Angličankám se to za posledních sto let povedlo jednou. Stejně jako Australankám a Němkám. Opakovaně wimbledonské finále ženské dvouhry obsadily pouze Američanky.
Teď se k elitní společnosti přidalo Česko: v sobotu Linda Nosková zdolala na londýnském centrkurtu Karolínu Muchovou.
Navíc od roku 1998 si pro trofej došlo pět různých českých hráček. Tak dlouhý seznam šampionek nemají ani USA, v jejichž barvách za stejné období triumfovala – až na jednu výjimku – pouze rodina Williamsových.
Podle ekonomického analytika Paula Oyera patří úspěchy českých tenistek k největším anomáliím světového sportu. Řadí je po bok norských lyžařů, afrických maratonců a korejských golfistek.
“Česko je v tomto ohledu podobný fenomén jako Silicon Valley, kde vyrostly velké technologické firmy,” tvrdí v knize An Economist Goes to the Game vydané v roce 2022.
Co rozhoduje o úspěchu?
Sportovní úspěch se nikdy nerodí pouze díky skvělé metodice, silné základně nebo výjimečným talentům. Ovlivňuje ho i řada ekonomických a kulturních okolností.
Například Norsko se – na rozdíl od Finska nebo Ruska – může chlubit tak výrazným množstvím šampionů v klasickém lyžování proto, že kromě příznivých klimatických podmínek má díky ropě i spoustu peněz, které investuje do sportovní infrastruktury, vybavení, trenérů.
Keňa s Etiopií rovněž nespoléhají jenom na to, že jejich běžci mají pro vytrvalostní disciplíny lepší genetické předpoklady než třeba Evropané a že po celý rok trénují ve vysoké nadmořské výšce.
Nestačilo by to, kdyby je nepoháněla mimořádná motivace. Kdyby i sebemenší úspěch na mezinárodním poli nepřinášel naději na významné zvýšení životní úrovně, na zajištění rodiny.
Jižní Korea by aktuálně neměla ve světové stovce 30 golfistek, kdyby se ženy v tamní společnosti těšily silnějšímu postavení.
Je pro ně složité prosadit se do vysokých manažerských funkcí, navíc pay gap (tedy nepoměr mezi platy mužů a žen za stejnou práci) dosahuje 37 procent, proto se víc snaží realizovat ve sportu. Dávají mu často přednost před studiem vysoké školy, které by jim při pracovním uplatnění stejně nebylo moc k užitku. Golf díky vysokým prize money a reklamním příjmům je jedním z nejlákavějších odvětví.
A co hraje ve prospěch tenistek z Česka? Tradice, sportovní infrastruktura, know-how a silné vzory.
Tenis přežil všechny režimy
První tenisový turnaj se v českých zemích konal v roce 1879, tedy pouhé dva roky po premiérovém Wimbledonu. První klub byl založen o čtrnáct let později – zhruba ve stejné době, kdy u nás vznikal fotbal.
Tradice se při životě udržela bez ohledu na aktuální politické poměry.
Tenisu se samozřejmě víc dařilo ve svobodnějších časech, například za první republiky, kdy rostl počet klubů a hráčů schopných se poměřovat se světovou špičkou. Ale dokázal přežít i komunismus, zvlášť jeho počátky.
V první polovině 50. let byl bez přehánění sportem na odpis. Především měl špatný kádrový profil – nejen proto, že řada skvělých hráčů v čele s pozdějším wimbledonským vítězem Jaroslavem Drobným po Únoru emigrovala. “Je snad nejvíce ze všech sportů zaplevelen zlozvyky měšťáctví, snobství a nemorálnostmi kapitalismu,” konstatoval v roce 1954 týdeník Stadion.
Tenisová hřiště zarůstala, v obchodech byl nedostatek raket i míčků. Pět sezon se reprezentace neúčastnila Davis Cupu a pro hráče bylo složité vycestovat na jiné turnaje než do Maďarska nebo Rumunska.
Naštěstí na rozdíl od NDR nebyl tenis úplně zničen. V roce 1953, tedy v časech vrcholného stalinismu, svaz vykazoval 32 tisíc registrovaných členů. Když politické napětí aspoň trochu polevilo, směl se podezřelý sport dál rozvíjet.
Stavěly se kurty, oddíly nabíraly další adepty, vylepšovala se metodika. A hlavně se postavení tenisu upevnilo díky mezinárodním úspěchům Věry Sukové, v ještě větším měřítku ji následoval Jan Kodeš.
Mnoho na tom nezměnila ani normalizace. Navzdory všem těžkostem, s nimiž se čs. tenisté museli na rozdíl od zahraničních soupeřů potýkat. A navzdory dalším útěkům na Západ, tím nejslavnějším byl odchod Martiny Navrátilové v září 1975.
V 80. letech se světovou jedničkou stal Ivan Lendl (pravda, už trvale žil v USA a přetrhal pouta se zdejším tenisem), ženy třikrát v řadě vyhrály Pohár federace a byly úspěšné i na grandslamových turnajích.
Už tehdy se mluvilo o tenisovém zázraku nevelké země. Po československých expertech byla v cizině poptávka, která se ještě zvýšila po pádu komunismu.
“Máme spoustu tenisových oddílů, kde se vždycky najde někdo, kdo vám poradí, jak správně držet raketu a jak trefit míček. Nemusí to být známá jména, ale často jsou to lidé, kteří toho o tenise vědí víc než uznávaní trenéři,” vysvětloval někdejší wimbledonský šampion Jan Kodeš v roce 1985 zahraničním novinářům.
Navrátilová jako inspirace
Dalším důvodem, o kterém se v komunistickém Československu pochopitelně nemluvilo, byl příběh Navrátilové. Ukázala, že také hráči odsud se můžou dostat do absolutní světové špičky, vyhrávat nejlepší turnaje – a pochopitelně vydělat hodně peněz.
Stala se inspirací pro talenty 80. let a zůstává jí i pro dnešní generace tenistek.
“Navrátilová je Hewlettem i Packardem českého tenisu,” pomohl si v úvodu zmíněný ekonom Paul Oyer paralelou se zakladateli firmy, která odstartovala slávu Silicon Valley.
Samotná šampionka nejvíc vyzdvihuje know-how. Metodické zvyklosti, které se v zásadních principech příliš nemění.
Může srovnávat především s Floridou, kde žije. Tam děti pod dohledem dobře placených trenérů do omrzení pilují jednotlivé údery, u nás hrají tenis.
“Od samého začátku se učí soutěžit, procházet vzestupy i pády jednotlivých setů a zápasů. Učí se rozebírat soupeře. Hledají způsoby, jak ho porazit,” prohlásila loni. “Navíc to dělají převážně na antuce, která takový vývoj ještě urychluje a zvýrazňuje.”
Další zdejší výhodou je, že tenisoví talenti žijí na poměrně malém území, tedy se častěji utkávají na turnajích a týmových soutěžích. Ve dvouhře stejně jako v deblu.
Plusem je samozřejmě i velká konkurence. Je jiné vyrůstat v zemi s úzkou základnou, nebo naopak tam, kde týden co týden hrajete s kvalitními soupeři. Případně s nimi trénujete, pokud vás úspěch vynese do nejlepších z velkého počtu tenisových oddílů.
Byť se Petra Kvitová, Barbora Krejčíková, Karolína Muchová, Markéta Vondroušová a Linda Nosková dostaly do světové špičky každá trochu jinou cestou, v něčem jsou jejich příběhy podobné.
Českou výjimečností vycházející z nevšední kombinace tradice, metodiky, konkurenčního prostředí a odkazu skvělých předchůdkyň.
Proto je velmi pravděpodobné, že série úspěchů jenom tak neskončí.
