Ráno 9. srpna 1988 tušilo pouze pár zasvěcených, že za několik hodin se hokejový svět obrátí vzhůru nohama.
Bylo léto, kanadští novináři měli buď dovolenou, nebo se věnovali jiným sportům, a ještě neexistovaly internet ani sociální sítě, aby někdo mohl předčasně vypálit senzační zprávu, že Wayne Gretzky bude vyměněn z Edmontonu Oilers do Los Angeles Kings.
Teprve když klub svolal na odpoledne do pivovarského salonku Molson House v centru města tiskovou konferenci, bylo jasné, že to není kvůli nějaké prkotině.
Hodně Kanaďanů starších 50 let si dodnes vybaví, kde byli a co dělali, když se k nim tahle stěží uvěřitelná novinka dostala. Šokovaní byli rovněž Gretzkyho spoluhráči.
I jemu ještě pár minut před tiskovkou majitel klubu Peter Pocklington a generální manažer Glen Sather nabízeli, že stačí jediné slovo, a celou transakci zruší.
Ale zavrtěl hlavou.
Cítil, že je pozdě. Myšlenkami byl už v Kalifornii.
„Zaplatíš mi stěhování?“ dotázal se místo toho Pocklingtona. Měl pocit, že když majitel dostane od Los Angeles patnáct milionů, mohl by sto tisíc snadno oželet.
Ten bez emocí utrousil, že to není problém.
Pak vešli do sálu a oznámili, že Wayne Gretzky společně s Martym McSorleyem a Mikem Krushelnyskim přestupují do Los Angeles výměnou za Jimmyho Carsona, Martina Gelinase, tři volby v prvním kole draftu a patnáct milionů dolarů.
The Trade byl na světě.
Smlouva na dvacet let
Věcně vzato to byla už druhá výměna jeho profesionální kariéry. O deset let dřív se ve WHA stěhoval z Indianapolis Racers právě do Edmontonu Oilers a znovu u toho byl Pocklington, tenkrát v roli kupujícího.
Gretzkymu bylo sedmnáct, v mládežnických kategoriích oslnil, ale dost expertů bylo skeptických, jestli dokáže obstát v tvrdém profesionálním hokeji.
Dokonce i Sather dával k dobru, že když Edmonton hrál proti Indianapolis, vůbec si opěvovaného juniora při rozbruslení nevšiml. Tedy nějaké tintítko viděl, ale myslel si, že to jenom někdo z hráčů vzal na led i syna.
Ani bilance šesti bodů v osmi zápasech za Racers nebyla signálem, že tenhle teenager brzy dostane přezdívku The Great One.
I proto první zájemce o Gretzkyho služby, klub Winnipeg Jets, nakonec nabídku na trejd odmítl. Generální manažer Rudy Pilous patřil k těm, kdo jeho talentu příliš nevěřili. Nebo mu spíš nabízená cena 750 tisíc dolarů přišla přemrštěná.
Pocklingtonovi ne. Celkem ho tedy transakce stála 825 tisíc, protože dostal v balíčku ještě další dva hráče – ale vyjednal si, že půl milionu zaplatí, až pokud Edmonton dostane pozvánku do NHL (což se stalo za půl roku).
Mezi Gretzkym a Pocklingtonem tenkrát vzniklo zvláštní pouto.
Hned 26. ledna 1979, v den hráčových osmnáctin, podepsali novou smlouvu, slavnostně uprostřed ledové plochy, před začátkem zápasu WHA. Nebyl to klasický kontrakt hokejisty s klubem, nýbrž dohoda na dvacet let mezi hráčem a majitelem. Gretzky se de facto stal Pocklingtonovým osobním zaměstnancem.
Gretzky musí z Edmontonu odejít
Tady se i svým způsobem začal rodit pozdější trejd do Los Angeles.
Když totiž vedení NHL začalo v 80. letech dělat pořádek v řízení soutěže, tenhle kontrakt se moc nelíbil a Pocklingtonovi nařídilo uzavřít s Gretzkym standardní hráčskou smlouvu.
Majitel Oilers bez protestů poslechl. Problém byl v tom, že zatímco kontrakty s hráči dával dohromady generální manažer Sather, u Gretzkyho si tuhle starost Pocklington vyhradil pro sebe. A do nové smlouvy, uzavřené v roce 1984 a platné na pět let, zapomněl dát klauzuli, že klubu po jejím vypršení zůstává opce na hráčovy služby.
Někdy v roce 1987 si tedy naplno uvědomil, že pokud Gretzkyho nepřesvědčí, aby smlouvu předčasně prodloužil, v létě 1989 přijde o nejlepšího hokejistu světa zadarmo.
Podle tehdejších pravidel stačilo, aby konkurence předložila nabídku, již Edmonton nebude schopen dorovnat – a Gretzky je volný.
Byla to pravděpodobnost hraničící s jistotou. I když Oilers kralovali NHL, po ekonomické stránce byli outsideři. Na malém trhu v západní Kanadě to neměli snadné. Jenom ze vstupného už rostoucí náklady nebylo možné utáhnout, příjmy z televizních práv byly ještě nízké, korporátních sponzorů málo.
Navíc Edmonton, jako i další kanadské kluby, neměl mantinely dokola polepené reklamou. Považovalo se to za přílišnou amerikanizaci hokeje. Pokud už se objevila, tak pouze na místě snímaném hlavní kamerou.
Ačkoli tedy Oilers v roce 1988 vyhráli čtvrtý Stanley Cup za pět let, účetní knihy byly plné červených čísel. Pocklington čerpal peníze na provoz klubu z bankovních úvěrů a pomalu se blížila doba jejich splatnosti.
Asi jediným způsobem, jak situaci vyřešit, byl prodej nejlepšího hráče. Dokud je stále superstar a ještě předtím, než by odešel zadarmo. Jako když se zbavujete akcií na historickém maximu.
Hlavní Pocklingtonovou podmínkou bylo, že součástí trejdu musí být finanční náhrada (což dneska už je zakázané).
Gretzky se o tom, že by mohl Edmonton opustit, dozvěděl den po finále. Zavolal mu Nelson Skalbania, jeho někdejší boss z Indianapolis, že bude s dalšími podnikateli kupovat Vancouver Canucks a rádi by ho měli na soupisce. Kromě podstatně zajímavější smlouvy by dostal i dvacetiprocentní podíl v klubu. Pocklington s tím souhlasí.
Byl to pro něj šok. Právě vyhrál počtvrté Stanley Cup, dokonce získal Conn Smythe Trophy jako nejlepší hráč play off – a první, co měl na začátku léta řešit, byl odchod z Edmontonu. Navíc se o všem dozvěděl odjinud, nikoli od Pocklingtona.
Věci se tím daly do pohybu, který už nešlo zastavit.
Konečně nejlíp placeným hráčem NHL
Jak později Sather vzpomínal: že Gretzky nezůstane v Edmontonu napořád, tušil přesně od chvíle, kdy mužstvo bylo na tripu v USA a hráči si v autobuse četli nové vydání The Sporting News. Byl v něm žebříček nejlíp placených sportovců světa a Gretzkého jméno se objevilo až kdesi dole.
Vlastně nebyl v té době ani nejbohatší v NHL. Bral 754 tisíc dolarů za sezonu, Dave Taylor v Los Angeles se dostal přes 800 tisíc.
I kdyby tedy odsouhlasil prodloužení smlouvy s Edmontonem, klub by ji nebyl schopen zásadně navýšit.
A to se Pocklington, hlavní profesí dealer aut, snažil v průběhu let odměňovat hráče co nejlíp a co nejoriginálněji. Jenom Gretzky měl od něj několik vozů, včetně ferrari za překonání rekordu Phila Esposita v počtu vstřelených gólů za sezonu. Celý tým dostal například nové golfové hole s vyraženými jmény nebo luxusní kabáty šité na míru.
Všechno šlo z majitelovy kapsy. Rád se držel hesla, že když je někdo bohatý, ale peníze neutrácí, je vlastně chudý.
V létě 1988 byl však blízko nárazu do zdi.
Nakonec se domluvil s Los Angeles Kings, jejichž vlastník byl ochotný vypsat šek na patnáct milionů dolarů. Sathera potom Pocklington pověřil, ať dojedná všechny ty ostatní maličkosti, jako je hráčská náhrada a pozice na draftech.
„Věřím, že Wayne byznysovou část téhle výměny chápal. A pokud ne tenkrát, určitě ji pochopil později, kdy jako spolumajitel vstoupil do klubu Phoenix Coyotes,“ napsal Pocklington v roce 2009 v knížce I’d Trade Him Again.
Ostatně díky trejdu se Gretzky konečně stal nejlíp placeným hokejistou.
V Los Angeles podepsal osmiletou smlouvu, jež mu v průměru zajišťovala 2,5 milionu dolarů ročně. Měl v ní rovněž klauzuli, že pokud by někdo v NHL dosáhl na lepší peníze, bude mu valorizovaná tak, aby zůstal na prvním místě platového žebříčku.
Poslanec byl proti výměně
Oznámení Gretzkého výměny bylo pochopitelně událostí pro celý hokejový svět.
Mj. díky ní padlo jedno velké tabu. Do té doby hráči z absolutní top kategorie neměnili klub, pokud o to sami nepožádali nebo už nebyli na konci kariéry, za sportovním zenitem. Teď nedobrovolné stěhování potkalo nejlepšího hokejistu všech dob, v sedmadvaceti letech.
Oba místní deníky, The Edmonton Sun a The Edmonton Journal, druhý den na svých stránkách neřešili vlastně nic jiného.
Levicový poslanec Nelson Riss dokonce žádal, aby kanadský parlament transakci zablokoval. „Wayne Gretzky je přeci národní symbol. Jako bobr,“ prohlásil.
Zklamaní fanoušci si vylévali vztek i na hráčově novomanželce Janet. Vyčítali jí, že jako Američanka neměla Edmonton ráda a tlačila muže k odchodu do Kalifornie, aby mohla v Hollywoodu pokračovat v herecké kariéře. Měla podobnou pověst jako Yoko Ono u příznivců Beatles.
Ale největší příval zloby pochopitelně mířil k Pocklingtonovi. Pro fanoušky a část novinářů se stal nepřítelem číslo jedna. Hamižným kapitalistou, který prodal nejcennější rodinný šperk. Navíc do USA.
Všichni v té chvíli zapomněli, že když zadlužený klub v roce 1976 koupil, možná ho tím zachránil od úpadku. Přitom neměl jistotu, že bude brzy přijatý do NHL. Odvážně taky získal Gretzkyho v době, kdy se jiní báli. Deset let financoval hokej v Edmontonu a pomohl dát dohromady jeden z nejlepších týmů všech dob.
Výměna nejlepšího hráče tuhle reputaci zničila.
Ani po víc než 35 letech to není lepší. Mnozí mu stále nemůžou přijít na jméno, pořád se řeší, proč se to muselo stát.
Na výměně vydělali všichni
Přitom s odstupem doby je jasné, že na slavné transakci vydělali všichni.
◾Šek na 15 milionů zřejmě zachránil Edmonton od bankrotu a stěhování. Navíc i díky výměně dokázal o dva roky později získat Stanley Cup, popáté a zatím naposledy. Americký mladík Carson, hlavní protihodnota za Gretzkyho, sice v Edmontonu nezapadl, ale na podzim 1989 byl prodán do Detroitu, odkud přišla trojice útočníků Graves, Klíma, Murphy. Společně s Gelinasem, jenž byl součástí Gretzkyho trejdu, patřili k oporám mistrovského týmu z roku 1990.
◾Gretzky se v Los Angeles finančně zajistil a dál pokračoval ve skvělých výkonech. Ještě třikrát vyhrál Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče, překonával rekordy, v roce 1993 znovu nastoupil ve finále Stanley Cupu.
◾Ostatní hráči NHL si díky tomu, že Gretzky najednou bral trojnásobný plat, rovněž polepšili. Teď si mohli říkat o větší peníze. Už od generálních manažerů neslyšeli: „Nedám ti přeci dva miliony, když Gretzky hraje za 750 tisíc.“
◾Konečně se NHL podařilo prosadit na důležitém trhu v Los Angeles a tím i na jihu USA. Kings za jednadvacet let vyhráli v play off přesně tolik sérií jako Oilers na jaře 1988, tedy čtyři. Nikoho moc nezajímali, návštěvy byly chabé. Zato za prvních 36 hodin po oznámení Gretzkého příchodu se prodalo 2000 permanentek. To, že se dneska NHL hraje v Texasu, Arizoně, Nevadě nebo na Floridě, je i zásluha trejdu z roku 1988.
Komu transakce neprospěla, byl kanadský klubový hokej. Zatímco před výměnou vyhrály týmy ze severní části kontinentu pětkrát v řadě Stanley Cup, v následujících téměř čtyřech dekádách pouze třikrát (Calgary 1989, Edmonton 1990, Montreal 1993). Naposledy před dlouhými 33 roky.
Došlo by k tomu ale i bez Gretzkyho. On pouze trend přesunu hokejové kvality směrem na bohatý jih urychlil.
A ještě o jednu věc nás The Trade zřejmě ochudil. Kdyby číslo 99 zůstalo na edmontonském dresu a podařilo se ještě pár let udržet kádr pohromadě, celkem reálným scénářem by byla varianta, že v letech 1991 a 1992 hraje Pittsburgh ve finále Stanley Cupu právě proti Oilers.
Na jedné straně Gretzky, Messier, Kurri, Anderson, Klíma. Na druhé Lemieux, Francis, Trottier, Jágr, Coffey. Poprvé by se dva nejlepší útočníci historie potkali v play off!
Na takové zápasy by se s dojetím vzpomínalo ještě dneska.
