Z hokejistů, kteří z Československa utekli, by se v 80. letech dal složit hodně silný tým. Na mistrovství světa by rozhodně ostudu neudělal.
Tenisoví emigranti Martina Navrátilová s Ivanem Lendlem byli dlouholetými světovými jedničkami. Ona už měla u jména americkou vlaječku, on na vyřízení občanství čekal.
Přesto žádný sport nekrvácel odchody do zahraničí tolik jako plavání.
V rozmezí čtyř let zmizela na Západ prakticky celá domácí špička: Vlastimil Černý, Miloslav Roľko, Jan Bidrman, Marcel Géry, Josef Hladký…
Jim nikdo nemohl vyčítat, že utekli kvůli balíku dolarů. Tedy mohl, ale pravda by to nebyla.
Jejich cesty za snem byly hodně složité. Naštěstí aspoň jedna skončila olympijskou radostí.
Géryho útěk na druhý pokus
Silná plavecká generace se začala drolit v dubnu 1982, při mezistátním pětiutkání v Sindelfingenu. Domů se nevrátila čtveřice reprezentantů Vlastimil Černý, Miloslav Roľko, Josef Kuf a Tereza Vrtišková, s nimi v Západním Německu zůstal i novinář Otakar Černoch.
Takový exodus se utajit nedal. Zvlášť když šlo o mladé sportovce, nejstaršímu bylo třiadvacet let.
Za pár dnů je v článku s titulkem „Hra dvou tváří“ odsoudilo Rudé právo, k němu se následně přidaly další deníky. Kromě tradičních litanií o morálním úpadku a zrazené vlasti přidal autor prognózu, že čerství emigranti dost možná skončí jako hokejista Josef Cvach, jenž si v bavorském vězení odseděl čtyři roky za loupežné přepadení.
Původně se tehdy chystalo utéct sedm lidí. Jedním ze dvou, kteří si to poslední večer před odjezdem rozmysleli, byl sedmnáctiletý trnavský závodník Marcel Géry.
Těšil se pověsti jednoho z největších čs. talentů. O dva roky dřív na juniorském mistrovství Evropy vybojoval tři zlaté medaile a měl být tím, kdo se výrazně prosadí ve světové konkurenci.
Pro připomenutí: do té doby bylo největším úspěchem šesté místo Roľka na moskevské olympiádě, která však byla citelně znehodnocená bojkotem většiny západních zemí.
Právě vyhlídka na olympijský úspěch v Los Angeles udržela Géryho doma.
Jak to dopadlo, není třeba dlouze popisovat: východní blok nachystal odvetu a tentokrát se Hry konaly bez jeho sportovců. Géry místo do USA letěl na závody Družba v Moskvě.
Jako jeden z medailových adeptů musel rozhodnutí komunistické vlády veřejně podpořit.
„Se svými přáteli z reprezentace jsem se připravoval získat pro naši vlast první olympijskou medaili v plavání. Přestože jsem již delší dobu sledoval události kolem přípravy největšího svátku sportovců, věřil jsem, že organizátoři olympijských her a vláda USA vytvoří takové podmínky, aby se mládež celého světa mohla setkat na OH. Nestane se tak, naopak protisovětská a protikomunistická hysterie vyvrcholila,“ citoval jeho prohlášení časopis Stadion.
Ve skutečnosti Géry pod vlivem olympijského zklamání začal znovu pomýšlet na útěk z Československa.
Tím spíš, že v roce 1985 se do Švédska úspěšně dostal o dva týdny mladší Jan Bidrman. Z mistrovství světa v Madridu 1986 se zase nevrátil Josef Hladký, čtyřnásobný medailista z ME, který na západoněmecké ambasádě požádal o azyl.
Géry byl rovněž ve Španělsku a zažil tam nejúspěšnější vystoupení v reprezentačním dresu.
Nejdřív na trati 200 m volný způsob skončil pátý (vyhrál Matt Biondi), jeho čas je dodnes slovenským rekordem. Pak přidal šesté místo z motýlkářské stovky. Na dvojnásobné distanci (vyhrál Michael Gross) sahal po medaili, nakonec byl čtvrtý.
Hlavně však v Madridu opět potkal bývalého parťáka Černého, který se po emigraci usadil v Kanadě a na šampionátu ji reprezentoval. Domluvili se, že mu s útěkem pomůže.
V září Géry odjel s novomanželkou Michaelou na dovolenou do Jugoslávie. Nikdo mu problémy nedělal, naopak výlet dostal od svazu jako dárek za úspěšné vystoupení na světovém šampionátu.
Užili si týden na ostrově Pag a potom místo na letiště zamířili na úřad OSN v Bělehradě. Čtyři dny strávili v utečeneckém táboře, než se jim ozvali kanadští diplomaté.
Stipendium 650 dolarů
Žádost o status landed immigrant byla vyřízená rychle a především díky Černého pomoci se Géry usadil v Torontu, kde se stal členem plaveckého oddílu North York Aquatic Club.
Měl výhodu, že nepřišel jako bezejmenný sportovec. Bronz z ME 1985 v Sofii a hlavně tři povedená vystoupení na světovém šampionátu v Madridu mu zajistily dobré podmínky k tréninku.
Tedy dobré… Od svazu dostával měsíční stipendium v nejvyšší možné výši 650 dolarů, což v Torontu sotva stačilo na nájem, o zbytek se musel postarat sám.
V tomhle to měli plavci na útěku hodně složité.
Zatímco hokejisté většinou odcházeli už s podepsanou smlouvou v NHL a tenisté měli před sebou vyhlídku tučných výdělků na profesionálních turnajích, v plavání se udělovaly šeky podstatně skromnější.
Jedinou nadějí bylo uspět na olympijských hrách. Jako medailista jste aspoň na chvíli celebritou. Máte lepší pozici při vyjednávání o reklamních smlouvách a větší bude i nával na vašich tréninkových kempech.
Géry proto upínal naděje k soulské olympiádě.
Kanadská vláda byla proti účasti na olympiádě
V bazénu exceloval, stal se dokonce kanadským rekordmanem na trati 200 metrů motýlek, ale aby mohl cestovat na OH, potřeboval získat občanství. Ve zrychleném řízení.
Kanada ho totiž uděluje po třech letech, a ještě nezapočítává dobu, kterou žadatel stráví v cizině, v Géryho případě například na závodech. Běžnou procedurou měl šanci získat nový pas na podzim 1989 – a to už by bylo pozdě.
Přimlouval se za něj kdekdo. V první řadě plavecký svaz a členové olympijského výboru. Géry se obrátil i na pražského rodáka Otto Jelinka, který byl tehdy kanadským ministrem sportu.
„Má šanci vybojovat medaili na motýlkářské stovce, kde mu patří třetí místo světových tabulek, i ve štafetě. Tuhle šanci si nesmíme nechat ujít,“ zastávali se ho rovněž novináři.
Objevil se dokonce v předběžné olympijské nominaci. S podmínkou, že do půlky září, kdy soutěže v Soulu začínají, musí získat občanství.
Vláda však ještě v srpnu žádost odmítla.
Jako landed immigrant nijak netrpí a neexistuje ani jiný důvod, proč by měl dostat kanadský pas předčasně, znělo vysvětlení úřadů.
„Jestli se cítím zrazený? To je silné slovo. Ale zklamaný jsem. Přál jsem si vybojovat pro Kanadu olympijskou medaili,“ odpovídal Géry v rozhovorech.
Noviny byly plné dojemných příběhů o tom, jak mu první olympijskou šanci sebrali českoslovenští komunisté a druhou kanadští byrokrati.
Ale pravda to byla jenom napůl.
I kdyby občanství včas získal, stejně by musel čekat na souhlas Čs. olympijského výboru. Pokud totiž od emigrace uplynuly míň než tři roky, bez svolení původní země závodit nešlo.
A to by Géry zcela jistě nedostal. Stejně jako Jan Bidrman, který se švédskou reprezentací dokonce odletěl do Soulu, ale po zamítavém stanovisku Prahy cestoval zase domů.
Na olympijských hrách v roce 1988 se tak z čs. plaveckých emigrantů představil pouze Vlastimil Černý v barvách Kanady.
Mimochodem, o start v Soulu usiloval rovněž Ivan Lendl. Podobně jako Géry i on žádal americké úřady o přednostní udělení občanství, ale taky neuspěl. Měl aspoň štěstí, že jeho kariéru to nijak neovlivnilo. Olympiáda pro něj něj měla být pouze zpestřením sezony a symbolickým přihlášením se k nové vlasti, nikoli zásadní akcí.
„Při olympijských hrách v Barceloně mi bude už sedmadvacet let, a to upřímně nebudu mít moc šancí uspět v individuálním závodě,“ zůstal Géry po fiasku z roku 1988 realistou.
„Ale udělám všechno pro to, abych se kvalifikoval.“
Bronzová tečka v Barceloně 1992
Občanství nakonec dostal až v lednu 1990. V době, kdy už komunistický režim v jeho vlasti padl a kdy mohl na návštěvu do Toronta pozvat rodiče.
Poprvé reprezentoval Kanadu na Hrách Commonwealthu v novozélandském Aucklandu. Vyhrál 100 metrů motýlka a další dvě medaile přidal ve štafetách.
Na světovém šampionátu v Perthu se blýskl pátým místem v individuálním závodě.
Stále se držel mezi elitou a dokonce si zazávodil proti Marku Spitzovi, devítinásobnému olympijskému šampionovi z let 1968 a 1972, který se ve jednačtyřiceti letech pokoušel o comeback.
Do Barcelony rozhodně Géry neodlítal jako ten, kdo si chce jenom konečně připsat čárku za účast.
Na motýlkářské stovce se čtvrtým nejlepším časem v pohodě kvalifikoval do finále, kde v dramatickém závodě dohmátl jako šestý.
Při polohové štafetě na 4 x 100 metrů se pak dočkal vysněné medaile. Společně s Markem Tewksburym, Jonathanem Clevelandem a Stephenem Clarkem si doplaval pro bronz.
Tím jeho dlouhá a strastiplná kariéra úspěšně vyvrcholila.
Géry si s odstupem let splnil dávný cíl: zapsat se historie jako první plavec vychovaný v Československu, který získá olympijskou medaili. Až v roce 2000 ho napodobila slovenská šampionka Martina Moravcová.
Zahraniční úspěchy skvělé generace
Špatně si však nevedli ani další plavečtí emigranti z 80. let.
▪️ Kanadský občan Vlastimil Černý obsadil na OH v Soulu deváté místo se štafetou a dvanácté na 100 metrů motýlek.
▪️ Josef Hladký se v roce 1989 stal mistrem Evropy ve štafetě a získal bronz v polohovém závodě na 200 metrů. Německo reprezentoval i na OH v Barceloně. V roce 1991 vytvořil světový rekord v krátkém bazénu na 100 metrů polohově, na této trati byl i evropským šampionem.
▪️ Nově švédský plavec Jan Bidrman v roce 1990 obsadil na MS šesté místo v polohovém závodě na 200 metrů, kariéru zakončil na OH v Barceloně (15. místo na 400 m).
▪️ Generační veterán Miloslav Roľko podobně jako Černý nestihl Los Angeles 1984 a paradoxně ho o Soul na poslední chvíli připravila skutečnost, že západoněmecké občanství přednostně získal emigrant z NDR, který měl zaplavaný lepší čas.
Domů se nikdo z nich trvale nevrátil. Bidrman, Černý a Roľko zůstali u plavání jako trenéři, Géry s Hladkým se pustili do podnikání.
