Šéf NHL po konci prvního ročníku Canada Cupu prohlásil, že to byla zbytečná akce. Domácímu hokeji nic nepřinesla, navíc část peněz kanadských fanoušků putovala do Evropy.
Sověti smysl turnaje zpochybňovali trvale. V srpnu 1976 zvažovali, že by se ho vůbec nezúčastnili, po remíze 3:3 se Švédskem a kvůli nespokojenosti s výkonem rozhodčího vyhrožovali odjezdem domů. Od začátku taky mluvili o tom, že je to jenom součást přípravy na MS ve Vídni, proto nejzkušenější hráče nechali doma.
Přesto málokterá akce ovlivnila podobu mezinárodního hokeje.
Především byl turnaj součástí dohody s IIHF, že od následujícího roku se Kanada vrátí na mistrovství světa (pro začátek šlo o tři šampionáty) a tým postaví převážně z hráčů NHL, kteří nepostoupili do play off.
Tenhle model v zásadě funguje dodnes.
Canada Cup 1976 se stal i prvním soupeřením best-on-best. S výjimkou čs. emigrantů Václava Nedomanského a Richarda Fardy mohl hrát každý, kdo byl zdravý, ve formě a měl důvěru trenérů. Bez ohledu na to, jestli zrovna působil v NHL, ve WHA nebo kdekoli jinde.
Do historie se turnaj zapsal i výhrou Československa v základní skupině nad Kanadou (1:0).
Zámořští profesionálové poprvé prohráli s někým jiným než se Sověty, což byla senzace. Dnešním pohledem je výhra z Montrealu ještě cennější, neboť osmnáct hráčů domácího týmu bylo mezitím uvedeno do Hockey Hall of Fame.
Canada Cup se inspiroval fotbalovým MS
Na začátku celého příběhu byl fotbalový zápas, konkrétně finále MS 1966 mezi Anglií a Západním Německem.
Rozhlasovou reportáž poslouchal také Alan Eagleson, ještě málo známý kanadský právník, který se v 70. a 80. letech stane nejmocnějším mužem světového hokeje. Nadchlo ho vyprodané Wembley i emoce fanoušků a položil si otázku: „Proč něco takového nemá i hokej?“
Samozřejmě, hokejové šampionáty se konaly, ten nejčerstvější v Jugoslávii měl pořadové číslo 33. Nebylo to však soupeření nejlepších s nejlepšími. Z prostého důvodu: nesměli se jich účastnit profesionálové, nejen z NHL.
V zámoří tak mistrovství zajímalo stále míň lidí – úměrně tomu, jak rostla výkonnostní bariéra mezi kanadskými amatéry a socialistickými pseudoamatéry z východní Evropy.
Eaglesonovi se však v roce 1972 povedlo uspořádat Summit Series mezi Kanadou a Sovětským svazem – vůbec první konfrontaci evropského hokeje se zámořskými profesionály.
K turnaji best-on-best byla ovšem delší cesta.
Uvolnila se až v roce 1975, kdy byl novým šéfem IIHF zvolen západoněmecký funkcionář Günter Sabetzki.
Shodl se s Alanem Eaglesonem na tom, že je potřeba mezinárodní hokej posunout dál. Vzápětí vymysleli výměnu “Canada Cup za návrat Kanady na světové šampionáty” a dohoda byla slavnostně uzavřena v roce 1976 na MS v Katovicích.
Problém se sovětským skokanem
Model turnaje byl jasný: Kanada, USA a čtyři nejlepší evropské celky.
Ze starého kontinentu se sice ozývaly hlasy, že nový turnaj oslabí tradiční světové šampionáty, ale nakonec zvítězilo velkorysé startovné i prize money.
Přípravu na Canada Cup ovšem nečekaně zkomplikoval Sergej Němcanov, což byl sedmnáctiletý skokan do vody, který se po olympijských hrách v Montrealu odmítl vrátit domů.
Sověti to považovali za politickou provokaci. Dokonce obviňovali Kanaďany, že mladíkovi vymyli mozek a unesli ho. Protože proč by jinak toužil vyměnit nejspravedlivější společenský řád za nelítostný kapitalismus?
Komunističtí funkcionáři začali vyhrožovat, že pokud se Němcanov nevrátí, nepošlou sbornou na Canada Cup.
Problém se vyřešil koncem léta. Němcanov prohlásil, že má starost o babičku, která ho vychovávala, a odletěl zpátky do Moskvy. V tamním tisku s ním vyšel rozhovor, kde připustil, že byl zdrogován a lstivě přesvědčen k emigraci.
Elitní hokejový turnaj byl zachráněn.
Sověti zisk neprojedli
Eagleson se při organizování ukázal jako dobrý obchodník. Získal peníze od pivovaru Labatt a dalších sponzorů, vysílací práva na deset zápasů prodal za 5 milionů dolarů státní televizi CTV, velký zájem byl o vstupenky.
Turnaj nakonec vydělal 2,2 milionu dolarů. Polovina šla kanadskému hokejovému svazu a druhou polovinu si rozdělily hráčské asociace NHL a WHA.
Eagleson byl na bilanční tiskové konferenci v povznesené náladě a přítomné pobavil hláškou, že tentokrát si nenechal zisk projíst hladovými Sověty. „Když tu byli v roce 1972, tak snídali, obědvali i večeřeli steaky. Každý z nich nás vyšel na 62 dolarů denně. Teď jsme jim to zkrouhli na půlku,“ pronesl.
Sověti ovšem turnaj pojali trochu jinak než Summit Series v roce 1972. Tentokrát neposlali zdaleka nejsilnější tým. Charlamov se ještě nezotavil z autonehody, doma zůstali taky Petrov (ten ovšem chyběl i na šampionátu v Katovicích), Michajlov nebo Jakušev.
Místo nich nový trenér Tichonov dal větší prostor Balderisovi, Kapustinovi, Žluktovovi. Oni se měli stát budoucností sborné – ale to nikdo netušil, že brzy přijde doba Fetisova a spol.
Sověti slabší soupisku zdůvodňovali únavou veteránů po náročné první polovině roku 1976, kdy se konaly olympijské hry i mistrovství světa. A stále opakovali, že je to jenom první z přípravných turnajů před šampionátem ve Vídni.
Kanaďané nečekaný krok viděli jinak. Část z nich měla zato, že ruské hvězdy měly po lednovém utkání CSKA Moskva s Philadelphií Flyers jednoduše strach z tvrdé hry. Další se přikláněli k názoru, že je to alibi pro případný neúspěch. Nevyhráli jsme, ale podívejte, jakou jsme měli sestavu.
Senzační vítězství 1:0 nad Kanadou
To domácí postavili nejsilnější možný tým. Zatímco v roce 1972 ještě vybírali soupisku poněkud chaoticky a někteří hokejisté jim odřekli, protože si nechtěli kazit letní program, teď k turnaji přistoupili s maximální vážností. Tím spíše, že NHL už nic nenamítala proti startu “odpadlíků” z WHA, tak se konečně mohl předvést i kanonýr Bobby Hull.
Aspoň trochu (podle svých slov na 75 procent) se dal do pořádku obránce Bobby Orr, z největších hvězd chyběl pouze brankář Ken Dryden.
Kanada proto byla jasným favoritem. Experti na druhé místo nejčastěji pasovali Čechoslováky, čerstvé mistry světa, a Švédy, kteří měli v sestavě torontskou hvězdu Börjeho Salminga a osm hráčů z WHA.
Kanadský optimismus podpořilo přípravné utkání s Československem v Montrealu. Domácí vyhráli 7:4, když v brance soupeře se protočili oba brankáři – Jiří Holeček a Vladimír Dzurilla (to se v utkání s javorovými listy bude ještě dvakrát opakovat). “Zaujali mě hlavně svými dresy,” pronesl kouč Scotty Bowman větu, která mu už za jedenáct dnů bude jízlivě připomínána.
Ve čtvrtek 9. září 1976 totiž hala The Forum viděla naprostou senzaci. Československo porážku Kanadě oplatilo, díky gólu Milana Nového a 34 úspěšným zákrokům Vladimíra Dzurilly. “Je to největší okamžik v historii našeho hokeje,” pronesl před domácími reportéry kouč Ján Starší.
Montreal už o čtyři dřív viděl porážku se Sovětským svazem, ale prohrát i s další evropskou zemí byla těžká rána. Jakkoli se Kanaďané utěšovali, že podali skvělý výkon a pokud budou takhle hrát dál, turnaj vyhrají (což se potvrdilo).
Čs. hráči se dočkali respektu, o jakém se jim před turnajem ani nesnilo. Montreal okamžitě zapsal 34letého gólmana Dzurillu na negotiation list – tedy si vyhradil právo jednat s ním o angažmá v NHL jako první. I když sám generální manažer Sam Pollock uznal, že z toho asi nic nebude.
Jeho předtuchu veřejně potvrdil předseda svazu Zdeněk Andršt. Ve chvíli, kdy zájem o třicátníky Jiřího Holíka, Františka Pospíšila a Jiřího Holečka projevil Winnipeg Jets z WHA, dal jasně najevo, že nikdo z reprezentantů svolení k odchodu do zámoří nedostane.
Názor funkcionáři změnili až po roce 1980, kdy utekli Peter a Anton Šťastní. Než riskovat další podobnou blamáž, raději do Vancouveru pustili Ivana Hlinku s Jiřím Bublou. A pak další: celkem si NHL zahrálo devět hráčů z CC 1976.
Orr v Machačově dresu
Kanada si porážkou zkomplikovala situaci. Aby postoupila do finále, musela v závěrečném utkání porazit Sověty. Nakonec se to povedlo celkem bez problémů – 3:1. Poražení si jako tradičně stěžovali na tvrdost a zákeřnost, která jim ostatně vadila už v utkání se Švédskem (3:3). Dokonce vyhrožovali, že turnaj předčasně opustí. “Klidně. Rád jim pomůžu zabalit,” nedal se rozhodit Eagleson.
Finále s Československem si pořadatelé asi úplně nevysnili, ale nakonec museli být spokojení. Oba zápasy byl k vidění skvělý hokej a zápletka toho druhého byla mimořádně dramatická. “Nic lepšího jsem nikdy neviděl,” napsal později v memoárech asistent kanadského trenéra Don Cherry, který se věru nevyznačoval přehnaným respektem k evropskému hokeji.
Po vítězném gólu Darryla Sittlera v prodloužení propukla na ledě spontánní show. Rozdělovaly se ceny nejlepším hráčům, vesele s nimi slavil premiér Pierre Trudeau. Ti si pak po vzoru fotbalistů začali vyměňovat dresy, takže Bobby Orr, jeden z nejlepších hokejistů historie, opouštěl led po svém posledním zápasu za kanadskou reprezentaci v dresu Oldřicha Machače.
Československo na Canada Cupu nejen získalo respekt, ale začalo být častěji zváno do zámoří ke konfrontaci s profesionálními kluby. Hned na konci roku 1976 si reprezentační béčko zahrálo proti všem týmům WHA, pak cestu do NHL podnikla i posílená mužstva Kladna a Pardubic.
Nadšení z úspěšného turnaje bylo tak velké, že pokračování se naplánovalo hned na rok 1979. Ovšem sešlo z něj, na vině byly Eaglesonovy spory s kanadským svazem.
Canada Cup se neuskutečnil ani v září 1980. Tentokrát kvůli sovětské invazi do Afghánistánu – a také solidaritě kanadských hráčů se sportovci, kteří nejeli na olympiádu do Moskvy.
Nakonec si hokejisté museli počkat až do roku 1981. Ale to už je jiný příběh, s jinými hrdiny i dost odlišnými zážitky hlavních favoritů.
