Major League Baseball udělala na konci května 2024 jeden z nejradikálnějších kroků své historie: do oficiálních statistik začala počítat i výkony ze sedmi černošských soutěží fungujících v letech 1920-48, pro něž se vžil název Negro Leagues.
V našich zeměpisných šířkách se složitě hledá analogie. Ale snad se dá napsat, že je to podobné, jako kdyby vítězové Závodu míru byli dodatečně prohlášeni za vítěze Tour de France. Nebo kdyby Jarmila Kratochvílová, Imrich Bugár a spol. dodatečně dostali zlaté olympijské medaile z Los Angeles 1984.
Mimořádně komplikovaná je totiž i historie afroamerického sportu.
Asi každý český fanoušek bude znát příběh Jesseho Owense, těm zasvěcenějším něco řeknou jména Arthura Ashe nebo Jackieho Robinsona. To je však pouze malá část sportovních dějin ovlivněných rasovou segregací.
Kdo dával ve škole pozor, ten ví, že otroctví bylo v USA oficiálně zrušeno v roce 1865. Tedy zhruba v době, kdy se začal rozvíjet profesionální, univerzitní i spolkový sport. Pro černošskou menšinu to ovšem neznamenalo, že by se do něj mohla svobodně zapojit.
Bránila jim směs segregačních zákonů, místních nařízení a nepsaných dohod mezi sportovními promotéry.
Například v některých jižanských státech byly až do 50. let minulého století zakázány zápasy boxerů odlišných ras.
To dostihy původně byly sportem černých žokejů, protože majitelé koní i tímhle způsobem využívali své otroky. Když se v roce 1875 konal první ročník Kentucky Derby, stál na startu jediný běloch. O pár let později už bylo všechno jinak. Poslední černošský žokej odešel z USA v roce 1902, po výhružkách od Ku-Klux-Klanu.
V kanadské provincii Nova Scotia zase na přelomu století existovala Colored Hockey League. Mimochodem, historici jí přisuzují vynález tzv. golfového úderu i brankářského stylu, kdy gólmani pouze nestáli na bruslích.
Nejvíc však rasová segregace ovlivnila baseball, americký národní sport.
Zrození baseballových Negro Leagues
I tady, podobně jako v dostizích, nejdřív rasové bariéry neexistovaly. Ještě v roce 1887 hrály v různých soutěžích dvě desítky afroamerických profesionálů. Brzy však byli vytlačeni. S odůvodněním, že bělochům berou práci.
S milovaným sportem se však rozloučit nechtěli, a tak zakládali vlastní ligy.
Některé vydržely pár týdnů, jiné psaly historii čítající desítky let. Nebyly vždycky striktně černošské – například v roce 1906 ustavená International League of Independent Baseball Clubs měla i dva bělošské kluby. Jiné zase vítaly hráče z Latinské Ameriky, zejména Kubánce.
Všechny se pochopitelně potýkaly s řadou provozních problémů, tím hlavním byl nedostatek peněz a hřišť.
Časem se však podařilo přesvědčit i bílé podnikatele, aby do soutěží investovali. A nebyl to špatný byznys. Chodilo hodně fanoušků, byť za nižší vstupné než na MLB, a manažeři se nemuseli obávat, že jim nejlepší hráče přeplatí New York Yankees.
Významným milníkem se v roce 1920 stalo založení Negro National League. Při životě se udržela jedenáct let a hrálo ji celkem dvaadvacet týmů, převážně ze Středozápadu. V letech 1933-48 na ni navázala soutěž stejného jména, velký význam měla také Negro American League (1938-62).
Konala se dokonce Negro World Series, kde se o titul nejlepšího černošského klubu utkávali zástupci konkurenčních lig.
Za zlatý věk Negro Leagues je považováno období druhé světové války. I když na frontu rukovali také černošští baseballisté, nebylo jich tolik jako v případě MLB. Té ubývaly hvězdy (mj. Joe DiMaggio) a s nimi i fanoušci. Promotéři dokonce založili ženskou ligu, aby většinové obyvatelstvo nepřišlo o oblíbenou zábavu.
Černošské soutěže podobné problémy řešily v minimální míře. Naopak se mohly těšit z nárůstu diváků, protože Afroameričané se stali žádanými – a především už docela dobře placenými – dělníky ve válečné ekonomice. Mnozí z nich se kvůli tomu z venkova stěhovali právě do velkých měst, kde hrály kluby Negro Leagues.
Už v té době se začaly objevovat názory, že MLB by těžká léta mohla snadněji přežít angažováním černochů. Šéf ligy Kenesaw Mountain Landis tomu ovšem nebyl nakloněný, byť žádné pravidlo zakazující start Afroameričanů neexistovalo. Jeho postoj podporovali i majitelé klubů.
Průkopník Jackie Robinson
Po konci druhé světové války se však americká společnost začala měnit a s ní také baseball (Landis zemřel v roce 1944).
Manažeři hledali nové talenty, a nejvíc jich viděli právě v Negro Leagues. Stejně tak pro velkou část fanoušků už nebylo nepředstavitelné, že by dres jejich oblíbeného týmu oblékali i černoši. Když mohli v americké uniformě bojovat proti Hitlerovi, proč by nemohli hrát MLB?
Jako první začali rasovou bariéru ignorovat Brooklyn Dodgers. V roce 1946 podepsali smlouvu s Jackiem Robinsonem z Kansas City Monarchs (Negro American League); ten se po sezoně na farmě v Montrealu prosadil do prvního týmu a získal i cenu pro nejlepšího nováčka MLB.
Nebyl to vůbec jednoduchý krok. Nelibost dávali najevo nejen soupeři a ostatní manažeři, ale i spoluhráči, někteří odmítali být s ním v jednom mužstvu. Klub dokonce rušil exhibice na jihu USA, protože by se Robinson musel podrobovat segregačním zákonům, třeba by nesměl bydlet ve stejném hotelu se zbytkem týmu.
Robinsonův debut za Dodgers (15. dubna 1947) ukončil šest desítek let trvající rasovou segregaci v americkém baseballu. Brzy po něm začaly do MLB odcházet další hvězdy, v čele se Satchelem Paigem a Royem Campanellou.
Někteří majitelé klubů Negro Leagues doufali, že elitní soutěž přijme i jejich týmy, podobně jako to později NHL udělala s WHA. Ale zájem byl pouze o hráče, ne o konkurenci na trhu. Bez náhrady tak přišli o největší hvězdy a s nimi rovněž o fanoušky.
Počátkem 50. let se Negro Leagues staly minulostí. Pár nižších soutěží ještě chvíli fungovalo, ale už hrály víc exhibice než regulérní zápasy.
Uznání pro černošské hvězdy
Na historii černošských soutěží se pak pomalu začalo zapomínat. Byla to příběh, který neměl kdo vyprávět. A snad ani nechtěl.
Koncem šedesátých let, i díky výrazným společenským změnám, začal ale sílit tlak, aby do National Baseball Hall of Fame byli přijímáni také afroameričtí hráči, kteří už v MLB nestihli velkou kariéru.
Jedním z nich byl zmíněný Satchel Paige. Do MLB přišel ve dvaačtyřiceti a jeho statistiky jsou tak celkem skromné. Proto měl být do Síně slávy uveden ve speciální sekci, nikoli jako plnohodnotný člen. To však odmítl, na jeho stranu se postavili i fanoušci, novináři a hráči.
Nakonec byl přijat se všemi poctami a s ním další baseballisté podobného osudu. Dodnes bylo do Síně slávy uvedeno šestadvacet hráčů a osm funkcionářů, kteří působili pouze v Negro Leagues.
Důležitá v tomhle směru byla i kniha Only the Ball was White od Roberta Petersona. Vyšla v roce 1970 a nové generace sportovních příznivců díky ní dostaly možnost šířeji se seznámit s příběhem afroamerického baseballu.
MLB postupem let stále víc a stále častěji tuhle část sportovní historie připomínala. Nejen v publikacích a filmových dokumentech, ale i při speciálním draftu v roce 2008, kdy si každý z třiceti klubů vybral jednoho žijícího hráče s minulostí v Negro Leagues. Nejstarším byl 101letý Emilio Navarro z týmu Cuban Stars, po němž sáhli New York Yankees.
Ruth přichází o rekordy
V prosinci 2020 pak MLB sedmi afroamerickým soutěžím z let 1920-48 přiznala status major league. A přislíbila, že se pokusí integrovat jejich statistiky.
K tomu došlo právě letos, po dlouhém bádání sedmnáctičlenného týmu historiků a datových analytiků, jimž se zatím podařilo sehnat informace o 75 procentech zápasů Negro Leagues. Ty totiž neměly propracované statistiky jako MLB a novináři o nich nepsali tak často a tak pečlivě. Navíc kolikrát nebylo zřejmé, které utkání bylo regulérní součástí soutěže a které exhibicí.
Výsledek celého úsilí je poměrně nečekaný a mnohé fanoušky překvapil: data z černošských soutěží se nestala pouhým údajem ve vysvětlující poznámce pod čarou, nýbrž jsou zakomponována do oficiálních statistik MLB.
Ze dne na den se tak doslova přepsala historie.
Statistiky soutěže se rozrostly o cca 2300 nových hráčů a několika změn doznala i čelní místa. Například Babe Ruth, zřejmě největší legenda všech dob, už není rekordmanem v pálkařské úspěšnosti (0,690), protože ho přeskočil Josh Gibson (0,718).
Tedy hráč, který nikdy v MLB nenastoupil, teď ovládl několik historických statistik MLB.
Změna nebyla přijata jednoznačně. I řada expertů tvrdí, že dodatečně uctít afroamerické legendy je jistě správné, ale dotyčné soutěže nelze poměřovat. Typická sezona v Negro Leagues trvala 60-80 utkání, zatímco týmy MLB mívaly dvojnásobně nabitý program. Udržet si výkonnost po tak dlouhou dobu bylo velmi obtížné, proto statistiky srovnávající průměry jsou zavádějící.
Další argument: Josh Gibson a spol. nehráli proti nejlepším hráčům své doby.
Protiargument: ani Babe Ruth nebo Ty Cobb ne.
Debata se vede rovněž o tom, jestli krok MLB bude skutečně příštím generacím připomínat velikost baseballistů Negro Leagues, jak změnu zdůvodnil šéf soutěže Rob Manfred, nebo zda bolestnou historii afroamerického baseballu spíš nevytlačí do pozadí.
K druhému názoru se na webu The Athletic přiklonil novinář Jim Trotter. Tvrdí, že když jsou teď výkony Joshe Gibsona a dalších součástí oficiálních statistik MLB, bez hvězdiček či poznámek pod čarou, časem se zapomene, jakou soutěž vlastně hráli a proč nemohli nastupovat za Yankees nebo Red Sox.
Ale to je asi odvěký protiklad světa čísel a světa příběhů.
