Neděle 10. června 1934, na římském Stadio Nazionale del PNF se tísní 60 tisíc diváků a za několik okamžiků má začít finále mistrovství světa ve fotbale mezi Itálií a Československem.
Na čestnou tribunu obsazenou domácími hodnostáři a rodinou čs. velvyslance Chvalkovského přichází konečně Benito Mussolini. Italský předseda vlády, jak zní oficiální funkce, ale jinak v podstatě neomezený vládce země. Duce. Vůdce.
Je oblečený v bílé uniformě. Jakmile si ho diváci všimnou, povstanou a začnou freneticky skandovat: “Duce! Duce! Duce!”
Mussolini se temperamentně otáčí a zdvihá rychlými pohyby pravici k fašistickému pozdravu. Do uvítacího volání zní hukot letadel kroužících nad stadionem pojmenovaném po vládnoucí straně Partito Nazionale Fascista.
Za chvíli na trávník vběhne 22 hráčů, kteří si to v následujících dvou hodinách rozdají o historicky druhý titul mistrů světa, ale už teď je jasné, že hlavní postavou utkání i celého šampionátu se stal někdo úplně jiný.
Fotbal jsme vymysleli my, tvrdili Italové
Mussolini si turnaj ukradl způsobem, jakým ho nikdo ve sportovní historii nedokázal napodobit.
Přitom o nějakých deset let dřív se o fotbal nezajímal. Raději měl šerm a tenis. Ale když si upevňoval moc získanou pučem v roce 1922, přišel mu docela vhod. Jako obdivovatel (a ve svých očích pokračovatel) starověkého Říma dobře věděl, že většině lidí ke spokojenosti stačí dvě věci: chléb a hry. To druhé měl poskytnout právě fotbal.
Navíc mu mohl být užitečný při snaze vybudovat z Itálie moderní zemi.
Ta byla formálně sjednocená od roku 1861, ale na počátku Mussoliniho vlády zůstávala fakticky rozdrobená na nesourodé regiony. Jedním ze symbolů nových časů se proto měla stát Serie A, v roce 1929 konečně přeměněná na celostátní ligu, jak ji známe dneska.
Ale jaký vlastně fotbal… Calcio!
Dalším ze znaků Mussoliniho doktríny byl důraz na domácí tradice a odklon od čehokoli cizího, kosmopolitního. Ačkoli se tedy fotbal dostal do celého světa z Anglie, již známé klišé označuje za jeho kolébku, v Itálii přišli na to, že stále populárnější hru vynalezli už středověcí Florenťané, Calcio Fiorentino se jí říkalo.
Tyhle politicky motivované dějepisné exkurze měly neblahý důsledek i pro několik klubů, které si musely upravit jména.
Například nejstarší italský tým – založený Angličany jako Genoa Cricket and Football Club neboli Genoa C.F.C. (pro nás FC Janov) – si musel změnit město v názvu na italské Genova.
Z milánského Internazionale se stala Ambrosiana, podle městského patrona sv. Ambrože. Později byl název upraven na Ambrosiana-Inter, k původnímu se vrátil až po konci války.
Dokonce i oblíbené cigarety Sport se musely přejmenovat na Stadio.
Ideální propagandistická příležitost
Když FIFA v roce 1932 rozhodovala o pořadateli světového šampionátu a dala Itálii přednost před Švédskem, Mussolini to pochopil jako nebývalou propagandistickou příležitost.
Chtěl svou zemi a hlavně fašistický režim představit v nejlepším světle. Jako efektivní, výkonný a spořádaný systém, který dokáže obyvatelstvo sjednotit a nadchnout pro společné úsilí. Tolik odlišný od užvaněné, nedokonalé demokracie.
Nechal nasypat obrovské peníze do stavby nových stadionů a rekonstrukce těch stávajících. Na svou dobu to byly investice neuvěřitelných rozměrů (něco jako naposledy v Kataru). Nikdo v Evropě se nemohl pyšnit tak moderními sportovišti.
V Turíně vznikl Stadio Mussolini pro 65 tisíc diváků, v Janově získal renovovaný stánek 15 tisíc zastřešených míst, v Terstu byl v roce 1932 otevřen Stadio del Littorio, v Neapoli o dva roky později Stadio Giorgio Ascarelli s kapacitou 40 tisíc míst a konečně finálový Stadio Nazionale del PNF byl rozšířen na dvojnásobnou velikost.
Částečně na to stát vydělal úspěšným prodejem speciálních plakátů, pohlednic a poštovních známek, na trhu se dokonce objevily cigarety Campionato del Mondo.
Nikdo z obyvatel ani zahraničních návštěvníků nemohl mít pocit, že netuší, kde se světový šampionát bude konat.
Dokonalé samozřejmě nemělo být jenom zázemí, nýbrž i výkony domácího mužstva. Proto se vedení svazu snažilo kádr posilovat, jak to jenom šlo. Nespoléhalo pouze na odchovance, rozhlíželo se i po jihoamerickém kontinentu. Mezi tzv. Oriundi, což byli hráči s italskými kořeny.
Nakonec se jich do mužstva pro světový šampionát dostalo pět.
Největší hvězdou byl útočník Raimundo Orsi, který na olympijských hrách v roce 1928 reprezentoval Argentinu, ale po přestupu do Juventusu získal italské občanství.
Ještě bizarnější životopis měli Luisito Monti a Attilio Demaría: na prvním MS hráli finále v argentinském dresu, na druhém v italském.
Enrique Guiata dokonce stihl barvy změnit dvakrát: nejdřív Argentina, pak Itálie, v roce 1937 zase Argentina.
Pátým byl Anfilogino Guarisi, původem ze Sao Paula, v jehož statistikách najdete i čtyři zápasy za brazilskou reprezentaci.
Tým měl už od roku 1929 na starost Vittorio Pozzo, jeden z nejlepších trenérů v Evropě. Itálii vedl téměř dvacet let, převážnou část pod Mussolinim, a historici se dodnes nedokážou shodnout, jak moc si s režimem zadal.
Nebyl přesvědčený fašista, dokonce ani člen PNF, ale pochopitelně k odbojářům taky nepatřil. Spíš se snažil lavírovat a držet fotbal co nejdál od politických vlivů. Na začátku celkem úspěšně. Třeba když si nenechal vnutit myšlenku, že by všichni reprezentanti měli být členy fašistické strany. Nakonec měl v mužstvu pouze dva.
Mussoliniho tlak na rozhodčí
Ovšem ani skvělý trenér a naturalizovaní Jihoameričané by v měření sil se světovou konkurencí na úspěch nestačili.
První utkání nad USA ještě squadra azzura zvládla lehce, vyhrála 7:1. I před očima Mussoliniho, který dorazil v doprovodu synů Vittoria a Bruna. „Duce přišel úplně nečekaně,“ žasl list Gazzetta dello Sport. „Sklidil nekonečné ovace, které doprovázelo mávání tisíců kapesníků. Byl přivítán oběma týmy i rozhodčím a po závěrečném hvizdu se s ním stadion rozloučil opětovnými vášnivými ovacemi.“
Jako by římský císař vstoupil do arény.
Z předzápasových debat Mussoliniho s rozhodčímu se bohužel stal zvyk i po zbytek turnaje. Už se nedozvíme, o čem přesně šla řeč, ale z následných výkonů sudích se dá leccos usuzovat.
Co utkání, to vlastně skandál.
Čtvrtfinále proti Španělsku skončilo 1:1, tak se podle regulí musel duel opakovat. Hosté v něm nastoupili bez gólmana Ricarda Zamory a dalších šesti zraněných hráčů. Přesto dvakrát skórovali. Ale ani jednu trefu švýcarský sudí René Mercet neuznal. Na druhé straně hřiště přehlédl několik likvidačních faulů a posvětil neregulérní branku Giuseppeho Meazzy.
Výsledek? 1:0 a postup Itálie. Mimochodem, po turnaji byl Mercet suspendován švýcarským svazem i FIFA.
Průběh zápasu byl tak šokující, že i španělské fašistické listy sympatizující s Mussolinim psaly o špinavé hře.
V semifinále s Rakouskem zase na pomoc přispěchal nezkušený švédský rozhodčí Ivan Eklind. Neměl odvahu neuznat jedinou a vítěznou branku Enriqueho Guiaty, který soupeřova gólmana natlačil za čáru i s míčem.
A tristní Eklindův výkon ve finále, před vyprodaným římským stadionem, už je dávno součástí nejen naší fotbalové mytologie. Neodpískaný faul na Antonína Puče, který dvacet minut nemohl hrát, tolerování záludných zákroků a nakonec porážka 1:2 v prodloužení.
„Kdyby se hrál fotbal, kde výsledek závisí jenom na jedenácti hráčích na každé straně, stali bychom se mistry světa my,“ měli jasno čs. fotbalisté.
Domácí publikum to ale pramálo zajímalo. Mohutně aplaudovalo novým šampionům a taky Mussolinimu, který hráčům předal Coppa del Duce. To byl další střípek propagandistické mozaiky – Italové sice dostali Zlatou Niké, trofej mistrů světa, ale Mussolini nachystal pro vítěze turnaje i vlastní pohár, pochopitelně mnohem větší.
Cíl byl splněn, mistrem světa se stal ten, kdo se jím měl stát, a o Itálii se opravdu psalo jako o zemi, jež dokázala uspořádat výjimečný turnaj.
Ani české liberální noviny nemohly Mussolinimu upřít úspěch a velkou popularitu. Šampionát komentovaly – až na finále – věcně a nijak je neznepokojovalo, jak italský vůdce pořadatelství turnaje propagandisticky využil. Ostatně bylo ještě před napadením Habeše, před vytvořením osy Berlín-Řím-Tokio, před rozpoutáním druhé světové války.
Mussolini byl sice diktátor, ale v Evropě jeden z mnoha. Nic extra.
Jiné deníky, jako třeba bulvární Polední list, který se v italském fašismu dlouhodobě viděl, Mussoliniho vyzdvihovaly až do nebe a dávaly ho za vzor i čs. politikům. Je velmi demokratický, u lidí oblíbený, ryzí sportovec, který dokáže ocenit soupeře a zamračí se, když někdo z Italů hraje záludně.
MS 1938: černá místo azurové
Navzdory mistrovské euforii Italům dost vadilo, jak se v Evropě o závěru turnaje referovalo. I v zemích, které neměly s Československem nejlepší vztahy, novináři uznávali, že morálním vítězem šampionátu jsou Plánička a spol.
Taky proto nebyl titul z Říma pro Mussoliniho konečným zadostiučiněním, chtěl na fotbalových trávnících vítězit dál.
Povedlo se to na olympijském turnaji v Berlíně a v roce 1938 i na dalším mistrovství světa ve Francii.
Ovšem za čtyři roky se změnila nejen politická atmosféra v Evropě, ale i nálada na samotném turnaji. Pokud se MS v Itálii konalo v celkem uvolněném ovzduší, tak ve Francii, pár měsíců před Mnichovem a rok před začátkem druhé světové války, bylo všechno jinak.
Italský národní tým se musel smířit s tím, že ostatní ho považují hlavně za reprezentanta expanzivního Mussoliniho režimu. Už byste v něm nenašli ani žádného z Oriundi. Důvod? Když jim při válce v Habeši došlo, že by mohli být povoláni do armády, raději dali nové vlasti sbohem.
Hned atmosféra úvodního zápas proti Norsku (2:1) byla mimořádně napjatá. Hrálo se v Marseille, centru italského protifašistického exilu, a většina z 19 tisíc diváků přišla hlavně proto, aby obhájce titulu vypískala. Ti zase odpovídali opakovaným pozdravem zdviženou pravicí.
Do dalšího utkání proti Francii se Pozzovi svěřenci dokonce oblékli do černých dresů, barvy italského fašismu.
Nakonec titul obhájili a tentokrát museli všichni uznat, že jsou šampiony právem. Bez přispění sudích a politických tlaků.
Symbolickým zakončením jedné fotbalové éry se stal paradox, že rozhodující finálový gól vstřelil Gino Colaussi, který se narodil jako Colausig, ale po přijetí Mussoliniho jazykových zákonů si musel změnit jméno.
