Kdyby rakouský pilot Niki Lauda nepřežil 1. srpna 1976 dramatickou havárii na Nürburgringu, možná by dneska o něm věděli už jenom skalní fanoušci formule 1. Byl by pouhým jménem na seznamu šampionů, kteří zemřeli na závodním okruhu.
Bezmála zázračný comeback, kdy mu lékaři dávali pětiprocentní šanci na přežití, a on se už po 42 dnech vrátil do kokpitu, z něj však udělal jednu z největších legend motorsportu.
Jméno Lauda znali i lidé, kteří nikdy neviděli závod F1. Plameny znetvořený obličej a ohořelé ucho se staly trvalou připomínkou toho, jak nebezpečná dokázala formule v oněch časech být.
Jeho zásluhou se ze sportovních rubrik dostala na titulní stránky novin a televizní společnosti najednou utrácely peníze za přenosy, které je do té doby příliš nezajímaly.
Ano, jednou by se F1 tak jako tak asi stala miliardovým byznysem. Ale sezona 1976 a Laudův příběh její proměnu výrazně urychlily.
Niki Lauda odchází od rodiny
Pokud by se jeho život odvíjel podle tradičních klišé, měl by Niki Lauda cestu do formule dokonale umetenou. Narodil se totiž do jedné z nejvlivnějších rakouských rodin – pradědeček radil císaři Františku Josefovi, dědeček byl prezidentem Svazu průmyslníků a taky otec se stal úspěšným podnikatelem.
Jeho však nejvíc lákaly rychlé vozy na závodním okruhu. K nelibosti příbuzenstva.
Sportovní vášeň si tak musel financovat sám, což pro mladého muže bez stálého příjmu nebylo snadné. Pravidelně žádal o bankovní úvěry – aspoň v tom mu jméno pomáhalo. Na čas.
Formulový svět počátku 70. let totiž fungoval dost komplikovaně. Slabší stáje F1 i F2 si nemohly dovolit dva piloty, proto druhá pozice v týmu patřila tomu, kdo si ji koupil.
Lauda se tedy při čekání na pořádnou šanci stále víc zadlužoval.
Když se mu v roce 1972 naskytla možnost podepsat smlouvu se stájí March, největší rakouská banka mu vyšla vstříc a odsouhlasila další půjčku. Její ředitel si však nechtěl nahněvat Laudova mocného dědečka, proto mu raději o transakci pověděl.
Ten zareagoval odmítavě.
“Jméno Lauda by se mělo objevovat na ekonomických stránkách novin, ne sportovních,” vysvětlil vnukovi.
Mladý pilot se cítil zrazený a přerušil s rodinou kontakty. Dokonce opustil Vídeň, která se mu najednou protivila úplně vším, a usadil se v Salcburku.
“Jsem placený za ježdění, ne za parkování”
Ve stáji March velké štěstí nenašel a na konci roku 1972 si musel přiznat, že pokud neprorazí ani v další sezoně, bude mít co dělat, aby v příštích dvaceti letech dokázal všechny půjčky splatit.
Nová šance měla jméno B.R.M. Byl to kdysi úspěšný tým, který o dekádu dřív slavil s Grahamem Hillem mistrovský titul, jenže teď vězel v průměru.
Laudovi se ale brzy podařilo získat placené místo a hlavně upoutal pozornost Enza Ferrariho, majitele slavné italské stáje. Od sezony 1974 už patřil červeným barvám – a mohl si přestat dělat starosti s finančními vyhlídkami.
Ještě před přestupem k Ferrari, při Velké ceně v nizozemském Zandvoortu, se nachomýtl k situaci, jež mu bude o tři roky později opakovaně připomínána.
Na trati havaroval britský pilot Roger Williamson, z vozu šlehaly plameny, ale nikdo z jezdců mu nepřispěchal na pomoc. Všichni, včetně Laudy, pokračovali dál. Bojovat o body do hodnocení mistrovství světa.
Williamson na místě zemřel. Bylo mu pětadvacet let.
Když se reportéři ptali rakouského jezdce, proč nepomohl soupeři v nouzi, odsekl: “Jsem placený za ježdění, ne za parkování.” Až později, v memoárech To Hell and Back, se bránil tím, že pilot při závodě nemá šanci vidět, co přesně se děje u trati a jak vážná je situace.
První titul mistra světa
Ferrari před jeho příchodem žilo hlavně ze slavné minulosti. Deset let vzpomínalo na poslední titul mistrů světa i Pohár konstruktérů, v předchozí sezoně dokonce nebylo schopno postavit monoposty do všech závodů.
S Nikim Laudou (a Clayem Regazzonim) se situace začala pomalu lepšit. V roce 1974 si rakouský pilot připsal první vítězství v závodě F1, o rok později celý seriál vyhrál – s víc než dvacetibodovým náskokem na Emersona Fittipaldiho z McLarenu.
Sezona 1976 měla být ještě výraznější. Z prvních šesti závodů čtyři vyhrál a dvakrát dojel druhý, soupeři se na něj dívali s obrovským odstupem. Navíc se na jaře oženil. Dokonalá idylka.
Zničil ji až srpnový závod na Nürburgringu. Německý okruh byl jedním z těch, kam se jezdci zrovna netěšili. Byl zastaralý, nebezpečný a mnoho na jejich pocitech nezměnila ani rekonstrukce obávané severní smyčky Nordschleife v roce 1971, která stála 17 milionů marek.
Zelené peklo. Tak jí říkal britský pilot Jackie Stewart. Navíc podle smlouvy s promotérem měl rok 1976 být posledním, kdy se na Nordschleife jede Velká cena.
Šampion v plamenech
Lauda tady v rychlosti 250 km/h po průjezdu levotočivou zatáčkou napálil do skalní stěny, pak se monopost odrazil zpátky na trať. Na osudovém místě ani nebyly televizní kamery – průběh nehody se podařilo zrekonstruovat až s odstupem několika dnů díky fanouškům, kteří úsek natáčeli na ruční kameru.
Ferrari okamžitě po bouračce začalo hořet. V nádrži bylo 200 litrů benzínu, navíc do Laudy narazily další dva vozy.
“Bylo to děsivé. Jenom jsem slyšel, jak křičí: Dostaňte mě ven!” vzpomínal později italský jezdec Arturo Merzario. Ten naštěstí jezdil za Ferrari a věděl, jak rychle uvolnit bezpečnostní pásy. Další se snažili monopost co nejrychleji uhasit.
Laudovu situaci ještě zhoršovala špatná helma. Nosil neschválený model, který měl sice větší polstrování, ale neseděl dokonale a při nárazu odletěl. Po celých 45 hrůzostrašných vteřin v plamenech tak byla jeho hlava chráněná pouze tenkou kuklou.
Ze závodního okruhu byl okamžitě vrtulníkem transportován do nemocnice v Koblenci a následně do Ludwigshafenu, kde byla klinika specializovaná na těžké popáleniny. Když však lékaři zjistili, že největším problémem je poškození plic způsobené vdechnutím kouře a toxických výparů, ještě ten samý den ho nechali přesunout do Mannheimu.
Nedávali mu velkou naději. Byl v kómatu, popálený, se zničenými plícemi. “V podobných situacích 95 procent pacientů nepřežije,” říkali.
V nemocnici dokonce dostal poslední pomazání.
Senzační návrat po 42 dnech
Pokud bylo velmi nepravděpodobné, že přežije, tak naprosto vyloučený se zdál být scénář, že se vrátí do F1 – a dokonce ještě v sezoně 1976.
Lauda to však dokázal. Vynechal pouhé dva závody a před zářijovou Velkou cenu v Monze, tedy na domácím okruhu Ferrari, ohlásil comeback. Po 42 dnech.
Když přišel na první tiskovou konferenci, ještě mu mokvaly rány na hlavě, měl ohořelé ucho, spálené řasy, víčka i obočí. Ale věděl, že jestli chce ještě závodit, musí začít co nejdřív. Překonat prvotní strach, nechat minulost za sebou.
“Při pátečním tréninku to bylo nejhorší. Zařadil jsem rychlost a v té chvíli jsem si málem nadělal do kalhot. Měl jsem šílený strach. Nemohl jsem jet dál,” vyprávěl. Přesto se nevzdal. “Řekl jsem si, že v sobotu pojedu, jako by se žádný závod nekonal. A budu věřit, že dokážu vůz kontrolovat.”
Nakonec dojel čtvrtý.
Byla to absolutní senzace.
O závod v Monze i zbytek sezony byl v médiích obrovský zájem. Tim spíš, že Lauda zůstával první v průběžném pořadí a měl reálnou šanci obhájit titul.
“Do té doby se televizní společnosti o formuli příliš nezajímaly. Vysílaly závod v Monaku, občas nějaký další – a to bylo všechno,” tvrdil Bernie Ecclestone, majitel stáje Brabham a budoucí šéf F1.
Práva se dokonce prodávala hromadně Evropské vysílací unii, za mizivé peníze. To se stalo minulostí. I díky Laudově návratu se mohla cena šponovat, obchodními partnery teď byly jednotlivé televizní stanice.
Rok 1976 ovšem neskončil titulem pro Nikiho Laudu. Jeho rival James Hunt vyhrál dva ze závěrečných tří závodů a v posledním dílu sezony, na okruhu ve Fuji, dojel třetí.
První místo uhájil o pouhý bod. I díky tomu, že Lauda japonský deštivý závod hned na začátku vzdal.
Riskování už bylo dost.
Konec kariéry a mistrovský návrat
Havárie na Nürburgringu navždy změnila jeho život. A pochopitelně i tvář, což komentoval se svým tradičním cynismem.
“Bez ucha se mi líp telefonuje,” zněl jeden z oblíbených bonmotů.
“Pro můj život je důležitější pravá noha než obličej,” prohlašoval jindy.
Už nikdo si ho nedokázal představit bez červené kšiltovky. Jak tvrdíval, nosil ji hlavně proto, aby na něj pitomci pitomě nezírali. Ale stejně jako jiné věci, i tuhle dokázal skvěle zpeněžit. Za reklamu na čepici si říkal o milion eur.
V kokpitu Ferrari přidal ještě titul v roce 1977, ale v následující sezoně italskou stáj opustil.
Mohl si užívat slávu, další úspěchy, dneska možná mohl mít titulů jako Michael Schumacher nebo Lewis Hamilton. On se však upsal Brabhamu.
Nebyla to právě šťastná štace. Vyhrál jenom dva závody a ve výsledkové listině se stále častěji objevovala u jeho jména zkratka DNF. Did not finish.
Při tréninku na zářijovou Velkou cenu Kanady 1979 oznámil, že končí. “Mám na práci lepší věci, než jako pitomec jezdit autem pořád dokola,” uvedl na vysvětlenou.
Pustil se do podnikání, založil leteckou společnost Lauda Air. Byl to pro něj úplně jiný svět. Neměl pouze konkurenty, ale musel jednat i s úřady, odbory, výrobci.
Když cítil, že byznys nešlape úplně tak, jak si představoval, po třech letech se do formule 1 vrátil. I z reklamních důvodů. Smlouvu tentokrát podepsal s McLarenem a potřetí se stal mistrem světa. Stájového kolegu Alaina Prosta porazil v roce 1984 nejmenším možným rozdílem. O půl bodu.
Stihl si ještě zazávodit na Nürburgringu, na nově postavené trati, a po sezoně 1985 dal závodění definitivně sbohem.
Třikrát na transplantaci
Formuli 1 však nikdy neopustil. Vrátil se do Ferrari jako poradce, mihnul se v týmu Jaguar, komentoval závody. Později byl členem dozorčí rady i spolumajitelem stáje Mercedes.
Stal se jedním z největších symbolů F1. Nejen kvůli třem titulům mistra světa. Byl jedním z těch, kdo tenhle sport pomohl proměnit v globální televizní produkt a miliardový byznys.
Proto se veřejnost o jeho názory i životní příběh vždycky zajímala. Sepsal memoáry a bylo o něm natočeno několik filmů. Ten nejslavnější vznikl v roce 2013, jmenoval se Rush (česky Rivalové) a tématem byla právě osudová sezona 1976.
S následky děsivé havárie se Lauda potýkal po zbytek života. Na zmírnění následků bral silné medikamenty, proto měl problémy s ledvinami. V letech 1997 a 2005 se musel podrobit jejich transplantaci.
Trvale měl poškozené i plíce, obě mu byly transplantovány v srpnu 2018.
O devět měsíců později zemřel. V 70 letech, což na pilota F1 s jeho životopisem byl vlastně krásný věk.
