Nejdřív si vyřešme důležitou otázku hokejových kvízů: kdo byl prvním evropským trenérem v NHL?
Záleží, jaké měřítko použijete.
▪️Prvním, kdo vedl tým do zápasu, byl Ivan Hlinka. V sobotu 4. března 2000 zaskočil v týmu Pittsburghu za hlavního trenéra Herba Brookse, kterého tak trápila záda, že se v utkání s Edmontonem nemohl postavit na střídačku.
▪️Jako první byl do pozice head coach jmenován Alpo Suhonen v Chicagu. V květnu 2000 předstihl českého kolegu o čtyři týdny.
▪️První oficiální zápas ve funkci hlavního trenéra má ve statistikách rovněž Alpo Suhonen. Na startu sezony 2000/01 debutoval 5. října, Ivan Hlinka o dva dny později.
Přesto se do historie výrazněji zapsalo angažmá českého kouče. Vydržel déle (Suhonen nedokončil ani první sezonu, ze zdravotních důvodů), měl pod sebou hvězdy, jako byli Mario Lemieux nebo Jaromír Jágr, a dovedl Penguins mezi nejlepší čtyři týmy.
Experiment jménem Hlinka skončil 15. října 2001, po čtyřech zápasech druhé sezony. Od té doby český hokej na dalšího kouče v NHL čeká. Už čtvrt století.
Dvě olympijské legendy spolu
Smlouva s Pittsburghem byla pro Ivana Hlinku lehce opožděným dárkem k padesátinám.
Když se mu generální manažer Craig Patrick na začátku února 2000 ozval, zrovna se s národním týmem chystal na Švédské hry. Tahle nabídka však všechno změnila.
Hlinka kývl na možnost zaučit se ve zbytku sezony na pozici associate coach, což je takový trochu lepší asistent, a pak další tři roky vést Penguins jako hlavní trenér.
“Hodně lidí z hokejových kruhů vám řekne, že je to nejlepší kouč na světě, který se nejmenuje Scotty Bowman,” vítal ho list Pittsburgh Post-Gazette. “Po Naganu a mistrovství světa v Lillehammeru není důvod tomu nevěřit.”
Pittsburgh ovšem nebral Ivana Hlinku pouze kvůli CV.
V prosinci 1999 se klub rozloučil s trenérem Kevinem Constantinem, mj. pro jeho rozpory s Jaromírem Jágrem. Generální manažer sice přemluvil Herba Brookse, toho času skauta Pittsburghu v Minnesotě, ale bylo jasné, že je to dočasné řešení. Američanovi bylo 62 let, trápilo ho zdraví a neměl ambice vracet se natrvalo do NHL.
Vznikl proto pozoruhodný plán: Hlinka bude do konce sezony Brooksovi po ruce a pak po něm Penguins převezme. Pochopitelně hlavně proto, aby se Jágr znovu v klubu cítil komfortně.
Byl to i hezký příběh pro média a fanoušky. Trenéři, kteří se na olympijských hrách postarali o dvě největší senzace v dějinách moderního hokeje (Lake Placid 1980 a Nagano 1998), spojili síly, aby povznesli ambiciózní, ale zároveň finančně neduživou organizaci.
Odložené jmenování hlavním koučem
I když Hlinkovo angažmá bylo vnímané jako historická událost, nebralo se za senzaci. Nic ve stylu Jackieho Robinsona.
Evropané získávali v NHL stále významnější pozice, sbírali trofeje, tak se zdálo být jenom otázkou času, kdy jim připadne i trenérská funkce.
Bylo logické, že první se pro takovou věc rozhodl klub se čtrnácti Evropany na soupisce. “Možná se budu muset přejmenovat na Barnabov,” zavtipkoval útočník Matthew Barnaby.
Mužstvo pod dvojicí Brooks-Hlinka vypadlo v druhém kole play off. To až takové překvapení nebylo. Víc se začalo řešit, že Patrick odmítl hned po konci sezony potvrdit Hlinku do funkce hlavního kouče.
Jako by si svou volbou nebyl jistý.
Vycítili to i někteří novináři a začali psát komentáře, že je na Hlinku ještě brzy. Potřeboval by rok ve vedlejší roli, zdokonalit se v angličtině, víc poznat NHL. “Když se draftuje mladý Evropan, také ho klub nejdřív pošle do juniorky, aby se adaptoval. Tohle je podobný případ,” napsal Mark Madden z Pittsburgh Post-Gazette, který se nikdy nestal Hlinkovým fanouškem.
Nicméně 21. června, krátce před draftem, vedení Penguins oznámilo jmenování nového trenéra.
Hlinka a jeho boj s angličtinou
Hlinka přiletěl z Čech na představovací tiskovou konferenci. Sice s americkými novináři mluvil už předtím, ale většinou to bylo v neformálním prostředí. U ledu na tréninku, před kabinou po zápase, v letadle při cestě k utkání. Teď ho čekala premiéra na nasvíceném pódiu.
“U nás hokejisté začínají kariéru v dorostu, pak jdou do juniorky, hrají extraligu, nastupují za nároďák, potom touží do NHL. Podobnou cestou jsem se sem dostal i já,” vyprávěl reportérům.
Potom se klasicky usmál a dodal: “Snad za rok touhle dobou nebudu zase u dorostenců.”
Čím neoslnil, byla angličtina. Snad proto, že měsíc po konci sezony trávil doma, v českém prostředí.
Některé otázky špatně pochopil a odpovídal na trochu něco jiného, jindy měl problém se správně vyjádřit. Novináře rovněž udivovalo, proč skoro každou odpověď začíná slovy: “For sure.”
Nebyli zkrátka zvyklí na naše tak určitě.
Majitel Lemieux v kabině
Autoritu nového hlavního trenéra využil Ivan Hlinka hned při draftu. Přesvědčil generálního manažera, aby získal práva na Romana Šimíčka z finského HPK Hämeenlinna. Urostlý útočník přišel na řadu v posledním kole, jako 273. v pořadí.
Hlinka v něm viděl nového centra pro Jaromíra Jágra. Byla to jedna z věcí, která mu v Pittsburghu nevyšla. Šimíček nepřesvědčil a po půl roce byl vyměněn do Minnesoty.
Podobně nezafungoval příchod obránce Františka Kučery z Columbusu.
Hlavně ale nijak idylické nebylo soužití se samotným Jágrem. V listopadu je dokonce televizní kamery zachytily, jak se při utkání hádají. Oba to bagatelizovali. Tvrdili, že podobné věci se v týmových sportech dějí. Někdy je potřeba říct si pár vět v emocích.
Byl to však první signál, že ani Hlinka nemusí být lékem na kapitánovu náladovost a nestálost jeho výkonů.
A v sezoně 2000/01 se Jágr rozjížděl dost těžce. Měl dokonce sérii sedmi zápasů bez vstřeleného gólu a čtyř bez bodu. Navzdory tomu, že na ledě trávil 24-25 minut.
Když se začalo spekulovat o možném trejdu, stala se věc, která v NHL šokovala každého. Majitel klubu Mario Lemieux oznámil v prosinci návrat na led. Po víc než tříleté pauze.
Tím se naprosto změnila i pozice Ivana Hlinky. Mít nadřízeného každý den v kabině a zároveň být jeho trenérem… To by rozhodilo i zkušenější chlapy.
Pittsburgh v semifinále Stanley Cupu
V té chvíli jako by zámořští novináři dostali kuráž vyrobit si z Hlinky oblíbený terč.
Jak sezona plynula, byli stále kritičtější. Už nešlo jenom o angličtinu. Vadilo jim, že přetěžuje hráče, protože se snaží hrát na tři pětky (aby útočníci nastupovali vždy se stejnými zadáky). Že není vynalézavý při organizování přesilových her.
Jeho přístup nevoněl ani některým hráčům. Hlinka odmítal, že by měli automaticky hrát ti, kdo jsou nejlíp placení. Největším hvězdám tedy ubíral čas na ledě a přidával ho hokejistům ze druhé, třetí lajny.
„Byl jsem zvyklý hrát dvacet osm minut za zápas, ale najednou jsem byl na ledě o deset minut méně. Počínal si trochu jako Jánošík – bohatým bral a chudým dával,“ postěžoval si později Jágr v knize Má léta v Pittsburghu.
Jenže Hlinka věřil své cestě. Proto ho přeci Pittsburgh angažoval. Kdyby chtěl kouče kanadského střihu, vybere si někoho ze spousty místních adeptů.
V play off 2001 novináři na míře kritiky ještě přidali. Někdy způsobem, jaký by si už dneska nedovolili.
„Tohle není Litvínov. Tohle není olympiáda. Tohle je NHL. A on prakticky každý den dokazuje, že jí nerozumí,“ psal například zmíněný Mark Madden.
A neodpustil si poznámku, že Hlinkovým předchozím působištěm byla „česká pivní liga, pardon, česká elitní liga“.
Komentátoři v každém kole prorokovali, že postoupí soupeř, protože má lepšího kouče. Ale dál šel Hlinkův klub. Až do semifinále. Tak si aspoň přisadili, že to bylo trenérovi navzdory.
Vyhazov po čtyřech zápasech
Ti, kdo mu nepřáli, požadovali už po skončení sezony jeho odvolání. Byli přesvědčeni, že Pittsburgh měl tým na Stanley Cup, ale jenom kvůli slabému trenérovi o naději přišel.
Jenže generální manažer sotva mohl vyhodit kouče, který právě s týmem dosáhl jednoho z nejlepších výsledků v historii Penguins.
Navíc měl k řešení důležitější věci. V první řadě to byl Jágrův osud. Pro klub už byl příliš drahý, jeho spolupráce s Hlinkou měla k ideálu daleko, proto byl v červenci 2001 vyměněn do Washingtonu.
V té chvíli bylo jasné, že trenérův konec je otázkou času. A že se bude čekat pouze na záminku.
Ta přišla hned se začátkem nové sezony.
Penguins čtyřikrát prohráli a Hlinka byl vyhozen. Co na tom, že tým už neměl Jágra, nejlepšího útočníka NHL, že dvakrát musel nastoupit bez zraněného Lemieuxe a v brance spoléhal na nikterak hvězdnou dvojku Hedberg-Aubin.
Za důvod ukončení smlouvy byla uvedena Hlinkova špatná komunikace s týmem. Tedy neochota učit se anglicky. Údajně mu Patrick s Lemieuxem nařídili, aby na ní přes léto pořádně zapracoval, ideálně v USA. Trenér ale odletěl domů a jak tvrdil, učil se ji sám posloucháním kazet.
“Když jsem v roce 1984 přišel, taky jsem anglicky neuměl, takže Ivanovu situaci chápu. Ale u mě to bylo něco jiného. Jenom jsem skočil na led a odvedl svoji práci. On musí komunikovat s mužstvem, s mladými hráči, všechno jim vysvětlovat,” říkal Lemieux.
Čekání na další play off
Pravdou je, že slabší angličtina Hlinkovi uškodila hlavně v kabině. Taktické porady obvykle vedli asistenti, což nepřímo jeho autoritu oslabovalo. Najednou v očích některých hráčů přestal být tím, kdo má všechno pevně v rukou.
Někdy docházelo ke zmatkům a vzájemnému nepochopení i při utkáních.
“Bylo bláznivé, že jsme v NHL měli trenéra, který neuměl anglicky,” napsal později Barnaby v pamětech. “Ivan byl fajn chlap, hokeji rozuměl, ale já bych se toho naučil víc od japonské štětky než od něj.”
Nicméně ani všichni američtí novináři nevěřili téhle verzi příběhu. Bylo jim jasné, že Mario Lemieux chtěl především trenéra podle svého gusta, maximálně loajálního.
Stal se jím jeho bývalý spoluhráč Rick Kehoe, se kterým se znal od roku 1984 a dokonce nějaký čas spolu na cestách bydleli. “Kehoe pochopil, že hlavní podmínkou pro práci trenéra v Pittsburghu jsou teď slova: OK, Mario,” rýpl si jeden z reportérů.
I když Kehoe uměl bezchybně anglicky, s mužstvem toho příliš nedokázal. Do konce sezony si připsal 28 výher ze 78 utkání a Penguins skončili ve Východní konferenci dvanáctí, s pouhými 69 body.
Play off si znovu zahráli až v roce 2007. Šest let po Hlinkově vyhazovu.
