Dokázal uspořádat pět ročníků Canada Cupu v rozmezí patnácti let, k tomu historickou sérii mezi Kanadou a Sovětským svazem. Alan Eagleson měnil historii hokeje jako málokdo jiný. V dobrém i zlém.
Jeho cesta na vrchol přitom začala paradoxně při softballu, v jakési ontarijské nižší soutěži.
Jeden z častých soupeřů se jmenoval Douglas Orr a po letech se Alanu Eaglesonovi, z něhož se mezitím stal uznávaný právník, ozval s prosbou, jestli by se nepodíval na případ jeho šestnáctiletého syna Bobbyho.
Hokej mu docela jde, hraje za juniorský tým Oshawa Generals, ale od majitele klubu dostává týdně jenom čtyřicet dolarů.
Eagleson neměl se zastupováním sportovců zkušenosti. Lákala ho spíš politika, ostatně krátce předtím se pokoušel dostat do parlamentu v barvách kanadských konzervativců a později působil v legislativní komoře provincie Ontario.
Ale mladému obránci pomohl.
Mezi špičkami byznysu v NHL
Nikdo netušil, jak důležitá událost pro budoucnost světového hokeje to byla.
V roce 1966 se ujal i vyjednávání o Orrově nováčkovském kontraktu. Bostonský generální manažer Hap Emms nechtěl o něčem takovém ani slyšet. V tehdejší NHL to fungovalo jinak: klub předloží smlouvu a hráč ji bez reptání přijme. Kdepak nějací právníci…
Nakonec se Eaglesonovi podařilo nejen přesvědčit vedení Bruins, že bez něj Orr nic nepodepíše, ale zařídil mu i na tehdejší dobu mimořádně lukrativní kontrakt. Osmnáctiletý mladík dostal stejné peníze jako Gordie Howe, nejlepší hráč NHL.
Orr nebyl jeho prvním hokejovým klientem, už předtím pomohl pár známým z Toronto Maple Leafs, ovšem až tahle smlouva ho katapultovala mezi významné postavy kanadského sportovního byznysu.
V dalším roce se na něj obrátili hráči Springfield Indians z AHL, že s nimi majitel Eddie Shore zametá. Některé vyřadil z týmu a odmítá jim platit. Chtěli by proto jít do stávky. To jim rozmluvil, ale po tvrdém vyjednávání dosáhl cíle: Shore přestal klub řídit, hokejisté zvítězili.
Odtud byl jenom krůček k tomu, aby hráči NHL přesvědčili Eaglesona o nutnosti založení jejich asociace, nebo-li odborů. V roce 1967 se stal prvním výkonným ředitelem a v téhle funkci zůstal pětadvacet let.
Bylo před ním spousty práce.
NHL do té doby dopřávala hráčům minimum práv. Například smlouvy se uzavíraly podle vzoru z roku 1940. Dokud hokejisté nebyli vyměněni do jiného týmu, museli strávit kariéru v jednom klubu, neměli svobodu v rámci ligy přestoupit. Pojistky nebo penzijní plány vůbec neexistovaly.
Hlavně díky jeho úsilí začaly platy hráčů pomalu stoupat. Když v roce 1971 uzavíral druhou Orrovu smlouvu, Boston už dal na stůl milion dolarů (rozložený do pěti let).
Klienti mu jenom přibývali a stal se nejmocnějším hráčským agentem.
Ale to ambicióznímu právníkovi nestačilo.
Jak se zrodil nápad se Summit Series
Pokud se dá věřit Eaglesonovým vzpomínkám, plán na revoluci v mezinárodním hokeji se začal rodit jednoho červencového dne roku 1966. Víkend trávil na chatě, cosi tam natíral a u toho poslouchal reportáž z finále fotbalového mistrovství světa.
Anglie versus Německo. Dva rivalové, sportovní i političtí.
Byl nadšen emocemi, které zápas budil, a říkal si: „Proč něco takového nemáme i v hokeji?“
Samozřejmě, mistrovství světa se hrálo každý rok, ale opravdovým mistrovstvím světa nebylo. A není jím dodnes.
Turnajům v šedesátých letech dominoval Sovětský svaz, o stříbrné medaile si to obvykle rozdávali Čechoslováci se Švédy, za nimi byla Kanada, kterou reprezentovali pouze amatéři, s odstupem následovaly USA, Finsko a Německo.
Celkem nuda.
Eagleson na MS poprvé přiletěl v roce 1969 a začal si budovat konexe s představiteli kanadského svazu i evropskými funkcionáři. I díky tomu pochopil, jak je vedení IIHF zoufale konzervativní.
Zatímco velké tenisové turnaje se už o rok dřív otevřely profesionálům a na fotbalových šampionátech startovali prakticky od počátku, hokej se stále bránil.
K první změně mělo dojít v roce 1970. Kanadě bylo povoleno zařadit do mužstva sedm profíků, kteří nepůsobí v NHL. Když s nimi však přijeli v prosinci 1969 na Izvěstije, kde porazili Švédy a se Sověty uhráli remízu, IIHF původní slib zrušila.
Na nátlak SSSR, pochopitelně.
Kanada odpověděla bojkotem mistrovství světa i olympijských her.
Eagleson pochopil, že soupeření ve stylu best-on-best se na MS jenom tak nedočká.
Rozhodl se proto na vlastní pěst dohodnout střetnutí sovětské reprezentace s kanadskými profesionály, bez dohledu IIHF.
Sověti se s ním nejprve odmítali bavit. Ani když sehnal dobrozdání od kanadského svazu. Jediným rovnocenným partnerem pro ně byl Clarence Campbell, šéf NHL.
„Vyřiďte jim prosím, že zatímco pan Campbell je právníkem kapitalistických majitelů klubů, já zastupuju pracující hokejisty,“ vzkázal přes kanadského velvyslance v Moskvě.
Jestli zrovna tenhle bonmot zabral, těžko říct.
Pravdou však je, že při MS v Praze 1972 se dojednala osmizápasová série SSSR proti Kanadě, k tomu dva exhibiční duely zámořského týmu ve Švédsku a jeden v Československu. Konečná dohoda byla podepsaná v dejvickém hotelu Internacionál.
Mělo to jeden háček. Sotva se zpráva dostala do kanadských médií, Campbell prohlásil, že NHL o ničem neví a série se účastnit nebude.
Ale i tady se Eagleson ukázal jako schopný diplomat a byznysmen. NHL slíbil část zisku a další peníze měly putovat do penzijního fondu hráčů.
Summit Series se stala přelomovou událostí v historii hokeje. Poprvé se Sověti utkali s profesionály z NHL a obě strany díky téhle konfrontaci dokázaly u soupeře najít inspiraci. Kanaďané pochopili, že v kondici a taktice ztrácejí, Evropané zase oslnila jejich bojovnost a nasazení.
Cesta ke Canada Cupu
Zkrátka nepřišel ani Eagleson. Nejen, že si upevnil reputaci na mezinárodní scéně, ale spolu s Bobbym Orrem (pro zranění nehrál) a Haroldem Ballardem, majitelem Maple Leafs, založili společnost, která výhodně prodala marketingová a televizní práva.
Jeho další metou se stalo uspořádání turnaje, kde by se utkalo šest nejlepších zemí světa v nejsilnějším složení.
Pomohlo mu zvolení západoněmeckého pragmatika Günthera Sabetzkého do čela IIHF a už v létě 1975 byl projekt odklepnutý.
Eagleson dokázal přesvědčit představitele evropských svazů, aby poslali svoje týmy na turnaj zvaný Canada Cup. Samozřejmě ne zadarmo. Na oplátku taky přislíbil, že zařídí návrat Kanady na světový šampionát, což IIHF přivítala a konečně povolila, že na turnaj budou smět profesionálové, včetně těch z NHL, kteří zrovna nebojují o Stanley Cup.
Tenhle model vlastně funguje dodnes.
I když první ročník Canada Cupu nevyvrcholil vysněným finále domácího týmu proti SSSR, skončil úspěchem. Byl k vidění lepší hokej než o čtyři roky dřív při Summit Series, návštěvnost i televizní sledovanost dosáhly skvělých čísel.
Navíc si Kanada potvrdila, že na ledě vládne světu.
Další epizoda se měla odehrát hned po třech letech, ale pro spory uvnitř domácího svazu byla akce odložena. V roce 1980 zase NHL odmítla pořádat turnaj kvůli sovětské invazi do Afghánistánu – a ze solidarity se sportovci, co necestovali na bojkotovanou moskevskou olympiádu.
Pět let mezi roky 1976 a 1981 bylo nejdelší pauzou Canada Cupu. Eagleson dokázal uspořádat celkem pět turnajů za patnáct let. Byť se hrály v září, na začátku sezony, byl většinou k vidění skvělý hokej a fanoušci každé z účastněných zemí mají i po letech na co vzpomínat.
Dokonce se pak své konexe snažil využít k tomu, aby dostal do NHL sovětského brankáře Vladislava Treťjaka, hrdinu Summit Series i Canada Cupu.
Eagleson versus Orr
Eaglesonův volný pád začal v roce 1979. Jednoho dne mu zavolal Orr a oznámil, že s ním okamžitě ukončuje spolupráci.
Pro hokejový svět to byl šok. Nejvlivnější agent přišel o prominentního klienta.
Důvod? Orr po skončení kariéry s překvapením zjistil, že jeho účty jsou pořádně provětrané. Nikde žádné miliony. A to byl nejlíp placeným hráčem svojí generace!
Přitom od začátku měl s Eaglesonem hodně speciální vztah. Důvěřoval mu úplně ve všem. Nechal ho nejen vyjednávat hráčské smlouvy, ale taky investovat a vést účetnictví.
Agent přinesl štos papírů a Orr je automaticky podepsal.
Až po letech zjistil, že jeho jménem a bez jeho vědomí obchodoval s jeho penězi. Další velké částky dlužil na daních.
A především ho podvedl v roce 1976 při jednání o poslední smlouvě v NHL.
Orr byl tehdy poprvé volným hráčem, ale neměl důvod z Bostonu odcházet. Eagleson ho však přesvědčil, že Chicago (majitel byl jeho blízkým přítelem) nabízí mnohem lepší podmínky. Což byla částečně pravda: u Blackhawks by si vydělal dohromady tři miliony dolarů, z nich polovinu měl garantovaných i v případě, že by kvůli zdravotním problém předčasně skončil, jak se i nakonec stalo.
Neřekl mu však, že majitel Bostonu je vedle platu ochoten dát Orrovi podíl v klubu ve výši 18,5 procenta. Dnešní hodnota téhle investice by byla 555 milionů dolarů!
Podepsal tedy Chicagu. Byl dotlačený do smlouvy, která Eaglesonovi přinášela větší okamžitý profit. Čili nejednal v nejlepším zájmu klienta.
Slavný obránce ho však k soudu nepopohnal.
Eagleson versus Nedomanský
K tomu se odhodlal až Václav Nedomanský, a zůstal mezi hráči NHL jediný.
Jádrem sporu se stala lukrativní smlouva z roku 1979, kterou Eaglesonova agentura dojednala s Detroitem. Měla platit patnáct let a českému veteránovi by zajistila práci pro klub i po konci kariéry.
Byl by to kontrakt, který by mu – jako emigrantovi, jenž o pět let dřív musel skoro všechen majetek nechat v Československu – přinesl vytoužené finanční zabezpečení.
Když se však detaily o dohodě roznesly po NHL, majitelé ostatních klubů začali naléhat na vedení Detroitu i na Eaglesona, že ji musejí zrušit, protože by odstartovala masivní nárůst platů.
Nedomanský tedy dostal kontrakt jenom na čtyři roky. Krátkodobě výhodnější, ale bez klauzule o pokračování spolupráce po konci kariéry. Což mu agent zatajil. Navíc měl Detroit právo ho po dvou letech ukončit – a taky to udělal.
Nedomanský se proto v roce 1984 rozhodl Eaglesona zažalovat.
Byl to ostře sledovaný případ, protože do té doby si málokdo dokázal představit, že by hráči našli odvahu pohnat k soudu hokejového cara (to byla přezdívka, na niž byl Eagleson pyšný).
Soud rozhodl v agentův prospěch. Nedomanský musel zaplatit odškodné 71 tisíc dolarů a uhradit soudní výlohy.
Ale ostatním hokejistům aspoň dodal kuráž promluvit o Eaglesonových praktikách.
Najednou už je nedojímaly dvacet let staré zásluhy. Začali se víc zajímat o to, co pro ně dělá teď.
Opozice proti všemocnému šíbrovi se začala tvořit ve druhé polovině osmdesátých let. Vedl ji agent Rich Winter, který později v NHL zastupoval Dominika Haška a řadu dalších českých i slovenských hokejistů.
Eaglesonovi v první řadě vyčítal konflikt zájmů, kdy se v trojjediné roli šéfa odborů, agenta a promotéra mezinárodních turnajů málo stará o podmínky hráčů.
V 80. letech růst jejich platů zpomalil a bylo o ně postaráno hůř než o sportovce z ostatních profesionálních soutěží. Jedním z důvodů bylo právě to, že Eagleson pro svůj vedlejší byznys potřeboval být za dobře s šéfem NHL Johnem Zieglerem a klíčovými majiteli. Byl jejich obchodním partnerem, nechoval se jako razantní odborář.
Problematické bylo i netransparentní účetnictví NHLPA a hlavně obchodní transakce, kdy Eagleson pro soukromé účely využíval peněz asociace a jiných benefitů.
V roce 1989 se proto na Floridě sešli zástupci všech mužstev, aby jednali o Winterově podnětu.
Tuhle rebelii ještě Eagleson ustál. Sice většina klubů byla proti němu, ale postavili se za něj členové výkonného výboru NHLPA, takže poměrem hlasů 16:12 zvítězil.
Přistoupil však na to, že koncem roku 1991 rezignuje a předá agendu Bobu Goodenowovi.
V NHL už stejně působit nechtěl. Měl jiné plány. Vážně uvažoval, že se stane šéfem IIHF po Güntheru Sabetzkém. Když ale k volbě došlo, byl už natolik pod palbou kritiky, že se o pozici neucházel.
Obsadil ji tedy jistý René Fasel ze Švýcarska.
Vyšetřování FBI a vězení
Všechny fauly a přešlapy mu procházely i díky tomu, že si dokázal okolo prstu omotat nejdůležitější hokejové novináře v Kanadě. Někteří se stali jeho blízkými přáteli, jiní s ním uzavřeli pragmatické spojenectví.
Nikoho nenapadlo – ani po kauzách Orra a Nedomanského – víc se zajímat o jeho obchody.
Pustil se do toho až jejich americký kolega Russ Conway z regionálního listu The Eagle-Tribune.
V roce 1990 publikoval první zjištění, později přidával další a další. Podařilo se mu kontaktovat poškozené hokejisty, bývalé klienty, dostal se k účetnictví i zápisům o jednání s pojišťovnami atd.
Eagleson však zůstával přesvědčený, že všechno ustojí.
V říjnu 1991 vydal paměti Power Play, napsané v celkem arogantním duchu. Svoji kariéru líčil jako nekonečnou sérii úspěchů a výher, kde se snad nedopustil jediné chyby. Kritikům všeho druhu se vysmál. Orra vykreslil jako nevděčného podrazáka a Nedomanského jako hamižného prosťáčka.
Brzy se však od něj začali odvracet i ti, které v knížce označil za přátele a neochvějné podporovatele.
Impulsem se pro ně stalo vyšetřování, které v roce 1994 rozjela FBI a brzy se k ní přidala kanadská policie.
Výsledkem bylo obvinění z čtyřiatřiceti případů vydírání, maření spravedlnosti, zpronevěry a podvodu. Přes svoje politické kontakty sice dosáhl toho, že do USA nebyl vydán, ale kanadské justici neunikl.
Nakonec byl v roce 1998 odsouzen k osmnácti měsícům vězení (v Kanadě) a k pokutě 700 000 dolarů (v USA). Po odpykání třetiny trestu byl podmíněně propuštěn.
Ještě před vynesením prvního rozsudku se skupina prominentních hráčů obrátila na Hockey Hall of Fame (do níž byl uveden v roce 1989, tedy v době, kdy už vězel v problémech), aby ho vyloučila. V opačném případě se členství zřeknou oni.
Eagleson raději sám odstoupil.
Podobně mu bylo odebráno nejvyšší kanadské vyznamenání a dostal zákaz vykonávat právnickou praxi.
Vězení opustil v 66 letech, od té doby publicitu nevyhledává. Ostatně o jeho přítomnost a názory ne každý stojí. Když se třeba v roce 2012 konaly oslavy čtyřicátého výročí Summit Series, tři hokejisté si vymínili, že pokud bude pozván, nepřijdou oni.
Tak pozvánku nedostal.
“Jsem hrdý na to, co jsem dokázal”
V roce 2022, při padesátém výročí, poskytl větší rozhovor listu Toronto Sun. První po deseti letech.
Označil se v něm za páriu a zdůraznil, že většina věcí, co se něm říká, jsou nesmysly.
„Já znám pravdu. A jestli bych něco změnil? Myslím, že ne. Jsem velmi hrdý na to, co jsem dokázal, a nemyslím si, že by to někdo jiný zvládl… Nebýt mě, nevznikla by kanadsko-ruská série, nehrál by se Canada Cup a nebyly by ani světové juniorské šampionáty s Kanadou,“ uvedl.
Nutno říct, že v druhé části má pravdu.
Eagleson se taky pochlubil, že řada hráčů ze Summit Series 1972 je s ním dál ve spojení. Jmenovat je ale nechtěl, aby je nepoškodil.
„Bez nich bych všechny ty roky nepřežil,“ řekl. „Po tom všem, co se stalo, dokážu pochopit, že když se na mě lidé dívají špatně, jako na vyvrhele. Ale nemám nedostatek přátel, to vám můžu říct.“
