Pokud se někdy fotbalové mistrovství světa přiblížilo politickému bojkotu, jaký známe z historie olympijských her, pak to bylo právě v roce 1978.
Šampionát totiž pořádala Argentina, kde už dva roky vládla junta generála Jorgeho Rafaela Videly. Političtí oponenti byli mučeni, popravováni, shazováni z letadel do Atlantiku. Vlna odporu proti turnaji se zvedla zejména v některých západoevropských zemích. Demonstranti volali po bojkotu MS nebo aspoň jeho přeložení, nejčastěji se mluvilo o Nizozemsku.
FIFA ovšem podobné nápady razantně odmítla. Kritikům vysvětlila, že Videla je “hodný” diktátor, který konečně zavedl pořádek a je zárukou bezproblémového uspořádání nejsledovanější fotbalové akce.
Dokonce ani východní Evropa se neodhodlala k důraznějším činům než jen k tradiční rétorice o prohnilosti kapitalistického světa. Zatímco v roce 1973 sovětská reprezentace odmítla nastoupit ke kvalifikačnímu utkání proti pinochetovskému Chile a přišla tím o účast na šampionátu, teď Polsko i Maďarsko spořádaně odcestovaly do Argentiny.
Svět tak mohl sledovat nejvýraznější pokus využít fotbalové MS k politické propagandě od roku 1934.
Argentina v časech chaosu a násilí
Pořadatelství šampionátu bylo Argentině přiklepnuto už v roce 1966, s dvanáctiletým předstihem. Pak ovšem následovalo hodně divoké období. Vystřídalo se osm hlav státu a dvě vojenské diktatury.
Zřejmě klíčovou událostí byla smrt prezidenta Juana Peróna v roce 1974. Funkce se ujala třetí manželka Isabel, do té doby oficiálně viceprezidentka. Ambice měla velké, ale chyběly jí mužovy zkušenosti, autorita i politické schopnosti.
Za její vlády propukl v zemi naprostý chaos. Inflace vyletěla ke 300 procentům, ekonomika chřadla, rostla nezaměstnanost, na denním pořádku bylo politické násilí – ať od levicových gueril, nebo pravicových polovojenských oddílů.
Když tedy v březnu 1976 provedl generál Jorge Rafael Videla vojenský převrat, velká část společnosti to vítala s úlevou. Věřila, že nepřichází tvrdá diktatura, nýbrž návrat k pořádku a stabilizaci ekonomiky.
Nový argentinský lídr ale neměl v úmyslu jít klidnou cestou a usmířit národ. “V Argentině musí zemřít tolik lidí, kolik bude třeba, aby byla země opět bezpečná,” prohlásil ještě před nástupem k moci.
Fotbalový svět demonstranty nebral vážně
Dnes se odhaduje, že za oběť padlo až 30 tisíc lidí. Levicoví aktivisté, intelektuálové, studenti, umělci, odboráři, obhájci lidských práv, novináři… “My jsme věděli, že jsou zatýkání lidé a existují političtí vězni. Ale neměli jsme tušení, že se mučí a popravuje,” uvedl s odstupem let tehdejší reprezentační trenér César Luis Menotti, od mládí přesvědčený socialista.
Ve světě se však o represích mluvilo. I to nahnalo do západoevropských ulic demonstranty vymezujících se proti konání šampionátu.
Jenže ve fotbalových kruzích panovalo převážně mlčení. K výjimkám patřil Paul Breitner, německý mistr světa z roku 1974. V té době ale reprezentantem nebyl (do týmu se vrátí až před MS 1982), proto jeho názor neměl velkou váhu.
Výmluvnější byla reakce kapitána Bertiho Vogtse na zprávy Amnesty International o situaci v Argentině: “Ať se radši zajímají o to, co se děje v sovětských lágrech!”
Právě vlažný přístup Západního Německa byl jedním z důvodů, proč volání po bojkotu šampionátu, nebo aspoň jeho přeložení, zůstalo nevyslyšeno. Země měla za sebou horký podzim 1977, plný násilí ze strany levicových teroristů RAF, proto většina svým způsobem argentinský přístup chápala.
Jako vždy šlo také o peníze. Adidas, jeden z nejvýznamnějších partnerů FIFA, neměl důvod zpochybňovat turnaj, do něhož už investoval miliony. Podobně západoněmecké firmy podnikající v Argentině dávaly přednost stabilitě před politickými gesty.
A tak se řada států, které o dva roky později budou bojkotovat olympijské hry v Moskvě, s klidem vypravila na turnaj řízený vojenskou juntou.
Touha po úspěchu i spořádaném MS
Argentina si od šampionátu slibovala především sportovní úspěch – to byla hlavní idea od okamžiku, kdy jí bylo přiděleno pořadatelství. Tradiční fotbalová země totiž na světový titul stále čekala, v roce 1970 se na MS ani nekvalifikovala.
I proto levicový intelektuál Menotti kývl na nabídku stát se trenérem. Jeho pozice byla velmi silná – třeba díky tomu, že ligová soutěž se podřídila zájmům svazu. Půl roku před startem šampionátu národní tým absolvoval sérii soustředění, která vzdáleně připomínala pověstné bazy v Sovětském svazu. Nejlepší fotbalisté byli dlouho pohromadě, trénovalo se dvakrát i třikrát denně, panovala naprostá disciplína.
Druhou argentinskou motivací – zejména pro diktátora Videlu – bylo předvést se světu jako země schopná bez problémů uspořádat tak významnou akci. Vlastně si tím ospravedlnit nutnost vojenského převratu.
Vstříc mu kupodivu vyšly i levicové guerilly, které omezily násilí v průběhu šampionátu. Vyhýbaly se okolí stadionů a neútočily na hráče, turisty, novináře. Byl v tom především kus pragmatismu. Ani revolucionáři nechtěli riskovat, že si znepřátelí miliony Argentinců, pro něž byl fotbal téměř náboženstvím.
Aby byl obraz Argentiny dokonalý, najal si Videla i renomovanou PR agenturu z Bostonu, která mu pomáhala vylepšovat pověst země.
Povedlo se to tak napůl.
Právě díky šampionátu se v zahraničí víc psalo a mluvilo o represích. Za jiných okolností by se zřejmě považovaly za tradiční latinskoamerický kolorit a přecházely by se mlčením.
Například každý čtvrtek se na náměstí Plaza de Mayo scházely ženy s fotografiemi svých zmizelých dětí. Zahraniční televizní štáby jejich pochody pravidelně natáčely, a tak se svět dozvídal, co se v Argentině skutečně děje. Z hráčů je podpořil nizozemský obránce Wim Rijsbergen, který s nimi zůstal v kontaktu i po šampionátu, jak dokládá publicista Rhys Richards v knize Blood on the Crossbar.
Ještě výraznějším symbolem propojení fotbalu a junty se stala ESMA – Escuela Superior de Mecánica de la Armada. Oficiálně to byla námořní škola, od roku 1976 však sloužila jako vězení a mučírna. Stála ani ne kilometr od hlavního stadionu River Plate a vězni později vyprávěli, že v celách slyšeli řev fanoušků.
Podezřelý zápas s Peru
Argentina skutečně na vysněný titul dosáhla, když v dramatickém finále zdolala Nizozemsko 3:1 v prodloužení. Hráči jako Mario Kempes, Daniel Passarella nebo Osvaldo Ardiles se stali národními hrdiny.
K trofeji ovšem došla způsobem, který i po letech budí rozpaky a především hodně otazníků.
Míněn je především závěrečný zápas druhé skupinové fáze. Argentina tehdy musela porazit Peru minimálně o čtyři góly, aby si zajistila postup do finále na úkor Brazílie.
Nakonec vyhrála 6:0.
Bylo to ještě v dobách, kdy se rozhodující utkání nehrála ve stejný čas. Z dobrého důvodu. Návštěvnost byla závislá na domácích fanoušcích, neboť se necestovalo zdaleka tolik jako dnes. Pokud by se tedy duely Brazílie-Polsko a Argentina-Peru konaly paralelně, první z nich by se zřejmě odehrával před poloprázdnými tribunami. Proto už před turnajem se rozhodlo, že domácí tým bude všechna utkání hrát večer.
Když tedy hráči nastupovali 24. června 1978 proti Peru, znali výsledek Brazílie s Polskem (3:1) a věděli, kolik gólů potřebují vstřelit.
Co netušili, byla míra “diplomatické” ofenzivy, která jejich duelu předcházela.
Peruánskou kabinu totiž před úvodním hvizdem navštívil generál Jorge Rafael Videla v doprovodu Henryho Kissingera, bývalého ministra zahraničí USA a držitele Nobelovy ceny míru. Ten byl fanouškem fotbalu, ale i latinskoamerických diktatur, které považoval za užitečného spojence v boji proti sovětskému vlivu.
Byl to hodně nezvyklý krok. Tím spíš, že Videla při projevu v kabině mluvil o dobrých vztazích obou zemí. Dalo se to interpretovat různě, třeba jako zastrašování.
Dobré vztahy v ten samý den posilovali rovněž diplomaté. Dohodli, že Argentina pošle do Peru 35 tisíc tun obilí a zajistí jí půjčku 50 milionů dolarů. Další ne úplně tradiční věc – podobná gesta se dělají při humanitárních katastrofách, ne během fotbalového šampionátu.
Po letech se objevila další svědectví, občas si protiřečící. Část peruánských hráčů tvrdila, že někteří z nich byli podplaceni, další to striktně odmítají. Například největší hvězda týmu Teofilo Cubillas. “V základní skupině Němci porazili Mexiko 6:0, a nikdo to neřešil,” vadilo mu. To však nebyl ideální příměr, neboť tam nikdo z vysokého skóre prospěch neměl.
Plné ulice a dvojí odkaz šampionátu
Každopádně ani po téměř 50 letech letech neexistují přesvědčivé důkazy a sotva se někdy objeví. Při špinavých obchodech se nevystavují objednávky ani faktury.
Zůstaly jen hodně silné indicie.
Argentinský trenér César Luis Menotti se v jednom z posledních rozhovorů před smrtí, pro magazín 11 Freunde, znovu k hojně diskutované situaci z roku 1978 vrátil: “Bolí mě, když pořád slýchám historky, jak nám junta pomohla k titulu. Hlavně kvůli hráčům mě to štve. Každý, kdo viděl jejich obětavost před, během i po turnaji, můj hněv pochopí.”
Podobně to vidí většina pamětníků mezi jeho krajany. Jejich hlavní vzpomínkou zůstávají zaplněné ulice Buenos Aires, kde se mohutně slavilo, bez ohledu na politické preference jásajících. Euforii po vítězném finále vnímají jako okamžik, který dokázal sjednotit národ.
Víc se o špinavém pozadí šampionátu a hlavně zápasu s Peru začalo mluvit až po roce 1983, kdy vojenská junta padla. Většinou to však řešili jen novináři, historici a politici.
Pro fanoušky zlaté MS 1978 dál zůstává jednou z největších událostí argentinské historie.
