Když se v sobotu 4. listopadu 1989 chystalo reprezentační béčko k odletu z Toronta, všiml si kouč Slavomír Lener, že jeden z hráčů chybí.
Dvaadvacetiletý útočník Tomáš Kapusta z TJ Gottwaldov se o pár chvil dřív vytratil z letištní haly a zamířil za známým agentem Donem Meehanem. S jasným plánem: domů se z kanadského turné nevrátí, zkusí štěstí v týmu Edmonton Oilers, který ho o čtyři roky dřív draftoval.
Tak se odehrál poslední hokejový útěk z komunistického Československa.
Za třináct dnů se režim začal hroutit a kvůli snům o NHL už nebylo nutné emigrovat.
Ironií osudu si Kapusta ten svůj nesplnil. V našlapaném mužstvu, které o pár měsíců později vyhraje pátý Stanley Cup v rozmezí sedmi sezon, nedostal ani jednou šanci.
Nikdy však zámořského dobrodružství nelitoval.
Útěk, o kterém nevěděl vůbec nikdo
Kapustův útěk byl výjimečný i tím, že nebyl předem domluvený. Edmontonští funkcionáři byli vlastně docela zaskočeni, když se jim ozval hráčův agent a chtěl vyjednávat o smlouvě.
“Neviděli jsme ho dlouho hrát. Nevíme, jak je dobrý,” prohodil generální manažer Glen Sather.
Na jaře 1985 sice Kapustu vybral ze 104. místa na draftu, ale čtyři roky je v hokeji dlouhá doba. Tím spíš, že mladý útočník se nedokázal prosadit do dospělé reprezentace. Nehrál na mistrovstvích světa ani Canada Cupu.
Kanadští novináři hned běželi za montrealským obráncem Petrem Svobodu, někdejším spoluhráčem z osmnáctky. “Je to skvělý hokejista, uvidíte,” pochválil útočníka, který patřil do silné generace společně s Petrem Klímou, Davidem Volkem, Dominikem Haškem nebo Robertem Kronem.
Kapusta z Toronta odletěl do Edmontonu, aby se ukázal na tréninku. Ve vypůjčené výstroji. Netušil ale, že i kdyby se předvedl jako superman, mnoho to na jeho situaci nezmění.
Oilers měli silný tým, o dva dny dřív získali v trejdu s Detroitem tři útočníky a nepotřebovali dalšího, ke všemu neprověřeného.
Navíc vedení klubu jednalo se svazem o legálním uvolnění Vladimíra Růžičky a nechtělo soudruhy naštvat tím, že podepíše smlouvu s emigrantem.
A taky v roce 1989 už hodně věcí ve sportovní diplomacii fungovalo jinak.
Především hokejisté (a fotbalisté) v Československu byli od prosince 1988 tzv. statutárními hráči. V podstatě profesionály, byť se tomu tak neříkalo. Přestalo se předstírat, že pracují v dolech nebo ocelárnách, a stali se zaměstnanci klubů. Zároveň NHL pražským funkcionářům slíbila, že nové smlouvy bude respektovat. Že je konec s útěky za železnou oponu.
Pravda, v létě 1989 se do Philadelphie Flyers bez svolení svazu vydal obránce Jiří Látal. Ten ale využil zmatku, kdy Sparta s ním po návratu z vojny nestihla podepsat smlouvu.
Sather tedy Kapustovi oznámil, že Edmonton mu kontrakt pro NHL nenabídne. Jediné, co pro něj může udělat, je dát mu příležitost na farmě v Cape Bretonu.
Čerstvý emigrant z toho byl na rozpacích. Dokonce se ozval funkcionářům Gottwaldova, že uvažuje o návratu. Tahle informace se 18. listopadu 1989 objevila v Československém sportu.
Nakonec se – ještě před tím, než padl komunistický režim – rozhodl zůstat a dohrát sezonu v AHL. S tím, že na podzim 1990 zabojuje o místo v kempu Oilers.
Kapusta: Nejsem tady nešťastný
Domů se Kapusta poprvé podíval už koncem května, pár dnů před svobodnými volbami. Hodně věcí se od jeho útěku změnilo. Nejen to, že z rodného Gottwaldova se znovu stal Zlín.
On se pochopitelně musel zabývat hlavně vlastní budoucností, ale dělal to s nadhledem sobě vlastním. S nadhledem sportovce, který se trochu vymykal. Třeba tím, že byl hluboce věřící a jako jeden z prvních po roce 1989 veřejně popsal, co pro něj víra znamená.
“Hokej je pro mě normální zaměstnání, při němž se mohu ještě i dále vzdělávat a pracovat na sobě. To je pro mě to nejdůležitější. Ne se drát za každou cenu dopředu a být hvězdou, ale rozhodně zůstat člověkem,” vyprávěl po příletu. “Budu-li tady volit, tak jedině Občanské fórum nebo třiadvacítku (KDU).”
V létě konečně podepsal smlouvu s Oilers. Sather tentokrát nemusel brát na nikoho ohled. Prohlásil, že hráčův starý kontrakt nepovažuje za platný, tak není dál co řešit.
Do prvního týmu se však Kapusta neprotlačil. Příliš mu nepomohlo, že Edmonton velkou část přípravy přesunul do Německa a Rakouska, kam jeli pouze vybraní hokejisté. On s dalšími nováčky zůstal v Kanadě a znovu zamířil, teď i společně s Tomášem Sršněm, do Cape Bretonu.
A nebylo moc nadějí na změnu. Oilers aktuálně nepotřebovali centra a víc řešili, co s Vladimírem Růžičkou, který se zatím v NHL nedokázal prosadit podle představ vedení klubu.
Zatímco Sršeň dostal příležitost aspoň ve dvou zápasech, on se jí nedočkal. Nebral to však jako křivdu nebo snad ponížení.
Proto když novinářský veterán Václav Pacina napsal v Mladé frontě text, jak se Kapusta v Kanadě trápí a je nešťastný, důrazně se ozval veřejným dopisem. “V žádném případě netrpím a nezatínám zuby. Ani nepropadám melancholii,” uvedl hned na začátku.
Odmítal, aby čeští funkcionáři jeho příběh používali k odstrašování mladíků toužících zkusit v nových časech štěstí za mořem. Naopak vychvaloval poměry v American Hockey League, kde na každý zápas chodí 5000 diváků a může tam získat spoustu zkušeností.
“Jestliže se nedostanu do NHL, znamená to, že jsem prostě neuspěl, a mohu s klidným svědomím opustit Kanadu. Ale určitě nebudu mít pocit zatrpklosti. Proč taky? Prošel jsem školou hokeje, ale hlavně života, a přitom mám štěstí v tom, že se mohu vrátit domů.”
Nakonec splnil předsevzetí, že nemá smysl bojovat o NHL víc než dvě sezony.
V té poslední sice hrál v útoku s Tomášem Sršněm a dvacetiletým Martinem Ručinským a fanoušci rádi sledovali jejich kousky, ale přibrzdila ho zlomenina čelisti. Tím sen o elitní lize definitivně zhasnul.
Na farmě odehrál 195 utkání, nasbíral 167 bodů a v létě 1992 se rozhodl pro návrat do Evropy.
Bronz z MS a zlatá léta ve Vsetíně
Nezamířil však domů, podepsal smlouvu s finským týmem HPK Hämeenlinna. V prosinci si konečně zahrál i za národní tým. Na turnaji Izvěstije upoutal pozornost třemi góly (z toho dva dal Kanadě) a do historie se zapsal rovněž tím, že nastoupil v posledním utkání federální reprezentace.
V roce 1993 už Kapusta nosil český dres. Dosáhl v něm největšího úspěchu kariéry, když se podílel na zisku bronzových medailí na světovém šampionátu v Německu. Zahrál si taky na olympiádě v Lillehammeru.
Krátce nato se vrátil i na český led. Byť zatím jenom na chvíli a za poměrně kuriozních okolností. Protože tehdejší řády neznaly uzávěrku přestupů a umožňovaly angažování hokejistů, jimž v zahraničí skončila sezona, ozval se mu Vsetín s nabídkou zapojit se do baráže.
Kapusta si ve čtyřech zápasech připsal devět bodů a byl nejproduktivnějším hráčem nejen týmu, ale i celé kvalifikace se čtyřmi účastníky (před čerstvým slávistou Vladimírem Růžičkou).
Za dva roky už šel do Vsetína se vším všudy. Zklamal tím sice některé fanoušky, kteří mu připomínali veřejné sliby, že jinam než do mateřského klubu se vracet nebude, ale získal dva tituly a pak stejně do Zlína přestoupil.
Na jaře 1997 dostal i poslední příležitost zahrát si za reprezentaci. Po tříleté pauze. Zatímco Luděk Bukač sázel na mladší útočníky, Ivan Hlinka si na něj vzpomněl hned po návratu do funkce.
Dopadlo to však stejně jako o tři roky dřív. Po závěrečném přípravném zápase slyšel, že v nominaci pro něj není místo. Kapustovy reprezentační statistiky se zastavily na 33 utkáních a právě začínající zlaté časy českého hokeje sledoval pouze zpovzdálí.
Na začátku tisíciletí se znovu vydal do zámoří. Tentokrát do Kalifornie a bez velkých ambicí, nejvíc času strávil ve West Coast Hockey League.
Kariéru definitivně završil na jaře 2004 v dresu Zlína. Bylo mu 37 let a přispěl k historicky prvnímu titulu mateřského klubu.
Dnes žije v San Diegu. Jako trenér pomáhá s hokejovými sny českým i americkým klukům, kteří mají štěstí, že pro jejich splnění nemusejí dělat ani zdaleka tak zásadní rozhodnutí jako kdysi on.
