Komu je dnes 50 let, ten zažil:
- pět našich prezidentů
- devět amerických
- šest papežů
- pět předsedů MOV
Ale jen tři šéfy FIFA. Opravdu, za tu dobu se ve funkci vystřídali pouze João Havelange, Sepp Blatter a Gianni Infantino.
Každý z nich fotbal významně změnil a posunul, byť existují dost odlišné názory, jestli správným směrem. Když to vezmeme souhrnně: za jejich vlády se mistrovství světa rozšířilo z 16 na 48 týmů, elitní fotbal přestal být zábavou výhradně pro Evropu s Latinskou Amerikou – a FIFA se z organizace řídící sport proměnila v instituci s významným geopolitickým vlivem.
Trend završil právě švýcarský funkcionář Gianni Infantino, který se přitom hlavou světového fotbalu stal spíše shodou rozličných okolností.
Od losování do vedení FIFA
Kdysi prý do školní slohové práce na téma, čím by chtěl být, napsal: “Chtěl bych se stát profesionálním fotbalistou. Ale protože nemám tolik talentu, budu fotbalovým právníkem.”
Dětský sen se mu splnil. A na hodně vysoké úrovni.
Ve 30 letech začal pracovat pro UEFA a brzy se stal členem jejího právního odboru. I cesta k pozici sekretáře organizace byla poměrně rychlá. Tehdy si ho také poprvé mohli všimnout fanoušci – při losování Ligy mistrů, reprezentačních kvalifikací a dalších soutěží. Dělal to šest let!
Vždycky vystupoval jako loajální pobočník Michela Platiniho, šéfa UEFA, a zřejmě by to tak zůstalo, kdyby v roce 2015 na světový fotbal nedopadla jedna z mnoha reputačních krizí.
Z funkce prezidenta FIFA musel odstoupit Sepp Blatter obviněný z korupce mimořádných rozměrů a právě Platini, fotbalová hvězda 80. let a už zkušený funkcionář, se měl stát jeho nástupcem.
Jenže i na něj toho leccos prasklo, právě ve spojení s Blatterem. Nejvíc se na veřejnosti probíralo podezření, že přijal od FIFA dva miliony eur za poradenskou činnost, což bylo považováno za jednu z forem úplatku. FIFA ho vzápětí suspendovala, krátce nato se vzdal kandidatury.
Evropský fotbal tedy do volby o pozici šéfa světového fotbalu vyslal Infantina.
Ten bez problémů uspěl a začala se psát nová éra nejpopulárnějšího sportu. Nic na tom nemohla změnit ani skutečnost, že Platini s Blatterem byli opakovaně švýcarskými soudy zproštěni obvinění. Bývalý francouzský reprezentant je dodnes přesvědčen, že kauza byla účelově načasovaná tak, aby se nestal prezidentem. Nově dokonce na FIFA a Infantina podal žalobu.
Spor o šampionát v Kataru
Na začátku nic nenasvědčovalo tomu, že by Infantinova štace měla být dlouhá. Jeho úkolem bylo zamést po Blatterovi – tedy zbavit fotbal image korupcí prolezlého sportu a nastavit ve vedení FIFA transparentnější fungování.
Úplně se to nepovedlo. I proto, že na různých úrovních stále doznívají kauzy ohledně voleb pořadatelství Německa (2006), Ruska (2018) nebo Kataru (2022). Byť se všechno dělo v Blatterově éře, s fotbalem se to táhne dál.
Navíc Infantino – který stejně jako Havelange nebo Blatter není žádný přesvědčený demokrat – velmi rychle pochopil, jaká moc se mu zčistajasna dostala do rukou a jak ji udržet.
Z chlápka, co tahal míčky z osudí, se rázem stal velmi vlivný globální hráč, jenž si postavení začal upevňovat zejména dobrými vztahy s autokraty a diktátory všeho druhu.
V roce 2018 tedy fotbalový šampionát Rusku posloužil jako vítaný PR nástroj v diplomaticky složitějších časech po anexi Krymu. Angažovaly se v tom fotbalové legendy Pelé, Maradona, Matthäus nebo Schmeichel, státní vyznamenání si odnesl právě Infantino.
O čtyři roky později se zase konalo ostře sledované mistrovství světa v Kataru. V zemi, které má v otázce lidských práv rovněž co vylepšovat, eufemisticky řečeno.
Před startem turnaje dávaly některé týmy (Německo, Anglie, Nizozemsko, Wales, Dánsko, Švýcarsko, Belgie) najevo, že při utkání aspoň symblicky podpoří LGBT komunitu. FIFA jim ovšem zakázala duhovou kapitánskou pásku i tu s nápisem “One Love”. S tím, že pokud by hráči nařízení porušili, hrozila jim žlutá karta, případně odpočet bodů. Po pár vzrušených dnech tedy zavládlo ticho.
Katar a lidská práva bylo velké téma už dlouhé měsíce před šampionátem. Hlavně v Evropě.
Infantino se proti opakovaným debatám ohradil na tiskové konferenci den před startem turnaje, kdy ve zjevné narážce na výrok “Ich bin ein Berliner” od JFK se zastal mj. pořadatelů i celého Blízkého východu.
„Dnes se cítím jako Katařan. Dnes se cítím jako Arab. Dnes se cítím jako Afričan. Dnes se cítím jako gay. Dnes se cítím jako postižený. Dnes se cítím jako zahraniční dělník,“ pronesl.
Opřel se i výslovně do Evropanů, jejichž kritiku poměrů v Kataru považoval za lacinou a pokryteckou. Dodal, že za to, co prováděli předchozích 3000 let, by se následujících 3000 let měli omlouvat.
Stal se samozřejmě terčem posměšků, že od manažera s ročním příjmem 4 miliony švýcarských franků je poněkud chucpe vykřikovat, jak se cítí být bezprávným zahraničním dělníkem.
V jedné věci však nemířil úplně vedle. Hodně z kritiky namířené směrem k pořadatelské zemi vyznělo jako neupřímná póza, vyslovená hlavně kvůli snadnému získávání domácí popularity. Aspoň není veřejně známo, že by se po skončení MS tehdejší aktéři nějak dál zajímali o postavení homosexuálů nebo dělníků v Kataru.
Infantino se rozešel s Evropou
Šampionátem v roce 2022 také vyprchala iluze, že Infantino je evropským zástupcem ve vedení FIFA.
Pragmaticky hledá spojence jinde. Hlavně tam, kde jsou nebo můžou být peníze. Tedy na Blízkém východě, v USA, v jihovýchodní Asii.
Opět to není nic nového. Evropa v posledních dekádách ztrácí nejen někdejší ekonomickou moc a geopolitickou sílu, ale také výsadní postavení ve světě sportu. V případě fotbalu tento trend začal už v roce 1974.
Nastartoval ho João Havelange, který pochopil, že pokud má ve volbě prezidenta FIFA porazit anglického tradicionalistu Stanleyho Rouse, musí si získat především Afriku. Tak tedy – společně s Pelém – objížděl kontinent, místním funkcionářům, kteří občas měli problém zaplatit mezinárodní federaci roční členství ve výši 150 dolarů, sliboval rozšíření MS a větší porci vlivu i peněz pro jejich země.
Po překvapivém zvolení slib splnil a Blatter s Infantinem v tom pokračovali. Proto se zvýšil počet zemí na elitním turnaji z 16 na 48 a plánuje se další expanze, údajně až na 66.
Pro srovnání: v roce 1974 patřilo Evropě 56 procent míst na MS (a to se ještě reptalo proti účasti Zaire, Haiti a Austrálie), letos je to už jen 33 procent. Afrika si z jednoho účastníka polepšila na deset, Asie poskočila podobným způsobem atd.
Rozšiřování šampionátu a změna pozic jednotlivých kontinentů se dá ještě celkem logicky zdůvodnit globálním rozvojem fotbalu. Ale tím Infantinův tlak na Evropu nekončí. V zákulisí probíhá další kolo přetahované mezi FIFA a UEFA. Pochopitelně jde o peníze.
V Evropě se hraje velmi lukrativní Liga mistrů, prosperují národní soutěže v čele s Premier League, až na výjimky zde působí nejlepší fotbalisté světa. Byť tenhle byznys z významné části platí arabští šejkové a američtí miliardáři a svým zájmem mu pomáhají růst fanoušci v jihovýchodní Asii, svět – tedy FIFA – z toho vlastně nic nemá.
Infantino se může spolehnout pouze na dva velké zdroje příjmů: na klasické mistrovství světa a na mistrovství světa klubů.
To druhé rozšířil na loňských 32 týmů – právě k velké nelibosti Evropy, kde se ještě víc zkrátila už tak ne moc dlouhá letní přestávka. „Je to nejhorší nápad v historii fotbalu,” prohlásil například populární německý trenér Jürgen Klopp s odkazem na stále větší přetížení hráčů.
Klasický šampionát by zase FIFA ráda pořádala častěji. Sem tam padnou slova o tříletém nebo dokonce i dvouletém intervalu. Samozřejmě ani jedna varianta není pro Evropu přijatelná.
“Dělám to pro světový fotbal,” reaguje Infantino na kritiku podobných trendů, k nimž patří i vyšponované ceny lístků na letošním šampionátu. Tvrdí, že 90 procent vydělaných peněz se investuje do rozvoje nejpopulárnějšího sportu. “Bez podpory FIFA by víc než polovina účastnických svazů nemohla fungovat.”
Mistrovství světa 2026: bromance s Trumpem
Právě startující mistrovství světa v USA, Kanadě a Mexiku se stane jedním z okamžiků, které budou definovat éru švýcarského funkcionáře. Není proto divu, že vsadil na úzkou kooperaci s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Na bromance, jak to nazval web The Athletic.
Skvěle si porozuměli už během prvního Trumpova období, kdy ostatně byly USA vybrány jako hlavní pořadatel letošního šampionátu. Infantino prezidenta silně podpořil v roce 2020 na Světovém ekonomickém fóru v Davosu (“Je to sportovec. Je to soutěživý typ. Chce ukázat, kdo je nejlepší”) a získal si k němu přístup, jaký nemají ani světoví političtí lídři. Jen loni se prý setkali desetkrát.
Infantino – Trumpem nazývaný “Johny” – moc dobře ví, jak si ješitného politika naklonit. Newyorskou pobočku FIFA otevřel v Trump Tower, prosincové losování MS přesunul z Las Vegas do Washingtonu, aby se Trump mohl stát jeho hlavní hvězdou, a když si americký prezident stěžoval, že opět nedostal Nobelovu cenu míru, vymyslel pro něj Mírovou cenu FIFA.
Trump si od šampionátu slibuje aspoň částečné posílení americké ekonomiky (na HDP by si měla polepšit o 17 miliard dolarů) a samozřejmě vylepšení image ve světě.
Byť i tak dokáže Infantinovi zavařit. Třeba prohlášením, že on by si drahé lístky na fotbal nekoupil, nebo dotazy na loňské tiskové konferenci, kdo bude vlastně favoritem turnaje a jestli mají USA aspoň nějakou naději. “Mají, samozřejmě. S fanoušky v zádech,” přispěchal hned Infantino.
Na další reformy světového fotbalu bude mít zřejmě ještě pět let. Na jaře 2027 se koná volba nového předsedy FIFA a zdá se, že proti němu nebude stát vážný soupeř.
Pikantní na celé věci je, že se bude smět znovu ucházet o pozici, neboť mu byla uznána námitka, že roky 2016-19 nebyly plnohodnotným mandátem, ale jen dokončením Blatterova funkčního období. Tudíž muž, který dostal za úkol reformovat organizaci, aby se nezrodil další autokrat typu Havelangea (24 let) nebo Blattera (17 let), jí sám může vládnout 15 let.
Dnešní padesátníci tak na “svého” čtvrtého šéfa FIFA budou muset dál čekat.
