Vrcholným obdobím Jaromíra Jágra v NHL byl rok 1999. Aspoň podle sbírky individuálních cen.
Poprvé a naposledy získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče, vedle novinářů ho na stejné pozici viděli i samotní hokejisté (Lester B. Pearson Award). Potřetí vyhrál kanadské bodování ligy.
Konečně si mohl říct: “Jsem nejlepší hokejista světa.”
Na jednu trofej ale tehdy nedosáhl. V anketě o českého sportovce roku skončil až třetí.
Je velkým paradoxem Jágrovy kariéry, že nejprestižnější domácí ocenění převzal jedinkrát. On, jedna z nejvýznamnějších osobností historie českého sportu.
Do jeho životního příběhu to však zapadá dokonale. Na absolutním vrcholu nebyl – a snad ani nemohl být – úplně doceněný. Naopak největší popularitě se doma těšil, když už měl nejlepší roky za sebou.
Československo hledá novou sportovní hvězdu
V sobotu 21. července 1990 nasedl Jaromír Jágr v Ruzyni do letadla a vydal se do Pittsburghu podepsat první smlouvu v NHL.
Sotva kdo mohl tušit, jak tenhle okamžik změní budoucnost našeho sportu. I proto, že o něm málokdo věděl.
O pár dnů dřív totiž osmnáctiletý útočník vzkázal reprezentačnímu trenérovi, ať s ním na Hry dobré vůle nepočítá, že potřebuje dohnat učivo zameškané kvůli startu na světovém šampionátu. A odletěl do USA.
Bylo první porevoluční léto. Kdyby se tehdy pořádala anketa, kdo se stane největší sportovní osobností nových časů, možná by se Jágr nevešel ani do TOP 5.
Víc by se zřejmě sázelo na Tomáše Skuhravého. Při právě skončeném mistrovství světa nastřílel pět gólů, podepsal smlouvu s FC Janov a zdálo se, že má šanci stát se globální hvězdou, jakou český fotbal nikdy neměl. Vyšlo to tak napůl.
Byli tu samozřejmě i tenisté, tradiční československá pýcha. Petr Korda a Jana Novotná právě vstupovali do svých nejlepších let. Ale taky nedorostli v pětihvězdičkové národní hrdiny. Snad proto, že jejich předchůdci Ivan Lendl s Martinou Navrátilovou vrhali až příliš velký stín.
V hokeji se možná o trochu víc věřilo dalším talentovaným útočníkům Robertu Reichlovi s Robertem Holíkem.
Jenže v roce 1990 nestáli na stejné startovní čáře. Jágr byl o rok mladší, což v tomhle věku ještě hraje roli. Měl o jednu sezonu mezi dospělými míň zkušeností. Proto se mohlo zdát, že parťáci z reprezentačního útoku jsou dál.
Podstatné bylo i to, že v zámoří na každého čekala jiná role, v jiném prostředí.
Reichel šel do Calgary, které o rok dřív získalo Stanley Cup. V silné konkurenci obstál, důkazem budiž dvě čtyřicetigólové sezony. Nikdy se však nestal lídrem týmu, ani na jiných adresách. Možná po tom tolik netoužil. Po celou kariéru bylo znát, že šťastnější je v reprezentačním dresu.
Holík se v Hartfordu příliš nezdržel. Vedení pochopilo, že nevyroste v ofenzivní hvězdu, a po dvou letech s ním ztratilo trpělivost. A byť pak v New Jersey slavil dvakrát Stanley Cup, v očích českých fanoušků se nikdy netěšil renomé, jaké by si zasloužil. I proto, že brzy získal americký pas a nesměl dál reprezentovat.
Jágr naopak mohl, přes počáteční potíže, mít v Pittsburghu pocit, že se v ideálním čase ocitl na ideálním místě.
Honza, který z Hnidous došel až do Ameriky
Kdyby se narodil o dva nebo tři roky později, jistě by měl šanci dosáhnout podobných úspěchů, jakými se dneska může pyšnit. Ale míra jeho popularity by možná byla jiná.
Právě rychlost, s jakou v NHL uspěl, ho brzy vystřelila nad Skuhravého a spol.
1990 – odchod do NHL
1991 – první Stanley Cup
1992 – druhý Stanley Cup
1993 – první milionová smlouva
Jágr se stal zosobněním lákavé představy, že v nových časech, kdy nám život nebudou komplikovat výjezdní doložky, straničtí tajemníci ani okupační vojska, ukážeme světu, co v nás Češích opravdu je.
Byla to iluze optimismem přesycené doby.
Ale nikoli pro Jágra. Na co sáhl, to se mu dařilo.
Však už v roce 1993, kdy mu bylo jednadvacet, o něm režisér Karel Smyczek natočil medailonek do dokumentárního seriálu GEN – Galerie elity národa. Na řadu přišel dřív než Tomáš Baťa nebo Bohumil Hrabal. První memoáry vydal o dva roky později.
Symbolem devadesátek se vedle jeho smíchu a dlouhých vlasů stalo i číslo 68 na dresu. Geniální tah, na který nepotřeboval marketingovou agenturu. Stačilo vyprávění od babičky.
U nás každý dobře věděl, co zkrácený letopočet symbolizuje. Američanům to vysvětlil on sám – včetně historky o fotce Ronalda Reagana v žákovské knížce (bývalý prezident mu pak dokonce zatelefonoval a prohodil s ním pár slov).
Další vrstvou mýtu jménem Jágr bylo, že ve sportovním prostředí ztělesnil tradiční český obraz prolínající se historií posledních století a ztvárněný v řadě knih, filmů, divadelních her.
Motiv venkovského Honzy, který vyrazí do světa a dokáže tam velké věci (protože až tak schopní a chytří jsme).
Když se fotbalisté v 90. letech prosadili v Německu nebo Itálii, byla to pochopitelně skvělá věc. Ale chyběla ona fascinace vzdáleným světem, kam se většina Čechů nikdy nepodívá. Příběh kluka z Hnidous, který oslnil Ameriku, tuhle představu dokonale naplňoval.
Fotky, jak doma na statku vidlemi přehazuje seno, se objevily ve Stadionu i Sports Illustrated. Líp by to nevymyslel žádný imagemaker.
Král rozhovorů
Vzpomínám si, jak jsem tuším v roce 1994 dělal s Jaromírem Jágrem rozhovor po telefonní lince Praha-Pittsburgh. Vedoucí oddělení mi tehdy za něj dal dvojnásobný honorář.
Ne snad proto, že by text byl až tak skvělý.
“Jednou bude mnohem těžší dostat se k Jágrovi než k Havlovi,” vysvětlil, proč na mě nešetřil.
V tom se ovšem mýlil. Snad žádný sportovec srovnatelné úrovně nerozdal za kariéru tolik individuálních rozhovorů. Když býval v 90. letech v červenci a srpnu doma, bavil se s každým.
Dovolat se mu do Pittsburghu nebyl problém. Číslo měl v notýsku každý hokejový novinář a Jágrova maminka fungovala jako spolehlivá telefonní spojovatelka. Pokud neměl zrovna před zápasem, aspoň na pár minut si čas udělal. I proto, že podobně jako další mladíci působící tehdy v NHL byl rád, že si může pokecat česky. Zeptat se, co je doma nového.
Jeho popularitu upevňovala i skutečnost, že sláva mu nebyla nepříjemná. Užíval si ji, stejně jako peníze a všechny další možnosti, které mu život v Americe nabízel. Na rozdíl od jiných tam v září neodlétal s pocitem, že příštích devět měsíců musí hlavně nějak přežít – a pak hurá domů!
Mezi sportovci představoval nový typ české celebrity. Neomlouval se za úspěch, bohatství ani popularitu. V první polovině 90. let to byla docela významná kulturní změna.
Spontánnost a obliba u fanoušků ale nepomáhaly pouze jeho veřejnému obrazu. Dlouho z nich těžil celý český hokej.
Opět se nabízí srovnání s fotbalem: byť ten v letech 1996 a 2004 dosáhl skvělých výsledků na evropské scéně, nedokázal tehdejší euforii beze zbytku zúročit. Právě proto, že Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Petr Čech ani Milan Baroš – při vší úctě k tomu, co v kariéře dokázali – nebyli tak charismatické osobnosti, s tak silnou mediální zdatností a společenským dosahem.
Možná i to je důvod, proč skóre mezi sportem zajímajícím několik málo zemí a globální hrou zůstává u nás 1:1. Plus mínus.
Reprezentační loučení a návraty
Komplikovaný byl pouze Jágrův vztah k reprezentaci.
Po odchodu do NHL k ní měl daleko z prostého důvodu – Pittsburgh prakticky každé jaro hrál dlouho play off a on tudíž nemohl na mistrovství světa.
Když v roce 1994 konečně dorazil v průběhu turnaje do Itálie, skončilo první vystoupení za samostatný český tým rozpačitě. Remíza s Norskem, porážky se Švédskem a Kanadou, celkové sedmé místo. Navíc mu někteří starší spoluhráči dávali najevo, že z přítomnosti obletované superstar nejsou zrovna nadšeni.
Ještě horší to bylo za dva roky při letním Světovém poháru.
Novou akci pojal hodně volnomyšlenkářsky, spíš jako soustředění Jágr Teamu. Výsledek? Tři porážky, včetně historického debaklu 1:7 s Německem. Po prohře se Švédskem dokonce naštvaní fanoušci ve Sportovní hale zasypali mužstvo plechovkami od piva.
Jágr byl jedním z nejvíc kritizovaných hráčů, veřejně se k jeho výkonům a přístupu vyjádřil i svazový předseda Karel Gut.
Dotčený útočník proto před návratem do Pittsburghu narychlo svolal tiskovou konferenci. Z jeho slov bylo cítit, že další starty v národním týmu ho příliš nelákají.
Přesto v reprezentaci vydržel ještě devatenáct let. Po fiasku na SP přidal 123 zápasů, stal se dvojnásobným mistrem světa, vyhrál olympiádu v Naganu. I když se několikrát s národními barvami loučil, stejně se vracel.
Teprve tehdy ho jako hrdinu začali brát i ti, kdo moc netuší, jaký je rozdíl mezi draftem a trejdem a za co přesně se uděluje Hart Trophy. Pro ně nebyl jedním z nejlepších hokejistů historie. Stal se “naším Jardou,” který asi po čtyřicítce neodmíte reprezentovat svou zem.
I jediné ocenění pro českého sportovce roku získal v roce 2005, kdy v NHL odehrál kvůli výluce pouhé dva měsíce, ale měl zásadní podíl na zisku titulu mistra světa.
Každý má svého Jágra
NHL poprvé opustil v roce 2008, ani v tomhle případě to však nebylo definitivní loučení. Po třech sezonách v Avangardu Omsk se do zámoří vrátil.
V mezidobí se ale hodně věcí změnilo. Ani ne tak Jágrova výkonnost – i když přírodu nemohl obelhávat věčně a se čtyřicítkou na krku měl na ledě trochu jinou roli i jiné statistiky.
Změnil se okolní svět. O rychlé informace už se nestaraly pouze zpravodajské weby, byla tady doba sociálních sítí. Jak v roce 2015 trefně poznamenal Jeremy Roenick: “Když se dneska Jágr na Floridě uprdne, díky twitteru to fanoušci v Česku ví ještě dřív, než ten puch vyvane.”
Zatímco v 90. letech se domácí příznivci o jeho zámořských výkonech dozvídali převážně z teletextu, strohých novinových článků nebo občasných záběrů v televizních zprávách, teď mohli vidět sestřihy každého zápasu, věděli o každém gestu, dostal se k nim každý výrok pronesený před americkými reportéry.
Proměnilo se i posuzování jeho výkonů.
Kdysi se hattricky, trofeje a rekordy braly za samozřejmost, teď se jásalo nad každou gólovou asistencí. Dřív se Jágrovy kousky ne tak úplně doceňovaly, protože fanoušci žili s pocitem, že je přeci běžné, když čeští hokejisté dominují NHL (nezapomínejme, že současně tu byla éra Dominika Haška, Patrika Eliáše, Petra Nedvěda a dalších hvězd). To po roce 2011 se oslavovalo pokoření kdejakého kuriozního milníku.
Každá generace najednou měla svého Jágra.
Těm o něco starším se do paměti vryl jako fenomenální útočník Pittsburghu, který neměl v NHL konkurenci. Pro mladší byl nezdolným veteránem s prošedivělými vousy, jenž pomalu co léto hledá nové angažmá a v sezoně se pak trpělivě posouvá historickými statistikami.
Přestal být pouze symbolem hokejové výjimečnosti. Jeho jméno se stalo i synonymem sportovní dlouhověkosti.
Symbol novodobého pragmatismu
Zároveň se – zvlášť po návratu z NHL v roce 2018 – proměnilo Jágrovo veřejné vystupování. Začal si pečlivě hlídat svůj obraz a už nevyhověl zdaleka každé žádosti o rozhovor. S fanoušky raději komunikoval přes facebook a instagram. Dokonce založil podcast 68 TV, ten však po pár týdnech pro malý zájem platících posluchačů zastavil.
Někdy v té době se z něj definitivně stal národní majetek. Společenská instituce. Člověk, na něhož všichni mají silný názor.
Hodně lidí iritoval už jenom tím, že stále hrál. I po padesátce. V jejich očích si zbytečně kazil renomé. Přitom blíž pravdě bylo, že si tak především chránil investici v HC Rytíři Kladno. Jako majitel dobře věděl, že pokud ukončí kariéru, budou se klubu mnohem složitěji shánět peníze a nejspíš na dlouho z extraligy zmizí.
Další příznivce ztratil ve chvíli, kdy se pustil do riskantní disciplíny zvané bruslení na jednom ledě s mocnými.
Ikona sebevědomých 90. let se začala objevovat po boku politiků, kteří tohle období považují za politováníhodnou dobu. Novému sponzorovi kladenského klubu Andreji Babišovi pomáhal v roce 2013 při předvolební kampani (byť se klip tvářil jako reklama na kuře), Miloše Zemana doprovázel na cestě do Číny – a nechal si tam namluvit, že se stane reklamní tváří ZOH 2022 v Pekingu.
Stejně tak nedokázal jednoznačně odsoudit ruskou invazi na Ukrajinu.
Zklamal hodně fanoušků i bývalých spoluhráčů, kteří začali zpochybňovat, proč stále hraje s číslem 68 a kam zmizel obdiv k reaganovským hodnotám.
Paradoxně ale českým symbolem zůstával. Jenom pro jinou část společnosti než dřív. Přiklonil se k pragmatismu poslední dekády, kdy už nezáleží na tom, kdo vám dá peníze a co za to chce. Hlavní je, že přijdou na účet.
Ve sportu nebyl jediný, kdo takhle uvažoval a jednal. Ale stal se tím, kdo byl nejvíc vidět.
▪️▪️▪️
Kariéru nakonec natáhl až do minulé sezony. V šesti zápasech si připsal jedinou asistenci a kladenský dres naposledy oblékl 21. prosince 2025. Zdravotní potíže i zřejmá ztráta motivace už ho pak na led nepustily.
Podobně jako osm let dřív v NHL se potichu vytratil zadními dveřmi.
Jeho sportovní cesta se definitivně uzavře v roce 2029, kdy bude uveden do Hockey Hall of Fame v Torontu.
U vchodu do slavností síně už je připravena stěna s volnými místy pro další legendy. Na jednom z nich bude vyrytý nápis JAROMIR JAGR a zaměstnanci HHOF bude čekat nelehký úkol: shrnout jeho příběh do obvyklých třinácti řádek.
