Během roku 1989 se ve východní Evropě hroutil jeden komunistický režim za druhým. V listopadu se otřásly i dogmatické vlády v Bulharsku a Československu, jenom soudruzi v Rumunsku se zdáli být nedotknutelní.
O to větší šok přišel 29. listopadu, kdy do Maďarska uprchla pětinásobná olympijská vítězka Nadia Comaneciová. Riskantní cestou přes pohraniční les. Doma nechala medaile i příbuzné.
Gymnastka, o níž se kdysi v její vlasti říkalo, že je známější než Drákula, se tím znovu připomněla světu. Třináct let po tom, co senzačně ovládla olympijské soutěže v Montrealu.
Maďarsko pochopitelně nebylo cílovou zemí. Za pár dnů se vypravila do USA, kde hodlala konečně zúročit svou někdejší slávu. Brzy však zjistila, že to nebude vůbec snadné.
Útěkem z Rumunska její největší boj teprve začínal.
Svěřenkyně drsného trenéra
Comaneciová se narodila v roce 1961 v městě Onesti, do rodiny s nevelkou sociální perspektivou. Otec byl automechanik, matka pracovala jako dělnice v továrně. Přesto dceru v šesti letech přihlásili do místní experimentální gymnastické školy, kterou vedl Béla Károlyi.
Bývalý juniorský boxerský šampion a reprezentant v hodu kladivem s trénováním gymnastů teprve začínal. Jednou si ale do životopisu bude hrdě psát, že vedl devět olympijských šampionů a patnáct mistrů světa.
Jeho metody byly svérázné. Tvrdé. Podle dnešních měřítek by naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu týrání dětí a Károlyi by zřejmě měl co do činění s právníky a policií.
Mnohé jeho bývalé svěřenkyně dnes mluví o bití, ranách pěstí, ponižování, brutálním zacházení. Jednou z mála, kdo ho veřejně odmítal kritizovat, byla právě Comaneciová.
“Život je pro každého těžký. Kdyby existovala lehká cesta, po níž se dá jít k úspěchu, bylo by to skvělé. Ale žádná taková neexistuje,” prohlásila před pár roky poněkud vyhýbavě k debatě o Károlyiho trenérských metodách.
Upřít se jim nedá snad jediné – že opravdu k úspěchům vedly.
Už v osmi letech Comaneciová cvičila na národním mistrovství a skončila třináctá.
Ve třinácti ovládla mistrovství Evropy dospělých v norském Skienu, odkud přivezla zlaté medaile z víceboje, přeskoku, bradel a kladiny.
Po dalším úspěchu na předolympijských závodech v Montrealu bylo jasné, že bude patřit k hlavním favoritkám soutěží pod pěti kruhy. Ostatně tisková agentura UPI vyhlásila čtrnáctiletou rumunskou dívenku nejlepší světovou sportovkyní roku 1975.
Čas mladičkých gymnastek
V 70. letech gymnastika jen málo připomínala ještě nedávné časy, kdy o nejcennější medaile bojovaly zkušené závodnice a zralé ženy. Larisa Latyninová získala poslední zlatou olympijskou medaili ve třiceti. Věře Čáslavské bylo v Mexiku 1968, na vrcholu slávy, šestadvacet let.
Po nich přišla doba dívek, z nichž mnohé byly školou povinné.
Na olympijských hrách v Mnichově oslnila sedmnáctiletá Olga Korbutová a v jejích stopách kráčela i Nadia Comaneciová.
Nízký věk ve sportu vždycky přitahoval pozornost a budil sympatie, dávno před vynálezem internetu a sociálních sítí, ale rumunská naděje vděčila za popularitu především skvělým výkonům.
Například v březnu 1976 získala na American Cupu v newyorské Madison Square Garden desítku za přeskok a absolutními známkami byla hodnocena i vystoupení na turné v Japonsku.
Její jméno najednou znali nejen ti, kdo se o gymnastiku podrobně zajímali.
Comaneciová a desítky v Montrealu
Při montrealské olympiádě oslnila hned v první den soutěží, 18. července 1976. Na programu byla týmová soutěž a Comaneciová vyšvihla na bradlech náročnou, technicky dokonalou sestavu, nad níž se tajil dech.
Rozhodčí se chvíli radili, pak na světelné tabuli naskočila známka 1,00.
V publiku to nejdřív zahučelo. Diváci byli zmatení a nechápali. Než jim došlo, že displej společnosti Omega je příliš malý pro tak velký výkon a že správně tam má svítit údaj 10,00.
Hala začala bouřit nadšením. Poprvé v historii olympijských her padla desítka, známka za naprostou dokonalost. Nic na velikosti okamžiku nezměnila ani skutečnost, že rumunský tým nakonec obsadil až druhou příčku.
V individuálních disciplínách obdržela Comaneciová dalších šest desítek a stala se největší hvězdou Her.
Když se řeklo “Nadia”, nejen sportovní fanoušci věděli, o kom je řeč. Školačka měřící 150 centimetrů a vážící 39 kilogramů za sebou nechala všechny skvělé sovětské soupeřky – kdo dnes vůbec ví, že dvě desítky, za přeskok a prostná, si vysloužila i Nellie Kimová?
Poprvé v životě se Comaneciová ocitla ve středu zájmu světových novinářů. Žasli nad její bezstarostnou dětskostí a zároveň neopomněli napsat, že připomíná dobře zkonstruovaný stroj na vítězství, který neprojevuje emoce. Jako by snad ze všech těch zlatých medailí a udělených desítek ani neměla radost.
Žurnalisté z BBC, UPI a Associated Press ji ocenili titulem nejlepší světové sportovkyně roku. To zcela jiné uvítání ji čekalo doma v Rumunsku – stala se nejmladší nositelkou řádu Hrdiny socialistické práce.
Kontroverze na moskevské olympiádě
Její kariéra olympijskou senzací neskončila. Vyhrála spoustu dalších závodů, ale montrealské dokonalosti už nikdy nedosáhla.
Zcela jistě i proto, že povyrostla. Když za dva roky přijela na světový šampionát do Štrasburku, byla už o 18 centimetrů vyšší a pochopitelně přibrala na váze. Sice znovu získala zlato na kladině, ale přeci jenom to nebylo stejné jako dřív. Okouzlení nízkým věkem a vizáží školačky s červenobílou mašlí ve vlasech bylo pryč.
“Dávno nepřipomíná kotě. Je z ní dospělá osmnáctiletá žena, která nosí podprsenku a holí si podpaží,” všimli si britští novináři na moskevské olympiádě v roce 1980.
Vybojovala tam dvě zlaté medaile, o další ji podle všeho připravili rozhodčí. Třeba verdikt 9,85 za kladinu, který ji zhatil obhajobu titulu ve víceboji, rozpoutal velké kontroverze. Vždyť o vítězce rozhodovala půlhodinová debata rozhodčích.
Domů si proto Comaneciová vedle dvou zlatých a dvou stříbrných medailí odvezla i hluboké přesvědčení, že v SSSR už závodit nebude.
A skutečně. V roce 1981 ještě posbírala pět triumfů na univerziádě, na následný světový šampionát do Moskvy s týmem cestovala jenom jako turistka. Držela kamarádkám palce, ale do soutěží odmítla nastoupit.
Byl to i konec její kariéry. Ve dvaceti letech, jak tehdy bylo zvykem, se už gymnastky považovaly za staré.
Uvězněná v Rumunsku
V Rumunsku se stále těšila velké popularitě a zpočátku i přízni režimu. Mělo to pragmatický základ. Comaneciová byla často zvána na exhibice na Západ a churavějící rumunské ekonomice odtud plynuly důležité obnosy ve valutách. Například za šňůru po USA inkasoval stát čtvrt milionu dolarů, ona se musela spokojit s tisícovkou.
Tam ovšem přišel průšvih, který ovlivnil její další život. O politický azyl totiž požádali trenér Béla Károlyi s manželkou i Comaneciové bývalý choreograf Géza Poszár.
Tím se její další cestování omezilo prakticky jenom na socialistické země. Na olympiádu do Los Angeles, kterou Rumunsko nebojkotovalo, ještě směla letět, ale byla celou dobu pod dozorem. Pak spadla klec. Téměř doslova – v roce 1988 ji do Soulu už MOV zval marně.
“Psalo se o mně, že si žiju jako rocková hvězda, ale nebyla to pravda. I já musela stát ve frontách a taky jsem byla sledovaná tajnou policií,” vyprávěla později. “Když utekl Károlyi, můj život se naprosto změnil. Začala jsem si připadat jako vězeň. A vlastně jsem jím byla.”
Rozpačité přijetí v USA
Její jméno se vrátilo na první stránky světových novin nečekaně 29. listopadu 1989, když se jako emigrantka ohlásila z Budapešti.
O první tiskovou konferenci s pětinásobnou olympijskou vítězkou byl velký zájem. Padla i otázka, jestli je pravda, že má problémy s pitím. “Co blázníte? Dneska si v Rumunsku nemůžete koupit tolik pití, aby se z vás stal alkoholik,” zavtipkovala.
Po příletu do USA ji ovšem humor docela přešel. Triumfální přivítání se nekonalo. Naopak americká média byla lehce zklamaná, že z letadla nevystoupila osmadvacetiletá oslňující kráska, nýbrž žena s evidentní zálibou ve výrazném make-upu a nevkusném oblečení.
Ještě větší pozdvižení způsobila tím, že byla zavěšená do hochštaplera Constantina Panaita, pokrývače a ženatého otce čtyř dětí, které v rumunské exilové komunitě neměl moc dobrou pověst.
Nepovedly se jí ani některé rozhovory s novináři, za které si nechala platit, aby měla z čeho žít.
Teprve po roce se dokázala od Panaita odpoutat. Když i jí došlo, že se chtěl na jejím jménu a příběhu pouze přiživit. S pomocí Károlyiho a dalších přátel se usadila v Montrealu. Ve městě, kde dosáhla největších úspěchů.
Hlavně si však brzy opět získala srdce Kanaďanů a Američanů, na rozpačitý začátek jejího nového života se zapomnělo.
Vydala se na turné po kontinentu a propagovala gymnastické úbory a náčiní. Stala se i modelkou, točila reklamy a prosadila se jako vyhledávaná televizní spolukomentátorka.
Konečně ze své popularity dokázala vytěžit víc než jenom řád Hrdiny socialistické práce.
Nikdo už ji nepřekoná
Nakonec zřejmě našla i štěstí v osobním životě. Po letech se setkala s americkým gymnastou Bartem Connerem, dvojnásobným vítězem z Los Angeles, a v roce 1994 se zasnoubili. Po čase se vydali do Rumunska – poprvé od jejího útěku i pádu komunismu. Jejich svatba v Bukurešti se stala společenskou událostí první velikosti a živě ji přenášela státní televize.
V roce 2001 dostala Comaneciová i americké občanství, o pět let později se jí narodil syn Dylan Paul.
Rodina se usadila v Oklahomě, odkud olympijská vítězka létá za společenskými povinnostmi. A že jich není málo.
Píše knihy, setkává se s vysoce postavenými politiky a dalšími celebritami. Vlastní obchody se sportovním zbožím, přednáší, vystupuje jako motivační řečnice. Při předloňské olympiádě v Paříži nesla pochodeň, ve společnosti dalších sportovních legend, jakými jsou Carl Lewis, Rafael Nadal nebo Serena Williamsová.
A s manželem založili produkční společnost, která má v názvu Perfect 10.
Comaneciová navždy bude s tímhle milníkem spojována. Krátce po její kariéře se totiž změnila pravidla bodování a nejvyšší známka zmizela. Olympijských soutěží se navíc nesmějí účastnit gymnastky mladší šestnácti let. Svět, který umožnil triumf čtrnáctileté olympijské královny, už neexistuje.
Právě proto její příběh zůstává jedinečný.
