Boxerský šampion těžké váhy Muhammad Ali je dlouhé roky považovaný za vzorový příklad, jak by se sportovec měl vyjadřovat k zásadním společenským otázkám.
Vděčí za to kuráži, s níž se v 60. letech postavil proti válce ve Vietnamu.
Nebo možná přesněji řečeno: proti tomu, aby musel narukovat do americké armády. Zaplatil za to mj. nuceným přerušením velmi úspěšné kariéry.
Ale ne všechna jeho politická angažmá se připomínají tak často a s takovým dojetím. Ani v nekrolozích (Ali zemřel před deseti roky, 3. června 2016) byste nenašli příliš zmínek o tom, s jakou vervou se v 70. letech dal do služeb sovětské propagandy.
Dobrovolně.
Ostatně už dřív se v komunistických zemích dostávalo se jeho postojům velkého ohlasu.
Byl to zvláštní paradox. Ačkoli býval Ali v médiích sovětského bloku běžně vykreslovaný jako přihlouplý tlučhuba, jakmile promluvil o vietnamské válce nebo rasové nerovnosti v USA, stával se z něj odvážný, pokrokový sportovec.
Pozvánka do Kremlu
Asi proto v roce 1978 napadlo Anatolije Dobrynina, dlouholetého velvyslance v USA, že by stálo za to zkusit Aliho pozvat do Sovětského svazu. Určitě by se toho dalo propagandisticky využít.
Šampionovi těžké váhy bylo 36 let a jeho kariéra se chýlila ke konci. Právě ztratil titulový zápas Leonem Spinksem a zbývaly mu – ačkoli to pochopitelně nikdo nemohl tušit – poslední tři duely v profesionálním ringu, z nichž nakonec dva prohrál.
I jemu další publicita přišla vhod.
Po vleklých byrokratických procedurách konečně v půlce června 1978 přistál na moskevském letišti Šeremětěvo, v doprovodu manželky Veroniky.
V Sovětském svazu strávil deset dnů, navštívil trénink domácích boxerů a zavítal i do Taškentu v Uzbekistánu, tehdejší součásti velké říše, aby se mohl pomodlit v mešitě. Vrcholem jeho návštěvy bylo ovšem setkání s generálním tajemníkem Leonidem Brežněvem v Kremlu.
Byla to bezprecedentní událost. Pro sovětská média nejzásadnější zpráva dne.
Do Moskvy, Kyjeva nebo Leningradu už sice zavítala řada západních sportovců, ale nikdo tam necestoval na soukromou návštěvu. Přijeli soutěžit a nepřekračovali meze dané bontonem mezinárodních sportovních akcí. Slavnostní večeře s pořadateli – a hurá domů.
Ali si audience u Brežněva velmi považoval.
„Je to největší pocta, jaké se mi v životě dostalo. Větší než všechny trofeje, co jsem vyhrál,“ diktoval lehce překvapeným novinářům. „Setkal jsem se se sovětským prezidentem. Já, černoch, který před pár roky nesměl v Americe do restaurací pro bílé a jehož kdysi nepřijal ani starosta v rodném Kentucky.“
Sovětští propagandisté museli řvát nadšením.
A to ještě nebylo všechno.
„Brežněv je ten největší“
Ali strávil s „gentlemanem“ Brežněvem pětatřicet minut a odcházel naplněný pocitem, že se setkal s mírumilovným humanistou a nejlepším člověkem, jakého kdy poznal. Zvláště lidem v Československu, kam sovětský diktátor o deset let dřív poslal tanky, se to muselo krásně poslouchat…
„On je ten největší, ne já.“
Od generálního tajemníka dostal na památku hodinky a podepsané memoáry, konkrétně díl Malá zem o druhé světové válce.
Jak se Ali pochlubil, byla mu rovněž svěřena role zvláštního sovětského ambasadora v USA. S blíže neurčeným vzkazem, který má vyřídit prezidentovi Jimmymu Carterovi.
Myšlenkou, již soustavně opakoval po návratu do USA, bylo, že studenou válku udržuje při životě pouze propaganda. Rusové jsou, jak je poznal, mírumilovní a přátelští lidé, netouží po ničem jiném než po světě bez válek.
„S prezidentem Brežněvem jsme se bavili hlavně o míru a lepších vztazích. Nechce, aby jeho země bojovala. Znamenalo by to nukleární válku, a tu by nikdo nevyhrál. Touží po míru a věří, že moje návštěva ho kousek přinese,“ prohlásil v rozhovoru pro americký komunistický časopis The New World Review.
Jako vystřižené z dnešních časů.
Ali se procházel i po moskevských ulicích, kde ho nadšeně vítaly davy lidí, a pochopitelně nemohl minout Rudé náměstí („U vstupu do Leninova mauzolea stojí dlouhé fronty. Může být špatný člověk, kterého lidi tak milují?“).
Pozitivními dojmy byl doslova přesycený. Neboť nevěděl nic o vesnicích knížete Potěmkina.
„Všude byly čisté ulice. Nemusel jsem mít strach, že mě někdo přepadne a okrade. Přitom jsem nikde neviděl žádné policisty nebo ozbrojence,“ lebedil si.
Zvláštní radost mu udělal fakt, že v Sovětském svazu nenarazil na nic amerického, žádné reklamy na Coca-Colu nebo Texaco. Ani na ulicích neviděl prostitutky nebo homosexuály, jako se mu to stává v USA.
„Pochopil jsem, že propaganda o Sovětském svazu neříká pravdu. V míru a spokojenosti tam žije sto národů a všichni jsou svobodní, bez ohledu na rasu nebo náboženství. Křesťani, muslimové, Židé. Budu rád, když Američanům pomůžu otevřít oči.“
Kritika z Ameriky
Americká média nevěnovala Aliho výrokům moc prostoru. Zaznamenala je v agenturním zpravodajstvím a málokdo měl potřebu s nimi polemizovat.
Většina novinářů je brala jako další silácká slova, kterých už pronesl tuny a na něž se zítra zapomene.
Jednou z výjimek byl Dave Newhouse z listu Oakland Tribune.
„Po tom, co nás Muhammad Ali dlouho bavil pěstmi a poezií, je jen přirozené, že nás začal i vzdělávat,“ začal svůj ironický sloupek. „Strávil deset dnů v Moskvě a pětatřicet minut s Leonidem Brežněvem, aby mohl informovat Ameriku, že nic z toho, co víme o Sovětském svazu, není pravda. Jenom propaganda z Pennsylvania Avenue (tj. Bílého domu). Byla úleva číst, že viděl čisté ulice bez prostitutek a homosexuálů. Myslel jsem, že něco takového existuje už jen v Utahu a Nevadě.“
Newhouse nadhodil Alimu, že před cestou do Sovětského svazu se možná měl informovat u Alexandera Dolguna. To byl syn amerického inženýra, který počátkem 30. let odjel na základě mezivládní dohody pracovat do Moskvy.
Rodina tam žila s ním a Alexander začal v roce 1943 pomáhat na ambasádě. O pět let později byl – na jedné čisté moskevské ulici – zatčen jako imperialistický špion. Byl poslán na pětadvacet let do gulagu, nakonec ho po osmi letech propustili a v roce 1975 se mu podařilo vystěhovat se zpátky do USA. O svých zkušenostech napsal knihu An American in the Gulag.
„Muhammada je třeba velmi obdivovat za nepopulární, ale korektní postoj k Vietnamu a sportovní kvality, které neztratil ani během tří let, kdy mu byl pás šampiona nespravedlivě odebrán. Ale to z něj nedělá odborníka na mezinárodní vztahy,“ uzavřel Newhouse svůj sloupek.
Tím případ sovětského propagandisty Aliho skončil.
I proto, že dál se ke svým výrokům nevracel. Naopak neváhal opakovat, jak miluje Ameriku, americké jídlo, americké filmy, americké cokoli.
Muhammad Ali otočil po Afghánistánu
Možná časem pochopil, že se v Moskvě stal loutkou na jedno použití. Užitečným idiotem, jak by řekl jím obdivovaný Lenin. Plánoval třeba, že bude do sovětských škol posílat americké filmy, aby i tamní děti věděly, jak se žije jinde – ale to byla poslední věc, po níž by soudruzi toužili. Nikdy k tomu pochopitelně nedošlo.
Pozoruhodnou otočku předvedl Ali v roce 1980. Jako zvláštní emisar prezidenta Cartera odletěl do Afriky, aby pomohl zdejší politiky přesvědčit o nutnosti bojkotovat moskevskou olympiádu.
Proč najednou nemohl Brežněvovi přijít na jméno? Protože „šťastná země“ vedená velkým humanistou začala zabíjet afghánské muslimy.
Po konci kariéry se Ali začal angažovat v mnoha užitečnějších věcech, hlavně v charitě, a získal si respekt i těch, kdo v 60. a 70. stáli v Americe na opačném břehu.
Když pak v roce 1996, viditelně trpící Parkinsonovou chorobou, zapaloval třesoucíma se rukama olympijský oheň v Atlantě, byl už nezpochybňovaným národním hrdinou.
A do jeho smrti se to nezměnilo.
Jeho odkaz zůstal nedotknutelný a na flirt se sovětským komunismem se v tichosti zapomnělo.
