Říkali mu Air Georgi. Trochu z legrace a ve zjevné narážce na mladého Michaela Jordana, který začínal vládnout v době, kdy zámořská soutěž přivítala prvního hráče z druhé strany železné opony.
Psal se rok 1985 a historický zápis neměl na svědomí žádný z elitních hráčů tehdejší Jugoslávie, natož pak Sovětského svazu nebo Československa.
Bořitel basketbalové zdi se jmenoval Georgi Gluškov. Bylo mu pětadvacet let a se svolením bulharských úřadů vyměnil klub Akademik Varna za Phoenix Suns.
Hvězdou se nestal, ale minimálně zábava s ním byla.
Jeho cesta do zámoří svým způsobem začala na mistrovství Evropy ve Stuttgartu, v červnu 1985. Odehrál skvělý turnaj, například výrazně pomohl Bulharsku k překvapivé výhře 84:68 nad nakonec stříbrným Československem s Brabencem a Kropilákem v sestavě.
Byl králem doskoků a v očích mnoha expertů druhým nejlepším hráčem ME po Arvydasu Sabonisovi ze Sovětského svazu. Jedním z těch, kdo tenhle názor sdíleli, byl i Dick Percudani, skaut amerického klubu Phoenix Suns.
Draft NBA se konal jenom pár dnů po evropském šampionátu a Suns si z předposledního 148. místa vybrali právě bulharského pivota.
Zatímco v hokeji bylo v polovině osmdesátých let nemyslitelné, že by pětadvacetiletý hráč z východní Evropy mohl odejít legálně do NHL, Phoenixu se v Gluškovově případě podařilo jednání na druhé straně železné opony dotáhnout do úspěšného konce.
Bulharsko sice nebylo nijak liberální zemí, ani zdaleka, ale potřebovalo valuty – a za Gluškovův přestup vyinkasovalo 100 tisíc dolarů. Navíc si z jeho platu strhávalo další výpalné.
Smlouva zněla na 175 tisíc dolarů v první sezoně a 200 tisíc ve druhé. Zhruba třetinu si nechal americký berňák a zbytek putoval do banky v Sofii, odkud pak bulharští funkcionáři posílali každý měsíc Gluškovovi šek na tři tisíce dolarů.
Dostal tedy pouhou sedminu částky obsažené ve smlouvě.
Ale bylo to pořád výrazně víc, než kolik by si vydělal v Akademiku Varna.
Problémy s angličtinou
Gluškov přiletěl do zámoří v září 1985 a nedá se říct, že NBA by příchod prvního hráče z komunistické země kdovíjak prožívala. I on se bránil fanfárám. „Až tady něco dokážu, pak o sobě můžu prohlašovat, že jsem se stal průkopníkem,“ říkal.
V tréninkovém kempu přesvědčil, povedly se mu i přípravné zápasy. Se svými 204 centimetry si uměl zjednat respekt pod oběma koši.
Když se však rozběhla liga, bylo to znatelně slabší. Složitě si zvykal na úplně jiný basketbal a ještě větší problémy měl s komunikací.
Byl totiž nejen prvním Východoevropanem v NBA, ale i prvním hráčem její historie, který neuměl anglicky.
„Už se pilně učím. Pretty girl. Vodka, Coke, no ice,“ vtipkoval před novináři. Až byli všichni překvapeni, jak zábavný je to chlapík. Žádný komunistický suchar.
Ovšem v kabině a při taktických poradách to tak veselé nebylo.
„Problém je v tom, že on mluví bulharsky, a my anglicky,“ lakonicky konstatoval kouč John MacLeod.
Gluškova sice doprovázel Božidar Takev z basketbalového svazu, napůl dozor a napůl tlumočník, ale bylo mu už pětašedesát a nedoslýchal. Což vadilo zejména při zápasech, kdy byl MacLeodovi k dispozici přímo na lavičce.
Spolupráce obvykle vypadala tak, že kouč se při oddechovém čase obrátil k Takevovi a zakřičel na něj: „Řekni mu, ať líp brání zadní lajnu!“
„Cože?“
„ŘEKNI MU, AŤ LÍP BRÁNÍ ZADNÍ LAJNU!“
Takev pokýval hlavou a snažil se předat vzkaz Gluškovovi.
„Cože?“ rozhodil hráč bezradně rukama, protože v hučící hale bulharskému důchodci skoro nerozuměl. Než si stačili vyjasnit trenérův pokyn, bylo po oddechovém čase.
Takev se nakonec po dvou měsících vrátil domů a o Gluškova začal pečovat emigrant žijící v Phoenixu.
Cheesburgerový král NBA
Jeho příhody byly vděčným tématem pro noviny, třeba když vyprávěl, jak se na ulici v Atlantě seznámil s prostitutkami, nebo jak si užívá řízení Lincolnu Continental Mark VII a sledování americké televize, jenže těžko říct, jestli okolí vůbec dokázalo pochopit, s jak složitou situací se musí vyrovnávat.
Američané považují za zásadní životní přelom, když se přestěhují východního pobřeží do Arizony. A to mluví pořád stejným jazykem. Co teprve vžít se do situace někoho, kdo do Phoenixu přišel z Varny, navíc v roce 1985…
Gluškov nevěděl o životě na Západě téměř nic.
Kvůli chabé angličtině se nedokázal ani pořádně najíst. Jít do restaurace a zkoumat menu? Příliš složité. Dával raději přednost fast foodu, kde na obrázku viděl, co si objednává.
Nebylo divu, že při cestách po USA si od spoluhráčů vysloužil titul cheesburgerového krále.
Bohužel se to začalo projevovat na váze. Významně přibral. A ne, nebylo to kvůli steroidům, jak se občas spekulovalo. Když pak začal mít i problémy s achillovkou, šly jeho výkony rapidně dolů.
„Gluškov má v Americe lepší bilanci cheesburgerů než doskoků,“ rýpaly do něj noviny.
Pravda je, že jeho statistiky nebyly dechberoucí. V nováčkovské sezoně odehrál 49 utkání, v nichž si průměrně připsal 4,9 bodu a 3,3 doskoku.
Docela zklamání.
O to víc byli všichni překvapeni, když na letní ligu přiletěl o deset kilo lehčí a s touhou napravit ne úplně dobrý dojem z úvodní sezony.
Jenže na palubovce to vidět nebylo. V přípravných zápasech nepřesvědčil a trenér MacLeod dával najevo, že mu jenom stěží najde místo v sestavě.
Gluškovův návrat do Evropy
Phoenix se nakonec s Gluškovem dohodl, že pro obě strany bude lepší, když se vrátí do Evropy. Pochopitelně nikoli do Bulharska.
Největší zájem projevil italský klub Mobilgirgi Caserta, kde nakonec zůstal čtyři roky. První sezonu bral plat odpovídající slíbenému kontraktu v NBA, částečně se na něm podíleli i Suns.
Gluškov prožil v Casertě úspěšné období. Společně s brazilskou legendou Oscarem Schmidtem drželi mužstvo na špici italské ligy a dokázali se prosadit i v evropských pohárech.
Bohužel dveře do reprezentace měl zavřené až do roku 1989.
Podle pravidel FIBA totiž směli na mistrovství světa i Evropy, stejně jako na olympiádě, nastupovat pouze amatéři – což byli všichni, kdo neměli nic společného s NBA. Gluškov jako bývalý hráč Phoenixu měl utrum, zatímco borci, kteří ve Španělsku nebo Itálii brali srovnatelné peníze, reprezentovat mohli.
Ke konci kariéry stihl aspoň poslední dva starty na evropských šampionátech.
Domů se z Itálie vrátil dvakrát a basketbalu dal definitivně sbohem v sedmatřiceti letech.
To už mohl sledovat svoje nástupce v NBA. Nakonec trvalo až do podzimu 1989, než směla odejít pětice hvězd ze Sovětského svazu a Jugoslávie: Šarūnas Marčiulionis, Alexander Volkov, Dražen Petrovič, Vlade Divac a Žarko Paspalj.
Na následovníka z Bulharska čekal Gluškov až do roku 2023, kdy Aleksandar Vezenkov podepsal smlouvu se Sacramento Kings.
Ani on to neměl jednoduché. Odehrál 42 utkání, s bodovým průměrem 5,4 – a pak se vrátil do Evropy. Už však řešil úplně jiný druh problémů a složitostí než kdysi dávno průkopník z Varny.
