádné šokující výsledky to nebyly.
Málokdo tehdy předpokládal, že hráči v dresech s písmeny CCCP ovládnou nejen následující mistrovství, ale i světový hokej na několik dalších dekád.
Samotný turnaj ve Stockholmu rozjela nejlíp Kanada. Potvrzovala tradici, že ať ji reprezentuje kdokoli, s Evropany mívá problémy pouze výjimečně. Čtyřem prvním soupeřům nadělila vždy po osmi gólech, pak zdolala Finsko 20:1, nad Československem vyhrála 5:2 a po remíze Sovětů se Švédskem jí v závěrečném zápase stačil ke zlatu bod proti sborné.
Tahle iluze však vydržela jenom krátce.
V 6. minutě vedli výtečně bruslící Sověti 1:0, první třetinu vyhráli rozdílem čtyř gólů – a bylo v podstatě rozhodnuto. Celkový výsledek 7:2 byl nejvyšší porážkou, kterou Kanada v Evropě schytala.
Zlato překvapivě získal nováček mistrovství.
„Národní neštěstí a ponížení”
I když v Kanadě se světové šampionáty nijak pečlivě nesledovaly, teď tam zavládlo zděšení. Jako by se studená válka přelila i do hokeje.
„Je to národní neštěstí, národní ponížení a skličující zkušenost,“ napsal drsně slavný novinář Elmer Ferguson.
„Rudí nám dali lekci ve sportu, který jsme vymysleli,“ přisadil si list Toronto Daily Star.
Střízlivější komentátoři připomínali, že Kanada neměla na šampionátu ani zdaleka reprezentativní výběr a že bylo chybou svazu vyslat do Evropy tak slabé mužstvo.
Conn Smythe, svérázný majitel Toronto Maple Leafs, dokonce kontaktoval sovětského velvyslance v Ottawě, aby jeho klubu zařídil turné po Rusku, že profíci všem ukážou, kdo hraje nejlepší hokej na světě.
Ale pochopitelně k tomu nedošlo.
Někteří politici přišli s nápadem, že když kanadští hráči mají na dresech javorový list a reprezentují zemi, mělo by být v zájmu vlády, aby na MS cestoval nejsilnější tým. A že by na jeho přípravu měla dát peníze.
„Vláda se nikdy nepletla do sportovního byznysu a nevěří ve využívání sportu pro mezinárodní propagandu,“ znělo vysvětlení z nejvyšších místo pro Toronto Daily Star.
To na druhé straně železné opony nikdo podobně naivní nebyl. Sovětský svaz a jeho satelity se snažily nečekaný zisk zlatých medailí co nejvíc politicky využít.
U nás se titul slavil možná hlasitěji, než kdyby si na něj sáhl čs. tým.
Československý sport věnoval sovětskému triumfu polovinu vydání a jenom referát z rozhodujícího utkání zabral půldruhé strany (a to se na ni tenkrát vešel asi tak dvojnásobný počet písmen než dneska).
Zlaté medaile se nepovažovaly pouze za úspěch velmi dobře hrajícího mužstva, nýbrž za logický výsledek myšlenky socialistického sportu. Podobně jako o půl roku dřív historické vítězství fotbalistů Maďarska ve Wembley.
„Sovětští hokejisté se v roce 1947 i později učili od nás pravidlům, technice, učili se z našich zkušeností a nebáli se to říci,“ stálo v redakčním komentáři. „My však se od Sovětů máme daleko více co učit. Učit se vítězit, učit se připravovat na vítězství. To znamená učit se socialistickému systému tělesné výchovy a sportu, učit se socialisticky myslet, pracovat a žít.“
Rudé právo považovalo porážku Kanady za další potvrzení úpadku Západu:
„Slovo superiorita a superman a superbomba jak známo jsou nejpoužívanější slovíčka z amerického slovníku. Mají budit úctu a poníženost před vším, co přichází ze Západu. Nu, ukázalo se již mnohokrát, že to je jen zbožným přáním těch, kdo se těmito slovíčky ohánějí. Ti, kteří zaklínajícím slůvkem superiorita už předem vyhráli Kanaďanům mistrovství světa, jsou dnes s rozumem v koncích. Jaké nové pitomosti vymyslí, aby vysvětlili, proč se superiorita Kanaďanů neosvědčila?“
Nikdo pochopitelně nepřipomněl, že Kanadu reprezentoval sotva průměrný amatérský klub a že profesionály v tomhle soupeření byli sovětští hráči, formálně zaměstnaní v armádě a policii.
Místo toho se dlouhé roky omílal mýtus o hrdinech, kteří na kolena srazili pyšnou zámořskou velmoc.
Hokej se časem stal jedním z hlavních prvků ruské propagandy, společně s úspěchy v kosmonautice, připomínkami druhé světové války a výkony umělců.
Což platí vlastně dodnes.
Cesta k Summit Series
Hned v příštím roce si Kanada vzala titul zpátky, tentokrát ji reprezentovali „prvoligoví“ Penticton Vees. Zvítězit zvládla ještě v letech 1958, 1959 a 1961. A to mohla možná slavit i v roce 1957, kdyby turnaj hraný v Moskvě nebojkotovala kvůli potlačení maďarské demokratické revoluce sovětskou armádou.
Ale trend zvrátit nedokázala.
Evropský hokej se dál zlepšoval. Nahoru šli nejen Sověti, stále větší problémy měli kanadští amatéři i s Československem a Švédskem.
Nic na tom nezměnila ani nová praxe od poloviny šedesátých let, kdy Kanada přestala posílat na šampionáty kluby, ale dala dohromady reprezentaci složenou z nejlepších hokejistů, kteří nepůsobí u profesionálů. Na ZOH v Innsbrucku 1964 zůstala poprvé bez medaile, za rok si to zopakovala…
Neúspěchy na mezinárodní scéně se brzy staly i velkým politickým tématem.
Při volbách v roce 1968 si liberální kandidát Pierre Trudeau vybral za jeden ze zásadních bodů programu podporu kanadského hokeje a jeho návrat na světové výsluní.
Když převzal premiérskou funkci, pomohl k založení organizace Hockey Canada, jež na tom začala pracovat.
Její šéfové věděli, že pokud mají konkurovat státním profesionálům ze Sovětského svazu a Československa, nemůžou spoléhat už pouze na amatéry.
Diplomatické úsilí přineslo kýžený výsledek. Aspoň na začátku to tak vypadalo. Zámořský hokej totiž dostal od IIHF příslib, že od roku 1970 bude smět na šampionát vzít až devět hráčů z nižších profesionálních soutěží. Poprvé se model vyzkoušel na Izvěstijích v prosinci 1969. Posílená Kanada obsadila druhé místo a uhrála remízu s „neporazitelnou“ sbornou.
Sověty to dost vylekalo, proto zatlačili na IIHF, aby od nápadu ustoupila. Úspěšně.
Kanada reagovala bojkotem mistrovství světa a olympijských her, který ji vydržel do roku 1976.
Přesto se, především zásluhou vlivného agenta a hokejového diplomata Allena Eaglesona, podařilo v roce 1972 uspořádat historické střetnutí nazvané Summit Series. Nejlepší profesionálové z NHL proti Sovětskému svazu.
Kanada osmizápasovou sérii ovládla velmi těsně. Ani zdaleka se nenaplnily silácké prognózy, že výsledek bude 8:0, v nejhorším případě 7:1.
Mohla si však říct, že hokej je znovu jejím sportem.
