Kdyby v kvízové soutěži padla otázka, kdo je nejlepším hokejistou, který si zahrál v pražském Edenu, správné odpověď by musela znít: Mario Lemieux.
Stalo se to 17. dubna 1985, a bylo to i vůbec poprvé, kdy na velkém turnaji oblékl kanadský dres. Navíc vstřelil svůj první gól, přispěl jím k hladké výhře 9:1 nad NDR.
Na stadion druholigové Slavie tehdy dorazilo pouhých 1500 diváků. Nejnižší návštěva pražského mistrovství světa. Dílem kvůli místu konání a malé atraktivitě soupeře Kanady, dílem proto, že začátek středečního duelu byl v 17 hodin, ještě před slavnostním zahájením šampionátu.
Přitom kdo přišel, mohl na ledě vidět tři budoucí členy Hockey Hall of Fame: v první lajně Maria Lemieuxe, ve druhé Rona Francise a ve třetí Steva Yzermana (další dva, obránci Scott Stevens a Larry Murphy, se k týmu připojili později).
Asi by v profesionální kariéře nenašli okamžik, kdy hráli před míň početným obecenstvem.
Neviděli je ani fanoušci doma. Nejen proti NDR, ale v žádném zápase nakonec stříbrného turnaje. Po osmi letech totiž šampionát nevysílaly zámořské televize, protože tradiční sponzor přenosů, kanadský pivovar Labatt, odmítl koupit vysílací práva. Prý jejich cena narostla do nepřijatelné výše.
Zrovna pro Lemieuxe to ale byla hodně důležitá akce. V kariéře přelomová.
Na šampionát odlétal jako náladový teenager, s nímž nebylo snadné pořízení, a do Kanady se vracel s respektem spoluhráčů, soupeřů i trenérů.
„V Praze jako by opravdu dozrál v hokejistu,“ konstatoval uznávaný novinář Jim Proudfoot z listu Toronto Star.
Přemluvil ho až Lafleur
Ovšem když na počátku dubna 1985 začal Alan Eagleson stavět kanadskou reprezentaci, Mario Lemieux s díky odmítl. „Bolí mě koleno,“ dodal na vysvětlenou.
Byla to pravda. Trápilo ho od zářijového přípravného kempu a celou sezonu hrál s ortézou. Přesto v 73 utkáních nasbíral 100 bodů a stal se třetím nováčkem v historii NHL, který dosáhl na trojciferné číslo. Při lednovém All-Star Game byl dokonce vyhlášen nejužitečnějším hráčem.
Pravdou ale byla i skutečnost, že z předchozích let měl najpaté vztahy s kanadským svazem. Proto se do Prahy nehrnul.
Začal to při juniorském mistrovství světa 1983. Sedmnáctiletý Lemieux byl sice druhým nejproduktivnějším hráčem kanadského týmu, ale zároveň ho kouč Dave King nechával v důležitých chvílích sedět. Vyčítal mu slabý zápal pro defenzivu i to, že na širokém kluzišti nestačí na hbité Evropany.
O rok později dotčený Lemieux nominaci odmítl.
Zřejmě nejen kvůli Kingovi. Měl nakročeno k překonání ofenzivního rekordu QMJHL (251 bodů), ovšem zámořské juniorské soutěže v průběhu šampionátu nemají přestávku. Zápasy se hrají dál, dvoutýdenní pauza by jeho statistiky hodně ovlivnila.
QMJHL ho okamžitě distancovala, ale s pomocí právníka dosáhl zrušení trestu. Tvrdili, že hokejista nemůže být popotahovaný za odmítnutí reprezentační pozvánky, a soudce jim dal za pravdu.
Mimochodem, onen rekord skutečně překonal. A výrazně. V 70 duelech si připsal 282 bodů (133+149). Čtyři na zápas! V novém tisíciletí se jeho výkonu nikdo nepřiblížil na víc než 98 bodů…
Na světovém šampionátu v Praze ovšem Kanadu nevedl Dave King (ten dostal za úkol chystat tým pro ZOH v Calgary), nýbrž Dave Carpenter z New Jersey Devils, a tak mocní muži zámořského hokeje začali Maria Lemieuxe přemlouvat, aby si předčasný nástup na dovolenou rozmyslel.
Naléhal na něj Eddie Johnston, generální manažer Pittsburghu Penguins.
Své si řekl agent Gus Badali.
Nakonec se ale jako zásadní ukázal být telefonát Guye Lafleura, legendárního útočníka Montrealu Canadiens, který byl jeho dětským idolem.
Lemieux se za pár dnů hlásil v přípravném mini kempu kouče Carpentera a následně se s mužstvem vydal do Prahy.
Skvělý zápas proti Sovětům
U nás jeho přílet žádný poprask nevzbudil. Byl sice jedničkou draftu a jedním z nejproduktivnějších hráčů NHL (byť v roce 1985 sto bodů stačilo na třinácté místo statistik), ale to v Československu věděla jenom úzká skupina hokejových fajnšmekrů.
Ne, že by se tady o NHL nepsalo. Víc se však sledovaly silné týmy: Edmonton Oilers, New York Islanders nebo stále slavní Montreal Canadiens.
Na začátku turnaje tak Lemieux většinu diváků i novinářů zaujal hlavně číslem 66. Jako Gretzky, jenom naruby.
Navíc hned v úvodním utkání s NDR si natáhl tříslo a další duel musel vynechat.
Byl tím frustrovaný, po všech zdravotních peripetiích nováčkovské sezony, proto vedení týmu navrhl, že se radši vrátí domů. Eagleson a spol. ale vymysleli drobnou lest. Řekli mu, že v nejbližších dnech není v žádném letadle místo, tak ať ještě počká a zkusí jeden zápas.
Proti USA to bylo lepší, navzdory porážce 3:4. Potom si znovu zahrál v Edenu, tentokrát s Finskem (5:2), a povedlo se mu i utkání proti Československu (4:4).
Na koupi zpáteční letenky najednou neměl pomyšlení.
Kanadský tým byl po celou dobu turnaje ubytovaný v hotelu Intercontinental, blízko centra, a Lemieux si v rozhovorech liboval, že má možnost poznat další nové město, dva roky po návštěvě Leningradu.
„To mě možná čeká i v NHL,“ nadhodil novinářům. „V létě se možná budu zabydlovat v San Franciscu.“
Pittsburgh totiž prožíval další ekonomickou krizi a jeho majitel dal, shodou okolností v průběhu šampionátu, fanouškům i místním politikům ultimátum: pokud se do 15. července neprodá aspoň deset tisíc permanentek a radnice klubu nesníží lokální daně, přesune ho jinam, nebo vyhlásí bankrot.
Penguins se nakonec nestěhovali a hlavně díky Lemieuxovi prodej lístků plynule rostl až do roku 1990, kdy poprvé od vstupu do NHL byl stadion téměř pravidelně plný.
Jinak hlavním adeptem na nový domicil nebylo San Francisco, nýbrž Hamilton v Ontariu – kde Lemieux o dva roky později vstřelí možná nejslavnější gól kariéry. Ve třetím finále Canada Cupu proti Sovětskému svazu.
To v Praze kanadský tým tak vysoko nepomýšlel. Jeho jádro bylo velmi mladé a většině hráčů chyběly zkušenosti s mezinárodním hokejem.
Podle papírových předpokladů měl titul pošesté v řadě putovat do SSSR, další medaile si měly rozdělit Československo se Švédskem.
V základní skupině Sověti naplnili očekávání beze zbytku, vyhráli ji bez ztráty bodu a s impozantním skóre 52:8. Za nimi se s pětibodovým odstupem srovnaly USA, Kanada a Československo. Ani to nebyl šok. Možná lehké překvapení.
Jenže jistotu úspěchu ještě nikdo neměl.
V roce 1985 se totiž podruhé hrálo systémem, který byl mezistupněm mezi tradičním turnajem, kde se utká každý s každým a celkový počet bodů určí vítěze, a play off. O medailích rozhodovala čtyřčlenná finálová skupina, v níž všichni začínali od nuly.
Zahájil ji domácí výběr překvapivou výhrou 2:1 na Sověty a potom, i díky Lemieuxově gólu, Kanada vrátila Americe porážku ze základní části.
Druhý hrací den byla na pořadu největší hokejová klasika, tedy Kanada versus SSSR.
Obhájci titulu zůstávali favority, ostatně na evropském ledě s Kanadou neprohráli od roku 1961! Navíc v první fázi turnaje jasně zvítězili 9:1. Ale nečekaná porážka s Československem je poznamenala víc, než kdokoli předpokládal.
Nebyli zvyklí vyrovnávat se s neúspěchy nebo se ohlížet na výsledky druhých. Jejich suverenita byla rázem pryč.
Ke všemu Kanaďané změnili taktiku a snažili se zápas kouskovat, aby soupeře vyvedli z tempa. Pomalu střídali, co chvíli se při přerušené hře vraceli pro nové hokejky, při buly si na poslední chvíli měnili role.
Sověti se tím nechali zaskočit, a ještě Kanaďanům sami nabízeli příležitosti. Při přesilovce (proměnil ji Lemieux) nebo Fetisovově hrubce v obraně (potrestal ji Lemieux).
Vyprodaná Sportovní hala byla na nohou.
Domácí fanoušci byli namlsaní předchozím vítězstvím nad sbornou – ale vidět ji padnout dvakrát po sobě? To by byla senzace.
Skandováním „Go, Canada, go!“ hnali zámořský tým, který si už nadějně rozehraný zápas nenechal vzít.
Zvítězil 3:1 a v Kanadě z toho bylo docela haló. Najednou se o mistrovství světa psalo na titulních stránkách.
Vždyť mužstvo narychlo složené z převážně mladých hokejistů dokázalo zdolat dokonale sehranou rudou mašinu, která byla těžko k poražení i při zápasech s elitou NHL. Takový drobný Miracle on Ice.
Novináři nezapomněli zmínit, že velký podíl na úspěchu měl devatenáctiletý Lemieux.
Turnaj vrcholil v pátek 3. května. Podle původního rozpisu se od 13.30 hrál duel ČSSR-Kanada, tedy faktické finále, a teprve pak Sověti nastoupili proti USA. Oba nejlepší týmy základní skupiny byly však bez bodu a v jejich duelu se řešilo pouze vlastnictví bronzu.
Domácí tým trenéra Luďka Bukače dojel na vlně euforie až do konce a snaživou Kanadu zdolal 5:3. Hattrickem se zaskvěl Jiří Šejba a při power play výsledek pečetil Jiří Lála.
Dojem udělal na mladíka Jágra i veterána Nového
Kanaďané pochopitelně nebyli z porážky nadšení, ale ani přehnaně smutní. Při slavnostním ceremoniálu si opět užili ovace pražských fanoušků a domů vezli první stříbrné medaile od roku 1962. Tyhle však měly větší hodnotu, neboť tehdejší šampionát v Colorado Springs bojkotovaly Sovětský svaz i Československo.
Na letišti v Torontu na stříbrné hochy dokonce čekaly tři stovky fanoušků. V dřívějších letech nebývalá věc.
Mario Lemieux si v devíti zápasech na MS připsal 10 bodů (4+6) a byl zvolen do druhého All-Star týmu, společně s Johnem Vanbiesbrouckem, Antonínem Stavjaňou, Miloslavem Hořavou, Jiřím Lálou a Pavlem Richtrem.
„Velký dojem na mne udělal 193 centimetrů měřící střední útočník Mario Lemieux. Ne svou výškou. Ale tím, že hraje hlavou,“ chválil ho v komentáři pro Československý sport kanonýr Milan Nový. Shodou okolností první hokejista, který v NHL hrál s číslem 66.
Pro budoucnost českého i světového hokeje bylo ovšem důležitější, že Lemieux nadchl ještě jednoho Kladeňáka. Třináctiletého kluka, který hltal každý jeho pohyb po ledě.
Jmenoval se Jaromír Jágr.
Tenkrát by to znělo jako za vlasy přitažené proroctví, nicméně za pouhých pět let se sešli v kabině Penguins, dvakrát slavili Stanley Cup, později nastupovali v jedné lajně, vzájemně si dělali kapitány a odehráli společně sedm sezon. Dresy s jejich čísly 66 a 68 visí i pod střechou pittsburské PPG Paints Areny.
Ještě před tím, v listopadu 1985, torontský novinář Jim Proudfoot zmíněný v úvodu textu sepsal komentář na téma, jak dva pražské týdny Lemieuxe změnily a jak se stal hráčem, který toho v NHL může opravdu hodně dokázat.
I díky tomu, že zatímco ve slaboučkém Pittsburghu neměl respektovaného mentora, na šampionátu se na dva týdny ocitl pod dohledem zkušených harcovníků Dave Taylora nebo Stana Smyla.
Naučil se vyhrávat a přestal být sobcem, kterého zajímají hlavně vlastní statistiky.
„Když se stal klíčovým hráčem při důležitých výhrách nad Finskem, USA a Ruskem, když byl chválen za hru na obou částech kluziště, když vyčníval mezi nejlepšími hokejisty světa, když ho spoluhráči chválili po každém střídání a brali za pevnou součást týmu, tak jste si mohli říct: jo, tenhle kluk se nám změnil před očima.“
Lemieuxova další kariéra potvrdila, jak správný postřeh to byl.
