Když vyhrajete olympijský závod, a navíc ve světovém rekordu, čekají na vás mraky novinářských otázek. Poznal to i kanadský sprinter Ben Johnson po stovce na olympijských hrách v Soulu 1988.
Jedna z nich zněla, zda si víc cení zlaté medaile, nebo světového rekordu.
„Určitě zlaté medaile. Protože ta mi zůstane navždycky,“ odpověděl.
Nemohl se víc mýlit. Už za tři dny o ni přišel a začal tím jeden z největších skandálů sportovní historie.
Největší olympijská rivalita
Stovka mužů bývá nejsledovanější disciplínou nejen atletického programu, nýbrž celých olympijských her. Aby ne. Trvá jenom deset vteřin a její princip je srozumitelný i malému děcku.
Ale nikdy nebyla v centru pozornosti tolik jako v roce 1988, kdy se v Soulu měli utkat Carl Lewis s Benem Johnsonem.
Dva sportovci, jejichž jména i tváře znal celý svět. Úspěšný, ale ne úplně oblíbený Američan proti Kanaďanovi, který vzešel z chudých poměrů jamajské přistěhovalecké rodiny. Sprinter jako vymodelovaný podle atletických příruček proti soupeři s muskulaturou hráče amerického fotbalu.
Nikdy předtím ani potom nenabídly olympijské hry v individuální disciplíně tolik rivality a očekávání. Comaneciová proti Korbutové, Gebreselassie proti Tergatovi, Wittová proti Thomasové, Bolt proti Gatlinovi… To všechno bylo míň.
Lewis vládl světovému sprintu od počátku 80. let až do roku 1985. Neměl soupeře sobě rovného a vyhrával, co se vyhrát dalo.
Ještě na olympijských hrách v Los Angeles nadělil o půl roku mladšímu Johnsonovi 23 setin vteřiny. Tedy přes dva metry na cílové šachovnici. V téhle disciplíně je to obrovský příkop, bariéra oddělující odlišné výkonnostní kategorie.
Poměr sil se začal měnit o rok později na Weltklasse v Curychu. Johnson poprvé Lewise porazil – a už si na tenhle pocit zvykl.
„Nakopu mu zadek,“ nechtěl se americký sprinter smířit s rolí dvojky.
Tahle slova pronesl v roce 1986 při Hrách dobré vůle v Moskvě, ale byl to znovu on, kdo ze závodu odešel poražen. Johnsonův čas 9,95 byl navíc neoficiálním světovým rekordem v nízké nadmořské výšce.
O další stupínek výš se rivalita posunula v roce 1987.
Nejdřív na mítinku v Seville, kde Lewis po proběhnutí cílem začal slavit, užíval si vítězné kolečko, vzápětí ho však uzemnila časomíra. Podle fotofiniše o jednu setinu vteřiny vyhrál Johnson.
I na světovém šampionátu v Římě vlála na nejvyšším stožáru kanadská vlajka. Johnson nejen zvítězil, ale časem 9,83 vytvořil i nový světový rekord. O desetinu vteřiny překonal výkon Calvina Smithe z roku 1983.
Zklamaný Lewis po závodě pronesl, že ne všichni soupeři jsou tzv. čistí. Ale nejmenoval.
Odveta byla naplánovaná do Soulu.
Lewis ubíral na počtu závodů a dlouho váhal, jestli bude obhajovat všechny čtyři zlaté medaile z Los Angeles. Hlavní prioritou byla stovka. Hlavní motivací vrátit se na pozici nejlepšího sprintera světa – a ideálně i historie.
Mírně mu v odvážných plánech nahrávalo Johnsonovo jarní zranění stehenního svalu. Kanaďan musel při tréninku zvolnit, a když se v létě vrátil na závodní dráhu, nebyla to žádná sláva. Na jeho poměry. V Curychu doběhl třetí za 10,00 a v Kolíně nad Rýnem prohrál i se Smithem, za hrozivých 10,29.
Naštěstí se OH konaly až v druhé polovině září a bylo dost času na závěrečné vyladění. Soutěžit v tradičním termínu uprostřed léta, byl by zřejmě bez šancí.
Po evropské tour se Johnson vrátil domů, shodil pár kil a pak s celým kanadským týmem odletěl na předolympijské soustředění do Japonska. Navštívil i místní buddhistický klášter a hlavní mnich mu popřál příznivou karmu.
Ben Johnson odstartoval skandál století
Právě rivalita Lewise s Johnsonem proměnila stovku v disciplínu, jež se začala podobat boxerským zápasů. Aspoň verbálně. Silácké výroky před závody, psychologické hry, ještě při rozcvičování nálada jako před vstupem do ringu.
„Nezajímá mě, jakou získám medaili a jaký zaběhnu čas. Do Soulu jsem přiletěl s jediným cílem – porazit Lewise,“ pronesl Johnson v dějišti olympijských her. „Potom mě může porazit třeba tisíckrát, ale tady se poběží TEN závod.“
„Nesoustředím se na Johnsona,“ odpovídal Lewis. „Prostě se pokusím podat co nejlepší výkon a uvidíme, kdo bude vítěz.“
Závod století, jak ho nazvali novináři, byl naplánován na sobotu 24. září 1988. Start na nezvyklou dobu, půl druhou odpoledne. Aby ho televizní diváci v Severní Americe mohli sledovat v komfortním čase.
Dva hlavní herci, zbytek jako kompars. I kamery si všímaly především dvou favoritů.
Obrázky, jak svalnatý Johnson zakleká do bloků, na krku se mu pohupuje zlatý řetěz a v očích má skelný pohled, budou v dalších dnech tolikrát k vidění na televizní obrazovce.
Když práskl startovní výstřel, běžel se závod jediného muže.
Johnson vypálil jako dělová koule a v polovině trati bylo jasné, že zvítězí. Před cílem si dovolil ohlédnout se za deklasovanými soupeři a zvednout pravou ruku.
Kdyby si tohle gesto odpustil, na výsledkové tabuli by svítil ještě úžasnější čas než 9,79.
I tak to byl senzační výkon. Vždyť během dvou sezon vylepšil světový rekord o čtrnáct setin vteřiny! Dokázal to, co jeho předchůdcům trvalo pomalu dvacet let.
Navíc poprvé v historii se stalo, že se tři závodníci vtěsnali pod deset vteřin.
„Tenhle rekord vydrží padesát let. A možná i sto,“ prohlásil Johnson ještě v Soulu, kde si užíval chvíle slávy. „Můj loňský čas v Římě mě překvapil, ten dnešní už ne.“
Z Kanady se mu s gratulací ozval premiér Bryan Mulroney a novináři se předháněli v patetickém líčení dějinného okamžiku.
„Byl to závod, při němž vám i v teplém slunečném odpoledni naskočí husí kůže. Závod, kdy máte knedlík v krku a slzy v očích. Závod, jaký tady nikdy nebyl, a ten, kdo ho sledoval, na něj nikdy nezapomene,“ stálo v jedněch novinách.
Jiný reportér zase žádal, aby se do Websterových slovníků zanesl nový výraz pro úkaz, jehož byli všichni svědky. Neboť označovat Johnsonův výkon pouhým slovem běh je prý nedostačující.
A tak dále.
Pro zemi javorového listu to opravdu byl největší okamžik sportovní historie. Výhra hokejistů nad Sovětským svazem v Summit Series 1972 sice Kanadu naplnila nebývalou hrdostí, ale výsledek zajímal jenom pár milionů lidí.
Johnsonův triumf sledovala celá planeta.
Už za dva dny se však věci začaly sunout úplně jiným směrem. V olympijské vesnici se šuškalo, že dopingová kontrola sprinterů nebyla v pořádku a přistiženým by měl být právě vítězný Kanaďan.
Druhý test vzorku potvrdil neblahou pravdu. Johnson dopoval, v moči se našly stopy anabolického steroidu stanozolu.
Závod století se změnil ve skandál století.
Šok a odebrání rekordů
Johnson v tichosti, o půl čtvrté ráno vrátil zlatou medaili, na příkaz MOV opustil olympijskou vesnici a odletěl domů.
Novinka byla světu oznámena v úterý 27. září. Ve chvíli, kdy seděl v letadle směr New York.
Byl to šok pro všechny. Nejvíc pro ty, kdo o pár desítek hodin dřív mluvili v nadšených superlativech.
„Je to chvíle zármutku pro celou Kanadu,“ pronesl premiér Mulroney. Jenom několik týdnů po tom, co byl hokejista Wayne Gretzky vyměněn z Edmontonu do Los Angeles, to byla další rána pro sebevědomí národa.
Johnsonův štáb nepomáhal veřejné náladě ani tím, že dopingový prohřešek zatloukal. Manažer v první reakci dokonce mluvil o komplotu a vyslovil domněnku, že stanozol se do těla dostal z láhve s iontovým nápojem, která zůstala při rozcvičování nehlídaná.
Později kanadský sprinter přiznal, že pod vedením kouče Charlieho Francise dopoval od roku 1981. I proto mu byly odebrané další medaile a rekordy, včetně těch ze světového šampionátu v Římě.
Jeho oficiálním osobním rekordem tak v atletické historii zůstal čas 9,95 z Her dobré vůle.
Závod hříšníků
Tohle však není příběh o zloduchovi, jenž pošpinil nevinný sport. Z osmičky soulských finalistů pouze dva – Calvin Smith a Robson da Silva – prošli kariérou bez dopingové šmouhy.
▪️ Nově korunovaný olympijský vítěz Carl Lewis měl v roce 1988 tři pozitivní nálezy na efedrin, ale ututlaly se.
▪️ Stříbrný Linford Christie, který o čtyři roky později získal zlato v Barceloně, neprošel v roce 1999 testem na nandrolon a byl potrestán na dva roky.
▪️ Čtvrtý Dennis Mitchell, olympijský vítěz i dvojnásobný mistr světa ve štafetě, bral testosteron.
▪️ Šestý Desai Williams jel ve stejném programu jako Johnson.
▪️ A konečně sedmý Ray Stewart se s dopingem zapletl později jako trenér, dostal doživotní distanc.
Ani další hrdinové soulských Her nepatří mezi právě kladné postavy. Například šestinásobná šampionka z bazénu Kristin Ottová byla součástí státem organizovaného dopingu v bývalé NDR, jak prokazují záznamy zveřejněné po zhroucení režimu. Nicméně na odebrání medailí to nestačilo, a dokonce udělala kariéru jako sportovní novinářka televizní stanice ZDF.
Vždycky se, podobně jako Helena Fibingerová nebo Imrich Bugár, bránila tím, že neměla jediný pozitivní test. Což je pravda.
Ale taky se sluší dodat, že v jejich éře probíhaly dopingové kontroly pouze na závodech. Stačilo včas a pod lékařským dohledem vysadit, případně si udělat před odjezdem na akci neoficiální test – a všechno bylo v pořádku.
I tohle se změnilo. Nepřímou zásluhou Bena Johnsona.
Přesně dva měsíce po soulském skandálu přijal MOV nová pravidla boje proti dopingu, jejichž součástí se staly i mimosoutěžní kontroly. Ony tak proslulé a mezi sportovci nepopulární přepadovky na soustředěních, v šest ráno.
Návrat a smutný odchod sprintera
Johnson dostal po Soulu dvouletý trest a vrátit se mohl až v sezoně 1991.
Na světový šampionát v Tokiu se ještě nekvalifikoval, ale na olympijské hry do Barcelony už letěl jako člen kanadské výpravy. Bylo kolem něj hodně rušno a všichni s napětím očekávali, co úředně sesazený král předvede. Byť výkon 10,16 z domácího šampionátu nic velkého nesliboval.
V Barceloně bez problémů postoupil do semifinále, ale tam po zpackaném startu skončil poslední, s časem 10,70.
O rok později jeho kariéra vyústila ve smutný odchod. Neprošel znovu dopingovým testem, tentokrát na testosteron, a dostal od IAAF doživotní distanc.
Nejlepším výkonem po soulské olympiádě zůstal čas 10,16.
Později se vydal na dráhu kondičního trenéra, a mezi jeho svěřence patřili hokejista P. K. Subban nebo syn libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, který se jako fotbalista pokoušel prosadit do Serie A.
Bizarní tečkou Johnsonova příběhu se před třinácti roky, u příležitosti čtvrt století od soulského skandálu, stala nová kampaň proti dopingu.
Její tváří byl právě on, nejslavnější hříšník sportovní historie.
