Snad žádný sport nebyl rozdělením Berlína po druhé světové válce tolik ochromený jako cyklistika. Však si zkuste pořádat závody ve městě rozpůleném betonovou zdí.
První obětí se stala nejstarší německá klasika Rund um Berlin, která se konala od roku 1896. Nejdřív se i v nových časech snažila navázat na tradici, ale když přibývalo zátarasů a kontrol mezi okupačními sektory, pořadatelé v roce 1949 snahu vzdali.
Funkcionáři z obou částí města se pak dohadovali, kdo má právo závod dál organizovat, samozřejmě pouze na vlastním dvorku. Nakonec si každý založil svůj. Na západě jezdili profesionálové Rund in Berlin, na východě měli amatéři Rund um Berlin.
Další impuls do cyklistické rivality přinesl Závod míru. Od třetího ročníku se původně československo-polského projektu účastnil i tým NDR a od roku 1952 se etapy jezdily také po východoněmeckém území, pokaždé se zastávkou v Berlíně.
Už svou podstatou to byla prvotřídní propagandistická akce. Však se konala pod záštitou ústředních komunistických listů Rudé právo, Trybuna Ludu a Neues Deutschland a na startu bývali přítomni vysocí političtí představitelé.
Ve všech pořadatelských zemích to bývala jedna z nejdůležitějších sportovních událostí, ale nejvíc znamenala právě pro východní Němce.
Mladý stát ještě neměl moc příležitostí ukázat se na mezinárodní scéně, a tak se Závodu míru snažil náležitě využít.
Problém s Braniborskou bránou
Proto když se v roce 1959 poprvé startovalo z Berlína, úvodní etapa začínala před fotogenickou Braniborskou bránou. Tradici se z toho ovšem nestala. Za dva roky komunisté rozdělili město zdí a nebylo žádoucí, aby do světa putovaly záběry cyklistů u betonové bariéry s ostnatými dráty.
Starty a cíle etap se tak z Unter den Linden přesunuly na neméně monumentální Karl-Marx-Allee, východoněmeckou pýchu s nově postavenými bloky domů v duchu stalinské estetiky. Zůstalo u toho až do konce 80. let.Závod míru s kulisou Karl-Marx-Allee a televizní věže u Alexanderplatzu.
Západoněmečtí funkcionáři na rozšíření Závodu míru do hlavního města NDR zareagovali v roce 1953 založením akce zvané Tour de Berlin. Jako termín si zvolili rovněž květen – nikoli však kvůli slavným májovým dnům, ale u příležitosti nanebevstoupení Páně (kdy je svátek, takže amatérští jezdci si nemuseli v práci brát volno).
Spojenecké sektory měly ovšem pouhých 480 kilometrů čtverečních (tedy cca prostor 70 x 70 kilometrů), nikdy se tedy nejely víc než čtyři etapy. Někdy se část závodu konala i v Západním Německu. Dvě etapy v Berlíně, pak hurá do autobusu a přes checkpointy Bravo a Alfa směr Hannover nebo Düsseldorf.
Kupodivu NDR z počátku na Tour de Berlin posílala svůj tým. Na první pohled to vypadalo jako gesto dobré vůle, ale jeho členy bývali výhradně cyklisté druhého sledu, ne-li třetího, čímž východní Němci dávali najevo, že závod v západních sektorech považují za bezvýznamnou regionální záležitost.
V roce 1956 se Západní Německo pro změnu prvně ukázalo na Závodě míru – k nelibosti některých vlastních funkcionářů. Byla to však jedna z mála účastí.
Kdykoli se zvýšilo politické napětí ve střední Evropě nebo přímo v německo-německých vztazích (např. stavbou Berlínské zdi), řídl i počet účastníků Závodu míru.
Západoněmecký tým se tam vrátil v roce 1967, čehož soudruzi z NDR okamžitě zalitovali. Ve dvou etapách – jedna z nich měla cíl v Berlíně – byl totiž nejlépe umístěným německým jezdcem Burghardt Ebert ze Západu. Jindy konformní diváci ho nadšeně vítali a oslavovali. Propagandisticky to byl debakl.
Dalších sedm let pozvánka do SRN nepřišla.
Soupeření o slavné výročí
Ale tohle všechno bylo drobné pošťuchování, jehož si ve světě málokdo všímal.
Teprve v roce 1987 cyklistické soupeření nabralo grády.
Protože Berlín slavil 750 let a obě části města dumaly, jak výročí co nejpompézněji oslavit.
Západní starosta Eberhard Diepgen z CDU se už v roce 1985 nadchl myšlenkou, že by slavná Tour de France mohla startovat právě v Berlíně.
V Západním Berlíně.
Radnice ochotně uhradila organizátorům poplatek tři miliony marek a mohlo se začít s přípravou prologu i dvou etap.
Když se informace dostala na veřejnost, a tudíž taky na východ, soudruzi zbystřili. Na tohle musíme odpovědět!
A tak ačkoli Závod míru měl v roce 1987 startovat ve Varšavě, podařilo se s Polskem prohodit pořadatelství a překopat celý itinerář.
Do věci se pak nečekaně vložil Felix Levitan, ředitel TdF. Napadlo ho, že by se ročník 1987 mohl pojmout jako smíření znepřátelených politických bloků. Všude se přeci mluví o novém myšlení a uvolňování napětí.
Nabídl tedy místo na startu i reprezentacím NDR, Polska a Sovětského svazu s tím, že z Berlína by se pokračovalo dál přes Východní Německo do Karlsruhe. Žádný letecký most, nýbrž regulérní závod skrz železnou oponu.
Reakce byla očekávaná.
NE.
Komunisté z pořadatelských zemí viděli ve francouzském plánu snahu odsunout Závod míru do pozadí, notabene když se chystal jubilejní čtyřicátý ročník. Navíc pro NDR bylo nepřijatelné, aby na jejím území jeli profesionálové.
Závod míru: prolog jako 1. máj
Východní Berlín se tedy mohl poklidně chystat v obvyklých kulisách.
Vláda vyčlenila téměř milion východních marek na propagaci a pořadatelský servis. Do ulic se podařilo dostat na sto tisíc diváků, rozdalo se 160 tisíc vlaječek, ve školách a některých podnicích bylo nařízené volno.
Byl to takový první máj, jenom místo do průvodu se šlo na prolog.
Na slavnostní tribuně se uvelebil i stranický šéf Erich Honecker (sotva tušil, že za tři roky bude muset přes Sovětský svaz uprchnout do Chile, kde i zemře) a k nebi nad Berlínem vzlétlo pět tisíc holubic míru.
Na startu stálo rekordních 156 jezdců z šestadvaceti zemí, poprvé i z Číny. Po černobylském fiasku z předchozího roku to byl nárůst víc než dvojnásobný.Východoněmečtí cyklisté na startu Závodu míru v roce 1987. Vlevo obhájce prvenství Olaf Ludwig, v duhovém trikotu amatérský mistr světa a budoucí vítěz Uwe Ampler.
Za necelé dva měsíce měl možnost ukázat se i Západní Berlín.
Prolog se jel 1. července 1987, tedy devatenáct dnů po tom, co americký prezident Ronald Reagan od Braniborské brány vyzval sovětského generálního tajemníka Michaila Gorbačova, že pokud to myslí s demokratizací a mírem vážně, ať přijde a nechá zbořit tu zeď.
Tour de France: tichý protest u zdi
Západoberlínští pořadatelé pochopitelně neměli důvod nechvalně známou stavbu skrývat. Naopak, prolog začal přímo za ní. Aby ji viděl celý svět.
Cyklisté se u symbolu studené války vesele fotili. A nejen to.
„Najednou kohosi z pelotonu napadlo: odskočím si ke zdi na malou. Vzápětí ho následovali další a potom i ti, co si ani odskočit nepotřebovali,“ vzpomínal v knize Příběhy zlaté dámy reprezentant Milan Jurčo, který se společně s emigrantem Květoslavem Palovem účastnili Tour jako historicky první jezdci z Československa. „Stal se z toho protest, že tam ta zeď stojí. Na druhé, východoněmecké straně hned na strážních věžích vyhlašovali pohotovost a sledovali, co je to za provokaci.“
Vedle starosty Eberharda Diepgena přišli na slavnostní start i ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a francouzský prezident Jacques Chirac. Takže v příštích dnech noviny na opačné straně zdi dotčeně psaly o politickém zneužití slavného závodu.
V Československém sportu dokonce autor nadhodil palčivou otázku, jestli se 4,5 milionu marek vyčleněných na třídenní akci nedalo investovat rozumněji, třeba do zvýšení životní úrovně obyvatel Západního Berlína…
Po úspěšné zvládnutém prologu a dvou etapách nasedli cyklisté do letadla a zamířili do Karlsruhe, odkud závod pokračoval přes Stuttgart do Štrasburku a po francouzském území dál do Paříže.
Ironií osudu opouštěl Západní Berlín ve žlutém dresu polský šampion Lech Piasecki. Ne, nebyl emigrant. Do profesionální stáje Colnago ho vláda pustila o rok dřív, výměnou za „velký počet“ jízdních kol, tradiční to nedostatkové zboží v komunistických zemích.
A kdo cyklistickou přetahovanou o Berlín vyhrál?
Objektivní měřítko asi neexistuje, ale jeden ze západoberlínských senátorů měl jasno. Velká investice se rozhodně vyplatila.
„Před závody i při nich referovalo o Západním Berlíně na šest stovek novinářů z celého světa. Po celé tři dny obrázky z našeho města přenášelo 140 televizních stanic do víc než šedesáti zemí.“
V roce 1988 mohl Berlín opět zažít velký svátek na kolech, tentokrát etapu Giro d’Italia a v obou částech města.
Když však NDR z jednání vycouvala, politici na druhé straně také ztratili zájem.
Tím cyklistická rivalita obou částí města skončila. Za dva roky se zase smělo po Berlíně chodit, jezdit i závodit zcela svobodně.
