Narodil se 10. července 1943 v Richmondu, někdejším hlavním městě jižanské Konfederace.
V nemocnici zvané St. Phillip Hospital for Negroes.
Tím byl život Arthura Ashe nalajnovaný. Nebo aspoň jeho počátek.
I když nevyrůstal v bídě, šance, že se vyšvihne mezi americkou smetánku, byla mizivá. Tím spíš, že se nadchl pro tenis. Pro nejvíc elitářský sport, kam byly černochům ještě dlouho po konci druhé světové války dveře důkladně přibouchnuté.
Takže zatímco atletika měla od třicátých let svého Jesseho Owense, box Joe Louise a baseball Satchela Paige, tenis zůstával uvězněný v minulosti, na černošské šampiony stále čekal.
Protože ani nebylo kde brát.
Většina klubů byla pouze pro bílé, na jihu i severu země. Hrát a trénovat se dalo jenom ve veřejných parcích vyhrazených pro černošské obyvatelstvo. V zimě nikde, protože ani do hal Ashe a spol. ve Virginii nesměli.
Pro sport platila rasová segregace stejně jako pro ostatní oblasti života. Rozdíl mezi regiony byl pouze v tom, že na jihu ji určoval zákon a na severu přežívala ze zvyku.
Ještě i v šedesátých letech, kdy se rasová politika v USA liberalizovala, zůstávala většina klubů barevným uzavřená. S odůvodněním, že v tenisovém prostředí je nutné chovat se na úrovni, jako dámy a gentlemani, čehož černoši schopni nejsou.
Vyhrál jsi? Nezájem…
V takových podmínkách tenis talenty z afroamerické komunity příliš nelákal. Jejich šance dostat se na turnaje mimo černošskou American Tennis Association byla minimální, ještě menší byla pravděpodobnost, že by se tenisem mohli živit po konci kariéry, třeba jako trenéři.
Ashe naštěstí potkal mentory, kteří v něm viděli potenciál a pomáhali mu, jak se jenom dalo.
I tak byla jeho sportovní cesta složitá.
Sotva se dostal na zajímavou výkonnostní úroveň, běžně se stávalo, že poslal přihlášku na turnaj, ale odpověď nikdy nepřišla.
Jindy měl štěstí víc, byl zapsaný mezi účastníky, povedlo se mu dokonce postoupit do finále, přesto z mnoha gest i náznaků cítil, že na turnaji není vítaný. Když třeba vyhrál, pořadatelé zrušili slavnostní vyhlašování vítězů a trofej nechali ležet na kurtu…
Trenéři ho rovněž nabádali, ať se nehádá s rozhodčími, protože proti němu se to vždycky obrátí nejvíc. A v zápasech, kde si hráči sami hlídají lajny, ať těsné auty raději přiznává ve prospěch bělošských soupeřů.
Bizarní doba.
Na druhé straně kultivované tenisové prostředí mělo přeci jenom i nějaké plusy. Rasová diskriminace tam byla subtilnější než v reálném světě. Většina hráčů se chovala na úrovni, a pokud měla vůči Ashově přítomnosti námitky, uměla si je nechat pro sebe.
„Nikdy se mi nestalo, že by soupeř proti mě odmítl nastoupit. Nebo že by mě rozhodčí uráželi. Ale i nepřímá odmítání a narážky na mně zanechaly jizvy.“
Ashe proto věděl, že nejklidnější cestou mezi elitu je opustit Virginii a zkusit to na některé z univerzit v tolerantnějších státech.
Proto střední školu dokončil v St. Louis a potom, jako jeden z nejlepších amerických juniorů, získal sportovní stipendium na UCLA neboli University of California v Los Angeles.
Byla to instituce dlouhodobě otevřená studentům bez rozdílu barvy pleti. Navštěvovali ji třeba Jackie Robinson, jenž se v roce 1947 stal prvním černošským hráčem v MLB, nebo desetibojař Rafer Johnson, který v roce 1960 získal olympijské zlato a o necelé čtvrtstoletí později dokonce slavnostně zapaloval oheň při OH v Los Angeles.
I tenisový svět byl v Kalifornii mnohem pestřejší. Na turnajích se prosazovali Hispánci, včetně šampionů Pancha Gonzalese a Pancha Segury, proto ani Arthur Ashe nebyl kdovíjakou atrakcí.
A konečně, Los Angeles a okolí prospívaly jeho hernímu stylu. Hrálo se převážně na betonových kurtech, kde mohl uplatnit výšku, silný servis i skvělý pohyb.
Ashe v roli černošského průkopníka
Klíčovým milníkem jeho kariéry se stal rok 1963. Už patřil mezi nejlepší americké tenisty, takže zkraje léta mohl letět na Wimbledon.
Pochopitelně se stal prvním Afroameričanem na slavném turnaji.
Už jenom cesta na jiný kontinent pro něj byla novinkou i nevšední zkušeností. Američtí černoši v 50. a 60. letech – pokud zrovna nenarukovali do armády a nebyli odesláni na základnu v zámoří – neměli moc příležitostí opustit zemi. Pravděpodobnější bylo, že se nikdy nepodívají dál než sto mil od domova.
Ashe si v Londýně užíval, že nemusí hledat hotel, kde ho ubytují, ani restauraci, kam bude mít povolený vstup.
Všude ho oslovovali sir nebo mister. A když řekl, že hraje Wimbledon, chovali se k němu skoro jako ke členovi šlechtického rodu.
V roce 1963 debutoval i v Davis Cupu. Opět byl prvním afroamerickým hráčem v národním týmu.
Téhle pocty si vážil ze všeho nejvíc. Víc než všech singlových titulů. „Bral jsem to jako důkaz, že jsem konečně plnoprávným občanem,“ vysvětloval.
Sice tehdy nastoupil do jediného zápasu, už za rozhodnutého stavu proti Venezuele, přesto mu nikdo nemohl upřít, že byl členem týmu, který nakonec soutěž vyhrál.
Davis Cup byl pro něj tak důležitý, že když v roce 1968 tenis vstoupil do tzv. open éry, tedy konečně se na turnajích směli utkávat amatéři s profesionály, ještě chvíli zůstával amatérem. Jinak by podle pravidel nesměl v týmové soutěži nastupovat.
Byl patriot jako málokdo jiný.
Prvním turnajem nové doby se stal US Open. Profesionálové tam utrpěli debakl, všechny hvězdy v čele s Rodem Laverem byly vyřazeny, a vítězem se stal Ashe. V pětadvaceti letech se radoval z prvního grandslamového titulu.
Paradoxem je, že zatímco od pořadatelů dostával denně pouhých 20 dolarů na dietách, poražený finalista, Tom Okker z Nizozemska, si celkově přišel na 14 tisíc.
V následujících letech Ashe mnohokrát potvrdil, že patří do nejužší světové špičky.
Mezi ostatními tenisty se těšil respektu, jako vzdělaný hráč s rozhledem. Byl proto jedním z iniciátorů založení ATP a v roce 1973 taky bojkotu Wimbledonu ze strany většiny profesionálů – turnaj tenkrát, jak známo, vyhrál Jan Kodeš.
Rádi ho měli i fanoušci. Pro jeho gentlemanství a vybrané chování. Když vtrhli na kurty divoši jako Illie Nastase a Jimmy Connors, byl Arthur Ashe – ten, který o deset let dřív měl zákaz vstupu do většiny klubů v USA – najednou brán za konzervativního nositele ušlechtilých tenisových mravů.
Mr. Cool. To byla jedna z jeho přezdívek.
Jako strýček Tom
V počátečních fázích kariéry se navzdory životním zkušenostem ke společenským otázkám příliš nevyslovoval.
Ano, chtěl být respektován jako osobnost a využívat všech práv amerického občana, ale vždycky to považoval za svůj soukromý boj. Podobně jako před ním Jesse Owens. Ani v politicky nejvypjatějších časech se nepřipojil k žádnému hnutí, na rozdíl od Muhammada Aliho, nenechal si změnit jméno, neúčastnil se masových protestních pochodů.
Když se například ve Wimbledonu v roce 1964 řešil případ jihoafrických tenistů, proti kterým odmítali nastupovat hráči z východní Evropy, Ashe se jich zastal.
„Rád si s nimi zahraju kdykoli a kdekoli, nemám s tím problém. Oni nemůžou za to, co provádí jejich vláda,“ prohlásil na adresu Abeho Segala, jenž byl shodou okolností Žid.
Od černošského tisku v USA schytal kritiku, že je naivka. „Třeba v Johannesburgu nebo Kapském Městě by sis s nimi, chlapče, zahrát nemohl,“ stálo v jednom z článků.
Později vzal problematiku apartheidu v Jižní Africe za svou. I když někdy trochu nešťastným způsobem.
V 70. letech dvakrát startoval na South African Open, jako řada hráčů světové špičky, a dvakrát se dostal do finále. Doufal, že kdyby turnaj vyhrál, byla by to pro místní vládu lekce. Černoch, a zvítězil v zemi, kde černoši nemají žádná práva!
Navíc věřil, že posláním sportu je překonávat bariéry a bourat stereotypy.
Jenže se to spíš obrátilo proti němu.
Velká část černošské komunity v Jižní Africe mu vyčítala, že akorát legitimizuje vládu apartheidu. Dostal nálepku strýček Tom – podle postavy ze známého amerického románu z 19. století, která se snaží být s bělochy za každých okolností zadobře (ostatně do JAR přiletěl navzdory tomu, že předtím opakovaně od vlády nedostal víza).
V dalších letech se turnaje raději neúčastnil.
O to víc při každé příležitosti na situaci v Jižní Africe upozorňoval. I díky němu byla později vyloučena z tenisové federace a soutěží Davis Cupu.
Dělal to podobným způsobem, jakým se pohyboval na dvorci. Nenápadným, tichým, ale účinným.
Wimbledonská bitva s Connorsem
Vrcholem Ashovy kariéry se stal Wimbledon v roce 1975.
Byl nasazený jako číslo šest, ale mj. přes Björna Borga se dostal až do finále. Tam ho čekal Jimmy Connors, světová jednička.
První americké finále od roku 1947.
Ashe byl jasný outsider. O devět let mladší Connors ho porazil ve všech předchozích zápasech, navíc toho roku ve Wimbledonu ještě neztratil ani set.
Jejich souboj byl o to pikantnější, že Connors se soudil s ATP, jejímž byl Ashe prezidentem. Požadoval náhradu deset milionů dolarů za to, že v roce 1974 nesměl startovat na French Open a přišel tak o možnost získat Grand Slam – důvodem bylo podepsání smlouvy s novou soutěží World Team Tennis.
Dalších pět milionů požadoval po samotném Ashovi. Tady se jádrem sporu stalo vyjádření o Connorsovi, kvůli jeho neochotě hrát Davis Cup.
Ashe proto na centrkurt schválně přišel v americké reprezentační teplákovce, i potítka a ponožky měl v národních barvách.
Důležitější ovšem bylo, že nastoupil i s dokonalou taktikou. Rivalovi nedal šanci a vyhrál 6:1, 6:1, 5:7 a 6:4.
Bylo to poprvé i naposledy, co Connorse porazil. Ten pár dnů po turnaji obě žaloby stáhl.
„Jimmy byl pěkný parchant. Ale můj nejoblíbenější,“ prohlásil o něm později Ashe.
V době wimbledonského triumfu mu bylo dvaatřicet a jeho tenisová cesta se pomalu blížila ke konci.
O rok později poprvé vypadl z TOP 10. Po zranění nohy i následné dlouhé pauze klesl na začátku sezony 1978 dokonce na 257. místo žebříčku.
Přesto se dokázal obdivuhodně vrátit.
Dotáhl to až do semifinále Australian Open, poskočil na sedmou příčku a získal ocenění za comeback roku.
Potom však přišel červenec 1979.
Ashe při tenisovém kempu v New Yorku zničehonic dostal infarkt. Zřejmě dědičná záležitost, oba rodiče trpěli srdečními problémy a otce postihly dva infarkty ještě před šedesátkou.
Poškození tepen bylo tak závažné, že mu v prosinci musel být voperován čtyřnásobný bypass.
Pochopitelně to znamenalo konec profesionální kariéry.
Kapitán, spisovatel, aktivista
V novém životě však Ashe rozhodně nezahálel. Stal se nehrajícím kapitánem amerického daviscupového týmu a jeho svěřenci mj. v roce 1981 vyřadili obhájce titulu z Československa, v čele s Ivanem Lendlem.
Pracoval taky pro televizi, psal komentáře do Washington Post. Dál publikoval knihy, během šestnácti let stihl čtyři verze memoárů a ceněné byly i jeho práce o historii afroamerického sportu.
A neúnavně bojoval za občanská práva, pokračoval v protestech proti jihoafrickému apartheidu.
V roce 1983 musel znovu na operaci se srdcem, kde dostal nový bypass. I proto se potom stal tváří americké kampaně upozorňující na nebezpečí srdečních chorob.
Tahle operace nakonec byla osudná. Ale to zjistil až později.
Další jeho zdravotní problémy začaly v roce 1988, kdy najednou nemohl hýbat pravou rukou. Tou, která dřív tak suverénně posílala tvrdá podání po kurtech celého světa.
Série vyšetření zjistila, že trpí toxoplazmózou – parazitárním onemocněním, typickým pro lidi s HIV.
Neblahá diagnóza se následně potvrdila.
Podle všeho se Ashe nakazil infikovanou krví při transfúzích během předchozí operace srdce.
Smutný konec
Nemoc se snažil tajit a nikdy neměl v úmyslu seznamovat s ní veřejnost. Ale když byl stále pohublejší, začala se v jeho životě vrtat média. Novináři z listu USA Today zjistili diagnózu a chystali se ji publikovat. Nakonec je Ashe raději sám předběhl.
V dubnu 1992 vydal prohlášení, že je nakažen AIDS.
Pár měsíců po tom, co na stejnou nemoc zemřel zpěvák Freddie Mercury a kdy infikování virem HIV oznámil basketbalista Magic Johnson.
Ashe byl pochopitelně na novináře naštvaný, ale když už byl donucen diagnózu zveřejnit, napnul všechny síly do osvětové kampaně. Jezdil po zemi a vysvětloval nebezpečí téhle nemoci. Byl jedním z nejvýraznějších hlasů.
Do té doby se mělo za to, že AIDS je rizikem pro homosexuály a narkomany, ale on, který nepatřil ani do jedné z těchto skupin, upozorňoval veřejnost, že nakazit se může opravdu každý.
Mluvil v OSN i na základních školách, trpělivě rozdával rozhovory.
Nezapomínal však ani na starosti druhých, ještě na podzim 1992 byl ve Washingtonu zatčený při demonstraci na podporu uprchlíků z Haiti.
Časopis Sports Illustrated ho za tohle všechno vyhlásil sportovní osobností roku.
„Nikdy jsem se neptal – proč zrovna já? Proč zrovna já mám špatné srdce? Proč zrovna já dostal AIDS? To bych se musel taky ptát, proč zrovna já jsem vyhrál Wimbledon,“ řekl v jednom z posledních rozhovorů. „Když se lidem stane něco špatného, zapomínají na svoje požehnání. Já ne. Já měl skvělý život.“
Arthur Ashe zemřel 6. února 1993 v New Yorku. Na zápal plic způsobený onemocněním AIDS. Bylo mu devětačtyřicet let.
Až tragický konec vrátil jeho jméno do popředí zájmu veřejnosti. Připomínala se nejen tenisová kariéra, ale i to, co dělal pro druhé.
◾Bill Clinton mu posmrtně udělil Presidential Medal of Freedom, nejvyšší civilní vyznamenání.
◾Jméno Arthura Ashe nesou centrální dvorec ve Flushing Meadow i ocenění za kuráž udělované televizní stanicí ESPN.
◾Při třicátém výročí wimbledonského vítězství vydala US Postal známku s jeho podobiznou.
◾Jsou po něm pojmenována sportoviště, kluby, stipendia.
V roce 1996 byla dokonce na Monument Avenue v Richmondu vztyčena jeho bronzová socha. Strhlo se kolem toho hodně emotivních debat, i ze strany rodiny, protože místo do té doby patřilo výhradně osobnostem spojeným s dějinami otrokářské Konfederace, od generála Lee po prezidenta Davise.
Po nedávných rasových nepokojích v USA a přehodnocování historie byly skoro všechny sochy z Memorial Avenue odstraněny.
Zůstala jediná. Ta se jménem Arthur Ashe na podstavci.
