Když se v srpnu 1948 vracela atletka Fanny Blankers-Koenová z londýnské olympiády domů, do Nizozemska, vítaly ji tisíce lidí. Ulicemi Amsterdamu ji vezlo čtyřspřeží bílých koní.
Byla to sláva, jaké se později rovnaly snad jenom návraty fotbalových reprezentantů.
Aby ne. Z olympijských soutěží přivezla čtyři zlaté medaile, což se nepovedlo žádné atletce před ní – ani v následujících víc než 75 letech. Kdo ví, jestli už to není výkon z kategorie nepřekonatelných.
„Přitom nedělám nic jiného, než že běhám rychle,“ reagovala překvapeně na královské přivítání.
Možná její údiv nebyl hraný. Vždyť o pár týdnů dřív měla poštovní schránku plnou dopisů, ať se na nějaké sportování vykašle, že má dvě děti a měla by se věnovat užitečnějším věcem.
Kdyby se však dějiny ubíraly mnohem rozumnějším směrem, než bylo v první polovině dvacátého století pravidlem, možná by už v Londýně nezávodila. Měla by dávno kupu medailí a málo důvodů zůstávat na dráze.
Owensův podpis místo medaile
Soutěže pod pěti kruhy poprvé okusila už v roce 1936, to jí bylo osmnáct a atletice se věnovala teprve dva roky. Objevil ji někdejší trojskokan a sportovní novinář Jan Blankers, který – jak jméno napovídá – se později stane jejím manželem.
„Byla rychlá a hlavně měla dlouhé nohy,“ popsal její sportovní přednosti.
V Berlíně skončila dvakrát na pátém místě. Ve skoku vysokém i ve štafetě na 4 x 100 metrů. Ale důležitější bylo, že se setkala se čtyřnásobným olympijským vítězem Jessem Owensem a podařilo se jí získat jeho podpis.
Místo lehkého zklamání si domů přivezla velkou motivaci.
Za dva roky na mistrovství Evropy ve Vídni už brala dvě bronzové medaile, ze sprintů na 100 a 200 metrů. Měla podle všeho nakročeno k velké kariéře.
Jenže zároveň bylo přesně půl roku po anšlusu Rakouska a všechno nasvědčovalo tomu, že kontinent nestojí na prahu příliš šťastné éry.
Za jedenáct měsíců začala druhá světová válka a v roce 1940 německá armáda vtrhla i do Nizozemska. Sport byl najednou druhořadou věcí. Navíc kvůli vypuknutí bojů byly zrušeny olympijské hry v Helsinkách a nekonaly se ani ty další, naplánované na rok 1944.
Válečné světové rekordy
Francina zvaná Fanny přesto dál trénovala a závodila, pokud to okolnosti dovolily. Jednou z oněch okolností bylo, že se jí v roce 1942 narodil syn Jan. Všichni to považovali za automatický konec sportovní dráhy, ona však měla jiný názor. Dál toužila závodit, dál se toužila zlepšovat.
Ve válečných letech byly v Nizozemsku povoleny aspoň domácí atletické soutěže, a jí se v letech 1942 až 1944 podařilo překonat šest světových rekordů. Ve sprintech, stejně jako ve skocích. Jejích 625 centimetrů z dálkařského sektoru vydrželo jako světové maximum až do roku 1954!
Druhé dítě, dceru Fanneke, porodila v roce 1945. Mír už byl na dosah, ale zároveň těžce zkoušené Nizozemsko postihl Hongerwinter, zimní hladomor. Blankers-Koenová si tehdy dala sedmiměsíční pauzu, protože v takových podmínkách bylo pro všechny jediným cílem ve zdraví přežít.
Po konci války se k tréninku vrátila. A zvládala to i se dvěma dětmi. Jasně, trénovalo se dvakrát týdně, v porovnání s dnešními poměry to byla příprava na hodně amatérské úrovni. Přesto měla oproti soupeřkám složitější situaci. Ale poradila si. Děti brávala na stadion a doskočiště přeměnila na malé pískoviště, aby si měly kde hrát, zatímco bude na dráze drilovat sprinty.
V roce 1946 si z mistrovství Evropy, první velké poválečné atletické akce, přivezla dvě zlaté medaile. Za 80 m překážek a sprinterskou štafetu. Přesto byla trochu zklamaná, protože na stovce ani ve výšce nepostoupila do finále.
Ocitala se i pod stále větším veřejným tlakem. Ač byla stále velmi úspěšná (v roce 1947 získala na národním šampionátu šest titulů), tradicionalistická část veřejnosti považovala za nevhodné, aby se matka dvou dětí věnovala tak pošetilé činnosti, jakou byla atletika.
Královna sportů? Možná pro muže.
U žen se brala za bláhovou a riskantní činnost. Nejpozději od roku 1928, kdy v cíli olympijského závodu na 800 metrů několik účastnic padlo vysílením k zemi. Pro funkcionáře to byl tak nehezký pohled, že trať na dlouho vyřadili z atletického programu.
Až do roku 1960 byl nejdelší distancí sprint na 200 metrů! A když se počátkem sedmdesátých let uvažovalo o zařazení čtvrtkařských překážek mezi povolené disciplíny, prováděly se speciální lékařské výzkumy, zda to není pro ženy příliš náročné.
Takže přezdívka „létající hospodyňka“, již Blankers-Koenová po válce získala, byla sice komplimentem, ale na druhé straně i projevem stereotypní představy, jaká by měla být role matky dvou dětí.
Olympionička ve třetím měsíci
Další olympijské šance se dočkala v roce 1948, kdy první poválečné Hry přivítal Londýn. Bylo jí třicet, a to nikdo z okolí netušil, že je právě ve třetím měsíci těhotenství.
Ale už jenom samotný věk stačil k vyjádření pochybností. Jako to učinil jeden z britských trenérů a s ním i řada novinářů. „Je už příliš stará na to, aby uspěla,“ prohlásil.
Odpověděla rázně. Čtyřmi zlatými olympijskými medailemi – na 80 m překážek, na 100 i 200 m a ve štafetě na 4 x 100 m. Něco takového po ní dokázal jenom americký atlet Carl Lewis v roce 1984.
Její bilance přitom mohla být ještě lepší. Tehdejší pravidla však povolovala maximálně tři individuální starty. Ve výšce by jí osobní rekord stačil na zlatou medaili a vítězka dálky za jejím svěťákem zaostala dokonce o 55 centimetrů.
Po návratu z olympijských her se Blankers-Koenová stala národní celebritou. Dostala státní vyznamenání, ale i bicykl jako dárek od sousedů – aby už nemusela tolik běhat.
Na stole měla i spoustu nabídek na reklamy a honorovaná veřejná vystupování, všechny však odmítla. Bylo by to porušení amatérských zásad, a ona se dál chtěla atletice věnovat.
V roce 1950 získala další tři zlaté medaile na mistrovství Evropy v Bruselu a velkolepé loučení si naplánovala na následující helsinskou olympiádu.
Happy end se však nekonal. Limitovaly ji problémy s popálenou kůží, proto ze stovky odstoupila před semifinále a na dvojnásobnou trať se vůbec nepřihlásila, aby se mohla soustředit na překážky. Tam ve finále zakopla a poslední velký závod nedokončila.
Definitivně se s kariérou rozloučila v roce 1955.
Nikdo ji nepřekonal
Atletice však zůstala věrná a několikrát vedla nizozemskou výpravu na ME nebo OH. Později byl na její počest založen mítink, který se v Hengelu koná dodnes.
Rovněž cestovala po světě, snažila se bořit předsudky a propagovala co největší zapojení dívek a žen do atletických soutěží. Bez ohledu na jejich věk a rodinný stav.
V roce 1968 se po více než třiceti letech opět setkala s Jessem Owensem. Představila se mu a povyprávěla mu o podpisu, který od něj na olympiádě v Berlíně vyloudila. „Ale já moc dobře vím, kdo jste,“ usmál se a pro ni to byla největší možná poklona.
Další mimořádné pocty se jí dostalo v roce 1999, kdy byla vyhlášená nejlepší světovou atletkou dvacátého století.
Závěr života strávila jako pacientka trpící Alzheimerovou chorobou na klinice se speciální péčí.
Zemřela 25. ledna 2004. Bylo jí 85 let.
Už se nedozvěděla, že americká sprinterka Marion Jonesová, která ji v Sydney celkovým počtem medailí na jedněch OH překonala (3-2-0), kvůli dopingu o všechny přišla.
Fanny Blankers-Koenová zůstala nezpochybnitelnou atletickou královnou.
