Když 21. dubna 1983 nastoupila hokejová reprezentace v dortmundské Westfalenhalle proti Kanadě, málokdo v Československu tušil, že člen první obranné dvojice zámořského týmu Rick Lanz pochází z Karlových Varů.
Ale že je to dobrý hokejista, se vědělo. „Líbí se mi celá Dionnova řada, dále Maruk s Gartnerem, v obraně mladý Lanz,“ s nadhledem budoucího skauta ohodnotil útočník Jiří Hrdina před utkáním soupeře, který nakonec vyhrál 3:1.
Lanz přihrál Dionnovi na vítězný gól a ze světového šampionátu si odvezl bronzovou medaili.
Společně s 569 utkáními v NHL to byl největší úspěch jeho kariéry, která by se možná nekonala, kdyby ho rodiče v létě 1968 nevzali na dovolenou do Bulharska.
Útěk z Bulharska do Kanady
Měl to být nejhezčí týden v roce, ale idylka u Černého moře nečekaně skončila 21. srpna. Místní si v kempu všimli poznávací značky jejich auta a sdělili jim šokující zprávu, že sovětská armáda (i ve spolupráci s bulharskou) vtrhla do Československa.
Lanzovi na nic nečekali. Prodali auto a za utržené peníze se přes Rakousko dostali až do Kanady. Měli štěstí. V prvních dnech okupace se Čechům a Slovákům otevíraly dveře do celého světa.
Usadili se ve městě London, v provincii Ontario. Aklimatizaci měli o to příjemnější, že pomoc jim nabídl zdejší český farář.
Malý Ríša, který doma měl jít do první třídy, se místo české abecedy začal učit anglická slovíčka. A zvykal si na to, že ostatní mu říkají Rick.
První vánoce v cizině byly pro rodinu těžké, jako pro všechny emigranty. „Naši mi pod stromeček dali sadu angličáků. Až časem jsem pochopil, jaká to pro ně musela být oběť. Měli málo peněz a táta byl ještě bez práce,“ vzpomínal po letech.
Sport je pro děti z cizích zemí skvělou integrační pomůckou, a stejné to bylo u Lanze. Vynikal v atletice (na střední škole platil za nadějného diskaře), ale nejvíc ho lákal hokej. Jak jinak v Kanadě.
V šestnácti letech ho získal klub Oshawa Generals, kde s velkým hokejem začínal i Bobby Orr a později Eric Lindros. Odehrál v Ontario Major Junior Hockey League tři sezony, pokaždé byl vyhlášen nejlepším obráncem mužstva.
Sedmička draftu
Skvěle bruslící bek, ofenzivně laděný, s dobrou střelou a smyslem pro kombinaci.
Nebylo překvapením, že na přelomu let 1979 a 1980 ho trenér Mike Keenan vybral na světový šampionát juniorů a navíc z něj udělal kapitána.
Kanadské mužstvo však ve Finsku nezářilo. Ačkoli mělo na soupisce dva budoucí členy Hockey Hall of Fame (Dina Ciccarelliho a Larryho Murphyho), nepostoupilo do bojů o medaile a muselo se spokojit s pátým místem.
Pro Lanze bylo důležitější, že na turnaji ho pečlivě sledovali skauti Vancouveru Canucks a vytipovali si ho jako adepta pro blížící se draft NHL, kde jim měla patřit jedna z nejvyšších pozic.
Byla to tenkrát velká sláva. Poprvé v historii se výběr mladíků konal v hokejové hale, veřejně. Do té doby se generální manažeři scházeli v montrealských hotelech nebo přímo v ústředí NHL a hráče si rozdělili během pár hodin na velkém mítinku.
Podle posledního žebříčku Central Scouting Service měl jít na řadu jako šestý a jeho novým zaměstnavatelem se měl stát Edmonton. Oilers však, a jistě toho nikdy nelitovali, dali přednost Paulu Coffeymu původně řazenému na třináctou pozici.
Lanz putoval jako sedmička do Vancouveru.
Od začátku slýchával, že je to kletba, neboť nikdo z talentů, po nichž Canucks sáhli v prvním kole, se v klubu dlouho nezdržel.
Ale tak zlé to nebylo.
I proto, že ve Vancouveru studoval starší bratr Robert, tudíž netrpěl steskem po domově, jak se to stávalo mladým kanadským hokejistům, když se museli přestěhovat z jednoho konce země na druhý. Navíc při jeho životních zkušenostech, co bylo na tom odejít z Ontaria do Britské Kolumbie?
Do NHL skočil Lanz rovnýma nohama. Hned první utkání proti Detroitu, před jehož začátkem šel uctivě pozdravit soupeřova útočníka Václava Nedomanského, rozhodl vítězným gólem.
Kdepak nějaká kletba.
„Zatímco Canadiens mohou být zklamáni (jedničkou draftu) Dougem Wickenheiserem, Canucks jsou nadšeni svým pravým obráncem, který občas předvádí věci připomínající Bobbyho Orra,“ napsal o něm po prvním měsíci renomovaný týdeník The Hockey News. „Už teď můžeme říct, že je adeptem na Calder Trophy.“
Tlumočil Hlinkovi s Bublou
Cenu pro nováčka roku nezískal, vlastně ani jediný hlas, ale 29 bodů v 76 zápasech nebyla špatná vizitka pro devatenáctiletého obránce.
V následující sezoně 1980/81 dostal Lanz přidělenou ještě jednu roli. Dost specifickou. Stal se tlumočníkem čs. veteránů Ivana Hlinky a Jiřího Bubly, kteří po třicítce směli odejít do Vancouveru.
Byla to práce skoro na půl úvazku. Pomáhal jim při komunikaci se spoluhráči i trenéry, novinářům překládal Hlinkovy bonmoty, byl tady pro ně při zařizování běžných věcí a doprovázel je k lékařům, když je trápila zranění (a že jich vzhledem k jejich věku nebylo málo).
Bohužel zdravotní problémy se nevyhýbaly ani jemu. V lednu 1982 si přetrhal kolenní vazy a sezona pro něj skončila. Historickou cestu Canucks do finále Stanley Cupu sledoval pouze z tribuny, stejně jako Bubla.
V další sezoně byl však opět fit a na jejím konci se dočkal pozvánky na mistrovství světa. „Stejně jsem se chtěl v létě podívat do Evropy, teď tam aspoň poletím zadarmo,“ prohlásil před odletem do Západního Německa.
Nakonec nastoupil jenom do šesti utkání z deseti.
Nejprve ho potkaly problémy s výstrojí. Rozbila se mu brusle a nemohl sehnat náhradní, jež by mu ideálně seděla, proto musel počkat, než dorazí další pár, který měl nachystaný ve vancouverské kabině.
Z Kanady ovšem nepřiletěly pouze nové brusle, ale i zkušenější obránci Craig Hartsburg s Paulem Reinhartem, kteří Ricka Lanze vytlačili ze sestavy.
Za kanadský národní tým si znovu zahrál až na podzim 1991, kdy se snažil uchytit ve výběru chystajícím se na olympijské hry v Albertville.
Lanz jako přesilovkový specialista
Vrcholem jeho kariéry v NHL se stala sezona 1983/84. Pod slavným trenérem Rogerem Neilsonem se stal jedním z nejdůležitějších hráčů Canucks a na modré čáře úspěšně řídil přesilovky.
V 79 utkáních zaznamenal 57 bodů (18 + 39) a čtrnáct z osmnácti branek dal při početní výhodě. Nikdo z obránců na tom nebyl líp, společně se Coffeym se dělili o první místo v ligových statistikách.
„Proč se mi tak daří zrovna v přesilovkách? Nevím. Kdybych znal odpověď, napíšu o tom učebnici a vydělám velké peníze,“ vtipkoval před novináři.
Pak ovšem utrpěl zranění krčních obratlů, a bylo po euforii. Na led se dostával stále míň, klesaly jeho bodové zisky i pozice v mužstvu.
Navíc začínal mít spory s vedením klubu, proto se 2. ledna 1986 situace vyřešila způsobem, jaký je v NHL obvyklý. Trejdem. Odešel do Toronta výměnou za Dana Hodgsona a hlavně Jima Benninga, jenž se později stal dlouholetým generálním manažerem Canucks.
V Maple Lefas se sice potkal s dalšími krajany, Miroslavem Fryčerem a Peterem Ihnačákem, ale nebyla to ideální štace. Médii ostře sledovaný klub se zmítal v problémech, hráči byli napružení na trenéra Johna Brophyho, a žádná sláva to nebyla ani na ledě.
Přesto se u hokeje dokázal pobavit. Když jednou Toronto hrálo proti Washingtonu, u mantinelu do něj tvrdě vrazil Michal Pivoňka. Lanz okomentoval jeho zákrok česky a pak se kochal pohledem na mladého útočníka žasnoucího nad tím, kdo že z Kanaďanů tak dobře ovládá jeho mateřský jazyk.
Evropa a poslední zápas v NHL
Lanz vydržel v organizaci Maple Leafs do léta 1989. Když mu skončila smlouva, šel si na rok vyčistit hlavu do švýcarského týmu Ambri-Piotta.
Díky tomu se poprvé po víc než dvaceti letech podíval domů. Mužstvo v rámci letní přípravy čekalo utkání v Plzni a mohl se tak setkat s příbuznými, které dlouho neviděl. „Politiku jsme moc neřešili, ale bylo na nich vidět, jak jsou z režimu unavení a že by už chtěli nějakou změnu.“
Sametovou revoluci pak sledoval ze Švýcarska.
V létě 1990 dostal několik nabídek z NHL a nakonec si vybral tu z Chicaga. I proto, že přišla od Mikea Keenana, s nímž se znal z reprezentační dvacítky. Ambiciózní Blackhawks si od něj slibovali, že společně s Chrisem Cheliosem, další čerstvou posilou, zvýší konkurenci v zadních řadách.
V tréninkovém kempu dostal číslo 2, ale než stačil ukázat, jak na tom po roce stráveném v Evropě je, obnovilo se mu dávné zranění krční páteře. Místo boje o místo v prvním týmu přišel odsun na farmu v Indianapolis.
Lanz byl víc v ordinaci než na ledě, proto mu kouč Dave McDowall navrhl, aby mu dělal asistenta. „Aspoň budu trochu užitečný,“ komentoval nečekanou změnu.
Měl na starosti obránce, ale vrátil se i ke staré profesi, tedy tlumočení. Tentokrát pomáhal Dominiku Haškovi, který první zámořskou sezonu začínal na farmě.
On sám stihl pouze osm utkání v IHL. Na podzim 1991 se sice znovu ukázal v kempu Chicaga (a do tajů amerického života zasvěcoval mladého beka Milana Tichého), ale od začátku bylo jasné, že už je tam spíš do počtu.
Přesto 6. října dostal nečekanou šanci. Blackhawks se zranil obránce Keith Brown, a tak Rick Lanz naskočil do utkání s New Jersey.
Byla to jeho derniéra v NHL.
Vzápětí ho vedení klubu uvolnilo pro kanadskou reprezentaci a v prosinci upeklo výměnu s Los Angeles.
Za Kings však nikdy nenastoupil, celý čas strávil ve farmářském týmu Phoenix Roadrunners.
Trenér, který posouval hvězdy do NHL
Poslední příležitost mu v roce 1992 nabídla Tampa Bay. S nováčkem ligy podepsal smlouvu jako volný hráč – a kdo ví, jestli vedení klubu už víc nezajímaly jeho lingvistické než hokejové schopnosti. Znovu se totiž musel vžít do role tlumočníka, teď se staral o jedničku draftu Romana Hamrlíka.
Překládal mu pokyny generálního manažera Phila Esposita i dotazy novinářů, chodil s ním na večeře a vysvětloval, o čem je řeč v televizi. „Nemám s tím problém. Romanovi je osmnáct a vím, jak to pro něj musí být složitá situace,“ říkal.
Po kempu se však jejich cesty rozdělily. Hamrlík zůstal v prvním týmu a Lanz zamířil na farmu do Atlanty.
Odehrál tam pětadvacet utkání, pak si zranil koleno a víc už toho na ledě neukázal. Byl konec. V létě 1993 ho sice Tampa Bay ještě zapsala na listinu nechráněných hráčů a povinně nabídla ostatním týmům, ale nikdo zájem neprojevil.
Lanzova sportovní kariéra se završila v necelých dvaatřiceti letech.
U hokeje však zůstal. Usadil se v Britské Kolumbii a stal se uznávaným mládežnickým trenérem. Později působil rovněž jako skaut Colorado Avalanche.
Angažmá v elitní juniorské soutěži si vyzkoušel pouze jednou a nakrátko, přesto jeho rukama prošla spousta hráčů, co si v NHL udělali skvělé jméno. Keith Seabrook, Scott Gomez, Milan Lucic, Kyle Turris, ale i Ryan Hollweg nebo Ivan Huml.
Některé vedl v British Columbia Hockey League, další driloval na letních kempech. A oni na to nezapomněli. Když tým St. Louis Blues v roce 2019 získal historicky první Stanley Cup, jeho bývalí svěřenci Ryan O’Reilly a Jordan Binnington ho pozvali na oslavu.
Aspoň tam si vyzkoušel věc, která mu jako hráči zůstala upřená. Zvedl nad hlavu nejslavnější hokejový pohár.
