V barvách Toronto Maple Leafs odehrál 608 utkání, připsal si 441 bodů. To ho řadí zhruba na 20. místo klubových historických statistik.
Nikdy nezískal Stanley Cup ani žádnou z individuálních trofejí. Daleko má i k uvedení do Hockey Hall of Fame.
Přesto je Wendel Clark jedním z nejpopulárnějších hokejistů v Torontu. Fanoušci dodnes chodí na zápasy v dresech s jeho jménem a dojatě vzpomínají na éru mezi roky 1985 a 2000.
V NHL je jenom málo náročnějších rolí než se stát jedničkou draftu právě v hlavním městě hokeje. On byl první, kdo měl možnost si ji vyzkoušet.
Obstál v ní. Ale trochu jiným způsobem než ostatní.
Tvrdý hit a zlatá medaile
Jeho kariéra dokonale naplňuje tradiční příběh kanadského kluka, co vyrůstal na venkovské farmě a dokráčel ke slávě ve velkém světě. Místo, odkud pochází, se jmenuje Kelvington, má necelých 900 obyvatel a leží v provincii Saskatchewan.
Dřít na statku bylo od malička nedílnou součástí jeho života. Zvláště při žních, kdy se začínalo brzy ráno a končilo po půlnoci. Ochotu pracovat víc než jiní si Clark přenesl i do hokeje.
Když se jeho jméno poprvé objevilo v ročence Maple Leafs, mezi zajímavostmi uvedenými v osobním profilu stálo: “V létě bruslí a trénuje, aby byl na začátku sezony ve formě.”
V polovině 80. let se to považovalo div ne za výstřednost.
Nikdy nepatřil k velkým talentům. Zvláště ve srovnání s Mariem Lemieuxem, který se jedničkou draftu stal o rok dřív a dlouho předem bylo jasné, že se dočká téhle pocty.
Clark na sebe výrazně upozornil až při světovém šampionátu dvacetiletých v roce 1985. Do přípravného kempu přišel jako obránce, ale trenér Terry Simpson věřil, že pro jeho pracovitost najde uplatnění jinde. Řekl mu tedy, že ho na turnaj vezme za dvou podmínek. Bude hrát v útoku a nechá si ostříhat dlouhé vlasy.
Na obojí souhlasně přikývl.
Při juniorském mistrovství prožil dvě velké chvíle. Nejprve v utkání se Sověty (5:0), kdy tvrdě srazil nejlepšího obránce Michaila Tatarinova a ukončil mu turnaj. V závěrečném utkání proti Československu pak dal gól na konečných 2:2.
Kanada díky tomu podruhé v historii slavila zlaté medaile.
První jednička draftu z Toronta
V té chvíli se opatrně začalo mluvit o tom, že by mohl být jedním z favoritů draftu. Renomovaný magazín The Hockey News ho řadil na druhé místo, Central Scouting Bureau ho viděl jako trojku.
Výběr talentů v roce 1985 byl mimořádný z několika důvodů:
- Poprvé se nekonal v Montrealu, ale byl přesunutý do Metro Toronto Convention Centre.
- Poprvé ho vysílala celostátní televize CBC.
- Poprvé v historii měli nejvyšší volbu Toronto Maple Leafs.
- A na rozdíl od jiných ročníků neměl draft jasnou jedničku.
Torontský generální manažer Gerry McNamara proto raději nechal předem vyrobit dresy se třemi jmenovkami: CLARK, MURZYN, SIMPSON. S tím, že všechno se doladí na poslední večerní schůzce skautského oddělení a případně ještě těsně před volbou.
Ačkoli za mírného favorita byl považován Craig Simpson, na jehož tvář mířily kamery, nakonec se od mikrofonu ozvalo: “Toronto Maple Leafs jsou velmi šťastní, že můžou vybrat Wendela Clarka ze Saskatoonu.”
Tím ale veškerý slavnostní nádech akce skončil. Clark za chůze poskytl první rozhovor televiznímu reportérovi a dres Maple Leafs oblékl nikoli na pódiu, nýbrž u stolu, kde se seděli zástupci klubu.
V té chvíli se mu naprosto změnil život. Jak výrazným způsobem, to možná ani on sám netušil.
“Moc dlouho v NHL nevydržíš!”
Ještě na draftu byl představován jako nejlepší obránce juniorské Western Hockey League. Když však na konci léta přišel do tréninkového kempu Toronta, kouč Dan Maloney mu oznámil, že má málo levých křídel a začne tedy v útoku.
První sezona mu vyšla náramně. V 66 utkáních nastřílel 34 gólů, což byl nováčkovský klubový rekord, který až v roce 2017 překoná Auston Matthews, druhá torontská jednička draftu. V hlasování Calder Trophy pro nejlepšího nováčka sezony skončil druhý za Garym Suterem. A navrch si připsal 227 trestných minut.
Clarkovo kouzlo totiž nespočívalo jenom v ofenzivních schopnostech, jimž se po zaškolení na pozici levého křídla rychle přiučil, ale rovněž – a možná především – v tvrdé hře.
I když mu bylo teprve devatenáct, neváhal se s kýmkoli porvat, srážel protivníky k ledu, dohrával souboje u mantinelu.
Právě proto se stal miláčkem fanoušků. Po letech bídných výsledků viděli příslib lepších časů. Hokejistu, který na ledě nechá duši a navíc k dobrým výsledkům přispívá góly i přihrávkami.
V úvodní sezoně byl dokonce vybrán do All-Star Game. A protože Toronto tehdy hrálo v Campbellově konferenci, dnešní Západní, potkal se v kabině s hvězdami Edmontonu, který tehdy kraloval NHL. S úžasem sledoval, co všechno umějí Wayne Gretzky, Jari Kurri, Paul Coffey a spol.
Mužstvo vedl edmontonský kouč Glen Sather a po konci exhibice si Wendela Clarka vzal stranou. Mladík čekal klasický small talk, možná pochvalu, ale trenérova slova ho zaskočila: “Jestli budeš takhle hrát, moc dlouho v NHL nevydržíš.”
Brzy měl zjistit, co tím Sather přesně myslel.
Bolavá záda a roční pauza
Bitky, hity a drsné souboje u mantinelů sice budí nadšení fanoušků, ale zároveň se dlouhodobě podepisují na zdraví téměř každého hokejisty.
Clark to poznal na jednom z nejcitlivějších míst. Na zádech.
Poprvé se výrazně ozvala na začátku třetí sezony, potom se jejich bolest v pravidelných intervalech vracela. Místo toho, aby se usadil mezi nejlepšími hráči NHL, musel víc než rok vynechat! Přesněji období od 4. února 1988 do 1. března 1989.
Tehdy poprvé slyšel: “Asi bys měl radši s hokeje skončit.” A to mu bylo teprve jednadvacet let.
Naštěstí mezi jeho velké příznivce patřil miliardář Ken Thomson, jeden z nejbohatších Kanaďanů a mj. majitel slavného anglického listu The Times. Doporučil mu svého londýnského osteopata a zaplatil celou léčbu.
Clark tedy pravidelně létal do Anglie, pak v rehabilitaci pokračoval doma. Po návratu na led navíc musel denně absolvovat dvě hodinové terapie. Chodil i na akupunkturu, později si ji dokonce aplikoval sám. Jednou tak nešikovně, že se mu zlomila jehla zapíchnutá v noze a její kousek měl potom dva roky kdesi v těle.
Největší chvíle v Torontu
V roce 1991 nastal okamžik, k němuž vlastně všechno od draftu směřovalo: Wendel Clark byl vybrán za kapitána Maple Leafs.
Tím jeho popularita u fanoušků ještě stoupla. A to nic nebylo proti euforii, kterou v Torontu pomohl vyvolat na jaře 1993 a 1994. Mužstvo dvakrát postoupilo mezi nejlepší čtyři týmy NHL. Byl to největší úspěch od roku 1967, kdy se ve městě naposledy slavil Stanley Cup. A stále jím je.
Clark na sebe upozornil zejména ve finále konference v roce 1993, proti Los Angeles Kings s Waynem Gretzkym. Ve druhém zápase si Marty McSorley vyšlápl na Douga Gilmoura, za což ho torontský kapitán vyzval ke rvačce. Jedné z nejslavnějších v historii play off.
To už bylo skoro na postavení sochy. Pro příznivce Maple Leafs to svým způsobem znamenalo víc než hattrick v pátém utkání nakonec neúspěšné série.
Následná sezona 1993/94 byla podle statistik Clarkovou vůbec nejlepší: 64 utkání, 76 bodů za 46 gólů a 30 asistencí. K tomu devět branek v play off.
Generální manažer Cliff Fletcher však dospěl k názoru, že torontský kapitán je na vrcholu kariéry a nastal čas vyměnit ho za perspektivnější (a zdravější) hvězdu. Vymyslel tedy trejd, který šokoval celé město – a nejvíc samotného Clarka, který se o něm dozvěděl z rádia při tankování na benzince.
V rámci šestičlenné výměny mířil do Quebec Nordiques za Matse Sundina. Jednička draftu 1985 za jedničku draftu 1988.
Jak se po letech ukázalo, byl to od Maple Leafs skvělý tah. Švédský útočník vydržel v klubu čtrnáct let, stal se rovněž kapitánem a po konci kariéry byl oceněn uvedením do Hockey Hall of Fame.
Pro fanoušky, kteří zbožňovali Clarka, tím však skončilo poslední romantické období historie Maple Leafs.
Cestovatel, který se dvakrát vrátil
Kanadský útočník se v Quebeku dlouho nezdržel. Než se klub v létě 1995 přesunul do Colorada, vymínil si výměnu do New York Islanders.
Tamní štace byla jen o málo delší. V březnu 1996 byl totiž zpátky v Torontu!
Tentokrát to však nebyl trejd, na který by šéfové klubu měli být pyšní. Protihodnotou za jeho příchod byl obránce Kenny Jönsson a hlavně čtvrtá volba na draftu 1997, již Islanders proměnili v gólmana Roberta Luonga.
Podruhé opustil Clark osudové město v létě 1998. Nedostával už moc prostoru, i kvůli opakujícím se problémům se zády a třísly. Zkusil proto štěstí na trhu s volnými hráči a zájem projevila Tampa Bay.
To už byl zapsaný jako cestovatel na jedno použití. Zkusíme, uvidíme. Generální manažeři testovali, kolik toho vydrží a jestli bude platný aspoň v play off. Nikde nezůstal víc než pár měsíců. Tampa Bay, Detroit, Chicago…a znovu Toronto.
Born to be a Leaf. Tak zněl novinový titulek v lednu 2000, kdy se potřetí stal hráčem klubu, jenž ho o patnáct let dřív draftoval.
Hodně věcí však bylo jinak. Už se nehrálo v Maple Leaf Gardens, ale v nově postavené Air Canada Centre. Skromnější byl jeho čas na ledě a zvyšoval se počet zápasů, které sledoval jenom z press boxu.
I tak ho na začátku série play off proti New Jersey vítaly dlouhé ovace ve stoje. Jako by fanoušci tušili, že se blíží doba loučení.
To přišlo velmi náhle. Před pátým utkáním s Devils si Clark doma hrál s dcerou, a když ji chtěl zvednout do vzduchu, ruplo mu v zádech. V té chvíli měl po sezoně. A taky po hokejové kariéře.
I když si chvíli pohrával s myšlenkou zkusit to po létě ještě jinde, nakonec 29. června 2000 oznámil odchod ze scény. Bylo mu teprve 33 let.
Socha před halou a vyřazený dres
Na svůj odkaz v NHL mohl být pyšný. Byť se nestal jedničkou draftu, která by změnila osud klubu, jako to dokázali třeba Mario Lemieux v Pittsburghu nebo Mike Modano v Minnesotě (Dallasu). Možná byl ale typem hokejisty, kterého Toronto v té době potřebovalo víc než kohokoli jiného.
A když se zpětně podíváme na hráče draftované v roce 1985, nenajdeme až tolik lepších možností.
Craig Simpson ani Dana Murzyn, o kterých Maple Leafs rovněž uvažovali, neprožili úchvatnější kariéru než Wendel Clark a rozloučili se s NHL ještě dřív.
Vzít z první pozice gólmana Mike Richtera, to by si tenkrát nikdo netroufl. Natož pak sovětského útočníka Igora Larionova, který už byl trojnásobným mistrem světa a olympijským vítězem, ale do zámoří se směl podívat až v roce 1989 (z 214. příčky si ho zamluvil Vancouver).
Spolu s ním to do Hockey Hall of Fame dotáhl pouze Joe Niewendyk z 27. místa. Nikde však není psáno, že by se mu zrovna v Torontu vedlo stejně.
Wendel Clark má dnes před halou sochu a jeho dres s číslem 17 už nikdo v Maple Leafs nesmí nosit. To mu spousta jedniček draftu může tiše závidět.
