Je to jedna z málo známých kapitol obchodní rivality firem Adidas a Puma. Z dnešního pohledu zcela banální. Pro východoněmeckého atleta Jürgena Maye však měla zásadní důsledky.
Dostal doživotní distanc i vyhazov z práce, později mu byl odebrán titul nejlepšího sportovce NDR za rok 1965 a jeho výkony byly vymazány z rekordních tabulek.
To všechno kvůli červeným tretrám a stovce dolarů.
Osudné boty od Pumy
Když se v roce 1942 narodil v durynském Nordhausenu, nečekal ho zrovna šťastný start do života. Otec padl ve válce, matka zemřela krátce po porodu. Společně s bratrem byli dáni k adopci.
Později díky tomu získal vzorný třídní původ. Vyučil se sazečem a jeden z učitelů v NDR, kam po rozdělení země jeho rodné město patřilo, ho přesvědčil, aby se začal věnovat atletice. Neoplýval mimořádným talentem, ale píli a vůlí se vypracoval mezi nejlepší.
Ve dvaceti byl už mistrem NDR v krosu a běhu na 1500 metrů, pak se začal prosazovat i v zahraničí.
Vrcholem jeho kariéry byl rok 1965. Mj. v rozmezí šesti dnů překonal evropský rekord na 1500 m (3:36,4) a světový na 1000 m (2:16,2). Při vítězném představení na memoriálu Evžena Rošického porazil i olympijské medailisty Petera Snella s Josefem Odložilem.
O závodě napsal reportáž do erfurtských novin Das Volk, kde se přiučoval řemeslu sportovního novináře. Byl už i kandidátem členství v SED a vrcholným oceněním, jehož se mu tehdy dostalo, byla volba nejlepším sportovcem NDR za rok 1965.
Měl nakročeno k tomu, aby se stal jedním z největších oblíbenců režimu.
Jenže v roce 1966 odjel na mistrovství Evropy do Budapešti – a pak už nic nebylo jako dřív.
Na dráze se mu nedařilo podle představ, obsadil až páté místo (byť v rozběhu opět předstihl Odložila). Ale za to by ho nikdo nezatracoval.
Podstatnější pro sled dalších událostí bylo setkání se západoněmeckým soupeřem Karlem Eyerkauferem, který si přivydělával jako obchodní zástupce firmy Puma. Předal Mayovi červené tretry a sto dolarů, ať některého z reprezentačních kolegů zkusí přesvědčit, aby v nich běžel.
Uspěl u jednadvacetiletého vytrvalce Jürgena Haaseho. Ten v novém modelu nastoupil poslední den ME k závodu na 10 000 metrů a překvapivě vyhrál. Od Pumy za odměnu dostal pět set dolarů.
V NDR z toho byl pořádný poprask. Když se aféra začala vyšetřovat, Haase se přiznal a přenechal funkcionářům boty i peníze. Předseda svazu je pak na kongresu IAAF teatrálně ukazoval – na potvrzení toho, jakých špinavostí je kapitalistický sport schopen.
Haase nicméně vyvázl bez trestu, zato Maye si v NDR podali. Nejdřív to chvíli zkoušeli po dobrém. Pokud dobrovolně ukončí kariéru ze zdravotních důvodů, nebude dál nijak trestán. To však odmítl. Bylo mu teprve čtyřiadvacet a nechtěl se atletiky vzdát.
Dostal tedy doživotní distanc a byl propuštěn z listu Das Volk. Pracovat směl pouze jako pomocný učitel tělocviku na základní škole.
May se domníval, že ho podrazil jeho týmový kamarád. Protože jak jinak by se funkcionáři dozvěděli všechny podrobnosti? Až v roce 1998, kdy si mohl přečíst spisy, jež na něj vedla tajná policie Stasi, se dozvěděl, že ho naprášilo vedení Adidasu.
Navzdory ideologické válce dvou politicky znepřátelených bloků se v tomhle případě kapitalistické a socialistické zájmy vzácně prolnuly.
Adi Dassler, šéf firmy, totiž nedokázal nad aférou jenom tak mávnout rukou. Měl v NDR a celé východní Evropě dobré kontakty, zdejší reprezentanti závodili v botách a oblečení s třemi pruhy, a budapešťskou akci Pumy si bral osobně. Soudruzi z Berlína proto dostali přesné informace, co se v zákulisí ME dělo.
Emigrace za 18 tisíc marek
May se ve východním Německu stal osobou bez budoucnosti. Už dřív to neměl jednoduché například při výjezdech do zahraničí, protože bratr žil na Západě, ale dokud vozil úspěchy, nemusel se bát žádných represí.
Teď věděl, že se musí dostat na druhou stranu železné opony. To je jediná šance, jak se může vrátit k závodění.
Útěk mu v roce 1967 pomohl zorganizovat Eyerkaufer, který najal převaděčskou skupinu ze Západního Berlína. Taxa byla devět tisíc marek. Dalších devět tisíc musel zaplatit za přítelkyni Bärbel, již vzal také s sebou.
Původně doufal, že by částku mohla uhradit Puma, která stála u počátku Mayových průšvihů, ale Rudolf Dassler o tom nechtěl ani slyšet. I on měl ve východní Evropě obchodní zájmy. Nakonec si Eyerkaufer musel část peněz půjčit v bance.
Útěk byl zorganizován přes maďarsko-rakouskou hranici. May s přítelkyní se ukryli ve velkém blatníku klasického amerického bouráku značky Cadillac a pohraničníci si jich nevšimli. Nebo spíš luxusní auto se západní poznávací značkou neměli důvod tak pečlivě kontrolovat.
Hned po příletu do Západního Německa poskytl May velký (a dobře honorovaný) rozhovor bulvárnímu listu Bild. Stal se hrdinou. Sportovcem, který zvolil svobodu.
Bohužel ve svých formulacích nebyl příliš opatrný a prozradil, jak se na Západ dostal. Převaděči z toho neměli vůbec radost. Podle původní dohody se měl May nejdřív objevit v Západním Berlíně, aby to vypadalo, že přešel německo-německou hranici. Takhle se prozradila do té doby fungující budapešťská cesta.
Soudruzi se mu pomstili aspoň tím, že mu odebrali titul sportovce roku 1965 a jeho jméno vymazali z východoněmeckých rekordních tabulek.Článek, který o Mayově emigraci vyšel v Čs. sportu, příliš nenaznačoval, že země prožívá politické uvolnění a blíží se čas Pražského jara.
Návrat a západoněmecký bojkot
May se usídlil v hesenském Hanau a s Eyerkauferovou pomocí se začal chystat na atletický návrat.
Měl štěstí, že IAAF zkrátila východoněmecký trest na tři roky, takže 1. ledna 1969 směl znovu oficiálně závodit. Do té doby soutěžil pouze na vysokoškolských mítincích – při jakémkoli jiném startu by dalším účastníkům hrozil postih.
Už v červenci se představil při mezikontinentálním soupeření Evropa-Amerika ve Stuttgartu a zaběhl i limit pro zářijové mistrovství Evropy v Aténách.
Když však přiletěl do dějiště šampionátu, začalo se proslýchat, že nebude smět závodit. Funkcionáři z NDR se totiž odvolávali na pravidlo, že kdo změní občanství a už dřív startoval za jiný stát, nesmí tři roky reprezentovat.
V Mayově případě tedy do roku 1970.
Druhá strana viděla věc jinak. SRN neuznávala „sovětskou zónu“ jako samostatnou zemi (až do roku 1973) a de facto tedy May nezměnil státní příslušnost, pouze se přestěhoval z jedné části Německa do druhé.
IAAF však rozhodla ve prospěch NDR.
Mezi západoněmeckými atlety to vzbudilo pozdvižení. Ještě doznívalo revoluční nadšení roku 1968, tak měli touhu vyřešit situaci po svém. Postavit se za reprezentačního kolegu a zároveň vystoupit proti vlastním funkcionářům, neboť ti podle všeho o východoněmeckém postoji věděli předem, přesto nechali situaci dojít až k Mayově odstavení krátce před startem závodů.
Poměrem hlasů 29:27 se atleti rozhodli aténský šampionát bojkotovat.
Zúčastnili se slavnostního zahájení a souhlasili s účastí štafet (aby příliš nenaštvali řecké pořadatele), ale všechny individuální závody odřekli.
Byl to zřejmě první bojkot takového rozsahu, který nenařídili politici ani funkcionáři, nýbrž o něm rozhodli samotní sportovci. Pravda, někteří z nich toho časem litovali, protože přišli o téměř jisté medaile.
May přes všechno úsilí už nenavázal na výkony z doby, kdy závodil za NDR. Když pak na mistrovství Evropy v Helsinkách 1971 odstoupil v závěru rozběhu na 3000 m, protože věděl, že už nemá šanci dostat se do finále, některá média se do něj pustila. Zejména levicový týdeník Der Spiegel, z jehož textu s gustem citovaly i noviny na opačné straně železné opony.
„Sport má výchovný vliv, sport buduje charakter, o tom není sporu. Ale spolehlivě především tam, kde je ideově veden a ovlivňován humánním řádem. Jürgen May tuto oporu ztratil. Jako sportovec je vyřízen. Neúspěch v Helsinkách považují někteří v jeho nové vlasti dokonce za zradu. May však neměl po roce 1967 už co zradit,“ přisadil si Československý sport.
Tak špatné to nakonec s Mayovou sportovní dráhou nebylo. V roce 1972 přeci jenom získal mezinárodní medaili, první a poslední, když na halovém ME v Grenoblu vybojoval bronz na 1500 m.
S kariérou se rozloučil na domácí olympiádě v Mnichově. Ne příliš šťastně. V pátém rozběhu na 5000 m (mj. proti Lassemu Virenovi a Josefu Jánskému) skončil až osmý. V pomalém čase 14:06,6 ho od postupu do finále dělilo 28 vteřin.
▪️▪️▪️▪️
Po konci kariéry Jürgen May studoval sport a politiku – tedy dva obory, které mu tolik zasáhly do života.
Vstoupil do SPD, jako kamarád Eyerkaufer, a působil na komunální úrovni. Až do odchodu do penze v roce 2005 byl vedoucím odboru školství, kultury a sportu na místní správě okresu Main-Kinzig. Napsal i metodickou příručku Moderní trénink na střední tratě pro mládež.
Když před dvěma roky slavil osmdesátiny, pochlubil se, že stále běhá, v létě přidává jízdu na horském kole a v zimě lyžování.
