Dlouho očekávanou premiéru v NHL si útočník Vladimír Růžička odbyl 17. ledna 1990. V oficiálním zápise o utkání Edmonton-Winnipeg (6:3) byste u jeho jména našli skoro samé nuly.
Nula bodů. Nula gólů. Nula přihrávek. Nula trestných minut.
Přesto se do statistik zapsal.
Po konci druhé třetiny, za stavu 3:1, totiž skočil na led a šel uznale poklepat brankáře Billa Ranforda po helmě a betonech. Oilers za to dostali dvouminutový trest. Nesportovní chování.
Teprve v kabině se šestadvacetiletý nováček dozvěděl, že ne všechno, co se smí v Evropě, je dovolené i v NHL. Tady se po siréně upaluje rovnou do kabiny. Na led se může až po konci utkání.
Bylo to první nedorozumění během jeho čtyřleté zámořské mise.
První z mnoha.
Emigrovat do Toronta nechtěl
Do NHL ho v roce 1982 draftovalo Toronto ze 73. místa. Ačkoli byl nejlepším střelcem juniorského mistrovství světa a členem All-Star týmu, nikdo nenašel odvahu sáhnout po něm dřív.
Není divu. Volba mladého hráče z Československa byla střelbou se zavřenýma očima. Buď jste museli doufat, že emigruje, nebo jste na něj mohli čekat třeba deset, dvanáct let, než dostane oficiální povolení – jako v té době veteráni Ivan Hlinka, Jiří Bubla, Jaroslav Pouzar a spol. Nic mezi tím.
Růžička v dalších letech dokazoval, že se nezůstane pouze senzací juniorské kategorie.
Zářil v čs. lize i v reprezentaci, na olympijském turnaji v Sarajevu získal stříbro, o rok později v Praze slavil mistrovský titul. Ať národní tým trénoval kdokoli, místo v sestavě měl jisté.
Toronto bylo už v roce 1984 připraveno nabídnout mu čtyřletou smlouvu na celkem 660 tisíc dolarů, ale k ní vedla pouze cesta emigrace.
Později, na přelomu let 1988 a 1989, se nápadem získat Růžičku nadchl Phil Esposito, generální manažer New York Rangers. Toronto nebylo proti. Domluva zněla, že pokud ho americký klub angažuje, jako kompenzaci pošle do Kanady pozici na draftu.
Esposito ovšem neuspěl.
Po Rangers vstoupil do hry Edmonton, v létě 1989. Generální manažer Glen Sather začal jednat s hokejovým svazem a věřil, že politická obleva, díky které už do NHL smějí sovětští borci z CSKA Moskva, dorazí i do Prahy.
Svaz v principu nebyl proti. Chystala se úprava přestupního řádu, která počítala s tím, že reprezentanti by mohli odcházet do NHL nebo Švédska už v dřívějším věku, po odehrání aspoň jednoho olympijského cyklu.
Sather uprostřed listopadové revoluce
Růžička se měl stát prvním vyslancem nových časů.
Všechno ale zhaslo na finančních požadavcích čs. strany. Milion dolarů odstupného nebyla částka, kterou by Sather byl ochoten akceptovat.
Plán však nevzdal. Věřil, že politické změny cloumající východní Evropou budou dostatečně rychlé, aby Růžičku získal aspoň v průběhu sezony 1989/90.
Počátkem listopadu usoudil, že je čas vyrazit do Československa, za pokusem číslo 2.
Než si stačil vyřídit letenky a víza, přišel 17. listopad. Do Prahy dorazil, společně se skautem Barrym Fraserem, v počátečních revolučních dnech. Bydleli v hotelu nedaleko Václavského náměstí a mohli z blízka sledovat, jak se zemí valí dějiny.
Dokonce se zúčastnili generální stávky. Po návratu do Kanady dávali k dobru historku, že s sebou vzali dvě stě kšiltovek Oilers a na Václaváku je rozdávali lidem.
Revoluční euforie ovšem jejich misi příliš nepřála.
Když například přijeli na zápas do Litvínova, vidět konečně Růžičku v akci a zkusit jednat s vedením klubu, našli zamčený stadion. Netušili, že ligoví hokejisté se rozhodli podpořit stávkující studenty a zrušilo se celé kolo.
Navíc moc nevěděli, s kým se bavit.
Klepali na svazové dveře, odtud je poslali do Pragosportu, rozhodující slovo chtěl mít Litvínov a navíc se přihlásil Peter Kovarčík z monacké agentury Teleaxis, pobočky pro země RVHP, že o výši smlouvy bude za hráče jednat on.
Největší překážkou se zdál být Litvínov. O předčasném uvolnění nechtěl ani slyšet. Tím spíš, že mužstvu se moc nedařilo, v listopadu se pohybovalo ve spodní třetině tabulky. Do NHL? Možná v únoru, v březnu, až bude jisté play off.
„Edmonton by taky neprodal Gretzkého do Los Angeles, kdyby se v NHL sestupovalo,“ poněkud svérázně argumentoval předseda oddílu Zdeněk Zíma.
Ale jasně, kompromis by se dal dohodnout. Za 1,2 milionu dolarů. Tahle cena byla zase nepřijatelná pro Sathera.
Odchod v lednu 1990
Růžička byl rozezlený a prohlásil, že za Litvínov už hrát nebude.
I Sather se vracel zklamaný. Naděje se úplně nevzdával, ale rokování v Praze ho stálo dost nervů i sil. „No, aspoň jsme to zkusili.“
Události v Československu však nabraly rychlý směr, nejen v politice.
V půlce prosince nakonec obě strany oznámily, že Růžička bude 10. ledna 1990 uvolněn do NHL. Edmonton měl zaplatit odstupné 300 tisíc dolarů a pro hráče nachystal čtyřletou jednocestnou smlouvu.
Byla to událost jako hrom. Tedy spíš v Kanadě. U nás v těch dnech byly sportovní zprávy opravdu okrajovou záležitostí.
Edmonton byl přesvědčen, že získal nejen nejlepšího hokejistu Československa, ale i nejlepšího útočníka Evropy.
Dokonce i konkurence z Calgary mu blahopřála. „Když jsme na začátku sezony hráli dva zápasy v Československu, byl Růžička jejich nejlepším hráčem,“ podotkl generální manažer Cliff Fletcher.
Bez jména na Stanley Cupu
Slíbený den skutečně Vladimír Růžička s rodinou přistál v Edmontonu. Na letišti na něj vedle klubových funkcionářů čekaly i desítky reportérů.
„Jestli mám obavy, že se uchytím v NHL? Upřímně, trochu ano. Za nejlepší hráče v Evropě jsem považoval Sověty, a když vidím, jak těžce se tady prosazují Krutov nebo Larionov… Uvidíme,“ prohlásil po příletu.
Trochu záludnou otázku dostal Sather. Co říká tomu, že Růžička je nejen skvělý hráč, ale údajně i docela lenoch hřešící na svůj talent.
„To se mi nezdá. Pokud někdo dá za sezonu pětačtyřicet gólů a je kapitánem národního týmu, nemůže přeci mít takový přístup k hokeji,“ odpověděl.
Na první zápas si Růžička musel počkat týden. Vedení mu dopřálo čas na aklimatizaci, s níž mu pomáhal i dávný spoluhráč Petr Klíma, jehož Edmonton počátkem listopadu získal z Detroitu.
Plán byl jasný. V následujících měsících by si český nováček měl hlavně zvyknout na jiný hokej, udělat pokroky v angličtině a pořádně na to vlítnout v další sezoně. Jako o dva roky dřív Jiří Hrdina v Calgary.
Pro začátek měl hrát centra evropské lajny s Jarim Kurrim a Esou Tikkanenem.
Po pár zápasech bylo jasné, že jeho největším problémem bude bránění. Právě to měl střední útočník v NHL obvykle v popisu práce – na rozdíl od evropských zvyklostí, kde defenzivní povinnosti zastávalo spíš levé křídlo.
„Překvapuje mě, že se vůbec vrací. Vždyť dřív byl zvyklý jenom stát na červené čáře a čekat na puk,“ vtipkoval před novináři Klíma.
V základní části Růžička absolvoval 25 utkání, v nichž si připsal 17 bodů za 11 gólů a 6 asistencí. Hodně hrál přesilovky, na nezvyklém místě obránce. Hrozivých však bylo jednadvacet minusových bodů. V tom byl nejhorší z celého týmu.
Poslední utkání absolvoval 30. března proti Calgary. Mužstvo prohrálo 2:6 a on byl na ledě u tří inkasovaných gólů.
Kouč John Muckler ho v té chvíli odepsal. Do elitních dvou útoků se mu nevešel a pro checking line se svým přístupem k bránění nehodil.
Celé play off tak Růžička proseděl na tribuně. Často v Klímově společnosti.
„Nevím, co na to říct… Přišel jsem do NHL hrát, ne se dívat na hokej,“ byl roztrpčený.
„Mým úkolem je asi Růžovi překládat, co říká hlasatel,“ přidal se Klíma.
Ale zatímco on si ještě Mucklerovu důvěru získal a ve finále proti Bostonu vstřelil jeden z nejslavnějších gólů edmontonské historie, Růžička se do výstroje oblékal jenom při trénincích.
Edmonton sezonu dotáhl k happy endu a popáté získal Stanley Cup. Růžičkovo jméno však na poháru chybí. Stačil jeden zápas ve finále, a mohl se později stát prvním českým členem Triple Gold Clubu!
Trejd do Bostonu
V létě přemýšlel, že dá NHL sbohem a zkusí to ve Švýcarsku nebo Německu. Za podobné peníze a s jistotou, že bude hrát. Ale v srpnu se hlásil v Edmontonu na jazykovém kurzu a v září na tréninkovém kempu.
Koneckonců, měl platnou smlouvu a Sather by ho do Evropy jenom tak nepustil.
Jeho situace se však nezlepšila. Sotva začala nová sezona, znovu seděl na tribuně. Ze stejného důvodu: je až pátým centrem a navíc neumí bránit.
Generálnímu manažerovi nezbývalo než začít řešit výměnu. Dokud má Růžička na trhu nějakou cenu.
Trejd se podařilo dohodnout 22. října 1990 s Bostonem, jako náhrada za českého útočníka přišel o pět let mladší obránce Greg Hawgood.
Angažmá, které Sather půl roku usilovně dojednával a které mělo ohromit NHL, skončilo po 25 zápasech.
Růžička proti Jágrovi
Ani v Bostonu nezačal český harcovník právě šťastně.
Ano, konečně hrál, po víc než půlroční pauze, a nastřílel i pár gólů, jenže koncem prosince si poranil kotník a musel na operaci. Zdálo se, že má po sezoně.
Rehabilitace však probíhala rychleji, než se čekalo, a na začátku play off byl opět ready. A při chuti.
Dařilo se jemu i Bostonu. Tým postoupil až do semifinále, kde na něj čekal Pittsburgh. Pro americké novináře to bylo velké téma: Růžička versus Jágr. Protřelý mazák proti teenagerovi, který končil svou první sezonu v NHL.
„Jágr je jenom kluk. Já hrál v československé lize deset let, od sedmnácti. Jágr rok nebo dva,“ pronesl na adresu budoucího reprezentačního spoluhráče.
Začátek série mu vyšel líp. Po dvou duelech měl na kontě osm bodů!
Nakonec to však byli Penguins, kdo se po šestizápasové bitvě radovali z postupu do finále a o pár týdnů později i ze zisku Stanley Cupu.
V létě Růžička odmítl reprezentačnímu trenérovi Ivanu Hlinkovi účast na Canada Cupu. Potřeboval doléčit kotník a hlavně se pořádně připravit na další sezonu. Chtěl navázat na dobré play off a ukázat, co v něm opravdu je.
Nejlepší ročník v NHL
Povedlo se mu to dokonale. Sezona 1991/92 byla jeho. Konečně NHL pochopila, proč o něm před pár roky šly z Evropy tak skvělé reference.
Těšil se důvěře nového trenéra Ricka Bownesse, sedl si se spoluhráči, jako byli Adam Oates, Cam Neely nebo Ray Bourque.
„Rosie“ se stal senzací Bruins.
Opět se mu vedlo proti Pittsburghu. Nejdřív mu nastřílel hattrick a pak dokonce čtyři góly.
Ale největším zadostiučiněním pro něj byl návrat do Edmontonu, první od trejdu.
Když tam s týmem v únoru cestoval, měl na kontě 35 gólů. I proto se Sather ocitl pod palbou místních novinářů. „To jsme fakt vyměnili takového střelce za kluka, co teď hraje na farmě?“ pokládali si řečnickou otázku.
Sather všechno hodil na Mucklera, jenž mezitím odešel do Buffala. Kdyby to prý bylo na něm, Růžička by pořád oblékal dres Oilers a po Messierově odchodu by patřil k lídrům týmu. Ale nechtěl držet hráče, kterému trenér nevěří.
Sezonu nakonec zakončil s 39 góly a 75 body. Byl druhým nejproduktivnějším Čechem za Michalem Pivoňkou (80), nikdo do té doby nedokázal získat víc bodů než oni.
Byla to jeho nejlepší sezona v NHL.
Její konec vyzněl ale hodně zvláštně. Byť Boston v pohodě postoupil do play off a tam opět vyhrál dvě série, trenér Bowness to odnesl vyhazovem. Na jeho místo přišel Brian Sutter. Sice jenom o sedm let starší než Růžička, ale ve všech ohledech stará kanadská škola.
Zatímco novináři po povedeném kempu i slibném startu do další sezony spekulovali, jestli český útočník dokáže pokořit hranici 40 gólů nebo snad dokonce 100 bodů, nakonec se nedostal ani přes dvacet.
Trápila ho zranění a navíc s novým koučem odešla i předchozí pohoda. Za poslední měsíc základní části vstřelil Růžička jediný gól a do play off už kvůli dalšímu zranění zasáhnout nemohl.
Boston původně uvažoval, že si ho dál ponechá. Ale končila mu smlouva a pro další rok by mu klub musel automaticky zvýšit plat 315 tisíc dolarů o patnáct procent. A tolik do třicetiletého útočníka, z jejich pohledu nevyzpytatelného, už investovat nechtěli.
První července 1993 se tedy Růžička stal volným hráčem.
„Má talent, který se bohužel nepotkal s pracovitostí,“ řekl o něm asistent generálního manažera Mike Milbury na rozloučenou. „Věřím, že by dokázal dál střílet dost gólů. Ale spolehlivost je zase jiná věc. Rosie je dobrý, když se mu chce nebo když jdou věci snadno.“
Rozpačité loučení v Ottawě
Bez práce nezůstal dlouho. Byť znovu řešil variantu s odchodem do Evropy, v srpnu se ozvala Ottawa a nabídla mu dvouletou smlouvu. Nejlepší, co v NHL měl. Za 425 tisíc dolarů ročně a k tomu bonus 5000 dolarů za každých pětadvacet odehraných zápasů.
Vyžádal si ho tam starý známý, kouč Rick Bowness, který o rok dřív přišel do nového klubu NHL a měl ho provést těžkými začátky.
Zatímco v Bostonu hrál Růžička za jeden z nejlepších týmů a v play off si mohl dělat naděje na úspěch, v hlavním kanadském městě to téma nebylo. Ani zdaleka. Vždyť v úvodní sezoně získali Senators pouhých čtyřiadvacet bodů.
Jeho hlavním úkolem bylo usnadnit adaptaci Alexeji Jašinovi, ruskému talentu a dvojce draftu 1992.
Počítalo se s nimi do jedné lajny, kde Jašin bude centrem a Růžička bude hrát na levém křídle. Tak i začali sezonu.
Ottawa bohužel pokračovala ve špatných výkonech a byla jasně nejhorším týmem NHL. Navíc český útočník občas řešil víc zranění než cokoli jiného.
Vlastně nejzábavnější chvílí jeho angažmá byl telefonát bývalého litvínovského spoluhráče Josefa Beránka, který se mu změněným hlasem představil jako pražský novinář s žádostí o rozhovor. Deset minut se bavili o hokeji a sezoně a podobných věcech, načež z Beránka vypadla otázka: „Jaké to vlastně je hrát NHL, když nedáváte žádné góly?“
Pak se útočník Philadelphie rozesmál a kápl božskou.
Zato nálada v klubu byla mizerná. Senators šli od porážky k porážce, hala byla poloprázdná.
Ani Bowness neměl najednou pro Růžičkův volnomyšlenkářský styl pochopení a dokola mu vyčítal malé zaujetí pro trénink i zápasy. Tvrdil, že český útočník angažmá v NHL pouze dohrává. Přišel vyinkasovat peníze a víc ho nezajímá.
„Vím, že nehraju moc dobře. Ale jak se mám ukázat, když dostanu v zápase šanci na pět střídání?“ stěžoval si novinářům hráč.
Jejich zhoršující se vztahy eskalovaly počátkem února 1994 na tréninku.
Byť Růžička v předchozím zápase zařídil vyrovnávací gól (jeho teprve pátý v sezoně), při jednom drilu se Bowness rozzuřil, protože měl pocit, že hráč zase cvičení spíš předstírá, než že by měl chuť makat.
Mrštil hokejkou o led a vykázal ho do kabiny.
Útočník na to nedbal. Nebo trenérovi nerozuměl. Zařadil se na modrou čáru, připravený odstartovat další cvičení.
Bowness tedy přijel přímo k němu a zařval: „Vypadni z ledu!“ Příkaz doprovodil nezbytným fuck.
Růžička pokrčil rameny a zmizel do kabiny.
To byl jeho konec v Ottawě.
Sice ještě dostal příležitost v dalším zápase, ale to jenom proto, že klub zatím sháněl zájemce o jeho služby.
V NHL nikoho takového nenašel. O týden později se ale dohodl s Zugem ve švýcarské lize, který souhlasil uhradit útočníkův kanadský plat za poslední čtvrtinu sezony.
Po čtyřech letech tak opouštěl NHL zadním vchodem a s pošramoceným renomé. Hvězdou, kterou měl být, se stal na jedinou sezonu.
Kdo by si vsadil na to, že přesně za čtyři roky a pět dnů po vyhazovu z Ottawy dovede jako kapitán českou reprezentaci ke zlatu na jednom z největších turnajů hokejové historie?
