Výsledek 6:0 a rekordních 11 milionů televizních diváků. Víc než čtvrtina obyvatel. Jednou možná bude zápas proti Kataru řazen mezi nejvýznamnější sportovní okamžiky moderní historie Kanady.
Dva z fotbalistů, kteří ve Vancouveru slavili první výhru javorových listů na mistrovství světa, mají v životopise zajímavý milník. Jsou držiteli George Gross Memorial Trophy.
Tohle ocenění získává nejlepší hráč kanadského šampionátu a je pojmenované po sportovním novináři, který se narodil jako Juraj Gross a v roce 1949 emigroval z komunistického Československa.
V Kanadě se stal jedním z nejvlivnějších hokejových žurnalistů, byl i uveden do Hockey Hall of Fame.
Neméně pozoruhodná je jeho stopa ve fotbale. Psal o něm v době, kdy skoro nikoho nezajímal, cestoval na světové šampionáty, o kterých si Kanada mohla nechat jenom zdát, a dokonce založil profesionální ligu.
Rozhovor s Churchillem a útěk přes Dunaj
O československé životní etapě George Grosse toho není moc známo. V podstatě jen pár historek, které občas vyprávěl v Kanadě mezi přáteli – a které postupem let nabíraly odlišných kontur.
Jisté je, že s novinařinou začínal za války v listu Slovák, což byl ústřední tiskový orgán Hlinkovy slovenské lidové strany. Články se ovšem nepodepisovaly, a tak už přesně nelze zjistit, kterým sportům se věnoval nejvíc. Po osvobození pokračoval v deníku Čas patřícímu Demokratické straně.
Tehdy se v Praze seznámil s ministrem zahraničí Janem Masarykem, a ten mu v roce 1946 domluvil rozhovor s bývalým britským premiérem Winstonem Churchillem, dokonce ho sám tlumočil.
Po Únoru 1948 se Gross ocitl na straně nepřátel režimu. Byl na osm měsíců vzat do vazby a při jednom z výslechů prý přišel o pět zubů. Další detaily chybějí. Ví se pouze to, že hned v následujícím roce uprchl z Bratislavy do Vídně. Po Dunaji, kde s kamarádem předstírali veslařský trénink.
V Rakousku ho nejdřív čekal pobyt v uprchlickém táboře – a taky rozhodování, co bude dál. Zůstat v západní Evropě se mu nechtělo. Její velká část byla zničena válkou, hrnuli se tam uprchlíci z východu a ekonomické vyhlídky nebyly nejlepší.
Nakonec se mu podařilo získat víza do Kanady. Ta ovšem měla zájem jen o zemědělce, proto při pohovoru suverénně tvrdil, že ničím jiným se ani neživil. Dostal vysněné razítko a v roce 1950 směl odletět. Bez znalosti angličtiny. S pár dolary v kapse.
Nejdřív musel skutečně pracovat na farmě, ale jak později dával k dobru, po roce ho majitel vyhnal, když mu omylem posekal záhony s rajčaty.
Novinář a zakladatel profesionální ligy
Na velkou novinářskou kariéru to pořád nevypadalo. Naštěstí začal hrát fotbal za krajanský tým Toronto Slovaks a odtud se přes známé dostal do novin The Toronto Telegram, které sháněly sportovního redaktora.
Začal tam externě pracovat v roce 1955, kdy i získal občanství. Nejdřív se věnoval fotbalu, což v zemi zaslíbené hokeji byl zcela okrajový sport, o který se většinou zajímali jenom imigranti z Evropy.
Gross vytvořil vůbec první ročenku kanadského fotbalu a v roce 1958 odcestoval na světový šampionát do Stockholmu, odkud psal reportáže o titulu Brazílie a mladé senzaci jménem Pelé.
Po návratu už dostal regulérní pracovní smlouvu. Měl dokonce vlastní rubriku “The European Picture”, kde přinášel novinky ze sportu na rodném kontinentu, především z fotbalu.
V něm brzy získal tak významné konexe, že v roce 1961 společně s jedním italským známým založil Eastern Canada Professional Soccer League.
Byla to skromná soutěž, v nejlepších časech ji hrálo šest týmů. Grossovi se však podařilo hned v prvním roce sehnat mimořádnou posilu – Stanleyho Matthewse ze Stoke City, bývalého kapitána anglické reprezentace a prvního držitele Zlatého míče. Přesvědčil ho, že během letní přestávky (ECPSL se hrála od června do září) si může zajímavě přivydělat.
Podobně do týmu Toronto City pomohl nalákat Dannyho Blanchflowera z Tottenhamu a Johnnyho Haynese z Fulhamu. Dal tak vlastně návod NASL, která za pár let bude něco podobného zkoušet s Pelém, Beckenbauerem a spol.
Jenže anglickým klubům se to vůbec nelíbilo. Hned v roce 1962 proto FIFA zavedla pravidlo, že fotbalisté nesmějí pauzu po sezoně využívat k podobným kšeftíkům a smějí hrát jenom za týmy, kam regulérně přestoupili.
Cena za článek o Nedomanském
Gross se vzdal řízení ligy v roce 1963, o tři sezony později soutěž zanikla. Během té doby se dovedně naučil propojovat práci novináře se sportovním byznysem (mj. celou dobu o ECPSL psal do novin), což později bude vyvolávat kontroverze a nevraživost.
Ovšem jenom referováním o fotbalu by se v Kanadě neuživil. Jeho hlavní prací zůstal hokej, hlavně Toronto Maple Leafs, s nimiž prožil čtyři slavné tituly v 60. letech.
Tehdy se stal jedním z nejvlivnějších novinářů v zemi. Dnes by se řeklo, že byl insider. Uměl si vybudovat síť kontaktů, byl s každým za dobře. A jak po letech vyprávěli jeho kolegové, v notýsku měl telefonní čísla na všechny důležité lidi ze světa sportu, od hokejových legend éry Original Six po Annu Kurnikovovou.
Někdy v té době také získal přezdívku Baron. Trochu díky “exotickému” původu a stále znatelnému akcentu, trochu pro své noblesní chování.
Jeho novinářská kariéra se málem zadrhla v roce 1971, kdy noviny The Toronto Telegram po 92 letech existence zanikly. Skupina redaktorů se ale rozhodla založit nové. Dostaly jméno The Toronto Sun, Gross v nich vedl sportovní rubriku a zůstal autorem sloupků až do smrti.
Právě tam publikoval v roce 1974 exkluzivní story o útěku Václava Nedomanského do Kanady.
Získal za ni ocenění National Newspaper Awards a emigrace čs. hokejistů se staly jeho tématem až do roku 1989. Většinou věděl o útěcích jako první, zvláště pokud se týkaly Toronta, a texty opatřoval značkou World Copyright. Asistoval u příchodu Martina Maglaye a Miroslava Ihnačáka, tlumočil Jiřímu Crhovi, dobře se znal s bratry Šťastnými i s Miroslavem Fryčerem.
Přátelství s Václavem Nedomanským vydrželo přesně deset let. V roce 1984 totiž český hokejista žaloval svého bývalého agenta Alana Eaglesona, že ho poškodil při jednání o smlouvě s Detroitem Red Wings, a svědčit v jeho prospěch měl i George Gross. Ten se ale k soudu nedostavil, místo toho s Eaglesonem odletěl na Wimbledon.
“Jednoduše mě podrazil. Prodal. Počítali jsme s tím, že vysvětlí, jak Eagleson zneužil mou neznalost řeči i právního systému,” napsal Nedomanský v memoárech Můj nejslavnější únik. “Až pak jsem zjistil, že Grossovi dal peníze na jeho první dům a půjčil mu další částku s úžasně nízkým čtyřprocentním úrokem… Eagleson měl novináře, který se tvářil jako můj kamarád, dočista v hrsti.”
Návrat do Československa
V roce 1985 se Gross poprvé od emigrace vrátil do Československa. Na mistrovství světa v hokeji.
Byla to celkem složitá cesta. Letět tam chtěl především kvůli setkání s mladším bratrem, který taky pracoval jako sportovní novinář, v odborářském deníku Práca, a navíc byl úspěšným házenkářským trenérem i funkcionářem. Ale když na ottawské ambasádě žádal o víza, nedostal odpověď. Neuspěla ani manželka.
Ačkoli jindy se v novinách vyjadřoval decentně, teď napsal dost emotivní sloupek v The Toronto Sun. Nedoufal, že tím něco změní. Jen chtěl dát průchod naštvání a beznaději.
Kupodivu se mu za pár dnů úřady ozvaly. Ani ne tolik kvůli textu – v diplomatickém zákulisí zapracoval Otto Jelinek, další z československých emigrantů a především ministr kanadské vlády. Díky němu tak mohl ve Sportovní hale na vlastní oči sledovat, jak rodná země slaví titul a parta kolem Maria Lemieuxe neméně překvapivé stříbro.
Domů se znovu podíval v roce 1990. Už po pádu komunismu a shodou okolností po Jelinkově boku.
Praha byla totiž jejich zastávkou na cestě do Tokia, kde na zasedání MOV prezentovali kandidaturu Toronta na uspořádání olympijských her v roce 1996. Vraceli se však s nepořízenou. V hlasování skončilo kanadské město třetí za Atlantou a Aténami.
Nicméně i to je důkaz, jaké postavení si George Gross za oceánem získal.
Dočkal se i Kanady na fotbalovém MS
Šíře jeho pracovního záběru zůstávala veliká. Pravidelně jezdil nejen na mistrovství světa v hokeji (11x) a v krasobruslení (10x), ale čtrnáctkrát byl i na Wimbledonu a devětkrát se zúčastnil olympijských her.
Speciální pouto k fotbalu však nikdy neztratil.
V 70. letech vytrvale psal o naději jménem North American Soccer League, jejíž evropské hvězdy můžou zvýšit zájem o tenhle sport (vyšlo to tak napůl). Pečlivě sledoval domácí soutěže a byl přesvědčený, že Kanada bude jednou patřit do vybrané světové společnosti.
“Pokud byste chtěli mezi kanadskými fotbalisty hledat někoho, jako je Pelé nebo Bobby Charlton, bude to ztráta času. Nikoho takového nemáme,” napsal v roce 1974. “Ale i Brazílii trvalo sto let, než přišel Pelé. Nizozemsku stejně dlouhá doba, než vychovala někoho, jako je Cruijff. Věřím, že my tak dlouho čekat nebudeme. Vždyť jenom v Ontariu už dnes hraje fotbal 50 tisíc dětí.”
Část jeho nadějí se naplnila v roce 1986. Kanada sice dál neměla žádnou superhvězdu, ale poprvé se dostala na světový šampionát. Tři desítky let po tom, co o podivném sportu chudých emigrantů začal psát.
Pochopitelně byl v Mexiku u toho. Referoval nejen o průběhu turnaje, ale taky se na dálku rozčiloval, proč se státní rozhlas nezajímá o nejsledovanější sportovní akci na světě.
Dožil se rovněž toho, že byl v Kanadě postaven první čistě fotbalový stadion. Navíc v “jeho” Torontu. Slavnostně se otevřel v roce 2007, před mistrovstvím světa do 20 let.
To už byl George Gross členem Canada Soccer Hall of Fame – a je dosud jediný, komu se takové pocty dostalo ve fotbale i v hokeji.
Zemřel 21. března 2008, v 85 letech.
Poslední text pro The Toronto Sun napsal dva dny před smrtí.
