Zahrál si na olympiádě i na mistrovství světa, byl prvním českým obráncem v NHL, přesto jméno Vítězslava Ďuriše patří k těm, na která se pomalu zapomíná.
Jenom shoda nešťastných náhod způsobila, že jeho otisk v nejlepší lize světa nebyl výraznější. V Torontu začínal jako parťák Börjeho Salminga, ale vážně zranění jeho kariéru hodně přibrzdilo. Nejdřív to vypadalo, že bude muset s hokejem skončit, nakonec přidal ještě šest sezon v Německu.
Dneska žije spokojeně na Floridě. Tu si ostatně zamiloval už krátce po útěku v roce 1980.
Olympijská rebelie
Právě olympijský turnaj v Lake Placid podstatně změnil jeho život. Když se krátce před startem ZOH zužovala nominace, jeho jméno v ní nefigurovalo. Přednost dostal Jan Zajíček ze Sparty.
Proti tomu se postavili někteří starší hráči a donutili trenéra Luďka Bukače, aby ještě sáhl ke změně.
Turnaj dopadl katastrofálně. Aspoň podle tehdejších měřítek. Československá reprezentace skončila pátá, což byl největší neúspěch od ZOH 1956. Po návratu domů se situace začala řešit a nezapomnělo se ani na nominační rebelii.
Někteří starší hráči byli z mužstva vyřazeni, mezi nimi plzeňský bek Vítězslav Ďuriš.
Argument byl jasný: buduje se nový tým, který se má v plné kráse předvést na olympiádě v Sarajevu, to mu bude třicet a pro reprezentaci bude starý.
V dubnu už proto nejel na závěrečný turnaj sezony do Švédska, nýbrž pouze s béčkem do Leningradu.
V té chvíli tušil, že doma na něj nečeká velká hokejová perspektiva.
Ďurišův útěk přes Západní Německo
Plánem B se stala Severní Amerika. Získal pro ni slabost už o pár let dřív, kdy s reprezentačním B-týmem byl na zámořském turné a nastupoval proti klubům World Hockey Association. “Dvakrát jsem si zahrál i proti Gordiemu Howeovi,” chlubil se později.
Podařilo se mu zařídit rodinnou dovolenou v Západním Německu, odkud už se domů nevrátili. Jenom pár dnů po útěku Petera a Antona Šťastných do Quebecu.
Spojil se s kamarádem a bývalým spoluhráčem Jiřím Crhou, který o rok dřív emigroval do Toronta, a zeptal se, jestli je možné dostat šanci v týmu Maple Leafs.
Klub souhlasil s účastí na nováčkovském kempu. Manželku se synem tedy Ďuriš nechal v Západním Německu s tím, že za ním přiletí, pokud získá kontrakt v NHL.
I když měl na kontě pouze 31 reprezentačních zápasů, nebyl úplně bez šance. Zájem projevoval i Winnipeg, ale nakonec zůstal v Torontu. Po absolvování kempu a odehrání dvou přípravných zápasů podepsal 25. září 1980 smlouvu. Jako první český obránce.
Život v zaslíbené zemi
Ve dvojici nastupoval s Börjem Salmingem, švédskou legendou a první evropskou hvězdou NHL, proto byla jeho adaptace na zámořský hokej poměrně rychlá. Tvrdosti se nikdy nebál, a teď mohl konečně ukázat, co umí.
V první sezoně nastřádal solidních 57 utkání – a mohlo jich být víc nebýt problémů se zády. V hodnocení plus/minus byl se 13 body druhý, což v tak slabém týmu bylo hodně dobré vysvědčení.
Nejvíc si však pochvaloval život ve svobodné zemi. Nechal za sebou všechny protivnosti komunistického režimu a užíval si nabízených možností. Novinářům s oblibou vysvětloval, jak neradostně se v Československu žije, kolik let tam čekáte na nové auto a co všechno musíte udělat pro to, abyste sehnali dobrou svíčkovou.
“Lidi mají i jinou povahu. Když máte před domem špinavé auto, hned vás pomlouvají. Tady se o vás a vaše auto nikdo nestará,” vyprávěl.
Stejně tak se mu líbilo, že se dá žít kdekoli na kontinentě. Však při první dovolené se s rodinou vydal na Floridu a Havaj, další rok podnikli výpravu dodávkou z Toronta do mexické Guadalajary.
“To v Evropě jsme zvyklí, že žijeme v domě, který patřil našim rodičům a předtím i prarodičům,” tvrdil.
Osudový náraz
Kanadská idylka dostala první trhlinu na začátku druhé sezony. K týmu Maple Leafs přišel nový kouč Mike Nykoluk a poslal ho do farmářského týmu Cincinnati Tigers. Slyšel dokonce podobné zdůvodnění jako o půldruhého roku dřív po návratu z olympiády: “Potřebujeme dát víc prostoru mladým hráčům.”
A to mu bylo 27 let.
Až na podzim 1982 se do NHL vrátil, po sezoně strávené v Central Hockey League.
Získal znovu pevné místo v základní sestavě a zdálo se, že kariéra mezi elitou může zdárně pokračovat.
Jenže přišel 3. listopad a osudové utkání v Los Angeles. Na mantinel ho tvrdě narazil John-Paul Kelly, z ledu se dostal jenom s pomocí spoluhráčů.
Na začátku to vypadalo jako jedna z mnoha banálních situací, kterých zámořští fanoušci tenkrát vídali spoustu. Potvrdil to i rentgen v nemocnici. Tělo poškozené není, v klidu může dát hrál, byl to jenom mírný otřes mozku.
Ďuriš tedy za tři dny znovu nastoupil v NHL a pak přidal čtrnáct zápasů v řadě.
Jenže bylo mu čím dál hůř. Bolela ho pravá noha a opačnou část těla míval tak necitlivou, že ve sprše nepoznal, jestli na něj teče teplá, nebo studená voda. Někdy cítil bolest na hrudi a hůř viděl. “Když jsem chvíli seděl a pak se prudce zvedl, na pár vteřin se mi zatmělo před očima,” tvrdil klubovým lékařům.
Ti ho raději poslali k neurologovi. Diagnóza nebyla vůbec optimistická: zhmoždění míchy.
Ďuriš váhal s operací, nakonec svolil. Doktoři mu odebrali kousek kosti z kyčle a zpevnili jím poničené místo.
Na návrat do NHL už však pomýšlet nemohl. Poslední zápas tam odehrál 22. prosince 1982, dva roky a čtyři měsíce po útěku. Jeho statistiky se zastavily na 89 utkáních a 23 bodech (3+20), přidal i tři duely v play off.
Měl aspoň štěstí s pojistkou. Dostal 175 tisíc dolarů a mohl začít nový život.
Kaddáfí a fast food
Původně přemýšlel, že by zkusil trénovat. Lákala ho Evropa, kde by s životopisem bývalého čs. reprezentanta i hráče NHL nemusel mít problém sehnat angažmá.
Nakonec se však vrátil na led. V sezoně 1984/85, po téměř dvou letech bez hokeje, podepsal smlouvu s týmem ECD Iserlohn. Pro západoněmecké dobrodružství se mu podařilo zlákat i Bruce Boudreaua, někdejšího spoluhráče a budoucího slavného trenéra.
Měl štěstí, že zámořské pojišťovny tehdy nepovažovaly Bundesligu za profesionální, tak nemusel vyplacené peníze vracet.
Byla to soutěž přesně podle jeho gusta. Dobré finanční podmínky a zápasy se hrály pouze v pátek a v neděli, takže tělo nebylo pod takovým tlakem. A když se jednou stal až třetím cizincem v mužstvu, v klidu si mohl dopřát sabatikl.
V Iserlohnu vydržel necelé tři sezony. Pak se klub dostal do finančních potíží, ze kterých mu nepomohl ani příspěvek od libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, a Ďuriš po bankrotu ECD zamířil do Landshutu.
Hokejovou kariéru ukončil v 37 letech ve Freiburgu, po boku bývalých parťáků z NHL Miroslava Fryčera, Jiřího Crhy a Petera Ihnačáka.
Potom se vrátil do Toronta a úspěšně vedl pět franšíz fast foodu Tim Hortons, pojmenovaném po slavném obránci Maple Leafs.
Vítězslav Ďuriš sice neměl ani zdaleka tak úžasnou kariéru, ale v Kanadě získal to, po čem v Československu toužil. Svobodu a finanční zajištění.
