Když se v září 1993 fotbalisté Brazílie chystali k poslednímu zápasu o postup na mistrovství světa, přijel je navštívit starší chlapík. Šedivé vlasy, 72 let.
Byl to někdejší brankář národního týmu a doprovázel ho televizní reportér se záměrem natočit dojemnou scénku, jak jde svým následovníkům popřát štěstí. Aspoň trochu ho potřebovali. Protože závěrečný duel s Uruguayí nesměli prohrát.
Pracovníci ostrahy tréninkového centra si nebyli jistí a raději po telefonu zjišťovali, jestli smějí bývalého reprezentanta pustit dál.
“V žádném případě!” zněl příkaz kouče Carlose Alberta Parreiry.
Nečekaný návštěvník se totiž jmenoval Moacyr Barbosa a byl persona non grata brazilského fotbalu.
Ne, nikoho nezabil. Ani neprodal žádný zápas. Jenom dostal dva góly v rozhodujícím utkání mistrovství světa v roce 1950. Doma proti Uruguayi.
A to mu jeho země nedokázala odpustit. Ani po 43 letech.
MS 1950 jako nový začátek Brazílie
První poválečný světový šampionát byl Brazílii přiklepnutý na kongresu FIFA v červenci 1946. Šlo o formalitu, protože jiný zájemce se nehlásil. Evropa měla svých starostí dost, navíc pořádala předchozí dva turnaje a považovalo se za samozřejmé, že řada je na Jižní Americe.
Brazílie to vzala jako mimořádnou výzvu. Po pádu diktatury žila nadějí, že přichází období klidu, modernizace a prosperity. Toužila ukázat světu, že může být něčím víc než jenom vývozcem kávy.
Proto se do nových stadionů investovala rekordní částka odpovídající dnešním téměř 4 miliardám dolarů. Nejvíc samozřejmě do Maracanã v Rio de Janeiru, největšího na světě. Při stavbě se spotřebovalo půl milionu pytlů cementu a výsledkem byl fotbalový monument pro 173 850 lidí.
Nikdo v Brazílii nepochyboval, že 16. července 1950 tam bude domácí reprezentace přebírat pohár pro mistry světa.
Tím spíše, když se na turnaji nesešla nejsilnější konkurence.
V posledním zápase stačila remíza
Kvalifikace MS 1950 trochu připomínala trhací kalendář. Rakousko a Belgie odřekly účast těsně před jejím startem, další země jako třeba Československo se ani nepřihlásily. Skotsko sice postoupilo, ale odmítlo na šampionát odcestovat. Stejně se zachovala Francie, jíž FIFA nabídla volné místo. Německo se mezinárodních soutěží stále nesmělo účastnit.
První poválečný šampionát tedy přivítal pouhých třináct týmů.
Brazílie si cestu za vysněným úspěchem nehodlala komplikovat. Bez problémů postoupila do finálové skupiny – kde se poprvé a naposledy o titulu nerozhodovalo vyřazovacím způsobem, nýbrž v mini turnaji čtyř nejlepších celků.
Nejprve porazila 7:1 silné Švédsko, jehož opory po turnaji přestoupí do italské Serie A, pak poměrem 6:1 roznesla ambiciózní Španěly.
Zbýval poslední krok. Uhrát aspoň bod s Uruguayí. Měla to být samozřejmost, jak o tom byl přesvědčen i celý fotbalový svět.
Ticho na Maracanã
Proto se v Brazílii slavilo už před výkopem. Politici se nechávali fotit s budoucími národními hrdiny, noviny v den zápasu představovaly nové mistry světa a fotbalisté darem dostali památeční hodinky pro šampiony.
Dokonce i Jules Rimet, francouzský šéf FIFA, měl připravenou slavnostní řeč v portugalštině.
Trenér Flavio Costa zase při taktické poradě kladl hráčům na srdce, ať hrají hlavně čistě, bez faulů. Protože na Maracanã budou v roli zvláštních velvyslanců, kteří mají světu ukázat svou zemi jenom v tom nejlepším.
V 15.00 se konečně začalo hrát.
Uruguajci se navzdory vyhecované atmosféře soupeře nezalekli a dokázali celý poločas držet bezbrankový stav. Domácí z toho ale nepanikařili. Ostatně remíza jim stačila. Navíc ve 47. minutě se trefil Friaca a našlapané ochozy vybuchly nadšením.
To však byla i poslední brazilská radost toho dne. V 66. minutě srovnal Juan Schiaffino a o třináct minut později se po pravé straně protlačil Alcides Ghiggia, s jehož přesnou střelou k tyči si gólman Moacyr Barbosa neporadil.
Stadion ztichl. Zaskočený byl i šéf FIFA, který se za stavu 1:1 vydal z čestné lóže do katakomb Maracanã, aby se nachystal k předání Zlaté Niké. S každou další minutou bylo zřejmější, že pohár nad hlavu nezvednou domácí fotbalisté.
Závěrečný hvizd to stvrdil s definitivní jistotou.
V Rio de Janeiru se tehdy brečelo na obou stranách. Brazilští hráči a fanoušci nemohli uvěřit, že den, který měl být největším v historii jejich země, končí takovým fiaskem. Uruguajci dojatě žasli nad tím, jak nečekaně se stali mistry světa.
Národní trauma a konec bílých dresů
Pro pořadatelskou zemi se finálová porážka stala národním traumatem. Vžil se pro něj název Maracanãzo. Pamětníci si neúspěch připomínali ještě desítky let. I když to nebylo první překvapení v dějinách světových šampionátů, dokonce ani největší, do duše brazilské společnosti se zapsalo velmi hluboko.
Někteří aktéři mluvili o Hirošimě, ti střízlivější šok z Maracanã přirovnávali k útoku na Pearl Harbour.
V dějinách sportu se pro smutek z MS 1950 složitě hledá analogie. I proto, že tentokrát se na výsledku nepodepsaly nepřízeň rozhodčích, zranění, počasí. Roli nehrálo ani politické napětí nebo historické křivdy. Soupeř dal prostě o jeden gól víc.
Brazilský fotbal upadl do takové deprese, že reprezentace další dvě sezony nehrála žádný zápas a na Maracanã se vrátila až v roce 1954.
Navždy se taky rozloučila s bílými dresy. Po traumatizujícím šampionátu je vyměnila za kanárkově žluté, ve kterých pak vyhrála pět titulů mistra světa. Nejvíc ze všech zemí.
Barbosa odsouzený na 50 let
Po každém velkém neúspěchu se hledá obětní beránek. Někdo, na kom si můžete vybít emoce a svést na něj všechno zlé. Většinou to bývá trenér, ale v Brazílii se terčem frustrace stali černošští reprezentanti Bigode, Juvenal a Barbosa.
Největší porci schytal poslední z nich, nešťastný gólman. Byť dál zůstával hvězdou klubu Vasco da Gama a stihl se několikrát předvést i proti Pelému, reprezentační kariéra pro něj skončila. V národním dresu se představil už jenom jednou, když v roce 1953 zaskakoval v utkání proti Ekvádoru za zraněného kolegu.
Složité to od té doby měli všichni gólmani tmavé pleti. Po prohře na Maracanã se dlouho tradovalo, že jsou psychicky labilní a neobstojí v těžkých zápasech. Bariéru povalil až na přelomu tisíciletí Dida, který si připsal 91 reprezentačních startů.
Barbosa neměl klid ani po konci kariéry. Běžně se mu stávalo, že v restauracích a na ulici si na něj lidi ukazovali. Nebo rodiče s oblibou poučovali své děti: “To je on! Barbosa! Ten, kvůli kterému jsme všichni plakali!”
Zlé duchy vyvolané nešťastným zápasem neodehnal ani v roce 1969, kdy mu vedení stadionu Maracanã, kde se chystala velká rekonstrukce, dovolilo odvézt si dřevěné tyče smutně proslulé branky. Doma je rozštípal a uspořádal grilovačku pro přátele. Jestli opravdu věřil, že oheň odnese jeho trápení, tak se v úsudku dost mýlil.
Dál zůstával vyvrhelem. Dál slýchával neuctivé poznámky. Nesměl komentovat zápasy národního týmu ani přijít pozdravit mladé reprezentanty.
“Nejpřísnějším trestem pro zločince v Brazílii je třicet let vězení. Já pykám už padesát let – navíc za věc, za kterou ani nejsem zodpovědný,” pronesl Barbosa v roce 2000.
Odpuštění se nedočkal. Pár týdnů po posledním rozhovoru zemřel.
