Odpoledne 11. srpna 1936 dosedl na letišti v Kbelích stroj s nečekaným pasažérem.
Po schůdcích z něj sestoupil americký sprinter Jesse Owens, aktuálně nejslavnější sportovec světa, který o pouhé dva dny dříve získal na olympijských hrách v Berlíně čtvrtou zlatou medaili.
Před přistáním požádal pilota, ať pečlivě obkrouží Prahu, aby si tolik vychvalované město mohl prohlédnout z výšky. Ale nepřiletěl sem na výlet. Ještě týž večer byl hlavní hvězdou atletického mítinku na Letné.
Pořádala ho Slavia, tehdy domovem na levém břehu Vltavy, a hrdina berlínské olympiády dorazil na pozvání trenéra Teda Mereditha, někdejšího světového rekordmana na 800 metrů, který od roku 1935 vedl nejlepší klubové atlety.
Owens podle očekávání v Praze vyhrál stovku (10,7) i dálku (729 cm). Druhý den se vrátil do Německa a letenský mítink zůstal jedním z posledních závodů jeho kariéry.
Na konci léta přešel k profesionálům, ale tam už běhal častěji proti zvířatům než lidem.
Rozpačitý mítink v Praze
Československo vítalo v dobách první republiky sportovní celebrity celkem často. Po olympijském vítězství v roce 1924 si na Žofíně zaplaval Johnny Weissmuller, štvanické kurty si vyzkoušel tenisový fenomén Bill Tilden a krasobruslařská diva Sonja Henie byla v Praze skoro jako doma.
Ale návštěva Jesseho Owense ještě v průběhu berlínské olympiády byla přeci jen jiná kategorie.
“Čokoládový blesk” – jak byl tehdy v novinách titulován – se stal senzací léta 1936. Zatím čistě kvůli sportovním výkonům. Politické interpretace se jeho představení na olympiádě pořádané nacisty dočkalo až o pár let později, když Adolf Hitler rozpoutal druhou světovou válku a přestal být osobou, již kdokoli soudný mohl brát s odstupem nebo snad pochopením.
Pořadatelé dokonce věřili, že by tady Owens mohl vylepšit své světové rekordy, proto se doskočiště na Letné prodloužilo o dva metry.
Ale historické tabulky se nepřepisovaly. Částečně proto, že americký atlet byl po událostech předchozích týdnů unaven, a částečně kvůli tomu, že se závodilo za špatných podmínek. Program akce se stále natahoval, tudíž hlavní závody startovaly téměř za tmy.
Mítink byl vlastně fiasko. Aspoň pokud lze věřit dobovému tisku. Lístky nebyly levné (10 Kč za místo na stání, což odpovídalo obědu pro dva v obyčejné restauraci) a diváci jako protihodnotu dostali chaotický zážitek.
„Málo dobrých pořadatelů, nadbytek úředních funkcionářů, naprostý přebytek fotografů, dále i dámské vložky – procházka na hřišti – které v programu nebyly a jež diváci jako příspěvek vypískali naprosto zaslouženě, to byly velké stíny podniku,“ všiml si bulvární Polední list.
V deníku České slovo si zase kladli otázku, jak moc mohlo Owense překvapit, že takový maloměšťácký podnik se pořádá jen 1,5 hodiny letu od velkolepých olympijských her.
Owens vyloučený z reprezentace
Nicméně žádná mezinárodní ostuda to nebyla. Protože nikoho ve světě Owensův start v Československu nezajímal.
Když se přes Bochum, kde ho čekal další mítink, vrátil na závěr olympiády do Berlína, řešil se mnohem závažnější problém.
Šampion odmítal dál v Evropě závodit.
Byla to sice povinnost každého člena reprezentace, ale Owens měl stále oprávněnější pocit, že se stává pouhou atrakcí, na níž chtějí svazoví funkcionáři co nejvíc vydělat – aniž on by za to dostal víc než jídlo a nocleh.
Do Londýna, kde se americká výprava před 90 tisíci diváky utkala v tradičním poolympijském měření sil s Velkou Británií, ještě odcestoval, ale následné turné po Skandinávii odmítl.
Chtěl domů. Za rodinou, přáteli i fanoušky, kteří na něj nedočkavě čekali.
Osm dnů po zastávce v Praze tedy nasedl na loď Queen Mary a vyrazil do New Yorku. Ovšem už jako sportovní vyděděnec. Před odjezdem ho totiž Amateur Athletic Union (americký všesportovní svaz) vyloučil ze svých řad.
Pro hrdinu berlínské olympiády to znamenalo konec amatérské kariéry.
Závody proti koním
Zvlášť doma v Clevelandu ho vítaly nadšené ovace, ale první roky to neměl jednoduché.
Ještě do Německa mu sice chodily nabídky, že v Hollywoodu by mohl dostat velký honorář za roli ve filmu, další tisíce dolarů si měl vydělat v klubech jako vypravěč vtipů, ale brzy pochopil, že to se údajní zájemci pouze na jeho jméně přiživovali.
Na rozdíl od Johnnyho Weissmullera nebo atletky Babe Didriksonové nedokázal svůj olympijský úspěch zpeněžit.
Důvod byl prostý.
Barva pleti.
Nebylo myslitelné, že by některá z velkých firem najala Owense pro celonárodní reklamní kampaň, protože v jižanských státech by si tím poškodila jméno.
V listopadu 1936 tedy oznámil, že přestupuje k profesionálům. Což znělo líp, než jaká byla realita.
V atletice totiž nefungoval profesionalismus jako v tenise, hokeji nebo baseballu. Owens tam neměl sobě rovné soupeře. Proto často závodil se zvířaty – hned o vánočních svátcích se v Havaně, o přestávce fotbalového zápasu, utkal na dráze s koněm. Jindy soupeřil s hráči amerického fotbalu, kterým nechal náskok.
“Běhal jsem i proti psům, jednou jsem dokonce porazil klokana,” vyprávěl s odstupem let. “Ale nejlepší to bylo s koňmi. Tajemství úspěchu spočívalo v tom, aby měli startovní pistoli co nejblíž u hlavy. Po výstřelu se lekli a než se sklidnili, už jsem měl dostatečný náskok.”
Dojemné návraty do Berlína
Byť nemohl sportovní úspěchy zužitkovat tak dobře jako jiní, daleko k pravdě měly dobové články v komunistickém tisku, které ho líčily jako nešťastníka zničeného americkým kapitalismem a rasismem.
Owens na tom nikdy nebyl finančně špatně.
Díky známému například získal ve firmě Ford pozici, jíž se dneska říká HR. Taky podnikal – někdy úspěšně, občas ne.
V roce 1946 spoluzaložil profesionální soutěž West Coast Negro Baseball Association, vlastnil tým Portland Rosebuds, ale byl to experiment s krátkou životností. Černošské ligy měly časy největší slávy za sebou a pomalu se blížil konec rasové segregace v americkém sportu.
Jeho skvělého renomé ve světě rádi využívali američtí prezidenti. Byl třeba speciálním vyslancem Dwighta Eisenhowera v Asii a podobné důvěře se těšil až do 70. let. Velvyslanec v Austrálii si zase pochvaloval, jak výborný dojem zanechal při olympijských hrách v Melbourne 1956.
Nejsledovanější však byly jeho cesty do Berlína. Či přesněji: do západní části města.
Poprvé se tam vrátil v roce 1951 jako průvodce basketbalového týmu Harlem Globetrotters. Patnáct let po olympijském galapředstavení.
Na stadionu ho přivítalo 75 tisíc lidí a především starosta Walther Schreiber, který se mu omluvil za přezíravost, jíž se mu dostávalo od nacistů. “Adolf Hitler vám odmítl podat ruku, já vám podávám obě,” prohlásil politik CDU za nadšeného aplausu fanoušků.
Znovu Owens přiletěl v roce 1964, na natáčení filmového dokumentu o olympijských hrách. To už Berlín vypadal zase jinak. Byl zohyzděný zdí s ostnatými dráty, kterou o tři roky dřív nechali postavit komunisté z východní části.
Svět tak obletěly fotky slavného atleta, jak stojí za Braniborskou bránu, mluví s britskými vojáky a za nimi je bariéra rozdělující město, Evropu i svět.
Nepodpořil černošské sprintery ani bojkot Moskvy
I když se Owens všude těšil respektu za to, jak v roce 1936 úžasnými výkony zesměšnil nacistické teorie o nadřazenosti árijské rasy, nejmíň uznání se mu dostalo od spoluobčanů stejné barvy pleti.
Radikální část černošského hnutí 60. let ho považovala za “strýčka Toma”. Za zmateného prospěcháře, který se s bělochy snaží vycházet po dobrém místo toho, aby se jako boxerský šampion Muhammad Ali odhodlal k akci.
Jesse Owens v tom nebyl sám. Podobnou nálepku dostali i tenista Arthur Ashe nebo boxer George Foreman. “Každý bojujeme jinak. Já se hlavně snažím být našim lidem dobrým příkladem,” říkával.
Nejvíc si to u “bratrů” zavařil v roce 1968, kdy odmítl podpořit sprintery Tommieho Smithe a Johna Carlose. Ti v Mexiku při slavnostním ceremoniálu po běhu na 200 metrů vztyčili ruku s černou rukavicí, na protest proti diskriminaci afroamerického obyvatelstva v USA – a byli z olympiády vykázáni.
“Svým způsobem se snažili upozornit na to, co je v naší zemi špatně. Ale tohle si máme řešit doma. Olympiáda je špatné bojiště,” prohlásil pro agenturu AP. “Svými běžeckými výkony by pro zmírnění problému udělali víc než neúctou, kterou projevili k naší vlajce, a nezdvořilostí vůči mexické vládě.“
Do politicky ožehavé situace se znovu dostal na jaře 1980, kdy se americký prezident Jimmy Carter vyslovil pro bojkot olympijských her v Moskvě.
Owens už na tom byl zdravotně špatně. Bojoval s rakovinou plic, což byl zřejmě důsledek silného kuřáckého návyku. Přesto se opakovaně proti myšlence bojkotu postavil.
Měl po ruce silný argument – vlastní příběh.
Kdyby se svět rozhodl bojkotovat Berlín 1936, neutrpěl by Hitler ideologickou porážku při atletických soutěžích na Olympiastadionu. Navíc neúčast sportovců v německém hlavním městě by ani v nejmenším nezastavila všechnu tu hrůzu, jež se stala v následujících letech.
USA a významná část západních zemí přesto v Moskvě nestartovaly.
To už Owens sledovat nemohl. Zemřel 31. března 1980. Dvanáct dnů před definitivním schválením amerického bojkotu.
