Byl to ten nejméně překvapivý víkendový výsledek: Vjačeslav Fetisov byl opět zvolen do Státní dumy. Pochopitelně za vládnoucí stranu Jednotné Rusko.
Někdejší hokejový šampion tak i po čtvrt století pokračuje ve věrné službě diktátorovi Vladimiru Putinovi.
Ti, kdo v roce 1989 obdivovali jeho odvahu postavit se represivním pořádkům v sovětském hokeji a později ho přirovnávali k Jackiemu Robinsonovi a Muhammadu Alimu, se asi docela diví. Pokud si tedy už nezvykli, že v ruském sportu nejde o nic výjimečného.
Nebo ti, co mu v létě 1998 nadšeně tleskali při návratu do pražské Sportovní haly.
Hrála se tehdy exhibice olympijských vítězů z Nagana proti “týmu hvězd” a jeho kapitánem byl právě Fetisov, který o pár týdnů dřív ukončil jedinečnou kariéru. I když býval symbolem nenáviděné rudé mašiny 80. let, dočkal se bouřlivých ovací.
Na chvíli se mohlo zdát, že česko-ruská hokejová nevraživost končí. Že sport bude znovu jenom sportem.
Kdepak.
Nesplněný slib z Calgary
Na olympijský turnaj do Calgary v roce 1988 neodjížděl Vjačeslav Fetisov společně s parťáky ze slavné první sovětské pětky pouze obhájit titul ze Sarajeva. Měli slíbeno, že pokud získají pro sbornou další zlatou, budou smět odejít do NHL. Jako českoslovenští mistři světa Jiří Hrdina, Dušan Pašek a Igor Liba.
Svoji část úkolu splnili vzorově. Navzdory nečekané porážce 1:2 s Finskem obhájili prvenství.
Ovšem po návratu domů slyšeli od Viktora Tichonova, trenéra reprezentace i CSKA Moskva a nejmocnějšího muže sovětského hokeje, že na NHL můžou zapomenout. Jednou jsou vojáci, a tak musí sloužit vlasti (příchodem do CSKA se totiž upsali službě na 25 let).
Naštěstí některé věci v Sovětském svazu už fungovaly jinak než dřív. Vláda předstírala snahu zavést náznaky demokracie, říkalo se tomu glasnosť a perestrojka, a jedním z průvodních jevů byla větší svoboda slova.
Jako první si na podzim 1988 postěžoval Igor Larionov v časopise Ogoňok, o pár měsíců později si s kritikou hokejových poměrů přisadil reprezentační kapitán Vjačeslav Fetisov.
Tichonov si nic nenechal líbit a Fetisova odstavil z prvního týmu CSKA. Byl začátek roku 1989 a zkušený obránce neriskoval málo, mohla tím klidně skončit jeho kariéra.
Naštěstí se za něj postavili Larionov, Makarov a Krutov a oznámili, že pokud Fetisov nebude omilostněn, oni neodletí na světový šampionát do Švédska.
Tichonov musel kapitulovat. Celá pětka si naposledy společně zahrála za Sovětský svaz, naposledy jim na krk navlékli zlatou medaili – a v září mohli do vytoužené NHL.
Určitě jim pomohlo, že se z šampionátu nevrátil mladý útočník Alexandr Mogilnyj. Soudruzi nechtěli riskovat víc podobných případů, tak osmi veteránům – včetně Helmutse Balderise, který už ukončil kariéru – umožnili odchod do zámoří. Samozřejmě za nemalé odstupné.
“Mohl jsem taky několikrát emigrovat, ale vždycky jsem odmítl. Považoval bych to za zradu své země. Do NHL jsem chtěl jít legálně,” vysvětloval Fetisov.
Fetisova nemuseli ani spoluhráči
Poprvé byl draftován už v roce 1978 Montrealem. Když práva na jeho služby vypršela, zkusili to v New Jersey.
Vyplatilo se jim to, protože na podzim 1989 mohli v tréninkovém kempu Devils přivítat jednoho z nejlepších hokejistů.
Pro všechny sovětské hráče byla NHL skokem do jiného světa, ale pro Fetisova obzvlášť. Právě on byl pro Kanaďany symbolem sborné, symbolem komunistického zla.
První měsíce dostával pořádně zabrat. Soupeři po něm tvrdě šli, rozhodčí odvraceli pohledy, nikdo ze spoluhráčů se ho na ledě nezastal.
Když ho při zápase zbil torontský tvrďák Wendel Clark, musel se o sebe postarat sám. V příštím utkání sejmul Kanaďana tvrdým bodyčekem a na dva měsíce ho poslal na marodku.
Nakonec si v NHL získal respekt a začali ho brát i spoluhráči. Jedním z nich se ironií osudu stal Peter Šťastný, emigrant ze země obsazené sovětskou armádou.
V roce 1995 byl Fetisov vyměněn do Detroitu, kde prožil utěšený závěr kariéry. Dvakrát vyhrál Stanley Cup a společně s Larionovem se zařadili do exkluzivní podmnožiny členů tzv. Triple Gold Clubu, kteří všechny trofeje získali minimálně dvakrát.
Splnilo se mu to, v co na konci 80. let asi nemohl doufat. Profesionální hokej vydržel hrát do čtyřiceti a v NHL si připsal úctyhodných 546 utkání.
Potřetí si na pohár sáhl v roce 2000 jako asistent kouče Larryho Robinsona v New Jersey.
Ruský hokej na dně
Zatímco Fetisov a spol. si v NHL na stará kolena vydělali dolary a vylepšili renomé, ruský hokej šel po rozpadu Sovětského svazu ke dnu.
Reprezentace poslední zlato na dlouhou dobu získala při MS 1993. Hráči působící v zámoří se do národního týmu nehrnuli, protože v něm pořád působili lidé z brežněvovské éry. A kdo mohl, odešel do zahraničí. Klidně do Itálie, Maďarska nebo třetí německé ligy.
Ještě v Naganu, kde Rusové trochu nečekaně získali stříbro, chybělo několik hráčů kvůli sporům s generálním manažerem Kasatonovem.
Ovšem nejvíc se ruský hokej dotkl dna na jaře 2000. Po dlouhých čtrnácti letech se světový šampionát konal na východě, v nově postavené hale v Petrohradu, a ze zámoří tentokrát dorazila řada hvězd. S jasným cílem: zase sbornou dovést ke zlatu.
Dopadlo to bídně. Rusové prohráli se Švýcarskem, Lotyšskem i Běloruskem a v konečném pořadí skončili jedenáctí! S přehledem nejhorší výsledek historie.
To už byl několik měsíců prezidentem Vladimir Putin, který toužil obnovit někdejší sovětskou imperiální slávu. V zahraniční politice i ve sportu.
Hned v létě 2000 se poprvé sešel s Fetisovem a předestřel mu své plány. Další rok v tom pokračovali. A nejen v Rusku. Když byl Putin v listopadu 2001 na návštěvě Bílého domu, potkali se na večeři ve Washingtonu. “Bavili jsme se dvě hodiny – o hokeji i o životě.”
To už měl Fetisov přiklepnutou roli generálního manažera sborné pro ZOH v Salt Lake City. Do funkce trenéra sice původně lákal Scottyho Bowmana, ale když ten odmítl, ujal se jí sám.
Tím definitivně vykročil z relativního zámořského poklidu do služeb chřadnoucí vlasti.
Pocity křivdy ze Salt Lake City
Olympijský turnaj měl být ruským návratem na trůn. A taky odvetou za Lake Placid 1980. Opět se hrálo v USA, opět byl americkým koučem Herb Brooks – a sovětští veteráni té doby stále žili v přesvědčení, že soupeř jim zlato sebral pouze díky dopingu.
Fetisov dal dohromady skutečně silný tým, složený výhradně z hráčů NHL. Rozpačité výkony ze základní skupiny si Rusové vynahradili šťastnou výhrou 1:0 nad českými obhájci zlata a postupem do semifinále.
Odveta za Lake Placid se ovšem nekonala. Do finále postoupili Američané po výhře 3:2. Všechny tři góly dali z přesilovek, což Fetisova vytočilo. Měl pocit, že rozhodčí z NHL je poškodili. “Celý turnaj je naplánovaný, aby se hrálo finále Kanada-USA. Proto tak zápas dopadl,” postěžoval si.
Nebyl to jediný okamžik, kdy ruská výprava cítila křivdu. Podobně se jim nelíbila dodatečná úprava výsledků soutěže sportovních dvojic (zlato dostali i Kanaďané, protože je poškodili rozhodčí ovlivnění Rusy) a diskvalifikace běžkyň na lyžích kvůli dopingu.
Rusové skončili v medailové tabulce až pátí. Domů si vezli přesvědčení, že je Západ chce znovu ponížit na sportovním poli. Upevnili se v něm po mezinárodním rozkrytí organizovaného dopingu v Rusku a následném zákazu startu pod národní vlajkou na olympijských hrách.
Nejvíc ale po roce 2022, kdy byli kvůli napadení Ukrajiny vykázáni ze sportovního světa.
Ministr sportu a strůjce KHL
Turnajem v Salt Lake City skončila Fetisovova trenérská kariéra. O pár týdnů později se stal ministrem sportu, pochopitelně na Putinovo přání.
Ruský prezident potřeboval mít po boku někoho, kdo je idolem občanů a zároveň si udělal jméno na Západě. Protože jak prohlásil po návratu výpravy ze ZOH, o výsledcích se už nerozhoduje na sportovištích, ale taky v diplomacii a zákulisí mezinárodních organizací.
Navzdory velkým investicím se čekání na hokejové zlato prodlužovalo. Další nepříjemnou zkušeností byl domácí šampionát v roce 2007, kdy Rusové – i s mladíky Kovalčukem, Malkinem a Ovečkinem – dosáhli opět jenom na bronz.
Proto dostal Fetisov za úkol pozvednout domácí nejvyšší soutěž. Ujal se ho společně s manažerem Alexandrem Medveděvem z Gazpromu a v roce 2008 se zrodila Kontinentální hokejová liga.
Měla velké ambice, v nejodvážnějších snech se chtěla poměřovat s NHL (tenhle pocit upevnil čerstvý přestup Jaromíra Jágra z New York Rangers do Omsku, který byl srovnávaný s odchodem Davida Beckhama do MLS). Hlavním sportovním úkolem ovšem bylo, aby ruští hráči neodcházeli do Evropy a ideálně ani do zámoří. Aby se doma mohli líp připravit na službu reprezentaci.
Projekt samozřejmě necílil pouze na hokej. Liga měla být i prostředkem ke znovuzískání vlivu v zahraničí. Našli se zájemci v Česku, na Slovensku, v Chorvatsku a hlavně ve Finsku, kteří rádi vyšli těmhle snahám vstříc. Ale kromě helsinského Jokeritu žádný z pokusů nevydržel dlouho.
Ještě před válkou na Ukrajině bylo zřejmé, že KHL nemá šanci naplnit původní představy zakladatelů.
Propagandista, který popřel sám sebe
Po založení soutěže Fetisovův vliv paradoxně oslabil. Jeho vládní funkci převzal Vitalij Mutko, který měl přeci jenom lepší konexe v byznysových a politických kruzích ve světě.
Role bývalého hokejisty začala být víc reprezentativní a propagandistická než výkonná. Dostal sice na starost sportovní rozvoj východních gubernií (ostatně ve Vladivostoku po něm pojmenovali halu), dál se objevoval po Putinově boku, poslušně hlasoval jako poslanec, rozdával rozhovory zahraničním médiím a nestrádal ani finančně, ale moc, kterou se mohl chlubit na začátku tisíciletí, se pomalu vytrácela.
O značnou část někdejšího kreditu přišel v roce 2015. Po světovém šampionátu v Praze, kdy sice Rusové získali stříbro, ale ve finále prohráli s Kanadou 1:6. Rozdílem třídy.
Fetisov viděl problém v tom, že příliš hráčů odchází příliš brzy do zámoří. Chtěl navrhnout zákon, který by jim to umožnil až ve 28 letech. Tedy oprášit věc, proti které o tři dekády dřív sám bojoval.
Z perestrojkového rebela se definitivně stal aparátčík nového režimu.
Jeho slova nebudila údiv pouze v zahraničí. “Podobné úvahy jsou nepřípustné. Proč? Protože jsme svobodná demokratická země, v níž se každý může rozhodnout podle svého. I v otázce stěhování do ciziny,” ozval se třeba Alexandr Mogilnyj, generální manažer Amuru Chabarovsk. “Budeme znovu stavět železnou oponu?”
I v posledních letech je Fetisov nejvíc slyšet v době konání mistrovství světa. Těžce nese, že Rusové tam mají vstup zakázán, proto se kvalitě turnaje vysmívá.
Navíc mu vadí, že některé zápasy přenášela tamní televize. „Myslím, že v dnešní situaci je to zrada. Protože kluci ze speciální vojenské operace bojují za naši budoucnost a my se díváme na týmy těchto zemí,“ nechal se slyšet.
Podobně bojovná slova už pronáší jako první místopředseda nepříliš důležitého parlamentního výboru pro životní prostředí a hlavně jako člověk zapsaný na mezinárodní sankční seznamy, kam se v roce 2022 dostal kvůli hlasování vyzývající prezidenta Putina, aby anektoval Luhanskou a Donbaskou oblast.
Dneska už by se v Praze potlesku nedočkal. A nejen tam.
